Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Zpátky na Grosser Priel, tentokrát ferratou Priel Klettersteig

vydáno 16. července 2025 – napsal Rony – žádný komentář

Dlouhou a obtížnou ferratu s D úseky na vrchol Grosser Prielu doplňují moje vzpomínky na třídenní trek z 90 let v pohoří Totes Gebierge.

Pár slov na úvod

Na něco podobného jsem si nikdy netroufl, ale je dobře, že Lukáše hory začaly bavit. Asi se přece je tak trochu "potatil". Pro nás byly prioritou dlouhé, vícedenní přechody hor, ale dnes je veškerý život tak nějak zrychlený. Lézt ferraty čili klettersteigy znamená více adrenalinu a zážitků, ale méně drahocenného času. Láska k horám bude přítomná úplně stejná. Vzhledem k svému věku a nynějšímu nevalnému zdravotnímu stavu se dnes mohu stát spíš jen redaktorem, který zprostředkovává náročné akce jiných. Ale i to mě zatím baví.

Sedm let po svém prvním výstupu na Grosser Priel se Lukáš vydal znovu na výrazný alpský vrchol, který můžete často spatřit z vyhlídek Šumavy či Kleti v Blanském lese. Spolu s kamarády se vydali vzhůru těžkou trasou Priel Klettersteig D znamená, že jde o opravdu náročnou trasu s velkým převýšením.

mapa severní části Totes Gebierge

Nejdelší ferrata v Rakousku

Více se dozvíme z rakouského webu.

S délkou 2 130 m a převýšením 900 m je Priel Klettersteig jedním z nejdelších a nejnáročnějších výstupů ve východních Alpách. Je nejdelší v Rakousku. Ocelové lano vede přímo k mohutnému červenému vrcholovému kříži Großer Priel (2 515 m n. m.), nejvyššího vrcholu Totes Gebierge - Mrtvých hor.

V letech 2017 - 2018 byly stávající ferraty Bert-Rinesch a Sporn sloučeny, kompletně renovovány a rozšířeny směrem dolů. Nejdelší via ferrata v Rakousku vyžaduje zkušenosti, sílu a vytrvalost. Po celou dobu je dobře zajištěn. Výstup začíná několika místy s obtížností D. Na trase dvě jeskynní chodby, dva lanové mosty, exponované traverzy, stupy, jízda po hřebeni a převisy dělají z nového úseku zvláštní zážitek. Na Sporngipfel můžete sestoupit doleva (na jih) a rozdělit si výstup na dva dny. Pokud byste nezvládli tzv. lokomotivu, můžete použít poslední nouzový východ hned za druhým lanovým mostem. Zde jste dokončili první třetinu a začíná starý úsek via ferraty Berta Rinesche.

Díky novým lanům a lépe umístěným kotvám je tento úsek o něco jednodušší a příjemnější než před rekonstrukcí. "Stará" via ferrata vede částečně převislými pasážemi po žebřících (C/D) a delšími, někdy velmi exponovanými traverzy. Délka stezky v kombinaci s kolmými strmými výstupy po žebřících a konzolách klade vysoké nároky na fyzickou kondici. Teprve v horní části se terén srovná a po jižním hřebeni se dostanete na vrchol.

Pokud Affenschädl a první jeskyni obejdete po značených alternativních trasách vlevo, zvládnete s obtížemi C. Od vrcholového kříže Sporn můžete sestoupit po ocelovém laně k prvnímu lanovému mostu a opět zvládnout obtížnost C až k druhému lanovému mostu. Odtud buď sestoupíte jižním směrem k úkrytu, nebo se vydáte po drátěném úseku na dlouhý známý úsek Berta Rinesche s obtížností C/D.

Pokud zjistíte, že nejste na nejdelší via ferratě v Rakousku, máte dvě možnosti nouzového výstupu:

1. od Sporngipfel na jižní straně, nebo

2. za druhým lanovým mostem (lokomotiva)

.

Video Lukášova výstupu z Priel Klettersteigu

Pro nástup a přespání si zvolili horskou louku nedaleko chaty Prielschutzhaus z roku 1884. Téměř čtyřiceti minutové video ukazuje část trasy na Grosser Priel.

Přechod Totes Gebierge z 90 let

mapa přechodu Totes Gebierge

Totes Gebirge („Mrtvé hory“) jsou pohoří, nacházející se v Rakousku v severní části spolkové země Štýrsko a na jižním okraji Horního Rakouska. Tvoří je největší vápencová náhorní pláň ve Východních Alpách. Průměrná nadmořská výška plošiny je od 1600 do 1800 metrů, z které vyrůstají vápencové štíty. Totes Gebirge je pro svou výjimečnost vyhlášeno za chráněnou krajinnou oblast.

Skutečnou ozdobou vápencových kamenných pouští jsou četná jezera, která oživují ráz. Především pak „Zelená perla Totes Gebirge“, jezero Grundlsee. Navštěvované je také klidné jezírko Altauseer See pod vrcholem Loser. Nejvyšší vrchol pohoří je Grosser Priel. (Wikipedie)

Na víkendový třídenní přechod části Totes Gebierge si vzpomínám velmi dobře. Vlastně mne do těchto hor přitáhlo i ono podivné jméno. Název Mrtvé hory cosi napovídá. Již slovenská vápencová pohoří, zvrásněná krajina a jalovce místo stromů, mne před mnoha léty očarovala. Kontrast zelené barvy lesů a luk s bílou vapencových skal a vrcholků, spolu s azurově modrým nebem, vytváří neskutečně krásnou přírodní kulisu, jež se mi nikdy neokouká. Východní Alpy, ale i Karpaty nabízí nepřeberné množství možností, jak se realizovat.

