Beskydy lll. - přes tři státy a Ropice

Beskydy lll. - přes tři státy a Ropice

Předposlední den, slunnou neděli, si jedeme projet pomezí tří států, Česka, Polska a Slovenska. Krajina Beskyd nezná hranic, přesto jisté rozdíly při naší cyklotrase zaznamenáme. Poslední den pak absolvujeme překvapivě nejtěžší trasu k vrcholu Ostré hory a dále pod hřebenem Ropice k Javorovému.

Cyklotrasa přes při státy

mapa Stopař

Jak naznačuje název nedělní okružní trasy, vydáme se s Jirkou přes hraniční přechody do Polska a Slovenska. Venca s Romanem opět na svoji pěší túru vyráží o něco dříve, protože jim chladné ráno tolik nevadí. Červená turistická značka stoupá ke Kamenné chatě lesní stezkou o poznání rychleji než cyklotrasa, kterou jsme si včera odpoledne k horským vrcholům projeli my. Čeká je další sběr beskydských vrcholů, jejichž seznam se postupně rozrůstá.

My cyklotrasu začneme sjezdem k potoku Ošednici, odkud se dostáváme také na jeden z vrcholků. Tím je nevysoká Gurka (467 m n. m.). Sjíždíme na Uši, pak k Lískovému potoku a dál k Olši. Dotkneme se okraje Jablunkova, ale po otočce zpět proti proudu Olše se mu hned začneme vzdalovat. Známou trasou z včerejšího dne jedeme do Bukovce, za kterým u Ski areálu Kempaland zamíříme k česko-polské hranici. Olše si zde na českou stranu Slezska prorazila cestu horami. Kaňon se zužuje, musíme vystoupat výš nad řeku. Za mostem nás čekají velbloudí hrby, jimiž překonáme dva přítoky Olše. Kratký, velmi strmý výjezd končí ani na zastavěném hřebínku, ale stoupat budeme stále výš. Hned u prvního kostelu zaznamenáme shluk svátečně oblečených věřících, pro které je nedělní mše běžnou součástí života. Spousty lidí a desítky aut parkujících kde se dá. Proplétáme se jimi ke křižovatce nad Istebnou a pokračujeme pod vrchol Zloty Groň. Postupně vyjedeme až na Koniakow do výšky 750 m. Rozhledy z trasy Polskem jsou skvělé. Okolní svahy zde hojně zastavěly domky a klid východního cípu naší vlasti zmizel.

Jablunkovsko...

Olše.

Hraniční most pro cyklisty a pěší.

...

Křížek u Jasnowitz.

Kostel v Istebné.

...

U evangelického kostela míjíme odbočku. Vracíme se na trasu a odměnou nám je prudký sjezd a ještě vydatnější výjezd vzhůru.

...

Nad Koniakówem se tyčí Ochodzita (895 m n. m.), od které již budeme sjíždět.

...

...

Obec Koniaków leži na hřebenu a vypadá malebně.

...

Teprve za Czadeczkou se znovu ocitneme v lesích. Kousek bahnité cesty vystřídá asfaltka a pěkné vyhledy shora k Jaworzynce, kterou jsme včera sjížděli k Trojmezí. Nyní klesáme ještě hlouběji do údolí Czadeczky, jež se brzy změní na slovenskou Čadečku. Těsně za hranicí můžeme obdivovat dálniční most Valy, který odvážně překlenul rozlehlé údolí. Je nejvyšším mostem na Slovensku. Výjezd po nové cyklotrase k Trojmezí vzdáme, když vidíme kam až stezka stoupá. Vydáváme se mnohem pohodlnější trasou kolem železniční trati údolím Čadečky. Vyhneme se tak obcím, které jedna za druhou následují od slovensko-polských hranic až k městu Čadci.

Most Valy. Jsme na polsko-slovenské hranici.

...

...

Za Svrčinovcem již do kopců musíme. K další hranici, tentokrát česko-slovenské, cyklotrasa z údolí rychle stoupá. Pohled nazpět poodhalí další části Beskyd, tentokrát Kysucké. V dáli spatříme také Malou Fatru s rozeklaným Velkým Rozsutcem a kuželovitým Stohem. Míjíme vrchol Nad Furmancom a u druhého Nad Valmi (634 m n. m.) projíždíme okolo zbytků historického opevnění Staré Šance (Alte Schantze). O nich se prameny zmiňují poprvé v roce 1578. Již nedaleko leží hranice, kde hlídkují policisté ČR, ale naši kontrolu provádí jen přísným pohledem. Pár stovek metrů sjíždíme kolem osady Dejůvky, abychom poté odbočili na Šance. Zde to již známe a tak Hradisko míjíme a rovnou se vezeme dolů k Jablunkovskému průsmyku. Brzdíme teprve u hospody Centrum, kde si ze zabijačkového menu dáváme skvělou polévku a necháváme si rozdělit napůl poslední porci žebírka. Masa dostaneme i tak dost. Pak se uspokojeni s dnešním výkonem přesuneme do pohodlného penzionu. Večeři v protějším motorestu večer vynechávám. Rád si však s Vencou připíjím dalším jägermaisterem na jeho úspěšné tažení po beskydských vrcholech, kterých se zítřejší kratší túrou zdolá společně s Romanem celkem 23. Takhle tu tisícovku vrcholů zdolá jistě brzy.

Zde již stoupáme k hranici česko-slovenské.

Slovenský Svrčinovec.

