Valašské hory l.

Valašské hory l.

Jedno dlouhé údolí, uzavřené před okolním světem, mne lákalo již hodně dlouho. Protéká jím Vsetínská Bečva a kolem se rozkládají Valašské hory. Vsetínské vrchy, Beskydy, Javorníky. A právě sem se naše kvarteto vydalo, aby poznalo další krásný díl ze skládačky puzzle naší vlasti.

Prší, prší, jen se leje

mapa Dvůr u Kříža

Po domluvě jsme příjezd do penzionu Dvůr u Kříža ve Velkých Karlovicích o jeden den zpozdili. Důvodem byla mizerná předpověď na čtvrtek, který měl být prvním dnem v horách Valašska. Čtvrtek jsme proto obětovali přesunu autem. Při průjezdu Zlínem jsme chytili průtrž mračen a to samé se stalo, když jsme se ubytovávali. Souvislý déšť se změnil v slejvák, jaký jsem již dlouho nezažil. Z odpoledního výjezdu na Soláň tedy nic nebylo a my skončili v nedaleké restauraci Gazdův dvůr, abychom se přesvědčili, že informace o velmi dobré kuchyni, zaměřené na alpskou, rakouskou, stále platí. Gazdův dvůr ve Velkých Karlovicích byl druhou možností, kde se dalo ubytovat, ale nakonec rozhodla cena. Jsme ubytováni v apartmánu za 1 600 Kč na noc, takže dnes za hubičku. Navíc máme možnost nahlédnout do hospodářství. Elektrokola parkujeme u stájí několika koní. Za ohrazenou pastvinou, kde se přes den pasou, již se zdvíhají kopečky Vsetínských vrchů.

Mezi dvory - U Kříža a Gazdův.

Vsetínská Bečva po průtrži mračen.

Gazdův dvůr.

Vsetínské vrchy

. . .

Od Cábu až k Tanečnici

Noc lesní víly protančily

Aby se pak přes den skryly

Před pohledy sedmi trempů

Ve skalách či někde v kempu

. . .

Trek na Vysokou

mapa Vysoká

Druhý den se jako tradičně dělíme na dvě dvojice. Roman vede Marii na rozhlednu Miloňová a pak na jedinou tisícovku Vsetínských vrchů, Vysokou (1 024 m n. m.). Odtud projdou na Třeštík a kolem horského hotelu Sůkenická si ještě přidají přes rozhlednu Čerťák kus červené značky, jež vede do Javorníků. Čeká je kolem 30 km.

Blátivou cestou s elektrobiky na hřeben

mapa Stopař

Já s Jirkou nasedáme na elektrokola a jedeme dolů kolem Vsetínské Bečvy. Celé široké údolí je zastavěné a my postupně projedeme Velké Karlovice, Karolínku, Nový Hrozenkov a teprve za Halenkovem odbočíme po cyklotrase k hřebenu Vsetínských vrchů. Ty ještě patří do většího celku Beskyd. Stále je chladno, jedu dobře oblečený a v rukavicích na běžky. Květen je letos mimořádně chladný, oteplení alespoň o 2°C bych přivítal. Ale to by jistě v Grónsku roztály ledovce.

Mírné stoupání na Dinotice je příjemné, hezké údolí stejnojmenného potoku se postupně zužuje a zdvihá do hor. V Javorové dolině se vše změní. Cesta se dělí a začne rychle nabírat výšku. Horší je, že je rozježděná od těžkých aut, která tady vyjela hluboké koleje. Vidíme uhlazenou stopu, jak dolů táhla kmeny stromů. Jílovitý povrch včerejší vydatný déšť proměnil v mazlavou, kluzkou hmotu. Jirka vede kolo již od rozcestí, aby nepřehřál motorek, já jedu vzhůru, dokud z kola nespadnu. Zablácená cesta stále nabírá na strmosti. Výš počkám na Jirku, protože nevím, jestli to nevzdá. Sám o tom uvažuji, ale hřeben není zase tak daleko. Dále vedeme kola a jsme stále víc zablácení. Walk+ elektrokol sice jde využít, ale zadní kolo často podkluzuje.

