Montenegro, příběh hor l. NP Durmitor
vydáno 24. září 2019 – napsal Rony – žádný komentář
Na území Černé Hory žijí Slované. Ti se od 10. století sdružili v knížectví Zeta a když je v 15. století dobyli Turci, mnoho obyvatel uprchlo do nepřístupných hor, kde založili samotný stát Černá Hora. Izolace od okolního světa malý stát chránila, ale také brzdila společenský i technický pokrok. Společnost byla rozdělená na klany, které museli neustále čelit útokům osmanských Turků. Ti však Černou Horu nikdy zcela neovládli.
1.den
Cesta na Balkán
Po přesunu vlakem z Veselí nad Lužnicí do Brna máme hromadu času a tak jdeme posedět na zahrádku restaurace kousek od starého autobusového nádraží, kam po dálnici D1 dokodrcá bus z Prahy. Neprozřetelně si z denního menu vyberu nedosmažené žampiony a poté se bojím, co to se mnou udělá.
Během 24 hodinové cesty děláme snad deset zastávek u benzinek, ale kvůli mě to naštěstí není. Do rána se mi nepodaří najít polohu, abych usnul. Zaberu na hodinku až těsně před rozedněním. Zdržení na dálnici u Budapešti a především maďarském hraničním přechodu do Srbska znamená, že polovinu prvního dne znovu projedeme. Odpadne tak prohlídka Pljevlje s vysokým minaretem, nejvyšším v bývalé Jugoslávii.
Počasí likviduje i program cyklistů, kteří si měli užít sjezd do kaňonu řeky Tara, méně již následný tvrdý výjezd do vysoko položeného Žabljaku. Začalo totiž silně pršet.
V Žabljaku vystupují cyklisté, kteří zde budou ubytovaní v hotelu, naše turistická skupinka jede do kempu Razvršje a rozroste se o samotinkou Aničku, která nemá s kým se ubytovat. Chvilka váhání zaviní, že přijdeme o možnost sdílet s ní pokoj. Cestovka Poznání tak poprvé nezapře svůj název. Skamarádíme se brzy a ani přímé sousedství není k zahození.
Ocúny.
2.den
Crno jezero a Crvena greda
Cesta je bílý had
plazící se rájem
. . .
Ráno vyrážíme za jasného počasí na první túru k Crvene gredě. Míjíme velké Crne jezero (2 164 m n. m.) a kousek popojdeme i k Zminje jezírku. Mizerná předpověď počasí se naplní brzy. Jen vyjdeme z lesa na Crepulj poljanu, ozve se první hrom. Bouře se tvoří kousek od nás a jen těsně míjí. Kroupy z ní vypadlé najdeme ještě pozdě odpoledne.
Crno jezero.
Tvorové Durmitoru na sebe berou různé podoby.
U Černého jezera...
Stolová hora - Crvena greda, cíl dnešního výstupu.
...
V jezeře se zrcadlí Savin kuk a Mali Međed.
Kristýna nás provází po horách Durmitoru. Opět se mi osvědčila aplikace www.mapy.cz, kde je Durmitor slušně zobrazen i s vyznačenými stezkami.
Zmije jezero...
...
Hořec.
Nad Zmijím jezerem.
...
...
...
Hořec.
Dostáváme se pod stěnu Crvené gredy.
Jeskyně ve stěně.
Prales.
Mračna nevěstí nic dobrého, ale když přece jen nad horami vykoukne sluníčko, všichni mimo starší průvodkyně Zdeny jdou serpentinami vzhůru na hřeben. Jdu dál, ale váhám, protože blesky stále křižují oblohu nedaleko hory, kterou máme přejít.
Nakonec se rozhodnu nepokoušet osud a od krásného výhledu na Crvenu gredu, sestoupím ze serpentin zpět na planinu. Nedávná tragédie v Tatrách je příliš živá. Nahlédnu k jeskyni Jalovačka, fotím si kytičky, a když slyším zhora hlasy, ještě čekám, kdo to nahoře otočil.
Z rozumných důvodů je to Evča se Standou a malou Emou. Pro ni by přechod hory byl velkou zátěží.
