Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Železnorudskem na elektrokolech ll. Trinkwassertalsperre Frauenau, Falkenstein, Modrava

vydáno 17. září 2025 – napsal Rony – žádný komentář

I další dva dny nás naše elektrokola zavedou do krásných míst Bavorského lesa k Falkensteinu. Nejprve jedeme k přehradě pitné vody Frauenau, další den pak k vrcholu Falkensteinu a na Zlatý stoleček. Ten poslední si ponecháme pro klidnou projížďku známými místy u Křemelné, Vydry a Roklanského potoka.

Od Železné Rudy k přehradě Trinkwassertalsperre Frauenau

mapa Stopař

Na třetí den volíme sice delší trasu, ale s menším převýšením. Využíváme dopolední příjemné podmínky a jedeme přes přechod jako včera, jen dál pokračujeme po opačném břehu říčky Velká Řezná. Pohodlnou cyklostezkou hezkým údolím klesáme až do Ludwigsthalu a od něho až k Zwieselu. Nakoukneme k plaveckému areálu, kam bychom se chtěli zajet vykoupat, ale v pondělí mají zavřeno. Rybník Žabiny nám bude stačit.

Dorazíme ke kostelu sv. Mikuláše, jenž je novogotickou cihlovou stavbou, známou pod názvem „Katedrála Bavorského lesa“. Kostelní věž je nejvyšší v celé diecézi Passau. Vstupujeme do kostela, postaveného v roce 1876 po požáru města, kde prostorný interiér ukrývá sochu spoutaného Spasitele a Pietà i cenné varhany z roku 1979, proslulé výbornou kvalitou zvuku a bývalými "Zwieseler Orgeltage".

Nad Bayerische Eisensteinem.

Katolický farní kostel sv. Jana Nepomuka v Bayerisch Eisenstein byl postaven v letech 1908–1909 v neobarokním stylu. Vznikl z potřeby většího kostela a byl financován z darů, loterií a podpory domu Hohenzollern. Zvláště stojí za to vidět barevná vitrážová okna, včetně zobrazení sv. Jana Nepomuka a pamětního okna pro Roberta Segla. Věž kostela dosahuje výšky 45 metrů. (Mapy.com)

Velká Řezná (Großer Regen).

Kostel v Zwettlu.

Náměstí v Zwettlu...

...

Kostel sv. Mikuláše ve Zwiesel je působivá novogotická cihlová stavba, známá jako „Katedrála Bavorského lesa“. Svou 86 metrů vysokou věží, nejvyšší v diecézi Passau, dominuje siluetě města. Kostel byl postaven po požáru v roce 1876 a zaujme svou rozsáhlou bazilikální formou, novogotickým interiérem a cennými uměleckými díly, jako je socha spoutaného Spasitele a Pietà. Zvláště je třeba zmínit varhany z roku 1979, které byly proslulé svou kvalitou zvuku a bývalými „Zwieseler Orgeltage“. (Mapy.com)

...

...

...

...

...

...

...

Za městem již jsme vyměnili říční tok, Großer Regen za Kleiner Regen. Za obcí Frauenau se stáčíme k horám Bavorského lesa. Serpentiny nás vynesou k přehradní hrázi Trinkwassertalsperre Frauenau, odkud po krátké pauze vyrážíme podle jezerního břehu. Objedeme vodní plochu a poté se lesem dostáváme do Buchenau. Sjíždíme po kvalitních cestách až za Spiegelhütte, odkud nás lesní cesta dovede k Schleicherbachu, který sbírá desítky potůčků ze svahu Falkensteinu. Blížíme se k hraničnímu přechodu Debrník a po menším zaváhání dorazíme do Železné Rudy. To je již čas na oběd v útulné restauraci Café Sněhurka. Znovu nás čeká odpolední siesta, dobíjení kol, abychom si ještě odpoledne jednu kratší trasu užili.

Trinkwassertalsperre...

...

...

...

...

Uschlé lesy pod Falkensteinem.

Velký Javor.

...

