S Karkulkami v šumavské bílé stopě

S Karkulkami v šumavské bílé stopě

Nejen hory v polovině února zaplavuje neobvyklé teplo. V obci Neumětely na Berounsku naměřili 17,3°C, čímž byl překonán dosavadní rekord 14,5°C z roku 1974. Je proto nutné ukrýt se do stínu rozhledny na Poledníku, kde teploměr ukáže "pouhých" 11°C.

Z Modravy na Oblík

mapa Oblík

Ráno mrazivé stále je. Přestože musím na Modravu jet přes Zdíkov, dojedu Martina s holkama na cestě kousek před Kvildou. Vysoký tlak vzduchu kolem obce vytvoŕil magickou kouřovou clonu, když k svému malování využil zplodiny probouzejících se kvildských penzionů.

To nahoře u Filipovy Huti je čisto. Musím na chvíli zastavit. Nabílenou dvojici Roklanů nádherně osvětluje ranní slunce a průzračně čistý vzduch oba vrcholy zviditelnil tak, že jsem je odsud takhle jasně ještě neviděl.

Na rozdíl od loňské jízdy na Březník a okruh přes Filipovo Huť, tentokrát vlezeme do bílé stopy mířící na Javoří Pilu. Ideální rovinka kolem Roklanského potoka bude dobrá na rozjezd. Zatímco loni jsem musel z Nové Hůrky nedobrovolně zmizet díky začínající silné chřipce, nyní jedu hned po prodělané viróze.

Je to znát na síle odrazu. Nechávám přátele poodjet, na krk si hodím zrcadlovku a užívám si klidného skluzu s občasnými zastávkami k focení. Atraktivní zasněžená místa, kterými se jako černá zmije proplétá malá říčka, mám zvěčněna již mnohokrát. Vždy je to zde trochu jiné.

Dnes velké množství sněhu ještě více zaoblilo horské pláně, ohraničené tmavými špičatými konturami smrčin.

Prostě idylka s azurovým nebem. První hodinku ještě kloužeme stopou řádně zahaleni, ale jak slunce vystoupá výš nad jižní obzor, oteplí se rychle.

Přijíždíme k Javoří Pile, před kterou se od Roklanského potoka oddělila bystřina Javořího. I on si místy v meandrech vyhloubil široké koryto. Při jarním tání se jistě rychle a hojně plní.

Nad Roklanským potokem...

...

...

Za Modravou...

Roklanský potok...

...

...

...

Čouhající Roklani.

...

...

...

Soutok Roklanského potoka s Javořím.

...

...

...

Javoří potok...

...

...

U Javoří Pily.

Na rozcestí "Tmavý potok" přimáznu všem běžky. Čeká nás dlouhé stoupání k Oblíku, jehož skalnatý vrchol jsme si vybrali za dnešní cíl. Slunce se plnou silou opírá do našich zad a především do stopy, co postupně měkne a klouže.

Z odbočky "Za Oblíkem" na vrchol vede vždy pouze stopa nadšenců. Ty, podobně jako Helču, nahoru láká nejen skvělý, avšak k západu postupně zarůstající kruhový vyhled, ale také silná pozitivní energie, kterou na Oblíku odhalil p. Kozák.

Zprvu popojíždíme pohodlně po vrstevnici a teprve na rozhraní zmlazeného a starého lesa stopy uhnou k vrcholku. Ač nás čeká necelých 70 výškových metrů, tenhle kousek dá zabrat. Je vidět, že v hlubokém sněhu nějaký zoufalec běžky z nohou sundal. Vytvořil tak pro nás hluboké pasti, do nichž se nyní chytáme. Určitě jít bez běžek a zapadat téměř do půl těla jednodušší být nemohlo.

Výstup mě vyčerpal a proto se na kamenitém vrcholu uvelebím na delší dobu. Jemně profukuje. Rozhlížím se po okolí a komentuji vše, co vidíme: Luzný, Roklan, Poledník, Křemelnou, Ždánov s Kašperkem, Sokol, Boubín. A dole hluboko pod námi barevné krabičky Srní.

Sním tatranku, cucám piknik a zapíjím ho vodou, zatímco ostatní vytahují své horké čaje. Dnes potřebu pít horké opravdu nemám.

Helča se vyhřívá na kamenu vedle mne a lapá neviditelnou pozitivní energii, aby ji zpeněžila ve svém H studiu. Mžouráme proti slunci a chytáme vitamín D.

Na vrcholu Oblíku Hela čerpá pozitivní energii, aby ji mohla dál předávat svým zákazníkům. Viz: http://www.hstudio.cz/index.php?1=page&2=1

Srní s Kašperkem.

