Malé Karpaty ll. Plavecký hrad, cesta hrdinů SNP a Štefánikova cyklomagistrála
vydáno 25. října 2025 – napsal Rony – žádný komentář
Třetí den jedeme do Plaveckého Podhradia, abychom vystoupali na Plavecký hrad a posléze také na atraktivní vrchol Vápenné. Další den prozkoumáme hřeben a kopečky směrem na jih od sedla Pezinské Baby. Naše trasy se přitom znovurozdělí na trekovou a cyklistickou.
Od Plaveckého hradu na Vápennou
Pondělní ráno je teplé. Vlastně i celá noc a tak jsme měli stále otevřené okno. Spím pod ním a chvílemi jsem si připadal, jako bych spal pod vodopádem, jak si vichr pohrával s dubovým listím okolních stromů. Také jsem zaslechl podivné zvuky, jako hýkání osla. Ráno při snídani, kdy si dáváme míchaná vajíčka, se od paní domácí dozvím, že to jsou daněly, které k sedlu pravidelně chodí. Daňkům brzy začne říje.
Sjíždíme serpentiny ze sedla do Perníku, kde si můžeme dokoupit zásoby jídla. Moc toho ale nepotřebujeme, ač přes den bude restaurace u penzionu zavřená, navečeřet se již budeme moci. Nevýhodu, že nemáme na pokoji ledničku, řeším tak, že pití a víno dávám chladit za okno, kde je celý den stín.
Plavecký hrad
Na okraji Plaveckého Podhradia zaparkujeme u lesa, odkud můžeme hned stoupat k zřícenině hradu. Plavecký hrad pochází z 13. století, kdy se stal královskou pohraniční pevností. V 16. století zde dokonce působila jedna z prvních knihtiskáren na Slovensku, o století později byl přestavěn na renesanční pevnost. Jak již to u hradů často bývá, byl i tenhle později poškozen. Zdoláme téměř 200 m převýšení než dorazíme k impozantní zřícenině, uvnitř které při prolézání bloudíme. Odměnou za výstup na plošinu jsou daleké výhledy do rovin vojenského prostoru Záhorie. V blízkosti hradu leží hradiště Pohanská, Plavecká jeskyně a zbytky kláštera, ale náš dnešní plán je náročný a čas na průzkum okolí nemáme. Plavecká jeskyně byla první veřejnosti zpřístupněnou jeskyní na Slovensku, dnes je otevřena jen příležitostně například během dne otevřených dveří nebo po dohodě s jeskyňáři.
Stoupáme k Plaveckému hradu...
...
Plavecký hrad, impozantní zřícenina v Malých Karpatech, byl postaven ve 13. století jako královská pohraniční pevnost.
Rozhled od hradní zříceniny máme ideální. Pod námi je vojenský újezd Záhoří a rovinky u Šaštína a Landžhotu.
Plavecké Podhradie.
...
...
Pohled k Brezovské části Malých Karpat.
...
...
...
...
...
...
Rozhledová cedule na plošině.
...
...
...
...
...
Roman s Lenkou se ráno dohodli, že budou od hradu pokračovat v přechodu dlouhém 30 km, při kterém zdolají po červené turistické značce "Hrdinů SNP" mnoho vrcholů a dojdou až na Pezinskou Babu. My s Jirkou na elektrokolech vyrazíme podobným směrem a nejhezčí vrchol Vápennou (747 m n. m.) zdoláme ze sedla Uhliská společně. Tedy pokud se v sedle setkáme. Rozloučíme se tedy jen na pár hodin a sestupujeme s Jirkou zpět k autu.
Stezkou jdeme zpět k autu pro elektrokola.
Cyklotrasa s výstupem na Vápennou
Naše biková trasa začne na cestě Malokarpatské cyklomagistrály. Jedeme do Plaveckého Mikuláše. Kousek za obcí se již vnoříme do hlubokých bučin Malých Karpat. Kolem ohrazené obory stoupáme údolím říčky Smrekovce k přírodní památce Bukovina. Podmáčená louka ležící v údolí potoka Feneš je domovem vzácných a chráněných rostlin. Vnímáme krásu zdejší pestré přírody a užíváme si každého dalšího kilometru. Stoupáme prudkými svahy uzavřeným kaňonem, jenž nás dovede k rozcestí Červená hora. Na červenou hřebenovku. Ovšem také na Štefánikovu cyklomagistrálu, jež propojila všechny čtyři malokarpatské oblasti.