Nad Furmancom.

Loučka k hranici u Dejůvky.

Vzhůru k Ropici

mapa Stopař

Je mrazivé pondělní ráno. Hned po snídani balíme a dáváme vale příjemnému a levnému penzionu Ve dvorku. Patý den bude posledním v zdejší části Beskyd. Než vyrazíme k Hrádku, odkud povede pěší túra i cyklotrasa, musím seškrabat led z čelního okna auta. Zatím je velmi chladno, ale slunce již od kopců stoupá vzhůru k nebi a rychle prohřívá okolní vzduch. Přesto se musíme pořádně obléct. Naše biková trasa povede lesy do tisícimetrové výšky.

Venca Romanovi naplánoval tentokrát jednodušší a kratší trasu. Znovu je musím vysadit vysoko v kopci, aby ušetřili nějaké síly. Trasu jim určí červená značka, jež vede nižším hřebenem, souběžným s hraničním, který si kámoši prošli před třemi dny z vrcholu Velké Čantoryje. Mají před sebou Čupel, Filipku a nejvyšší Loučku (835 m n. m.).

My s Jirkou sjedeme na parkovistě u OÚ Hrádek, ihned nakopneme e-biky a mizíme za Olši. Tam na nás unuděně zívá ospalá ranní divočina. Noříme se do ní po lidmi vytvořených cestách. Tak jako si v lesích vyšlapává roky ba staletí své stezky divoká zvěř, dělají to odpradávna i lidé. Často se jejich stezky s těmi zvířecími míjí, občas kříží, ale jen málokdy se jejich uživatelé navzájem spatří. Užíváme si poslední projížďku mezi svahy zarostlými horskými bučinami, z kterých se na nás snáší zlatý déšť. Barvy listů jsou tak proměnlivé, jako by je vymaloval nějaký bláznivý akademický malíř. Ale je to samotná příroda, podzim, který tohle umí. To po něm se malíři přírody opičí. To od ní se učí.

Když stoupáme údolím horské bystřiny Liderov, krásu podzimu kolem nás dobře vnímáme. Nevadí nám ani další kilometry spletité kamenné cesty, jež nás vede mezi vrcholy Malého Kozince a Žďáru. Nad námi leží Velký Kozinec a především vysoký Ostrý (1 044 m n. m.). Dlouhé stoupání zastaví až horská chata Ostrý, kde krátce oddychujeme. V pondělí je zavřeno a hory jsou zcela liduprázdné. Od chaty se vydáme pod Kalužný vrch, pod nímž se chvíli motáme na rozbahněném rozcestí. Podmáčený terén pokračuje i dál a naše tempo se zpomalí. Ani traverz pod tisícovkou Smrčina lehký není. Až do sedla Šindelná je terén naopak zralý na MTB. Jirka při nasednutí na kolo dokonce předvede přímo před mýma očima skok plavmo. Kameny na cestě jsou kluzké a zrádné.

Olše u Hrádku.

Pohled k horám. Máme před sebou dlouhou cestu.

...

...

Stoupáme dolinou Liderovského potoka.

...

Blízký vrchol Žďáru.

...

Horská chata Ostrý.

...

Pod vrcholem Ropice (1 089 m n. m.) se trasa zlepší. Už musíme šetřit energii baterie a přidat více energie své. Je jasné, že dnešní okruh bude ze všech beskydských nejnáročnější. Z vyšky 1 030 m budeme brzy sjíždět do hluboké doliny. Až se tají dech, když do ní průsekem nahlížíme. Hřebenem pokračujeme dál, přejíždíme Velký Lipový, Příslop a Ropičku, stále po vrcholové červené.

Od Ropičky sjíždíme do sedla, z něhož se obracíme znovu k Ropici. Cesta traverzuje svahy, je dlouhá a klesá zpočátku zvolna. Je to pro nás výhodné, protože pod námi leží ohromná kotlina. Užíváme si výhledy k Javorovému a znovu i krásné počasí. Sjezdem pod Javorový konečně narazíme na kvalitní cestu. Dvě desítky kilometrů terénem nám dalo zabrat. Pod námi leží Řeka, obec v dolině říčky Ropičanky.

Pod Ropicí...

Bukové lesy Ropičky.

Pohled k Javorovému a do doliny, kam budeme sjíždět.

Zpět do civilizace!

Projíždíme Guty, k obnovenému dřevěnému kostelu, který před lety vypálili mladí pitomci, nezajíždíme. Snažíme se jet co nejkratší trasou nazpět k Hrádku. Ještě musíme překonat několik hřebenových vln klesajících z hor. Únava sílí, ale cíl se blíží. Jména obcí či jejich částí se střídají jako na běžícím pásu, teprve když sjedeme do Zaolší, víme, že máme vyhráno. Necháváme se provést Bystřicí k dráze a okolo tratě dorazíme do cíle na parkoviště v Hrádku. Hned si jdu koupit něco k snědku, abych zahnal hlad, a protože po příchodu našich zdatných turistů oni nejeví zájem o teplé jídlo, v půl druhé vyrážíme domů. Čeká mne ještě jedna šichta, dlouhá šestihodinová cesta mezi kamiony.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Navštívili jste již někdy tento turisticky atraktivní, ale odlehlý kout naší vlasti?

43 48% Ano, poznal jsem ho dobře.

25 28% Ano, jednou jsem se zde zastavil.

21 24% Ne, zatím nikdy.

Hlasovalo 89 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.