Zhůří a Sokol (zcela vpravo).

Vrchol Křemelné s plání bývalých Stodůlek.

Poledník je od vrcholu Oblíku jen malý kousek...

Na Oblíku.

Roklaní hrby.

...

Sjezdovky bavorského Geißkopfu.

Přejezd lesem rovnou k Tříjezerní slati není prošlápnutý a tak s těžkým srdcem přitakám, že jistější bude vrátit se na kvalitní bílou stopu. Je to škoda, protože tato zkratka postupně klesá, kdežto my nyní musíme nějak sjet prudký svah, kterým jsme vylezli. Úzkým a ještě k tomu boulovatým průsekem je to o hubu. Helča padá jako hruška, Marie výš, se svojí rozlomenou čéškou, asi také. Já si vyberu panenský terén lesem a tvořím si svoji vlastní stopu. Kupodivu to jede tak akorát. Zanedlouho jsem dole.

Sjezdem získávám velký náskok, který si s přehledem udržím až dolů k Javoří Pile. Jindy ostrý a nepříjemný sjezd ledovou stopou rozehřátý sníh dokonale změnil. Brzdit proto není moc potřeba.

Dozvídám se, že nejsem sám, komu podkluzující sníh a ostré slunce bodající do hlavy, odebralo síly. Výstup k Tříjezerní slati a následující sjezd k Vchynicko- Tetovskému kanálu odpískáme.

Zkrácenou trasu zneužívám a v umydlené stopě, kde se téměř nemůžu odrazit, spíš stávkuji než jedu. Teprve co se zakecám s jednou Pražandou, rozjedu se. Zase ale spolu často čekáme na její pomalou kámošku. Když mi přátelé volají z hospody penzionu Arnika, že v pivovaru Layer není místo, jsem teprve u mostu přes Roklanský potok.

Ale nemám kam chvátat, je nádherně. Nikomu nevadí asi naše hodinové posezení v Arnice. Menší komplikace nastanou až za jízdy, kdy se na Martinovo Citroenu Berlingo rozlomí a propadne mokrým sněhem přetížený spodní kryt motoru. Jedeme břečkou, která se na vše lepí jako Den Braven.

...

U Rybárny...

Modravská sfinga.

Klíčky k ubytování si stíháme vyzvednout v IS Prášily na poslední chvíli. Jinak bychom pro ně museli do sousedícího lokálu "U Michala". Žádný problém.

Pokoje penzionu Kovárna jsou velmi pěkné, čisté a za dobrou cenu (419,-Kč/os/den). Vlastně si budeme užívat tři dny prostornou, pohodlnou garsonku.

Večeře U Michala také nemá chybu. Ani dvakrát navýšený prostor hospody málem nepostačuje mnoha zájemcům. Je jasné, že ubytovací kapacity se v tomto odlehlém místě Šumavy hodně zdvihly. V sedm večer je nabito, naštěstí se jeden stůl v zadní "zimní zahradě" právě uvolnil. Virózou vyhladověný si vybírám čtvrtku kachny s červeným zelým. O velkou hromadu masa se rozdělím s Helou. No, spíš jí dám jen kousek k ochutnání, protože jsem lakomec.

V hospodě U Michala to odnesla čtvrtka dobře propečené kachny s červeným zelím a Plzní!

Helča v přítmí zimní zahrady s plamenem tepelného plynového zářiče za zády.

Penzion Kovárna nám poskytl za velmi slušnou cenu plně vybavenou garsonku. TV nám nechyběla, když je zdarma wifina. Slalomy na MS jsem shlédl na mobilu ;)

Z Prášil na Poledník

mapa Poledník

Bizony v Prášilech brzké ráno teprve vzbudilo. Zastavit se u nich budeme chtít i po túře.

Pro druhý okruh využijeme stop v okolí Prášil. Vlastně budeme různě křižovat můj podzimní trek s Vencou, na Skalku, Poledník a Jezerní hřbet. Rozhledna na Poledníku bude i dnešním cílem.

Je to rozdíl jít pěšky, nebo se moct svézt na "prkýnkách". V čerstvě protažené stopě stojíme již před devátou, kdy je sníh nejlepší. Dobře se nám stoupá od bývalého Grubergu po Šumavské magistrále, která je hlavní tepnou celé zimní Šumavy. Teprve Liščí díra a mnoha promilové stoupání prověří sílu paží. I stromečkem to jde ztěžka. Lehounká Marie jde bez namazání lyží, protože jí to tak vyhovuje, zato Helča má v trháku na hladkých běžkách docela problém.

