Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Apuseni - propastné hory l.

vydáno 16. září 2017 – napsal Rony – 1 komentář

"Propastné hory, kraj ponorných řek v Západních Karpatech, v horách Apusenských. Nikde v Rumunsku není skvělejší říše vod, které se propadají do země a vod, které z ní vyvěrají, vod, které mizí v jeskyních a kdesi z jiných opět vytékají. Ovce spásají smaragdovou trávu závrtů a do slepých dolin vtékají potoky, ale ven nemohou. Na jejich koncích se v bahnitých nálevkách krouživě propadají do podzemí. Skalními tunely teče Teplý Someš a chladná Galbena, Žlutá řeka. Sta metrů hluboká trojpropast Ponorských hradů: vody se řítí do tmy, do hlubin padají i přízračná zelenavá světla propadlých stropů. Na bílé útesy nahoře svítí slunce – hmyzí ticho Západních hor. Planina nádherného jména Ztracený svět..." Tato vzletná slova napsal o horách k nimž míříme, skvělý vypravěč a věčný tulák pan Miroslav Nevrlý, v nezapomenutelné knize Karpatské hry.

Apuseni

Proč jsem si vlastně konečně prosadil vandrovaní po karpatském pohoří Apuseni? Na tuto řečnickou otázku dají jasnou odpověď následující řádky.

Na úvod se sluší říct, že navštívíme úžasnou krasovou oblast tvořenou především vápencem, metamorfovanými krystalickými břidlicemi a pískovci. Rozpustnost vápenců a erozivní činnost vody v ní vede k vytváření mnoha krasových jevů na povrchu i v podzemí. Vodní toky často mizí pod zemí, aby se jinde znovu objevily na povrchu. Tvoří rozsáhlé jeskynní systémy a propastí obřích rozměrů, hluboké kaňony a soutěsky, které oddělují jednotlivé náhorní planiny.

My navštívíme nejznámější z nich - planiny Padis a Scarisoăra, kde si projdeme horské vesnice s typickou karpatskou architekturou i odlehlé samoty salaší.

Itinerář cesty do rumunských hor naznačuje, že bychom do nich měli dojet za den bez problémů. Něco přes osm set km a deset hodin cesty se však jeví jinak, když vezmete v potaz to, že jedeme v sobotu 29.7., kdy se za dovolenou stěhuje téměř celá Evropa. Znát je to na cestách všude, nejvíc nás však zdrží několik hromadných havárií mezi Györem a Budapeští, kde se dlouze couráme.

Jedeme dvěmi auty v pěti lidech a držíme se celou cestu spolu. Problém je nákup silniční známky Rumunska, když tu evidentně nikdo nemá na hranici zájem prodávat. Kdybych to tušil, zakoupil bych ji přes internet, podobně jako tu maďarskou.

Zdržení způsobuje, že na planinu Padis v Bihoru, nejhezčí části pohoří Apuseni, přijíždíme za šera. Deset hodin se protáhlo na téměř čtrnáct. Stany stavíme u barevných chatek za svitu čelovek, s tím, že ráno budeme ubytování dál řešit.

A řešit ho opravdu musíme. Již za svítání nás budí hekaní, frkání a další podivné zvuky. Nějaké živoucí sekačky rvou trsy trav hned u mé hlavy. Úplně slyším žaludek toho divného tvora, v němž se produkt zpracovává. Luděk již venku řeší s majitelem pastviny náš odchod. Pro jeho koně a krávy jsme vážnou překážkou a tak brzy ještě vlhké stany balíme.

Ukazuje se, že onen pasák je majitel penzionu a chatek v okolí. Domlouváme dvě chatky s příslušenstvím, každou za rozumnou cenu 120 RON, a teprve potom řešíme první trek.

Ranní přepadení. Pan domácí si pozval přítelkyně, abychom se u něho museli ubytovat...

...

Pestera Cetatea Rădesei a hřeben Vladeasy

mapa soutěsky Cheile Somesului Cald

Dostáváme avízo na několik míst, které jsem měl v plánech i já. Dnes půjdeme k jeskyni Pestera Cetatea Rãdesei na říčce Someśul Cald.

Značka zpočátku vede lesem, následuje několik travnatých pastvin, na jedné z nich zaplňuje jezírko Tãul Vãrãśoaia prohlubeň, kterých je zde mnoho. Krasová oblast se vyznačuje mnoha podobnými jevy a pestrost krajiny jí dodává úžasnou malebnost. Předjíždí nás několik aut, protože ta se zde v horách mohou pohybovat prakticky bez omezení. Ne všude se však dá vyjet, voda občas cestu promění v nesjízdnou.

Na další polaně stojí ve svahu několik salaší, prostých dřevěných obydlí, které místu dodavají exotiku. Na protějším svahu hory Vf. Vãrãśoaia se pase stádo ovcí a idylka je dokonalá.

Ranní Padis...

Jedna planina střídá druhou...

...

JezírkoTãul Vãrãśoaia.