Kostel postavený v letech 1994 - 1997. Kostelní věž je vysoká 30,4 m a pod jejím vrcholem, který tvoří betonový kříž, jsou zavěšeny tři zvony - Štěpán, Václav a Mořic. V interiéru oltář s dřevěnou sochou Panny Marie. ( Mapy.com)

...

Vsetínská Bečva...

...

Nah Halenkovem

Zvonička Svršín.

...

Vzhůru na horský hřeben...

...

Zoufalá situace vyvrcholí pod Vsackým Cábem, kde posledních 30 m vyškových už prostě nedáváme. Odbočíme vpravo na cestu, která se postupně zase stáčí dolů. Když ale vidíme, že i cesta kolem druhého břehu potoka je notně rozbitá, ocitáme se v pasti. V prameništích Dinotického potoka. Naštěstí i směrem vzhůru projela nezdolná těžká technika a tak se po její stopě vydáváme. Hřeben je kousek nad námi, nejde to vzdát. Ani by to nemělo smysl, cesta dolů by byla mnohem horší variantou. A tak tlačíme dál kola, obcházíme křovinami padlé stromy a funíme přitom jako dva naštvaní divočáci. Pokud by nás někdo na červené značce slyšel a viděl přicházet, jistě by víc věřil na statné divočáky, než na cyklisty. Připadám si, jako bych se právě vyválel v kališti.

Největších nánosů bahna se nesnažím zbavit drbáním zad a boků o vzrostlý smrk, ale prostě se je odstraním v loužích, jichž je na cestě po včejšku dost. Ty hlubší louže si pak i projíždím, abych ulevil od bláta i svému biku. Jsme na vytoužené hřebenovce kousek za vrcholem Ptáčnice (830 m n. m.). Je to velká úleva jet po stezce, kterou nezničili dřevorubci. Jsme na trase Via Czechia centrální, kde si to jen tak netroufnou. Ovšem před výjezdem na hřeben po cyklotrase č. 6120, ale i treku po zelené důrazně varuji. Po dešti to rozhodně nezkoušejte.

Jedeme přes jednotlivé vrcholky a sem tam se nám naskytne výhled v severu na Beskydy. Občas vzhůru projíždíme kamenitou stezkou, jako na kopec Beskyd (892 m n. m.). Za rozcestím Šerhovna, což přečtu vytesané na lavičce omylem jako Serhovna, již před sebou máme Tanečnici (912 m n. m.). Nejvyšší vrchol na dnešní trase. Tanečnice má vlastně vrcholky dva, mezi kterými projedeme k Soláni. Nejprve nás ale potěší krásný vyhlíd do okolích hor.

Mezi Cábem a Tanečnicí.

...

...

....

...

...

...

Pod Tanečnicí ..

...

...

...

.

.

Za vrcholkem Leští již klesáme k Čarťáku na Soláň. Horský hotel má venkovní terasu zavřenou a tak jdeme špinaví dovnitř. Než si nás stačí obsluha pořádně všimnout, jdu se opláchnout na WC, kde se snažím očistit i zamatlané kalhoty. Z bot bahno opadalo cestou. Dáme si oběd, já z obřího bramboráku s masem sním polovinu a druhou si nechám zabalit. Potom projedeme kolem dřevěné zvonice z roku 2006 a dřevěných soch po NS Přes hřeben Soláň. U kóty 851 m se rozhodneme nepokračovat dál hřebenem přes Kotlovou až na Benešky a složitě sjíždíme lesem přes několik samot k nově vyasfaltované hlavní cestě, spojující Velké Karlovice s Rožnovem pod Radhoštěm. Po ní jsme u našeho penzionu cobydup.

Dřevěná zvonice na Soláni.

...

...

...

...

...

...

Sjíždíme do Velkých Karlovic.

Výjezd na Miloňovou

mapa Stopař

V penzionu zjistím nemilou skutečnost, že jsem si s sebou nevzal v garáži připravenou dobíječku baterie elektrokola. Hned to hovorem přes mobil řeším s majitelem, ale ten je kdesi v kopcích a upravuje tam výběh pro zvířata. Domlouváme se, že vše zkusíme vyřešit večer.