Na prostorném parkovišti u jezera Almsee necháváme moji ojetou Škodu 120 a pozdě odpoledne vyrážíme do hor. Přecházíme boční hřeben hor přes sedlo Gschirrsattelu (1 029 m na. m.), abychom se nad menším jezerem Offensee zabivakovali. Tropiko z áčkového stanu stavíme kvůli v horách téměř vždy přítomné silné ranní rose po večeři, kterou jsou na lihovém vařiči ohřáté konzervy a vydatná polévka ze sáčku. Jasně že tehdy frčel Trenčianský párok s fazolou, Chalupářský guláš či Landčmít (Luncheon meat). Rádi si jako sladkou tečku často dopřáváme pudink, který stačí nasypat do horké vody. Uléháme do spacáků na své karimatky a necháváme se uspat monotónními zvuky nedalekého vodopádu.

Ráno jsou opět v permanenci lihové vařiče a ešusy. Nezbytný horký čaj a pár sladkostí mi vždy postačí. Snídám opravdu jako vrabeček, ale prostě to tak mám odjakživa nastavené. Však zásob v kletru nosím dost a hlady jistě nezemřu. Vápencová rozervaná náhorní plošina se nachází v 1 500 m n. m. a osm stovek výškových metrů nás velmi rychle probudí. Těžké batohy se do prudkého kopce nenesou snadno. Míjíme horskou chatu Rinnerhütte a kolem stejnojmennému potoku stoupáme stále výš. Dalším krásným horským jezerem je Wildensee. Jde o takové to správné horské "oko", jak by řekli bratia Slováci. Při sestupu se mně zdá, jako by na nás šibalsky mrklo. Ale to asi jen stín rychle se pohybujícího mraků na chvilku zatemnil větrem zčeřenou hladinu.

Loučky Wildenseealmu znovu vystřídá pestrá krajina, kterou se pomalu posouváme přes lesy Henarwaldu kolem další osamocené horské chatky do stále více otevřené krajiny. Horský ráz a dokonalou divočinu začínáme pociťovat u skalní špice Redender Steinu (1 900 m na. m.), pod jehož srázy stezka dále vede. Škrapy, jeskyňky, závrty a bezedné díry do země zde po miliony let vytváří déšť a kruté horské podmínky. Květy bylin jsou mezi kameny a skalami osvěžením pro naše oči. Rododendrony září svou barevností do dáli a my mezi nimi putujeme. Mrtvé hory nejsou tak zcela mrtvé. Faktem ale je, že zvrásněný povrch neposkytuje téměř žádné místo na přespání. Toho si s přicházejícím večerem budeme všímat stále častěji.

Stezka se kroutí mezi skalkami a bílými kameny až k jezírku Wiesenlacke. To je ukryté mezi kopci ve výšce 1 830 m a má protáhlý tvar. Vpravo nad námi se zdvihá hradba horským vrcholů převyšujících dvou tisícovou hranici. Nejsou až tak nedostupné, ale my míříme na ten nejvyšší vrcholek - Grosser Priel (2 515 m na. m.). Od Abblasbühelu klesneme k samotám Eldgrube. Opět jsme v řídnoucím smrkovém lese. Začínáme se poohlížet po noclehu, ale ještě ujdeme hezkých pár stovek metrů, než narazíme na rovné místo. Tím je podmáčený břeh jezera Elmsee. Zůstáváme na jeho západní straně, protože tu východní střeží horská chata Pühringer Hütte. Nejsme připraveni na to, vydávat peníze za pohodlný nocleh. Vody máme dost a tak si zopakujeme včerejší večer, jen nám dnes jednoduchý skládací vařič na kostky pevného lihu ohřeje jinou konzervu. Každý dle své chuti.

Třetí den pokračujeme stezkou č. 201 na Grosser Priel, než nás dvě turistky upozorní, že mají přijít velké bouřky, abychom nahoru radši nechodili. Váháme, počasí je po ránu příjemné a nic změně počasí nenasvědčuje. Ale již známe vysoké hory natolik dobře, abychom věděli, jak rychlá a razantní změna k horšímu vždy v parném létě je. Otáčíme se nazpět, protože alternativní cesta k autu a k parkovišti u Grünau vede kolem vrcholu Rotgschirru (2290 m n. m.). Ten se stává náhradním cílem. Hezké lezení vzhůru kompenzuje zklamání, že jsme nadodrželi původní plán. Krásný výhled z hkavního vrcholu je pak odměnou za pochod horami. Ale ty jsou krásné i bez dosažených vrcholů. Důležitá je cesta, po které kráčíte. Důležité jsou vaše šlápoty, které zanecháte v bahně na okraji horského jezera. Přestože je vítr a déšť brzy smyje, vzpomínky vám navždy zůstanou.

Velmi ostrý sestup z vrcholu Rotgschirru do údolí si shora můžeme hezky prohlédnout. Stezku Sepp-Huber-Staig zpřístupňují i železné žebříky. Dívame se do hlubin rozšiřujícího se údolí, které se postupně mění v koryto mohutné kamenné řeky. Vody Kolmkarbachu zůstávají očím mezi obromnými balvany dobře skryty. Ještě si dáme závěrečný In der Röll a jsme zpět u jezera Almsee. Padesát kilometrů dlouhý trek čarokrásnou krajinou, plnou překvapivých pohledů a divoké horské přírody, nás okouzlil. Tyhle hory stojí zato si projít.