Pomalu se vracíme nádherným pralesem k Mlinskimu potoku, odkud jdeme k vísce Bosača. Má zde být salaš, tu však nezná ani jistě osmdesátiletý domorodec, a tak se otáčíme k Černému jezeru. Míjíme mokřady s malým, zarůstajícím Barno jezerem a k restauraci u Crno jezera přicházíme s prvními kapkami další přeháňky. Na Cervené gredě znovu hrozí bouře a ostatní, jak se dovíme později, uhánějí jako o závod.
Poprvé okusím pleskavicu s hranolky, což je takový hutný karbanátek. Nasytím se tak, že večer již jen popíjím s přáteli víno, jägermeister a když z raftu na řece Tara dorazí Anna, i její vítací rum.
Crepulj poľana.
Salaše již nikdo nevyužívá.
...
...
...
Bouře s krupobitím nás těsně minula. Vlastně jsme prošli územím, kde se dokonale vyřádila.
V serpentinách pod hřebeny hor.
...
Značení je jednoduché a musíte kontrolovat, kam vede.
...
Jalovačka pećina - jeskyně nad planinou.
...
Crvenu gredu traverzuje skupina odvážných. Kolem se honí mraky a bouře s deštěm stále více hrozí.
Ema ve vypeném stromu po zásahu blesku.
...
Paseky u Bosače...
Mokřady u Barno jezera.
...
...
...
Crno jezero.
...
3.den
Lehce dramatický sestup ze Savina kuku
Z lůna lesů a bouří hor
nebe vzývá Durmitor
...
Pokus zdolat nejvyšší vrchol Durmitoru Bobotov kuk (2 524 m n. m.) zarazí průvodkyně Kristýna a tak vyřeší naše dilema, jestli dlouhý přechod a výstup absolvovat. Nebe je po ránu jako vymetené, znovu však mají odpoledne přijít bouřky a tak jedeme na Savin kuk (2 313 m n. m.). Pod vrchol busem, pak sedačkovou lanovkou nabereme rychle výšku a zbylých 150 m snadno krásným travnatým svahem dorazíme.
Po nočním dešti je dobrá viditelnost a z vrcholu je výborný rozhled do všech stran. Blízké vrcholy rozervaného vápencového Durmitoru budí respekt. Vidíme vzdálený Bobotov kuk, jak se na nás zlověstně šklebí. Letecký pohled máme na Crno jezero, ke kterému většina z nás dorazí po sestupu.
Sedačková lanovka na Savin kuk (Kulina).
...
Lanovka slouží především lyžařům a tak musíme zvládnout seskok na mezistanici.
...
...
...
Konečně modré nebe...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
Vrchol Šljemena (2 445 m n. m.).
...
...
Vetřelec Savina kuku.
Červený bivak v závěru údolí.
...
...
...
...
...
Crno jezero.
Aňa.
...
...
Že sestup do doliny bude výživný je jasné.
Vzdálený Bobotov kuk.
...
...
Reklamní foto na vrcholu.
Savin kuk.
...
...
A sestup to bude napínavý a dramatický. Nově natažené lano ze sedla inspiruje naši horskou vůdkyni Týnu. Opouští již vyzkoušenou variantu sejít rovnou z vrcholu stezkou plnou sutě a kamenů a riskne novou ferratu. Upřímě, když pohlédnu opatrně z hrany hory dolů, vidím až na dno údolí Veliké kalice, ale sestupovou cestu ne. Vůbec to nevypadá na pohodlný sestup.
Začátek nové trasy ale vypadá dobře a tak se spouštím za ostatními. Kritické místo přijde, když pod průlezem skalního okna musíme úzkým komínem přímo dolů. Některé holky mají problémy. Snažím se jim radit. Tři pevné body, nechvátejte, držte se pevně lana. Shora radí i Kristýna, chce abychom šli těsně za sebou. Dolů totiž shora padají uvolněné kameny, stačí se jich dotknout. Jeden z nich koupí do břicha Aňa, další Zuzana. To je největší nebezpečí. Musíme jít po dvou či třech a dlouho čekat, než se uvolní nebezpečná dráha.