"Štefánikova cyklomagistrála predstavuje stokilometrový cykloprechod oblasťou hlavného hrebeňa Malých Karpát. Symbolicky spája rodisko veľmi významnej slovenskej osobnosti – Milana Rastislava Štefánika, ktoré sa nachádza v Košariskách, s bratislavským Kamzíkom, neďaleko ktorého zomrel pri tragickej leteckej nehode... Mnohé cesty na Štefánikovej cyklomagistrále vedú po veľkorozmernej šotoline, ktorá na jazdu nie je najpríjemnejšia."
Tohle sdělení platí i pro naši část trasy. Opravy cest se dnes často řeší štěrkem a kamením a tak zvlášť v kopcích musíte jezdit opatrně. Když se dostaneme na mírně zvlněnou hřebenovku, jede se nám dobře. Široké pláště kol terén zvládají bez větších problémů. Dorazíme k Mon Repos, což je název bývalého loveckého zámečku. Původně dřevěná stavba byla postavena na kamenném základě v roce 1898 a po několik generací sloužila rodu Pálffyovců jako lovecká rezidence. Dnes budovy chátrají a nejsou zjevně využívány.
Mezi vrcholy Javorinka a Kubášová projedeme k Amónově louce. U lesa na jejím okraji bychom nalezli zbytky bývalé pivnice huncokára Ámona Gažiho, ale my pokračujeme dál hezky svižně do sedla Uhliská. Podjíždíme tak táhlý hřeben Klokoče (661 m n. m.), kde by se právě mohli naši přátelé pohybovat.
V sedle volá Jirka Romanovi. Zjistíme, že zrovna s Lenkou obědvají v turistickém přístřešku, který jsme před pár minutami nevšímavě minuli. Nevadí, naobědvám se teké. Vezmu si oříškovou tyčinku, smetanovou Jesenku a usrkávám vodu z bidenu. Pak spokojeně ulehnu na sluncem vyhřátou louku a začnu se opalovat. My máme času dost, na elektrokolech jsme dost rychlí, a hodinku počkáme než k nám tuláci dojdou. Chvilku rozptýlení nám poskytne rozhovor s bikerem, který jede opačným směrem. Od sedla nás čeká sjezd terénem, než se stezka zklidní.
Na Stefánikově cyklostezce.
V sedle Uhliská čekáme na parťáky.
Boží muka v sedle.
Po shledání a našimi vandráky necháme uzamčená kola u rozcestníku a začínáme společně stoupat k vrcholu Vápenné. Za podmáčenou Mesiačnou lúkou, kde leží stejnojmenná studánka, vylezeme na rozbitý vápencový hřeben. Procházíme národní přírodní rezervací Roštún a nabízí se nám první krásné výhledy na Malé Karpaty. Všude kolem jsou lesy. Vrcholky se pravidelně střídají s dolinami. Stále jdeme v kontaktu s ostrým hřebínkem, přeskakujeme jednotlivé balvany a nahlížíme do hluboké doliny pod námi. Různě pokroucené zbytky suchých stromů střežící samotný okraj skal vypadají mysticky. Raději se k nim moc nepřibližujeme. Ve vegetaci skryté vápencové kameny ztěžují a zpomalují chůzi. Snad celý kilometr dlouhý hřeben končí vrcholem Vápenné (747 m n. m.). Zde stojí asi pětimetrová rozhledna Roštún, z které je však podobný rozhled jako z hrany skal. Lenka na malé plošince chvíli zapózuje, abychom na obrázcích měli konečně i něco hezkého ke koukání. Ale vážně, Vápenná stojí za trochu té námahy, co jsme vynaložili. Ani se nám nechce ji hned opouštět.
Zpět však s Jirkou stejnou náročnou cestou již jít nechceme. Mapy.cz ukazují, že sestup po žluté značce pokračuje pohodlně lesem zpět k Měsíční loučce. Ještě se stihnu zeptat naší trekařské dvojice, jestli mají nabité mobily, protože tímhle tempem dojdou k penzionu potmě. Odpovědí je mi nevěřící úsměv Lenky a sdělení, že má v batohu čelovku. Tak to je dobře, podle mne ji budou potřebovat.
