Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Železnorudskem na elektrokolech l. Gsenget, Velký Javor a Pancíř

vydáno 11. září 2025 – napsal Rony – žádný komentář

Železná Ruda je dobrým místem pro blížší poznávání bavorské strany Šumavy. Vezeme tři elektrokola a tak jsme museli nejprve vyřešit logistiku trasy. Těšíme se, že budeme projíždět nádherným Bavorským lesem, ale dostaneme se i na podobně krásnou českou stranu hor.

Kolem Falkensteinu na Gsenget a Prášily

mapa Stopař

Rozkaz zněl jasně: "muž s koženou brašnou nesmí projít..." Na úryvek z komedie Pelíšky si vzpomeneme, když se blížíme k Železná Rudě. Toto město bylo místem, kam se sice za komunistů smělo, ale už cesta vlakem z Klatov znamenala důkladnou vojenskou prověrku občanského průkazu a dotazem "kam míříte a proč". Na to si člověk zvykl, horší bylo, že se mohl vydat jen cestou do vnitrozemí. Na Velký Javor, nejvyšší horu celé Šumavy mohl jen závistivě pohlížet. Následovala 90 léta a pád železné opony, kdy se hranice otevřely a my podnikali přechody celé Šumavy natěžko po hraničních stezkách. Byly to úžasné, dobrodružné a objevitelské treky, často od pramenů Vltavy právě až do Železné Rudy. Na cestě jsme přešli Mokrůvky, Luzný, Blatný vrch, Roklan, Poledník, Plesnou. Jeden vrchol za druhým, i za víkend se to dalo stihnout. Pak trasu zrušil Národní park Šumava a kůrovec kalamitou obřích rozměrů, která odlesnila především hřebenové partie Šumavy. Dnes již můžete do nejkrásnějších míst znovu v létě nahlédnout. Trasa z Luzného po hranici k Roklanu je přístupná díky německé straně. Možná si ji na podzim zopakujeme.

Nyní si ale vezeme elektrokola a náš cíl je jiný. V plánech mám několik cyklotras do Bavorského lesa, jak se Šumava za hranicemi jmenuje. Železna Ruda je proto skvělým startovním místem. Vyjíždíme nad město k penzionu Apartmány Belveder a než se ubytujeme, nasedáme na elektrokola a ujíždíme směrem k hranicím. Za přechodem Debrník uháníme lesem po cestě Böhmweg k Zwieslerwaldhausu, kde si z trojice cyklotras vybíráme zlatou střední. Projíždíme svahy Grosser Falkensteinu (1 315 m n. m.) do Kreuzstraßlu. Kolem stojí mrtvé stromy kůrovcové kalamity, jež zde právě nyní řádí. Jen kolem cest jsou suché smrky odstraněny, vše se ale ponechává na místě, aby si příroda sama poradila. Dostávame se do údolí Kolbersbachu, které brzy zůstavá hluboko pod námi.

Začíná dlouhé stoupání k 1 100 m hřbetu Scheuereckbergu (1 193 m n. m.). Hezké výhledy na okolní vrcholy a postupně se obnovující lesy vyměníme za sjezd na hraniční přechod Gsenget. Jedeme po Vintířově stezce, která je zároveň stezkou Zlatou. Na Horních Ždánidlech se domluvíme na pokračování přes Prášily.

Projíždíme hranice k Großer Falkensteini...

Smrkové lesy se teprve nyní stály cílem náletu kůrovce. Vidíme hodně suchých stromů, celé plochy mrtvého lesa. Tedy zdánlivě mrtvého.

Velká Řezná (Deffernik).

Vyhlídka u Zwieslerwaldhausu.

Kerngebiet, před námi je hraniční přechod Gsenget...

V hostinci U Michala je kupodivu volno a tak si hned objednáváme pivo. Já Černou Báru a kachnou s červeným zelím. Mám přece 9. srpna svátek.

Příjemná cyklostezka vede přes Vysoké Lávky k mostu přes Křemelnou. Zde je i soutok s Prášilským potokem. Řeka začíná nabírat na síle, kterou projeví za obloukem bývalé vísky Frauenthalu v kaňonu, který se téměř až k soutoku s Vydrou u Čeňkovy pily stále prohlubuje. Divočina vám zde bude připomínat tu kanadskou, ovšem nezapomeňte, že pod Stodůleckým mostem jde také o l. zónu NP Šumava.

Naše trasa vede proti proudu Křemelné a jejích přítoků, z nichž nejvýznamnější je Slatinný. Užíváme si krásný a velmi teplý letní den. Kolem Hůrky pokračujeme na Gerlovu Huť a blízkost hlavní cesty nás nijak neotravuje.