Okolo Polomu

Vyjíždíme směrem k masívu Polomu (1 295 m n. m.), jedné z výrazných tisícovek Šumavy, ale pod Zámeckým lesem se stáčíme na Gerlovu Huť. Od ní jedeme k hotelu Gradl a přes hlavní znovu ke koupališti Žabáky. Končíme tentokrát v hospodě penzionu U zlomené lyže. Když sedím nad večeří, přemýšlím, jestli náhodou kdysi v polovině 80 let neviděli můj krkolomný pád při sjezdu z Belvederu do Rudy, na který sí stále žije pamatuji. Byl to jeden z těch, kdy už jde o zdraví či holý život. Ale odnesl to tenkrát jen zub. A naštěstí ne můj, ale jeden zoubek ze tří, které držely běžeckou botu na lyžařském vazání.

Přes Falkenstein na Zlatý stoleček

mapa Stopař

Úspěšné cyklistické výpravy za hranice nás tak bavily, že jim zůstaneme i další den věrni. Českou stranu přece již dobře známe. Znovu tedy zamíříme přes přechod Debrník do sousedního Bavorska. Hned za přechodem začneme stoupat na Großer Falkenstein (1 318 m n. m.), jednu z ikonický hor Bavorského lesa. Na samotný vrchol, na který jsem vystoupal ze všech možných stran již mnohokrát pěšky, nechávám dojet Jirku s Marií a čekám na rozcestí, než se vrátí. Skalní vyhlídka je nadchne, kus Německa jim leží pod nohoma. Na vrcholu stojí horská chata s restaurací, kde jsme se někdy před 12 roky s Lenou museli chvilku ohřát. Byl sychravý podzimní den a nahoře napadl sníh.

Při krátkém stoupání mezi pahýly mrtvého lesa vidíme Velký Javor. Krásnou louku Ruckowitzschachten s výhledy k hraničnímu hvozdu vyměníme za průjezd svahy Plesné (Debrníku). Ještě předtím však klesneme k Großer Höllbachu, kolem kterého vede dost náročná pěší trasa k vodopádům. Atraktivní cyklotrasa se kroutí lesem a mírně klesá nad údolí, po jehož druhé straně jsme první den tvrdě stoupali nad přechod Gsenget. Kratší část trasy nyní bude stejná. Za hřebenem znovu spatříme známou siluetu rozhledny na Poledníku. Sjíždíme k hranici a za ní odbočíme k bývalým Hornímim Ždánidlům. V delším stoupání na Zlatý stoleček se přetahujeme o vrcholovou prémii s borcem, kterému elektromotorek, tak jako nám, nepomáhá. V závěru rychle stahuji jeho náskok, který vznikl focením šumavské krajiny a snadno zvítězím.

Nejhorší dva kopce máme za sebou. Odpočíváme na lavičkách v sedle mezi Plesnou a Ždánidly, které patří mezi 181 šumavských tisícovek, které jsem všechny postupně zdolal. Marie mi najde kámen a já zatloukám hřebíky, jenž postupně sesychající kmen lavičky odhalil.

U Debrníku.

Rozcestí pod Falkensteinem

...

...

...

Louky Ruckowitzschachten...

...

...

...

...

Pod Polomem.

Po sešupu k jezeru Laka se vmísíme mezi obdivovatele krásného jezírka, jež vzniklo po ústupu ledovců z poslední doby ledové. Šumavská jezera, kterých je celkem osm, vznikala koncem třetihor na úbočích svahů hor, když tající ledovce sestupující do údolí postupně navršily morénové valy. Jezero Laka své jméno získalo podle staročeského slova "mlaka", což znamená bažina či močál. O zdejších rašelinných ostrůvcích se tvrdí, že plavou.

Hodně se změnilo od doby, kdy zde kůrovec usmrtil veškeré vzrostlé stromy. Smrčiny nevydržely nápor milionů malých broučků a lýkožrout zde měl mnoho let ráj na zemi. Opravdu to nevypadalo hezky, naštěstí Šumava ani sousední Bavorský les usychaly postupně a dnes již jsou lesy opět z většiny zelené a ne šedé. Řekl bych, že si les často pomohl sám a dovedl se ochránit před nálety kůrovců. Ostatně kniha "Tajný život stromů" Petera Wohllebena, který v Bavorském lese žije, odhaluje mnohá tajemná místa. Stromy spolu mluví a umí se bránit.

Jezero Laka...

...