I dva cizinci nade mnou spustí pěknou lavinku. Ač jsem již ze žlabu přešel za nízký hřebínek, několik kamenů přeskočí až za něj. Tenhle úsek je na přilbu, pokud ne na jištění úvazkem.
Pod stěnou traverzujeme svah sesouvajících se malých kamenů. Ani zde se snadno nejde, než slezeme na závěr skalami uzavřeného kotle, uběhnou od začátku sestupu dvě hodiny.
Před sestupem.
...
...
...
Začátek sestupu feratou vypadá nevinně, ale dolů není vidět, co nás čeká.
Před skalním oknem. Kritická část sestupu.
...
...
Traverz sutí již je bezpečný.
...
Veliki a Mali Međed.
...
Rychle doháním Aničku, která slézala mezi prvními, a společně hledáme nejsnazší cestu na pěšinu protějšího srázu. Stezka vede kolem červeného bivaku, který podejdeme. Stihneme i krátkou svačinku, ale když se zdáli ozve hrom bouřky, zvedneme kotvy. Zezadu náš tandem doráží další a brzy nás jde velká skupina. Už si můžeme vychutnat krásné údolí i prudké travnaté svahy porostlé klečí, které ho obklopují. Z kleče se ozve podivný štěkot, snad ustupující vyplašené lišky.
Příjemný traverz stezkou, kterou jsme dobře viděli shora od Savina kuku, končí za Strugou strmějším klesáním. Ještě včas dojdeme na Crno jezero, abychom se s Aňou proplavali a smyli pot a prach z cest. Spolu s ostatními obsazujeme místa pod slunečníkem u pivního zdroje. Právě včas. Začíná pořádný slejvák a blesky stále častěji křižují oblohu. Černé jezero konečně dostálo svému jménu a topí se v šeru mlžného oparu.
Tohle jsme sešli.
...
...
Traverzujeme svahy Velkého a Malého Medvěda.
A hned jsou hory krásnější...
...
Po překonání Strugy následuje dlouhý sestup k Crno jezeru.
Crno jezero po dvouhodinové bouřce.
Po frťanu rakije a dvou pivech již nám přetává vadit, že ani velký slunečník, který se stal deštníkem, nestačí na všude poletující vodní tříšť. Osm nás sedí téměř dvě hodiny okolo kulatého stolu a není lepší důvod, jak se dokonale seznámit.
Všichni po dešti pokračují do hotelu v Žabljaku, my s Aničkou do sebe kopneme dalšího frťana a mírně se motajíce šťastně dorazíme přes hřebínek do kempu Razvrší.
Fotogalerie k článku
Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit
Autor článku
Rony
... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.
(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)
Komentáře
K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!
Přidat komentář
Článek je zařazen do kategorií
Podobné články
- Jarní sběr tisícovek Šumavy
- Půltucet (leden 2020) - příběh fotografie
- Šumavskou Smrčinou
- Půltucet (prosinec 2021) - příběh fotografie
- Krušné hory lV. - Vlčí hora a Klíny
- Dolomity - Fontanazzo lll.
- Pecivál a měřicí věž na Vysokém Kamýku
- Jizerské hory l.
- Beskydy ll. - Trojmezí a Kamenná chata
- Skočický Hrad - záhadný vrchol s pravěkým hradištěm
Jaký typ výletů preferujete?
1188 47% Vzít krosnu a přespat ve volné přírodě
784 31% Poznávání přírodních krás s ubytováním v hotelu nebo penzionu
542 22% Poznávání památek a velkých měst
Hlasovalo 2514 čtenářů Archiv anket
Náhodné články
- Retro: 14 nejvyšších hlavních vrcholů Šumavy (přístupných)
- Český ráj - Hruboskalsko a brdský Třemšín z Rožmitálu
- Lesy kolem Vráže do kaňonu Otavy
- Fotka roku 2019
- Výstup na Grosser Priel
- Jarní Průhonice
- Zlato Píseckých hor
- Zapomenutými stezkami šumavským pohraničím
- V mlžných horách Slovenska
- Expedice Norsko 2015, část desátá