Poslední část vede svahem Sklářského vrchu. Míjíme houbaře s košíky plnými hřibů. Konečně i jim svítá na lepší časy. Před hotelem Gradl, kde jsem před mnoha roky strávil zimní týden na běžkách, klesáme k Železné Rudě. Zastávka na pivo u kempu nás nezdrží, brzy už se snažíme vstřebat nekonečný příval slov majitele penzionu, který nás upozorňuje na kde co. Při ceně ubytování 420 Kč to akceptujeme, nejsme problémoví.

Zbytky kostela v Prášilech.

Černá Bára a přípitek k mému svátku.

Kachna s červeným zelím nemá chybu.

Na cyklostezce od Prášil.

Vysoké Lávky.

U soutoku Křemelné s Prášilským potokem.

Fotoalbum zaniklých šumavských obcí ukazuje Skelnou.

Hotel Belveder, koupaliště Žabáky a Železná Ruda

mapa Žabáky

Odpoledne jdeme po sjezdovce nahoru k hotelu Belveder, dáme večeři a pokračujeme k přírodnímu koupališti Žabáky. Malý rybníček je obležený i teď večer, teplo bylo pro mnohé enormní. Pěší si ho jistě užili do sytosti, nám cyklistům tolik nevadilo. V šumavských lesích panuje příjemný chládek. Po koupeli sestoupíme naučnou stezkou Sklářská do Rudy. Nahlížíme do kostela Panny Marie Pomocné z Hvězdy, který nechal vystavět mezi léty 1729 - 1732 hrabě Wolf Jindřich Nothaf, tehdejší majitelem zdejšího panství. Půdorys kostela tvoří šestícípou hvězdu, zaujme nás i doškami pokrytá, cibulovitá kopule zakončena hvězdou. Díky tomu, že v 18 hodin začne koncert vážné hudby, můžeme obdivovat hlavní oltář se zobrazením Panny Marie. Obraz z roku 1854 je kopií obrazu od Lukáše Cranacha st., přičemž originál naleznete v kapucínském klášteře v Innsbrucku. Místo koncertu zajdeme na pizzu, Jirka sní celou, já se podělím s Marií, pro kterou byla jízda na elektrokole novým zážitkem. Až takovým, že ihned začala uvažovat o koupi elektrokola.

Večer stoupáme sjezdovkou na Belveder. Podobný pohled na Velký Javor však nám poskytuje i penzion Belveder, kde jsme ubytováni.

Koupaliště Žabáky. Malý lesní rybník pro relax a osvěžení úplně postačuje.

Po NS Sklářská scházíme do Železné Rudy.

V ulici Lyžařská v Železné Rudě najdeme tzv. Muchovnu, neboli dům ve kterém bydlel syn známého malíře, grafika, autora Slovanské epopeje Alfonse Muchy, Jiří. Jiří Mucha byl prozaik, překladatel a předseda československého PEN klubu. (Mapy.com)

Kostel Panny Marie Pomocné z Hvězdy byl postaven v létech 1729 - 32 hrabětem Wolfem Jindřichem Nothafem, majitelem zdejšího panství. Půdorys kostela tvoří šestícípou hvězdu. I mohutná cibulovitá kopule je zakončena, místo obvyklým křížem, hvězdou. Údajně na místě kostela byla sklárna a stavitel využil původní základy této sklárny. Zvonice byla dostavěna až v roce 1777. Stavbu kopule provedl zdejší tesař Matyáš Lehner. Hlavní oltář - obraz Panny Marie pochází z roku 1854 a je kopií obrazu od Lukáše Cranacha st., originál je v kapucínském klášteře v Innsbrucku. Významná kopie tohoto obrazu je v kapucínském klášteře v Pasově a je známá pod názvem Panna Maria Pasovská. Sochy na oltáři představují sv. Jindřicha II. a jeho manželku Kunhutu, kteří jsou patrony zakladatelů kostela a sklářů. Kříž nad svatostánkem je z rubínového skla s výbrusy a je zlacen. Byl zhotoven v brusírně skla Eichinger. Nad oltářem je socha Boha Otce Stvořitele, oltář Boha Syna - Vykupitele je napravo a symbol Ducha svatého v podobě holubice je na kazatelně. Nad kazatelnou je socha Krista dobrého Pastýře. Boční oltáře vpravo - vpředu již zmiňovaný oltář sv. Kříže s Bolestnou Pannou Marií, krásná barokní práce neznámého mistra. Další oltář patří sv. Magdaleně se sochami sv. Zachariáše a Alžběty, rodičů sv. Jana Křtitele. Vzadu je oltář sv. Floriána, patrona hasičů a ochránce před ohněm. Boční oltáře vlevo - vpředu je oltář sv. Jana Nepomuckého se sochami sv. Jana Křtitele a sv. Antonína z Padovy. Před oltářem je křtitelnice vytesaná ze šumavské žuly. Na ní je sousoší představující křest Páně v Jordánu. Vzadu je oltář sv. Šebastiána. Schránky s ostatky svatých, umístěné na obou zadních oltářích, jsou orámovány benátskými zrcadly. Křížová cesta - je keramická práce ze čtyřicátých let dvacátého století. Obrazy - na zábradlí kůru představují 12 apoštolů: zleva sv. Ondřej, Šimon, Juda, Tadeáš, Matouš, Jan, Pavel, Petr, Jakub st., Jakub ml., Filip, Bartoloměj, Tomáš. Lustr - je dílem zdejších brusíren skla. Náhrobní kameny - ve stěnách kostela patří většinou členům rodiny Hafenbrädlů. Tato rodina pořídila vnitřní zařízení kostela. Druhý kámen vlevo od vchodu patří slečně Betynce, majitelce Debrníku, zakladatelce osady po ní zvané Alžbětín. Varhany - pochází z roku 1871. Byly vyrobeny varhanářskou firmou v Regenu. „Oliveta“ - vlevo od vchodu je lidová práce představující Krista trpícího úzkostmi před nastávajícím mučením a ukřižováním. Spící postavy znázorňují apoštoly Petra, Jakuba a Jana. (Mapy.cz)