Zatímco jejich trek pokračuje strmým sestupem kolem Malé Vápenné do Sološnické doliny, obracíme se nazpět k sedlu Uhliská. První dojem naší plánované zkratky není nejlepší. Kolem nás přibývá padlých stromů, naštěstí stezka je polomy místy prořezaná. Kousek nad námi svah ukrývá jeskyni Haviareň, která však bude veřejnosti uzavřena. Pokračujeme v sestupu k odbočce turistické značky, která ostře padá dolů k vrcholu Červenica a pak až do Plaveckého Podhradia. My zde naštěstí půjdeme rovnou za nosem. Bukový les se rozvlonil, cesta je sice málo znatelná, ale pohodlná. Po rovince zanedlouho dojdeme k další jeskyni s názvem Studničky, která je pokračováním velkého závrtu. Krasové jevy zde končí a my sestoupíme do sedla je kolům.
Lesem stoupáme k vrcholu Vápenné...
Stoupáme Mesiačnou lúkou.
V NPR Roštún...
...
...
...
...
...
...
Ocún jesenní kvete v září a je prudce jedovatý.
...
Vápenná...
...
Lenka na rozhledně.
...
...
...
Brslen evropský.
Slizečka porcelánová (Oudemansiella mucida) je jedlý druh houby, typický pro bukové lesy.
Nasadáme na sedla a sjíždíme náročný, vodou vymletý úsek k Polomskému potoku. Dorazíme na louku Kolovrátok se studánkou Jankou a huncokárskou pivničkou, která je vlastně malou turistickou boudou. K přespání zde slouží široká postel s karimatkami. Hezké místo s výhledem na bělavý skalnatý hřeben Vápenné, kterým jsme prošli, je dobrou možností pro přespání.
Údolím Parné se dostáváme pod Sklenou huť. Od ní zamíříme k Biele skale. Terén se opět stává náročným. Dlouho jedeme kolem oplocení, jednou mne prudké stoupání téměř shodí mezi kameny ze svahu. Odnese to naštěstí jen pár bolavých míst na těle, která raději nebudu upřesňovat. Jirka udělal dobře, že nahoru kolo vyvedl. Zajímavý úsek, kde předjíždíme několik dalších bikerů s elektrokoly, končí na červené značce. I zde bychom mohli Romana s Lenkou potkat, ale brzy znovu značku opustíme. Hledám alternativní trasu dolů k Sološnici. To se podaří, velmi hezky traverzujeme svahy kopců a dolů sjíždíme zvolna. Cesta se kroutí svahy pod Velkým Peterklinem, znovu se vracíme k červené značce do Sološnické doliny. Jedeme do Sološnice, abychom se po hlavní cestě, kudy vede cyklostická Malokarpatská magistrála, vrátili na parkoviště pod Plavecký hrad.
Znovu nasedáme na kola a sjíždíme na Sklennou huť.
Kolovrátok a hřeben Vápenné.
Huncokárská pivnička Kolovrátok...
...
Malá Vápenná nad Sološnickou dolinou.
...
Před Plaveckým hradem.
Na Pezinskou Babu se vracíme kolem páté a po sprše jdeme na večeři. Venku je několik motorek a houf bikerů. Z Bezinské Baby a nedalekého Korenného vrchu totiž vedou dolů trasy pro MTB. Restaurace našeho penzionu je jejich základnou a místem, kde se dá dobře najíst a posedět. Všichni se s domácími dobře znají a vzájemně si tykají. K jídlu nám dnes úplně stačí langoš.
Voláme, kde se nachází naši pěšáci a potvrzuje se, že do setmění nedojdou. Navečeřet se budou muset z vlastních zásob. Když se před 20 hodinou vrátí, oslavíme jejich úsilí další konzumací vína. Téměř nestíhám čepovat, jak všem po dnešním náročném dnu chutná. Také se domlouváme, že i přes nepříznivou předpověď na středu, domů nepojedeme. Zítra je úterý, které věnujeme putování v jižní části Pezinských Malých Karpat.