...

Hřeben Skalky jsem si prošel ještě bez sněhové pokrývky v polovině listopadu. I tehdy bylo nádherně.

Stoupání Liščí dírou dá zabrat i Marii.

Za Předělem je unavená a ani nechce k rozhledně pokračovat. Až když jí lyže pomažu bílým "sádlem", na kluzkém mejdlu, co se vytvořil teplem z ujetého, zledovatělého sněhu, se přece jen rozjede.

Poledník se přibližuje...

...

...

...

Pod rozhlednou se uvelebím na vyhřátou kamennou zídku. Zdejší teploměr ukazuje 11°C ve stínu. Svlékám i mikinu a vyhřívám se, žvýkajíc přitom šunkovou bagetu. Paprsky hřejí ve tváři a je mi tak dobře, že se vůbec nechci vstávat.

Ostatní jsou z toho časem krapet nervózní. Stojí opodál a kývají se jako šílený Brůna. Jen místo sekyrek mají v rukách hole. Radši se zvednu a jdu s nimi k výhledu na západní a severní stranu. Jaká škoda, že v zimě je rozhledna zavřená, uživila by se. Nyní se po vrcholové plošině potulují dvě či tři desítky lidiček.

Pod rozhlednou...

Nad vrcholkem Poledníku přeletí paraglid a zanedlouho i dvě malá letadélka. Je bezvětří a úžasná viditelnost.

...

Velký Javor (1456 m n. m.) přesahuje svojí výškou stále ještě zalesněný Falkenstein o 140 m.

Plesná - chcete-li Debrník. Níže Gsenget.

Rozhledna v plné kráse. Škoda, že není v zimě přístupná. Skútrem by sem správce dojel snadno. Ale neotravujme NP příliš.

Zleva Plesná, Polom a Ždánidla. Tudy budeme stoupat zítra k Zlatému stolečku.

Vzdálená a výrazná bílá pyramida Luzného.

...

...

Velký a Malý Roklan leží od Poledníku nedaleko.

Při sjezdu míjíme osamocenou dřevěnou plošinku, zbytek kdysi s velkou pompou vyhlášené "Zážitkové stezky", kde jsme se měli přesvědčit, jak dobře a kvalitně na popadaných a kůrovcem usmrcených stromech vyrůstá nová generace semenáčků bez zásahu člověka. Dnes je stezka zavřena, neboť v mrtvém lese se na vrcholu Poledníku jaksi omlazení nekoná. Živoří zde jen několik dvoumetrových smrků, vyšší s ulomenou špicí. Tak to dopracoval experiment NP Šumava, náchylný k argumentům Hnutí Duha. Dnes se řeší kůrovcová kalamita v celém Česku. Odkud asi pochází kůrovec, kterého dřevaři rozvezli spolu s napadenými stromy ze Šumavy do dalších, dříve zdravých lesů?

Umydlený povrch z kopce okamžitě zrychluje běžky a ubrzdit je není snadné. Navíc se stále mění kvalita a charakter sněhu. Po zrychlení ve stínu následuje brzda v mokrém sněhu, kdy cítíte přetížení centrifugy. Přesto si dlouhý sjezd až k Nové Studnici užijeme. Cestou potkáme jen pár sportovců, ne každému se chce stoupat ostře od Velkého Boru.

Odbočíme vlevo a zatímco se vybavuji s bratrancem, který mne láká na cyklovýlet okolo Dehtáře, pozoruji ve stopě poskakující maličké chvostoskoky. Tání je vyhnalo na povrch a já jim budu muset při jízdě ublížit. Ale není jich taková škoda, protože jsou jich miliardy. Skoro jako lidí...

Odpoledne se bizoni vyhřívají a lenoší...

...

...

Do Prášil se vracíme uspokojeni ještě před třetí. Máme tak čas na relax a po včasnější večeři U Michala i na kostky. Hodinu hrajeme jednoduchou hru "macháčka". Do šachů se nikomu nechce.

Okruh kolem Ždánidel

mapa Zlatý stoleček

Přes ranní frfňání poslední den tuším, že naplánovaný okruh kolem Ždánidel dáme. Není nijak dlouhý, jen ten klouzavý sníh trasu jistě znovu ztíží.

Brzy po ránu lezavý mráz v údolí Prášilského potoka vůbec neneznačuje, že bude opět teplo a nádherně. Tady v noci spadla teplota hluboko pod nulu a ještě se zuby nehty drží. Mám jen slabou čelenku a úplně mně píchá v hlavě.