Interiér kostela.

Večerní Großer Arber.

Vzhůru terénem na Velký Javor

Velký Javor (1 456 m n. m.) nad Železnou Rudou přehlédnete opravdu těžko. Nejvyšší hora Šumavy leží kousek za hranicemi a díky svým dvěma kupolím je snadno identifikovatelná. Dnes dopoledne zvládneme více než kilometrové převýšení na její vrchol.

Jasné nebe bez jediného mráčku sice dělá z prvních ranních záběrů mobilem tak trochu kýčovitou záležitost, ale my teplo kvitujeme. Jedeme kolem nádraží v Alžbětínu, kde železná hranice nadlouho rozdělila nádražní budovu vejpůl. Dnes po perónu můžeme projet do sousedního Bavorska zcela bez povšimnutí. V Bayerisch Eisensteinu uhneme vpravo na cestu do sedla Brennes a vytrvale stoupáme do výšky 1 030 m n. m. Pohodlnou cestu brzy vyměníme za šotolinovou serpentinu k hřebenu Javoru. Zákaz pro kola zde není, ale je fakt, že jedeme po turistické trase. Pár lidiček nám musí uhnout z cesty, která se za vyhlídkou k Malému Javorskému jezeru prudce zdvihá. Podjedeme lanovku Großer Arber, jak se německy hora jmenuje, a po chvilce oddechu u vyhlídkové plošiny dorazíme podlední výškově metry. Kola necháváme v blízkosti historické kapličky pod prvním z několika kamenitých vrcholků - Großer Seeriegelu, které rozsáhlý vrchol nabízí k dokonalým vyhlídkám do Bavorského lesa či české Šumavy.

Kaple v Bayerische Eisensteinu.

Stoupáme do sedla Brennes.

Od lanovky už nás čeká terén a místy velmi strmý výjezd.

Blížíme se k nejvyššímu vrcholu celé Šumavy.

Marie turbo využívá jen sporadicky. Je lehoučká a má sílu.

Malé Javorské jezero je hluboko pod námi. Ale to nejstrmější stoupání nás právě čeká.

Malý Javor.

Pohled přes sjezdovky k hraničnímu hřebenu. Vlevo dvojvrchol Ostrého.

Výhled z plošiny u horní stanice lanovky.

Vrcholová plošina Velkého Javoru je rozlehlá...

...

...

...

Po výstupu na skalní plošinu jdeme k dvěma kupolím, které jsou zařízením amerického dálkového vzdušného vyhledávacího radaru z 80. let minulého století. Kousek od nich vrchol Velkého Javoru označuje vysoký dřevěný kříž. Okruhem se vracíme zpět ke kolům, ale Jirka s Marií ještě vystoupí na třetí výrazný kamenný val Plateauriegelu. Nevlídné horské podmínky, jež na vrcholu po většinu roku panují, vytvořili podmínky blízké sibiřské tundře a tomu se přizpůsobila veškerá vegetace. Smrčky bizarních tvarů zde mají dokonce své jméno „Arbermandl“.