Mám i druhou baterii, na které si s Jirkou ještě odpoledne vyjedu na nedalekou rozhlednu Miloňová. Ale chyby často přicházejí v sérii. Zjišťuji, že baterie se přes zimu vybila na polovinu své kapacity. A stoupání k vrcholu Miloňová (846 m n. m.) v serpentinách hodně prudce stoupá. Nechci se dnes odpravit a tak se u odbočky k vrcholu, kam vede na mapě vyznačený okruh místní stezky, usadím na smrkovou kládu. Budu mít čas dokoukat na mobilu překvapivý vývoj semifinále v hokeji mezi Švédskem a USA. Nahoru jede jen Jirka a než dorazí zpět k rozcestí, je rozhodnuto. USA jsou poprvé v novodobé vyřazovací éře ve finále hokejového MS.

Ohrada s jeleny nad Velkými Karlovicemi.

Výhled ze stoupání k Miloňové.

...

Dřevěná rozhledna Miloňová byla postavena v roce 2012.

I nás čeká finále krátkého okruhu. Cesta se proplétá svahem Miloňové. Postupně klesáme k Velké Hanzlůvce. Potoku, který nás donese sevřeným údolím k hlavní cestě do Léskové. Zde se nás ihned újme samostatná cyklostezka. Dál sjíždíme, nyní již údolím Vsetínské Bečvy, zpět do Velkých Karlovic. Jako v celém dlouhém údolí řeky i tady kolem cesty spatříme mnoho krásných dřevěných srubů. Jako bychom byli někde u kanadských jezer. Celé široké údolí jakoby bylo provoněné dřevem. Občas se zastavím a některévz fomů fotím do svého alba.

Nad Hanzlovou.

Velká Hanzlůvka

U Vsetínské Bečvy...

..

...

Večer přichází z dlouhého treku Roman s Marií. Unavení, ale šťastní, že zdolali krásnou trasu na pomezí tří pohoří. Od Vsetínských vrchů přes část Beskyd přešli do Javorníků. Roman doplnil svoje sběratelské úsilí o další českou tisícovku. Ty začal sbírat po vzoru kamaráda Venci, jež tisícovky s naší významnou pomocí před pár lety všechny zdolal, ale kterému již nyní zdravotní stav delší chůzi po horách neumožňuje. Čiperná Marie převzala jeho žezlo a společně s Romanem vymetají kdejaký kout naší vlasti, kam všichni čtyři společně dojedeme. Na elektrokola si zatím usednout odmítají.

Přichází pan domácí a já poprvé naplno pocítím valašskou vstřícnost. Sháníme dobíječku na baterie Bosch, nejprve u jeho příbuzných a známých, pak i u prodejce a opraváře kol v Novém Hrozenkově. Tam jsme úspěšní a tak hned vyrážíme s Jirkou k prodejně kol. Pan Krystyník z půjčky vědu nedělá a já jsem zachráněný. Jinak by mne na treku kamarádi jistě uštvali k smrti. Jejich tempo v horách je vražedné.

Večer v restauraci Gazdův dvůr...

...

...

...

...

U kříža.

Penzion U kříža.

Javorníky

. . .

Vítr nám vlasy rozcuchal

Vysoko v horách, Na Stratenci

Kde cizí slova létají krajinou

Jak povětrní černí ptáci

Než v údolích navždy spočinou

. . .

Trek k vrcholům Javorníků

mapa Velký Javorník

Sobotu konečně rozzáří slunce. V horách je však po ránu stále chladno a tak naše oblečení změn nedoznává. To platí pro nás bikery i pro pěší. Ti se vydávají od penzionu vzhůru po žluté na Kyčeru (743 m n. m.) a poté vyjdou po zelené na hřeben Javorníků nedaleko vrcholu Malý Javorník (1 019 m n. m.). Jedinou tisícovku na české straně hor, protože ty další již leží pouze na slovenské straně. Z jakého důvodu se v Javorníkách hranice nedrží hřebene, netuším.

Trek přátel pokračuje přes Stratenec (1 055 m n. m.) a Velký Javorník (1 072 m n. m.) k Lemešné, odkud sestoupí zpět dolů do Velkých Karlovic. Čekám, že se s nimi právě tam na hřebenové túře potkáme.