Nad Prášilským potokem.

Promrzlý Prášilský potok...

Stačí však vystoupat k Gsengetu a už odkládáme jednu vrstvu šatstva za druhou. Zase to bude na kraťasy a tričko. Zvlněným terénem zvolna stoupáme k Zlatému stolečku. Když se jede ve stínu stromů, dá se odrážet snadno, ale jen se dostaneme výš na sluneční cestu, bez vosku se nehneme. Jistě, kromě Marie, tu nepočítám mezi normální lidi.

Kontrast sněhu s azurem čistého nebe je dokonalý. Tenhle kousek od Prášilského potoka musíme vyšlapat pěšmo.

Přístřešek u Gsengetu málem zmizel pod sněhovým přívalem.

Karkulková dvojčata.

Karkulky mne doprovází hned tři. Jediného zeleného trpaslíka.

Na Zlatém stolečku se jen krátce porozhlédneme po okolí. Projíždíme mezi Plesnou a Ždánidly místem, kde si pašeráci z Bavor a Čech vyměňovali bezcelně své zboží. Na šňupání pašovaného tabáku Brazil byl na Šumavě závislý tehdy každý.

Míjíme houfy běžkařů i osamocené jedince, viditelně přejíždějící s velkým báglem celou Šumavu, a snažíme se ubrzdit prudký sjezd k jezeru Laka. Bolí mě holeně a chodidla. Několikrát musím odpočívat, jak rychle se lyže rozjíždí a nejdou v utaženém sněhu uplužit.

Od Laka dolů k Hůrce je to ještě horší. Martin a Helou sundavají běžky jdou dolů po svých. Nejsou první ani poslední, spousty stop odhalí, že podobných srabíků je tu plno. Ne, to si jen z nich dělám srandu, nejsou srabíci... Ale já to sjel!

Ždánidla od Gsengetu.

Sjezd k jezeru Laka.

Od Hůrky do Prášil je to jako na horské dráze. Přitom já všem tvrdil, že je tu jen mírné zvlnění. Asi mě teď proklínají, ale mají si to pamatovat. Dnešní okruh je vlastně zkrácený loňský, kdy jsme od Nové Hůrky k Prášilům a zpět jeli opačným směrem.

Před Prášily v sjezdu pro jistotu sundám běžky i já, a říkám Martinovi, že tady to nikdo nesjede. Za chvíli mne vyvede z tohoto omylu Marie, která zítra míří do fakultní nemocnice v Plzni na operaci svojí rozlomené čéšky. Jestli si zlomí ještě něco dalšího, tak není pro ni podstatné.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Vyrazili jste již letos lyžovat na Šumavu

12 46% Ano.

7 27% Ještě ne.

7 27% Ne, byli jsme letos na jiných horách.

Hlasovalo 26 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Blanka

22. února 2019 11:56

Blanka říká

Měli jste nádherné počasí, lepší už jste snad vybrat nemohli. Mě potěšily fotky ze zimního Poledníku, který pod sněhem neznám, neb běžky nejsou zrovna má oblíbená činnost. Chtěla jsem se tam vypravit na jednu noc, ale do Prášil je špatné spojení z ČB a ze Srní asi zase není pro pěšího dobrý terén v zimě.  Karkulky na sněhu byly nepřehlédnutelné.

Rony

23. února 2019 08:21

Rony říká

Děkuji Blance, na kterou snad mohu prozradit, že sama již nevydržela čekání na jaro a ony teplé dny využila k dvoudennímu vandru přes Osek a rozhlednu Velký Kamýk u Písku, samozřejmě i s nočním přespáním ve stanu v kruté a krvelačné přírodě. Karikova Trhlina asi již přestala působit .

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Blanka

24. února 2019 09:05

Blanka říká

Pravda, nevydržela jsem, byť do hlubokého sněhu už se mi opravdu nechtělo. No a po přečtení Trhliny, která by mi mohla do hlavinky nasadit nějaké brouky, jsem musela vyrazit, abych ty obavy ze sebe zase dostala ven. Vyrazila jsem a znovu si ověřila v praxi, že všechny strachy, které člověk má, jsou jen v jeho hlavě a fantazii. Žádná krvelačná příroda nás neobklopuje, je to jen a jen nádhera, pro kterou stojí za to sbalit báglík a nechávat za sebou ty šlápoty. 

 https://blarza.rajce.idnes.cz/Blatenskou_pahorkatinou_pres_rozhlednu_Velky_Kamyk_do_Pisku_-_solo_vandr_18.-19.2.2019#P1350877.jpg

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.