Od jezera Laka je to kousek k dalšímu zajímavému historickému místu. Hůrka je zaniklá sklářská obec, která vznikla roku 1732 u sklářské huti Hafenbrädlů, původně nazývané Česká huť. V roce 1766 zde byla založena nová sklárna. Wikipedie nám prozradí více i o slavné sklářské rodině Abelů, o níž napsal svůj román "Skláři" Karel Klostermann:

"Sklářský rod Abelů vládl téměř celou první polovinu 19. století sklářskému průmyslu na Železnorudsku. Výrobky (zrcadla, tabulová skla, křišťál a barevné sklo) z jejich skláren se exportovaly do celého tehdejšího světa. Jiří Kryštof Abele (1776 - 1833) patřil k těm, za jejichž vedení dosáhla rodina Abelů maximální prosperity. Vlastnil sklárny na Hůrce, Debrníku, ve Starém Brunstu v Novém Brunstu, v Alžbětíně a Ludwigsthalu. Po jeho smrti po něm zůstali tři synové: Kryštof, Ferdinand a Vilém. Po smrti Jiřího Kryštofa Abele byl jmenován generálním zplnomocněncem celé pozůstalosti jakož i poručníkem jeho nezletilých synů jeho bratr Ferdinand Abele (1792 -1853). Správu pražského továrního skladu vedl jeho bratr Bedřich Abele (1795 - 1859). Spory mezi Ferdinandem, který rodinný majetek pečlivě spravoval, a Bedřichem, který naopak obchodu svým lehkovážným stylem života spíše škodil, vedl nakonec k tomu, že Ferdinand předal roku 1836 vedení rodinného majetku svému synovci Kryštofu Abelovi (1812- 1878). Velkopanský a rozmařilý život některých členů rodiny vedl v roce 1845 k náhlému krachu a rozpadu celého jejich rodového majetku. Sklářská tradice rodu definitivně skončila ve čtvrté generaci Abelů osobou Kryštofa Mikuláše Abele mladšího. Ten si z výnosu dražby zámečku na Debrníku nechal v Železné Rudě postavit (1877) rok před svým skonem (1878) luxusní vilu. V ní se dnes nachází Muzeum Šumavy a informační centrum. Další potomci rodu Abelů se pak už věnovali jiným povoláním."

Procházíme bránou bývalého kostela, z něhož zbyly pouze základy a část zdí. Pak jdeme k hřbitovní kapli, která sloužila zároveň jako hrobka sklářských rodin Abelů a Hafenbrändlů. Pochován zde byl i otec spisovatele Karla Klostermanna. Jednou jedinkrát zatáhnu za táhlo u dveří kaple a ozve se sluchu trochu neladící zvuk zvonu. Tohle místo má svoji historii. Tu kladnou, ale i tu pohnutou. Historku o vojácích, kteří zde opilí tančili s kostrami pohřbených, jistě znáte.

Vracíme se do svahů Polomu, abychom hezky lesem projeli k cestě do Gerlovy Hutě. Z ní míříme na Starý Brunst a Zlatou stezkou pod Pancíř. Vystoupáme k pramenům Řezné, kolem které jsme čtyři dny jezdili a před Hofmankami odbočíme k Belvederu. Venkovní příjemné sezení u zdejší restaurace využíváme již počtvrté. Je čas na pozdní oběd, po kterém musíme znovu dobíjet elektrokola. Mimo Marie, která již odjede domů. My s Jirkou si večer ještě sjedeme do Café Sněhurka na zmrzlinový pohár. Pozoruji změnu. Jirka od hořkého piva postupně přešel k sladkým pohárům a nápojům. Ale dnes večer si cestou ještě jedno pivo po zmrzlinovém poháru dáme. Jmenuje se "Běžka" a vyrábí ji pro penzion "U zlomené lyže".

Hůrka, zbořený kostel.

Laka.

Hůrka...

...

...

Starý Brunst.

...

Pancíř.

U pramene Řezné...

...

...

Hotel Belveder.