Jihem Pezinských Malých Karpat
Zatímco Roman s Lenkou dnes půjdou po červené hřebenovce směrem na Svätý Jur, my si téměř totožnou trasu projedeme na rlektrokolech. Jen budeme vynechávat vrcholky jako je Korenný vrch, Konské hlavy či Somár. Ostatně ty Štefánikova cyklomagistrála stejně pouze traverzuje. A to místy hodně odvážně. Jiný název cyklotrasy zní "Green Bike Tour", což ukazuje na to, že budeme znovu projíždět lesní zelení. Brzy se před námi objeví naše pěší dvojice. Dojeli jsme ji, zrovna když sestoupili z Korenného vrchu (599 m n. m.). Od něho začíná několik dalších sjezdařských MTB tras.
U rozcestníku Pod Konskými hlavami ll. se nešplháne vzhůru k vrcholu, byť se o to chvíli pokouším. Výjezd je strmý a proto ho ignorujeme. Místo něho jedeme docela náročný traverz mezi stromy. Úzká stezka "Trail pod Konskými hlavami" je ale velmi zábavná. Když se vrátíme na červenou značku, máma za sebou adrenalínový zážitek. Nedaleko od nás poprvé slyšíme střelbu. Vojenský újezd Záhorie zde zabral Turecký vrch, jak se oblast jmenuje. Zřejmě i na Slovensku se chystají na válku s Ruskem, do které se bývalý východní blok, dnes Východní křídlo NATO, snaží Západ zatáhnout. Alespoň se mi to tak jeví. Problém ale je, kdo, kde a s jakými zbraněmi by proti Rusům bojoval. Naše armády mají pár tisíc vojáků. Jistě bude lepší diplomatická cesta, ale k ústupkům se zatím nikdo nemá.
Přejedeme Tři kamenné kopce a pokračujeme dokonale čistou, udusanou stezkou, již vyhladily stovky kol. Lehce zvlněný terén pokračuje kolem přírodní rezervace Šenkárka, chránící unikátní rašeliniště s olšovým lesem. Stále kopírujeme hranici vojenského újezdu. Míjíme staleté buky a užíváme si divokost zdejší přírody. Před námi proběhne několik laní, kterým začíná jelení říje. Zatím jsou lesy stále tiché.
Pod Kozím hřbetem míjíme zkratku k Lozornu, abychom se vydali ještě dál k jihu. U místa zvaného Salaš nejprve protne červenou značku modrá, po které odpoledne sestoupí Roman s Lenkou k Svätému Juru. My také opouštíme červenou hřebenovku a objíždíme Hviezdu. Většina zdejších vrcholků má výšku necelých 600 m n. m., ale kopce to jsou slušné. Dostáváme se do doliny Červeného potoka, odkud míříme vzhůru krasovým kaňonem Priepadlé k Zbojnické jeskyni. Vystoupáme k vchodu a za pomoci světel z mobilů procházíme nám přístupnou část.
Opodál míjíme hezké místo pro piknik, opuštěný důl Medené Hamre. Stoipáme údolím, než nás zastaví blikající auta cestářů. Cesta je překopaná a do dvou metrů hlubokého příkopu s balvany se nám s těžkými elektrokoly moc nechce. Když nám cestáři oznamují, že na druhé straně policajti dávají pokuty, obracíme se zpět. Byť jim to nevěříme.
Pod Koňskými hlavami. Naučný cykloturistický chodník Pernek - Pezinok.
Terénem traverzujeme svahy kopce.
...
...
Rozcestí Kozí chrbát.
...
Hrubý vývoz.
Studna pod Hviezdou.
...
Pod Zbojnickou jeskyní.
Zbojnická jeskyně...
...
Medené Hamre.
Protože nechceme jet po hlavní cestě, mám vymyšlenou odbočku před Stopavou. Bohužel mne z cesty svede už první odbočka v Borince. Tato cyklotrasa stoupá do hor pěkně ostře. Navíc musíme objíždět vyvrácené buky. Občas musíme kola vést, než vyšplháme téměř 300 výškových metrů k vrcholu Kozliska (537 m n. m.). Pocítí to i naše baterie, zvlášť já musím začít hodně šetřit a mnohem více šlapat. Metry co jsme složitě vystoupali, zase rychle ztrácíme. Vrátili jsme se do doliny ke Košiarisku. Uvažuji o tom, že se k sedlu Pezinská Baba vrátíme znovu horem po stejné trase, ale to by bylo příliš snadné. Máme dost času.