Zpět jedeme po cyklotrase. Štěrkem důkladně vysypaná cesta není úplně bezpečná, kola se občas boří, ale naše široké pláště to zvládnou. Projíždíme lesy dlouho ve velké výšce k Hochzellbergu (1 208 m n. m.), poté již po cestě sjiždíme k Großer Abrbersee, tedy Velkému Javorskému jezeru. Zde je to jako někde na pouti. Plno aut, motorek, lidí. Atrakce v podobě šlapadel nás neláká a tak jedeme k vodě pro pár fotek a ujíždíme pryč.

Sjezd nad potok Řezná (Regen) je výživný, Gläserner Steig je naopak zklidněním. Krásné údolí nás vynese na Seebachschleife, kde přejedeme potok, cestu i železniční trať. Přijedeme zpět do Bavorské Železné Rudy k muzeu železnice. A protože bývalou restauraci na české straně nádražní budovy usmrtil covid, jedeme se najíst do české Železné Rudy.

Jdeme na nejvyšší místo hory.

...

...

...

Tundra vrcholové plošiny. 1 456 m n. m. již je znát. Mrazivých dnů zde bývá hodně.

...

Bodenmeis z Panoramaweg.

Velké Javorské jezero. Jako ostatní jezera Šumavy je ledovcového původu.

Tohle jezero je však centrem pozornosti díky cestě,, která ho míjí.

Nádraží na bavorské straně hranic osvěžuje malé železniční muzeum.

Hraniční nádraží je naprostý unikát, nádražní budova je přesně ve svém středu rozdělena státní hranicí. Postaveno bylo v roce 1877 a mělo vyjadřovat tehdejší dobrou spolupráci mezi oběma sousedními zeměmi. Dnes zde naleznete společné česko - bavorské informační centrum. (Mapy.cz)

Výjezd na Pancíř

mapa Stopař

Odpoledne po částečném dobití baterií elektrokol vyrážíme přes Belveder na Hofmanky a vyjíždíme na vrchol Pancíře (1 214 m n. m.). Matušova chata nás pohostí, je zde volno, protože z jakýchsi nepochopitelných důvodů poslední jízdy lanovky z a do Špičáku končí již v 16 hodin. Terasa poskytuje skvělé výhledy k Falkensteinu, Polomu a Křemelné, když chceme spatřit "Prsa Matky Boží", čili Velký a Malý Ostrý, stačí kousek popojít.

Dolů do Železné Rudy jedeme přes Špičácké sedlo, pod kterým vede Šumavská cyklotrasa č. 33. Ta provede cyklisty celou Šumavou od obce Všeruby, přes Železnou Rudu až po Vyšší Brod. "Šumavská magistrála" protíná okresy Domažlice, Klatovy, Prachatice a Český Krumlov, délka trasy je 205 km.

Turistická chata s vyhlídkovou věžičkou je pro návštěvníky otevřena od roku 1923. Kam oko dohlédne tam se rozprostírají lesy - na českou i německou stranu hranice. Někdy se v dálce zabělají i vrcholky Alp (Dachstein, Grossglockner). Rozhledna je přístupná podle otevírací doby horské chaty. (Mapy.cz)

Dohlednost máme mizernou.

Falkenstein.

Velký a Malý Ostrý, aneb Prsa Matky Boží.

Na pohřebišti Barabů nalezli svůj poslední odpočinek mnozí stavební dělníci z Itálie, Chorvatska a Dalmácie zvaní Barabové, kteří přišli ze svých domovů budovat železnici až do centra Šumavy, vystavěli Špičácký tunel, do roku 2007 nejdelší železniční tunel v České republice. Léta byly jejich tělesné pozůstatky uloženy téměř anonymně. Až v roce 2002 se péčí Železnorudského klubu dostalo těmto dnes již neznámým hrdinům práce důstojného pohřbu. Pohřebiště označuje prostý dřevěný kříž v těsné blízkosti tratě mezi Železnou Rudou a Špičákem. (Mapy.com)

...

...

Mokřady.

Kaple byla postavena v letech 1836 – 1837. V červnu 1999 byla po celkové rekonstrukci zasvěcena českobudějovickým biskupem Antonínem Liškou sv. Antonínu a sv. Barboře. Při výstavbě Špičáckého tunelu sloužila jako obřadní místo obětem jeho výstavby. Vedle kapličky stojí několik umrlčích prken, která původně z nedostatku peněz, sloužila namísto rakve k uložení zemřelých a k jejich přenesení do hrobu. Poté byla prkna ozdobena a umístěna do míst, kam dotyčný rád chodíval, na rozcestí, k božím mukám či kapličkám. To vyjadřovalo úctu k památce zemřelého. (Mapy.com)