Z Roviny přes Modravu k Oblíku

mapa Stopař

Ráno balíme a už po osmé jsme připraveni vyrazit z Železné Rudy. Protože Jirku bude ještě po příjezdu do Zlivi čekat trasa do Borovan, ale i proto, že se na nás projevuje únava "materiálu", vybral jsem pohodový a nenáročný okruh přes Modravu. Parkujeme u chaty Rovina a ke Křemelné jedeme kolem vrcholu Březníku. Obzory jsou po teplých dnech zamlžené a tak o moc dál než k Svatoboru nedohlédneme. Terénem si razíme cestu Pustinou k cyklotrase, která sice není uzavřená, ale pokud si zde budete chtít trasovat svoji cestu, přes Stodůlecký most vás mapy.com nepustí. Z loňské cesty ale vím, že projet se zcela bezpečně dá. Myslím, že zákaz, a to i pro pěší, je další snahou omezit pohyb turistům i bikerům, kteří na Šumavu míří. Panelový most, po které před čtyřiceti lety mohly jezdit i tanky, jistě jen tak nespadne. Betonové zátarasy naštěstí mají proluku pro procházení na druhou stranu řeky. Pokud by tomu tak nebylo, brodilo by se přes Křemelnou, která zde není nijak hluboká. Nepříjemné jsou jen kameny či studená voda. Ale v minulosti jsme Křemelnou při našich vandrech přebrodili mnohokrát na různých místech. Byla to naše řeka. Kanadská řeka snů. Bivak "Orlí hnízdo" nad Pašteckým vodopádem ale dávno osiřel. Měli bychom se k němu někdy vrátit.

Stoupáme na Velký Bor, odkud pokračujeme k Vchynicko-Tetovskému kanálu. Ten je u hlavní cesty bez vody, protože nyní se všechna odklání do podzemního přivaděče Sedelské nádrže, aby odtud zásobovala turbínu vodní elektrárny Vydra na Čeňkově pile. Za Mosau již je koryto naplněné zurčivou, čistou vodou. Projedeme si celý úsek až k hradlovému mostu, kde vtokové stavidlo bere část vody Vydře. Umělý 13,6 km dlouhý kanál byl vybudovaný mezi lety 1799 - 1801 na návrh schwarzenbergského projektanta Josefa Rosenauera. Umožnilo se tak obejít kamenité koryto Vydry pro potřeby plavení dřeva. Jeho využití pro náhon vodní elektrarny bylo až nasledné.

Rovina, výhled k Svatoboru...

...

Území Stodůlek mělo po Praze největší katastrální území u nás.

...

Most přes Křemelnou je oficiálně uzavřený, ale proč pro pěší a cyklisty, netuším.

Křemelná...

...

...

Velký Bor...

...

Vydra z hradlového mostu.

Masív Křemelné.

Vtokový objekt Mosau, od kterého je voda z Vchynicko-Tetovského kanálu k nádrži pro vodní elektrárnu Vydra.

Vychynicko-Tetovský kanál...

...

...

...

Brouzdáme ledovou vodou Vydry a vyrážíme do Modravy. V restauraci U tří sluk vypijeme radler a pak už si užíváme nádheru širokého údolí Roklanského potoka. Ten je zde velmi fotogenický, pár krátkých zastávek si nenecháme ujít. Od soutoku Roklanského a Javořího potoka pochází archeologické nálezy, které vedou k úvahám o polokočovném způsobu života zdejší mezolitické tlupy. Blízká Javoří Pila zase bývala oblíbeným výletním hostincem s noclehárnou "U Tetřeva". Zde dnes na louce nestojí nic než malé meteorologické zařízení. Odsud jsou často hlášeny nejnižší teploty. I v létě se ráno pohybují pod bodem mrazu.

Začínáme stoupat pod Oblík (1 225 m n. m.), za kterým podjedeme Jezerní hřbet a zamíříme k Prášilům. Vracíme se ke Křemelné, jenž u Vysokých lávek přibere vody Prášilského potoka. Za Skelnou již máme na dohled chatu Rovina..Je půl jedné a u vyhlášené restaurace je plno. Nechceme dlouho čekat na jídlo a tak nasadíme kola na nosič a uháníme k domovu, abychom v zlivské Rybárně stihli menu, plíčky na smetaně.

U Vydry...

...

...

...

Bývalá železná opona vedla vzhůru od Roklanského potoka k Tříjezerní slati.

Roklanský potok...

...

...

U Javoří Pily vidíme tzv. pinky. Valy vzniklé při středověké těžbě zlata.

...