Navíc dlouhá dolina Suchého potoka, kterou pohodlně sjíždíme, je opravdu nádherná. Bylo by škoda ji minout. Kamenitá říčka nás mezi kopci provede až k vodní nádrži Lozorno. Potom následuje úmorný boj s kilometry po hlavní cestě v bočním protivětru. Šlapu hezky "eko", přesto už mezi Jablonovou a Pernekem zbývá na displeji poslední dílek z pěti. Je jasné, že do sedla Pezinské Baby kolo povedu. Dobře se na to psychicky připravím u benzinové pumpy bez obsluhy, u které jsou hned tři boxy na výdej pití a jídla. Jirkovi na svoji kartu kupuju horkou čokoládu, pak se ale výdej zasekne. Naštěstí fungují sousední a já se mohu občerstvit pálivou bagetou a broskovým čajem. Budu to potřebovat, v kopcích mne čeká tvrdá práce.
Naštěstí za Pernekem můžeme využít cyklotrasu Podbabskou dolinou. Ta zprvu stoupá mírně a jet se v pohodě dá i bez pomoci baterie. Jirka také šetří, byť ani nemusí. Na 30% nabití by nahoru vyjel bez problémů i dvakrát. Když se cesta odchýlí od Perneckého potoka, už elektrokolo do vrchu tlačím. Jirka mizí kdesi nahoře za zatáčkou a bučiny kolem rázem ztichnou. Ustal i šepot v korunách stromů. Vše jako by se soustředilo na mne. Jeden zlatý bukový list za druhým se mi snáší k nohám, když se nahlas vydýchávám. Co za vzkaz je na něm napsáno nevím, nechce si mi ho luštit. Poctivě šlapu a strkám kolo před sebou. U paseky Námestie se cesta obrátí o 180° a vyrovná se. Jedu za Jirkou, který v zatáčce čeká. Cesta se dere svahem a vrací se k pramenům Perneckého potoka. Před sebou máme poslední výjezd na trase. Vracíme se kolem Korenného vrchu a sjíždíme k penzionu. Uklízíme kola, domlouváme si večeři a jako vždy si neseme do pokoje baterie k dobití.
Chodník Jurka Szomolániyho.nad Borinkou.
Zítra chceme jet k nejsevernější části Malých Karpat, vystoupat či vyjet na Čachtický hrad. To by bylo ideální zakončení pětidenního výletu do Malých Karpat. Zanedlouho volá Roman, že už schází do Svätého Jura, kam pro ně dojedeme. Pezinok je hodně ucpaný auty, od Blavy se to táhne jako hustý lesní med. Vyjíždíme ke klášteru Piaristů, nabereme unavené pěšáky a míříme zpět do kolony aut. V Pezinoku ještě zajedeme k Radniční vinotéce pro nějaké dobré vínko, které si ze Slovenska chtějí Lenka s Jirkou přivézt domů a pak již frčíme zpět k penzionu Korenný vrch. Znovu se dobře najíme, dokonce si po večeři dopřejeme jako nášup výborné šišky plněné mákem. Shodujeme se, že jsme si vybrali dobré místo pro naše podzimní toulky krajinou. Ochladilo se a předpověď na zítřek dobrá není. Plán na poslední den si proto upřesníme až ráno.
Pár fotek od Lenky z treku Cestou hrdinů SNP do Svätého Jura...
...
...
...
...
...
...
Poslední přípitek demänovkou.
Anketa
Hory Slovenska jsou nám blízké. Znáte však i Malé Karpaty?
50%Ano, velmi dobře je mám celé prochozené.
29%Něco v Malých Karpatech jsem již navštívil(a).
21%V Malých Karpatech jsem jestě nikdy nebyl(a).
Hlasovalo 14 čtenářů
Fotogalerie k článku
Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit
Autor článku
Rony
... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.
(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)
Komentáře
K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!
Přidat komentář
Článek je zařazen do kategorií
Podobné články
Jaký typ výletů preferujete?
1365 46% Vzít krosnu a přespat ve volné přírodě
932 31% Poznávání přírodních krás s ubytováním v hotelu nebo penzionu
693 23% Poznávání památek a velkých měst
Hlasovalo 2990 čtenářů Archiv anket
