Slovenským Rájem (8.08)

Slovenským Rájem (8.08)

(pokračování článku Přes Volovské vrchy 8.08) Jen dvoudenní přechod s kletry, po planinách a roklinami Ráje.

:-P

odkaz na mapu

V penzionu Marianna ve Smolníku jsme se vyspali dorůžova a čistí a navonění se vydáváme autobusem, vláčkem i lanovkou na planinu Geravy. Dál, cestou necestou přes Glac, až ke Kláštorisku, se zbytky kláštera.

A na Glacké náhorní plošině dokonce svačíme oblíbenou pochoutku horalů, párek v rohlíku. Stačí najít v báglu pečivo, utrhnout kus větve a dosadit do vytvořeného otvoru příslušnou uzeninu.

No a v hospodě ho pořádně zalít pivem . . .

Chatky v kempu byly již volné a tak jsme v jedné za pár slovenských šupů přespali. V nové mapě jsou vyznačeny značky Kyselskou tiesňavou a cesta je volná. Kdysi tady, po požáru někdy koncem 70let minulého století, byly žebříky demontovány a průstup zapovězen.

A tak i pro mne je to tady novinka.Dolní část Malého Kyselu je krásná, ale je to pouze malý okruh kolem vodopádů.

Velký Kysel je průstupný až nahoru na planinu Glac a je celkem neškodný. To je dobře protože s batohy se nejde v těžkém terénu nejlépe.

Tahle místa jsou zde spíš výjimkou a určitě jsou ve Slovenském ráji atraktivnější doliny s množstvím žebříků a stupů (Suchá Belá, Piecky, Kláštorská roklina, Sokolí, s několika za sebou jdoucími kolmými žebříčky atd.).

Z náhorní plošiny sledují naše kroky prudký i dlouhý sestup do Tomášovské Belé. U technické památky pro splavování dřeva do údolí Hornádu se konečně zbavuji i dvou sáčků s polévkami. Hladoví je hltáme z ešusu ještě vařící.

Tomášovská Belá je krásný klidný tok říčky, sice bez výraznějšího spádu, ale s o to větším kouzlem. Při procházení jejím údolím se mi vybavují naše časté štreky podél šumavské Křemelné. Ta má ale výhodu ve své liduprázdnosti, tady přece jen je provoz o poznání vyšší.

Sestup až k Hornádu zabere přece jen pár hodin ale nám noční vlak jede po půlnoci a tak času máme dost.

Přes Hornád jen přebíháme železnou lávku a už míříme prudkým stoupáním na Tomášovskou vyhlídku.

Na ní je mi vždycky trochu blbě, když vidím kohokoliv blíž než dva metry od propasti. Pohled dolů je fantastický a celá mohutná stěna stojí za návštěvu.

My se ale v klídku suneme ke Spišským Tomášovcům a přes cikánskou část k nádraží. Vlak přijel přesně jak jsme si to představovali a tak se přesouváme do Spišské Noví Vsi.

A odtud do Popradu, kde se čeká líp a kde utrácíme za večeři poslední Slovenské koruny. Příště už budeme platit Eurem.

. . . a ještě momentka z výhledu

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.