Středohoří - do třetice všeho dobrého III.

Středohoří - do třetice všeho dobrého III.

Dva sousední vrcholky nesou zbytky hradů Panna a Kalich. Jejich zajímavá historie nás přitáhla poslední den. Krásné výstupy završilo dobytí ostrého hřebínku Trojhory a procházka po upraveném parku zámku Ploskovice.

Panna

mapa Panny

Jen se rozední, máme sbaleno a po rychlé snídani odjíždíme z Homole u Panny. A nejedeme daleko. Loučka pod kopcem slouží jako parkoviště, z něhož je nejsnazší vylézt na onu homolskou Pannu (594 m n. m.).

Každému musí být jasné, že lézt po ránu na Pannu, snadné nebude. Jak se zdá, zde ji navíc hlídá několik mladých jelenů, neukojených ve své říji. Jejich nesmělé chrochtání se nese lesem až k našim uším. Snad si nás nespletou se svými soky. Oni mají své laně, my zase svou Pannu.

Oblézáme ji mlsně Žižkovo stezkou Zemí hradů, která stoupá velmi milosrdně vzhůru a obtáčí přitom vrchol stejně přítulně jako krajta Milovského při exkurzi třídy do ZOO. Zbytky hradu, který nechal zbudovat král Zikmund, dnes nevypovídají zhola nic o jeho skutečné velikosti. Jestli jeho poničení měli na svědomí husité, jenž ho dobyli v roce 1423, není zcela jasné.

Pod Pannou...

...

...

Pod námi se ozývají dva říjní jeleni.

Rozhled kalí ranní nízká oblačnost...

...

Pod vrcholem Panny.

Shora máme dobrý výhled k sousednímu husitskému Kalichu. V pozadí za ním se nejasně rýsuje obrys mohutného Sedla. Rozhlížím se po okolí a Roman mezitím zapisuje do vrcholové knihy náš výkon, aby nezapadl.

Když sestupujeme z čedičového kužele Panny, jednu opravdovou panenku spatříme. Osaměle čeká na kohosi u infocedule s podrobným popisem historie zdejšího hradu. Do řeči se s ní dává až ukecaný Venca, aby zjistil, že přespala venku, je jí hrozná zima a nahoru proto ani moc nechce. Brrr, tenhle kraj ale láká dobrodružky. Po vílách Aťce s Angelou, které před dvěma roky pod vrcholem Košťálova ze spacáků seškrabovaly jarní námrazu, zrovna když jsme stoupali na hrad Košťál, další podobná Amazonka. Ale proč ne? Také jsme chodili pod širák až do konce října. A bývaly i větší zimy.

Zvláštní světlo ukazuje Kalich v Hobitím kraji, který bude druhým dnešním vrcholkem. Už se na něj těšíme...

...

...

Na Panně!

Sedlo je čtvrtým nejvyšším vrcholem středohoří. I ten jsme již zdolali. Moc vrcholů již dobýt nezbývá.

Trojhora a Varhošť.

Kalich.

...

...

Kalich

mapa Kalichu

Sjíždíme do Třebušína pod Kalich. I na tenhle vrchol s výraznými skálami nad obcí se dostaneme pohodlnou stezkou. Klikatí se jihovýchodním svahem bučinou až na severní stranu.

Na vrcholovém hřebenu nalézáme trosky hradu Kalich, z kterých "Husitský sever" znovu hodlá vybudovat nedobytný hrad. Děláme si srandu, že se sem časem stáhnou zbylí Češi před nájezdy muslimských bojovníků, dobývajících poslední zbytky Evropy. Jen aby to někdy v budoucnu nebyla pravda.

Krásný rozhled umožnilo odstranění stromů z vrcholové plošiny. Vyjasnilo se a my si vychutnáváme hřejivé slunce. Je velmi nízko, ale sílu stále má. Pozorujeme rozbitý vrcholek Trojhory. Pod ten vede značka, aniž vystoupá až nahoru. Skály možná nebude snadné vylézt. Brzy se o tom přesvědčíme. Přímo pod námi leží Třebušín. Fotím dominantu - kostel sv. Mikuláše a jinou cestou než výstupovou sestupujeme k obci.

Třebušín...

...

Na Kalichu...

...

...

...

...

...

Panna z Kalichu. Odsud husité pokřikovali na křižáky.

...

...

...

Na vrcholku Kalichu se pilně pracuje. Ale ne dnes, je neděle.

Větrný vrcholek Kalicha.

Rybník Machčák.

...

Třebušín.

...

...

...

Trojhora.

Panna.

...

Kalich v plné kráse.

Traktor Zetor.

