Archiv roku 2014 1. strana

Řadit články od nejnovějšíchnejoblíbenějšíchnejkomentovanějších

Za skřivánčím zpěvem na tajemný Tisovník

Za skřivánčím zpěvem na tajemný Tisovník

Příchod jara oznamují jeho první poslové - skřivánci. Z nebeských výšin se na louky v okolí rozlehlého Tisovníku snáší jejich ostrý zpěv se známým a příjemným motivem. Ani lehký únorový vánek nedokáže zchladit pomalu se ze zimního spánku probouzející krajinu, přestože ve stínu lesa je po mrazivém ránu stále jinovatka.
Tisovník skrývá i jedno tajemství, které je nadále dobře utajeno. A kde že vlastně je ten Tisovník?
Pokračovat ve čtení...

Na návštěvě ve Slovinsku II.

Na návštěvě ve Slovinsku II.

Článek o našem letním výletě za slovinskými kamarády pokračuje druhou částí. Po návštěvě Lublaně a slovinského pobřeží jsme v závěru čtvrtého dne dorazili spolu s kamarádem Armandem do podalpského městečka Tolmin a nocujeme v bytě u jeho spolužáka Primože. Ten se k nám připojí až ráno, vypomáhá totiž do pozdních nočních hodin na právě vrcholícím metalovém festivalu, díky němuž je teď v jinak poklidném Tolminu docela rušno.
Pokračovat ve čtení...

Nejstarší stromy na Šumavě

Nejstarší stromy na Šumavě

Není to tak dávno, kdy byl objeven kůrovcem zničený 559 let starý smrk poblíž turistické cesty od Plešného jezera k vrcholu Plechého. Uvádí se, že jde o druhý nejstarší strom zjištěný na Šumavě. Ale přesně určit vítěze mezi nejstaršími smrky Šumavy není tak jednoduché. Mnoha set let starých smrků existuje hodně, a další mohou být  "díky" kůrovcové kalamitě a rozpadu původních horských pralesů ještě brzy objeveny.
Pokračovat ve čtení...

Hůrky a Skalský vrch - svědectví minulosti

Hůrky a Skalský vrch - svědectví minulosti

Původně to měl být jen obyčejný nedělní výlet do lesního komplexu u Skalského vrchu, nedaleko Protivína a Písku, po okružní naučné stezce Školní polesí Hůrka. Díky oboře, ve které chovají jelence běloocasé, a hlavně okolí Skalského vrchu, na jehož jižním svahu je navršeno velké množství kamenných hromad, zřejmě rozsáhlého mohylového pohřebiště, šlo nakonec o velmi zajímavou zkušenost.
Pokračovat ve čtení...

Lesy kolem Vráže do kaňonu Otavy

Lesy kolem Vráže do kaňonu Otavy

Výhodou naší malé republiky je, že spoustu přírodních krás máme doslova za humny. Jižní Čechy nejsou výjimkou. Rozmanitost krajiny zde přímo vyzývá k jejich prozkoumání, a když se k tomu vydaří i počasí, každá chvilka v ní strávená stává se balzámem na duši. 
Velmi atraktivní je okolí velkých řek Vltavy a Otavy, které za miliony let vytvořily hluboké kaňony. Projdeme se  lesy kolem Vráže, jejíž perlou je nádherný zámek,  a prudkými stráněmi nad Otavou doputujeme tajemnými zákoutími až k jejímu soutoku s Lomnicí.
Pokračovat ve čtení...

Máchův poetický kraj, l. Okolí Máchova jezera

Máchův poetický kraj, l. Okolí Máchova jezera

Je to k nevíře, ale krajinu kolem Máchova jezera jsem jel poznávat poprvé. Přitom pískovcové skály, divoké doly a kuželovité vrcholy sopečného původu jsou tak přitažlivé. Snažili jsme se během čtyř dnů vstřebat co nejvíce z krásné přírody a zavítali i na několik známých hradů. Počasí k vandrování bylo ideální, méně již pro máchání kecek v Mácháči. To nám ale zase tolik nevadilo. První dva dny jsme věnovali Bezdězu, zřícenině hradu Jestřebí a Hradčanským stěnám.
Pokračovat ve čtení...

TOP 12: zastavení v čase (rok 2014)

TOP 12: zastavení v čase (rok 2014)

Další rok se utápí v melancholii krátkých prosincových dnů a nezbývá než se poohlénout co dobrého přinesl a co naopak vzal. Pokud zůstanu u fotek, které zcela zaplnily prostor jednoho z paměťových pevných disků mého nootebooku, nezbývá než potvrdit další ústup od tématiky makro. I letos převažovaly krajinky, které stály za objevováním nových míst, převážně v horách Šumavy, k níž mám citově tak blízko.
Krajinným fotkám se přesto zcela vyhnu a budu se znovu u dvanácti zastavení držet obvyklých makrofotek. U nich jde o jiný pohled, odhalující to, co jinak zůstane navždy skryto.
Pokračovat ve čtení...

Peking, část II.: Čínská zeď a jiné

Peking, část II.: Čínská zeď a jiné

Poté, co jsme se prošli pekingským olympijským areálem a Zakázaným městěm, vydáme se na výlet do manufaktury na zpracování nefritu, k hrobce císaře z dynastie Ming a především na Velkou čínskou zeď. Jednodenní výpravu zakončíme v čajovně nad šálkem dobrého čínského čaje.
Pokračovat ve čtení...

Praha už volá, Praha už volá...

Praha už volá, Praha už volá...

Tenhle cajdák, vyslechnutý v posledních týdnech z rádia, mi zněl v uších stále dokola. I on se tak mohl stát příčinou toho, že jsem se do té Prahy nakonec vydal.
Hledat v ní přírodu není zas až tak těžké. Pokud odhlédnu od toho, že okolí matky měst je velmi krásné a pestré, je i přímo v ní k vidění dost taháků, které lákají ročně statisíce návštěvníků. Z různorodého spektra všech možných zajímavostí jsme si několik vybrali i my. Naše šlépěje zůstaly v Botanické zahradě a Fata Morganě, ZOO, a dokonce i mezi dinosaury v Dinosaurináriu a vodními tvory Mořského světa. Prostě jsou na světě věci, co v lese jen tak nenajdete.
Pokračovat ve čtení...

PF 2015

PF 2015

pfko od Berounky 
Pokračovat ve čtení...

Nejoblíbenější fotografie

Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.