Od Kohútky hřebenem na Kasárne

mapa Stopař

Bikový výjezd na hřeben Jeseníků pro nás bude o mnoho snazší, než krutý výstup bahnem s těžkými elektrokoly do Vsetínských vrchů. Znovu sjíždíme údolím Vsetínské Bečvy a na rozdíl od včerejšího dne tentokrát správně zabočíme na cyklotrasu k řece. Stezka je proto o dost bezpečnější a zajímavější. Pozorujeme, kolik vody od čtvrteční průtrže mračen ubylo. Voda se pročistila a zklidnila.

V Novém Hrozenkově odbočíme do doliny Vranča a kolem stejnojmenné bystřiny stoupáme do hor. Serpentiny nás vynesou k parádním výhledům, o které dnes nebude nouze. Míříme k vrcholu Kohútka (913 m n. m.), který v zimě přitahuje i lyžaře. Okolní kopce totiž poskytují velmi dobré podmínky pro sjezdové lyžování. Ospale ale místo pod Kohútkou, kam lze vyjet autem, nevypadá ani v máji. Vychutnáme si rozhled od vrcholu a jdeme na kofolu do stejnojmenné restaurace. V uzavřené terase, kde se bavíme o možném přejezdu hřebene k Velkému Javorníku s větší partou starších cyklistů, se pěkně prohřejeme. Pak jedeme zvlněným hřebenem k známému horskému hotelu Portáš.

Vsetínská Bečva u Hrozenkova...

Balaton.

Oveček na Valašsku již mnoho neuvidíte. Rozhodně ne stovhalá stáda.

Stoupáme na Kohútku...

Šohajka

Výhled od Kohútky.

Restaurace Kohútka

...

...

...

Na Portáši...

Horský hotel Portáš...

Postupně překonáváme další stoupání, místy kamenité, ale cesta nám příjemně ubíhá. Krásná okolní krajina, kde lesy jen občas poskytnou výhledy do okolí, nás vede do Frňovského sedla. Nejnáročnějším stoupáním kamenitým terénem dorazíme k jediné české tisícovce Javorníků. Já nějak nahoru projedu, Jirka pro jistotu zase kolo vede. Ani Malý Javorník není místem dalekých výhledů. Kousek za vrcholem dojedeme Romana s Marií, kteří spokojeně kráčí směrem k Stratenci. Zde vede jižní větev dálkové trasy Via Czechia Slovenskem.

Na Stratenci máme rozhled na českou stanu hranice dokonalý. Nejen z dřevěné rozhledny, která zde stojí, ale i od památníku tří křížů, připomínky znaku Slovenskédo státu. Hobená Marie trochu mrzne, protože hřeben pročesává silný studený vítr. Ani dnes se letních teplot nedočkáme. Na Stratenci se zdrží každý, kdo zde prochází či projíždí na kolech. Slyšíme směs slovenštiny, ukrajinštiny, polštiny a češtiny. Jde o takové malé mezinárodní setkání.

...

Malý Javorník.

...

...

...

V sedle Bukovina.

Stratenec...

Výhledy jsou téměř výhradn3 na moravskou stranu, do Beskyd...

...

Naše kvarteto.

Popřejeme našim pěšákům mnoho zdaru do dalších kilometrů a jedeme pod vrchol Velkého Javorníku. Nejvyšší horu traverzuje ze sedla Gežov žlutá značka na Kasárne. Místo, kam po rozdělení Československa museli moravští majitelé horských chat složitě jezdit přes přechod v Makově, byť chaty měli pár desítek metrů za hranicemi. Větší pakárnu nevymyslíš. V restauraci horského hotelu Fan se nechytáme, přes poledne mají otevřeno jen pro ubytované a na pivo z výčepu nemáme chuť. Raději sjedeme dolů do nám známého Gazdova dvoru. Rychle padáme do doliny Podťaté a zanedlouho již sedíme venku u Gazdova dvoru. Uvnitř je nabito k prasknutí, ale my jsme zde bráni po včerejší útratě jako zvláště cenění hosté a tak si brzy vychunáváme výbornou kulajdu.

Hřebenovka dál vede i loukami ..

...

Pramen pod Velkým Javorníkem.

...

Kasárne ..

...

Noclehy.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.