Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Makrománie

vydáno 30. března 2009 – napsal Rony – 3 komentáře

Pokud někdy uvidíte plazit se a válet po zemi podezřelou osobu, nešiřte hned paniku. Může se totiž jednat o makrofotografa, snažícího se o dosažení té nejvýhodnější polohy pro zachycení miniaturní rostlinky, nebo čiperného broučka, do svého fotoaparátu. O kvalitní fotce rozhodují detaily.

:-)

Když jsem zkoušel své první makrofotky ještě obyčejným mjučkem, nebylo to technicky úplně ono. Ale přesto tahle fotka ze sedla Medzirozsutce v Malé Fatře mi přinesla hned dvě ceny. V časopisu Treking cenu redakce a v čtvrtletníku Temelínek za vybrané foto.

Se zrcadlovkou, ke které jsem přikoupil levnější makroobjektiv, už se vylepšilo především pozadí mnohem větším rozostřením. Tady je sice neostré vše, ale právě to udělalo z obyčejného tesaříka korového zajímavou abstraktní fotku.

Jen málokdy se poštěstí vyfotit něco podobného jako hmyzí kamasutru. Ale nestálo by to za nic, kdyby oba protagonisté nebyli natolik zaujati svojí činností, že jim nevadilo přenést své bohulibé konání na přistavený borový kmínek.

Zato tady se dalo cvakat po chvilce honění se a hře na schovávanou solidně. A to potom není problém ze stovky fotek vybrat nějakou slušně ostrou. Tady se projeví výhoda digitálu naplno. U některých hmyzáků se dá pozorovat i jakési zaujetí foťákem a cvakající uzávěrkou. Zrovna tohle saranče bylo zvukem úplně fascinováno.

Nevěděl jsem, že srpice se krmí mouchami a že si také dělá v keřích svoji spižírnu. Až do doby, kdy jsem na takové místo náhodně narazil. Všude na spodku listů přilepené mouchy. Desítky, možná stovky a několik sajících srpic.

Chrobák se na žlutém podkladu z mechu hezky vyjímá a je to lepší než ho zabrat kdesi ve spleti větviček a trav.

Občas se snažím myslet i na kompozici, i když zrovna u makra to nebývá jednoduché. Tady se pravidlo zlatého řezu přímo nabízí a chycená semínka nabídla fotce i název: Úlovek vegetariána.

Často se stane, že tomu, co najdu a zvěčnim v pixelech, dám pravé jméno až po důkladné prohlídce naučné literatury. Tahle můra by se měla nazývat přástevníček americký a opravdu k nám přicestovala před desítkami let přes Atlantský oceán.

Monotónní zelená koresponduje s abstrakcí a dodává fotce uklidňující nádech.

Netradiční kompozice a výřez hlavy tesaříka má posunout vnímání trochu jiným směrem.

Čtvercový formát mám rád, ale ne vždy se vyplatí se o něj pokoušet. Miminko bez maminky si ho určitě zaslouží.

A u tohoto mladého kapradí byl onen čtverec jasně nejlepším řešením. Mohl jsem ořezem odstranit to, co přebývalo.

Aby zmrzla jinovatka na pavučinách, to se asi běžně nestává. Většinou, před prvními mrazy, je už dávno po nich. Snažil jsem se toho vzácného dne využít co nejvíce a opravdu se mi to docela podařilo nejen touto fotkou.

I tato Sedma zelená, obehraná prošlým rokem, je toho důkazem. Světlo úplně ideální nebylo, to se dá ale trochu dohnat úpravou.

I fotky mají svůj název. Někdy člověka napadne hned, jindy, jako u této, až po čase: No rasism!

Slzičky jsou foceny v interieru, ale protože to není až tak patrné, dá se to omluvit. Důležitý by měl být vždy výsledek, méně forma.

Rovence je dávno vylidněná ves u Ktiše, dnes jen pár ruin ve vzrůstajícím lese. A také kosatce německé, jedna z mála stop co zbyly ...

I tato vzácná a přísně chráněná lilie zlatohlavá, se vyskytuje nedaleko na několika stanovištích.

A jaro? Cítíte tu vůni právě se probouzejícího lesa?

Tohle jsem chtěl nejdříve smazat. Asi by to byla chyba protože jak jde čas, líbí se mi trn a poranění krajiny stále víc.

Náhrdelník, perly jitra. Dárek za časné vstávání.

Jednoduchá fotka, kde rozostření není až tolik na škodu. Rostlinka splnila svůj úkol...

Kapky, kapky a zase kapky. Na tmavším pozadí dílo přírody krásně vyniká.

Možností jak je fotit je nepřeberně a vždycky je to pohádka...

Sice středovka, ale někdy je dobré porušit zavedená pravidla a nebýt příliš svázaný a poplatný vzorům.

Retuš používám jen výjimečně. Tady by ale pestřenka seděla přímo na mém prstu.

Poslední fotka, je jen taková lehčí nostalgie a připomenutí, že vše jednou začíná, ale také končí.