Kostel sv. Mikuláše je zmiňován r. 1384, později zdevastován. Současná svatyně byla vystavěna v první polovině 18. stol. Vzhled kostela se významně změnil v r. 1902, kdy věž tvořená pouze nízkou dřevěnou zvonicí byla nahrazena vysokou vyzděnou horní částí věže. Hlavní oltář je barokní a rámový. Oltářní obraz je dílem J. Ongerse z r. 1721. (www.mapy.cz)

Trojhora

mapa Trojhora

V obci se nezdržujeme a hned míříme k Trojhoře. Cestou seberu hrušku máslovku a pochutnám si na ní. Je výtečná. Překakujeme po troskách můstku potok a motáme se lesem po žluté. I tento kopec musíme obejít, než můžeme stoupat na samotný vrchol. Cestou vyplašíme jelena se svým harémem laní. Přeběhnou hřeben, kam jdeme. Ani zde asi neměli mnoho klidu, pracující dřevaři je zahnali ještě o kus dál.

Na Trojhoru stoupá od rozcestníku žlutý trojúhelníček s upozorněním, že výstup není snadný. To se potvrzuje. Nevadí ani tak pichlavě trnité keře, které zdobí kamenitý svah, jako opravdu ostře se zdvihající hradba rozeklaných skal.

Ze tří čedičových kopců, obklopujících třebušínskou kotlinu, je Trojhora se svými 451 m nejnižší, ale díky špičatému štítu je nejhůře zdolatelná. Snažím se zvolit nahoru nejsnazší cestu a podaří se mi na skalní hranu vylézt. Vedle je mezi kameny zapíchnutá červenobílá triangulační tyčka, kterou sem možná někdo natruc vynesl. Předpokládám, že zde nebyla.

Opatrně nahlížím za hřebínek, ale mám z toho vítr a držím se pro jistotu velmi pevně kamenitých bloků. Dolů slézám pomalu a hledám si dobré chyty. Kluci mi zdola fandí a usměrní můj pohyb, když si nepamatuji, kudy jsem lezl vzhůru. Tohle bývá problém v každých horách, kde se víc leze. Zde jde sice jen o několik výškových metrů, ale ublížit si můžu podobně jako ve vysokých horách.

Lesnaté svahy pod hřebínkem tvoří suť a daří se tady typicky lesním rostlinám - lilii zlatohlávku, samorostlíku klasnatému, pstročku dvoulistému, mařince vonné, bažantce vytrvalé, jarmance větší, starčeku Fuchsovu, kamejce modronachové a dalším.

Zvláštní vrchol podcházíme pěšinkou, stezkou jelení zvěře. Mezi opuštěnými pelíšky laní sestupujene zpět na značku, abychom uzavřeli celé naše podzimní putování Českým středohořím.

Trojhora.

...

...

Pod vrcholkem se stezka prudce zvedá vzhůru...

Následuje opravdové lezení. Podaří se mi na ostrý hřebínek dostat, ale snadné to není. A to ani dolů...

Vzhůru na Trojhoru...

Vrchol Trojhory a vzdálená Panna.

...

Třebušín a Kalich z Trojhory.

Dolů to jde hůř.

...

...

...

...

...

...

Kalich naposledy...

...

Zámek Ploskovice

mapa Ploskovice

Nějaký čas dnes ještě máme. Jedeme do Ploskovic, kde po pozdním obědu zkoumáme tajemná zákoutí zámeckého parku a zámku Ploskovice. Barokní vilu Octavia Broggia si nechala postavit během let 1720-1725 Anna Marie Františka, vévodkyně toskánská, manželka vévody Gastona III. Část budovy zámku doplňuje na severní straně přístavba z počátku 19. století, kde se nacházelo správní a hospodářské zázemí. Velkolepě vypadají především arkády vedle zámku, pod kterými se skrývají vinné sklepy.

Od roku 1854 na zámku žil rakouský císař Ferdinand V. Dobrotivý. Po jeho smrti se staly Ploskovice osobním vlastnictvím jeho synovce Františka Josefa I. Zámek byl po roce 1918 poškozený a po pozdější konfiskaci ho převzal stát.

Tato romantická stavba se stala vyhledávaným místem pro filmaře a natáčelo se zde několik filmů a pohádek. Zámek Ploskovice jste mohli spatřit v pohádce Princ a Večernice, Jak si zasloužit princeznu, nebo v troškovo pohádce Čertovo nevěsta.

Bilancujeme celou vydařenou turistickou sezónu, procházíme se přitom hezky upraveným parkem a pomalu ze sebe shazujeme zbytky nastřádané únavy.

Zámek Ploskovice...

...

Barokní letní sídlo je umístěno uprostřed rozlehlého parku, kde je možné navštívit také umělé vodní jeskyně.V 1. patře zámku mohou návštěvníci obdivovat krásné malby od malíře Josefa Navrátila, prohlédnout si sbírky nábytku, obrazů, skla a porcelánu.V parku se nacházejí kašny s vodotrysky, rybník a vzácné porosty. (www.mapy.cz)

Gloriet pochází z roku 1731. Jedná se o sochami zdobený altán, pro který je typické sloupové loubí.Původní barokní podoba glorietu se zachovala až do období protektorátu. V této době byl přeměněn do karikaturní podoby "brány s vrátnicí".Mezi lety 2003 a 2006 proběhla rekonstrukce památky, která vrátila glorietu původní podobu. (www.mapy.cz(

...

Zahradní park si v klidu celý procházíme...

...

...

...

...

...

...

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.