Jirka čeká, jestli se Luděk ponoří do chladné vody jezírka. Ten to k našemu údivu nakonec vzdá.

Salaše jsou rozesety po okolních svazích. Je jen málo míst dokonale rovných.

Svatozář nad jedním z vrcholků.

...

K jeskyni to máme již pár set metrů. Bohužel ještě nechápeme, že v Apuseni některé cesty nejsou značeny, protože jde o místa, která nemusí být vždy bezpečná. Především velká voda po dešti může některé jeskyně či soutěsky proměnit v dokonalou past.

Jeskyně Cetatea Rãdesei je takovým místem. Horem po značce obcházíme její první vchod, abychom na opačné straně zjistili, že šlo projít celou jeskyní. To nám potvrdí maďarská dívka, která ze soutěsky právě slézá. Cesta je částečně zajištěná. Po vstupu do jeskyně s pomocí čelovek procházíme ohromující prostor. Musíme hledat cestu po kamenech, protože jeskyní protéká říčka Pãrãul Rãdeasa. Na opačném konci skalní chodby, kam jdu jen s Luďkem, vidíme va sjalní stěně uvízlé Rumuny, kterým jištěný sestup dolů dělá nemalé problémy.

Soutěsku Someśul Cald obcházíme horem, protože znovu chybí značka a my nechceme riskovat uvíznutí v nějaké extrémní pozici. Vystoupíme k bílým skalám, mezi nimiž se prochází k vyhlídce. Tady se domlouváme kam dál. Luděk má plán sestoupit do údolí a nějak se dostat na hřeben Magury. Převýšení 500 m mimo stezku mě vyděsí a najdu alternativu ve výstupu na travnatý hřeben mezi Vf. Britei (1 759 m n. m.) a Vf. Cãrligartele (1 694 m n. m.). Ten již patří do části Vlădeasy. Aniž pro svoji cestu nějak výrazně agituju, postupně se přidají ostatní a Luděk nás nakonec opouští sám.

Před sestupem zaváháme. Značení vede horem a bez znalosti místa dolů neslézáme.

Jako obří kosti dávno vyhynulých živočichů vypadají některé dokonale ohlazené kameny.

Brzy se do kaňonu říčky dostaneme z opačné strany průchozí jeskyně.

Maďarští turisté jeskyni prošli a tak do ní také s čelovkami nalezeme...

...

...

...

Someśul Cald.

Sestup je zajištěný řetězy.

Je nutné dávat pozor kudy jde projít. Říčka má vody málo, ale máčet se nám přesto nechce.

...

Nad Someşului Cald...

Stometrový výstup v nepřehledném terénu mohu jistit modrou tečkou aplikace mapy.cz. To proto, že jsem ráno s překvapením zjistil, že Apuseni a především Bihor má ve stažené mapě Rumunska i turistické stezky. Ohromně nám to pomůže a jen díky tomu se nepříjemným a zarostlým terénem dostaneme v pohodě nahoru na žlutou značku. V rumunských horách se motají kolečka, trojúhelníky a kříže, i barvy červená, modrá, žlutá, na www.mapy.cz jsou jen barvy, ale nijak to nevadí. Důležité je vědět přesně kde právě jsme.

Korigovat musíme i cestu po značené stezce přes vrchovištní mokřady, kdy se značka často ztrácí. Před planinou, kterou vystoupáme vzhůru k hřebenu, musíme projít polomy kůrovcové kalamity. Odměnou jsou borůvkové hody, kdy se přecpeme k prasknutí. Chvíli jdu vzhůru a chvíli sbírám sladké plody, k nimž se ani nemusím shýbnout.

Stoupání na další značku ztěžuje jako džungle zarostlý terén.

Dalším zpestřením je asi stometrový polom.

Pasekou již stoupáme bez problémů. Všude jsou sladké borůvky, jako odměna za útrapy výstupu na hřeben Vladeăsy.

...

Skalnatou kalderu pouze míjíme.

...

Doplníme vodu z potůčku a ulevíme svým nohám ve studené, ale příjemné lázni. Rozhledy nabývají s výškou na dokonalosti, a když se dostaneme na náhorní plošinu, nic jim již nebrání. Rozlehlou planinu a široký hřeben překročíme rychle. Zato sestup k Piatra Arsã je drsný. Kamenitá cesta prudce klesá a nepěkně to podkluzuje. Tuto nepříjemnost však hravě přebíjí pohled do hluboké doliny vpravi pod námi. Klesá až k Boge. Když sejdeme na travnaté sedlo, máme již téměř vyhráno. Přesto nás ještě mnoho kilometrů čeká. A rozhodně se nenudíme. Podvečerní slunko hezky prosvětluje svah kopce, kudy se zvolna přesouvá ovčí stádo. Míjíme planinu, odkud jsme sestoupili dopoledne k ponorné říčce a jeskyni, a již známou cestou se vracíme na planinu Padis. Na ni nás doprovází několik koní.

Hned jdeme na jedno orosené, byť si zde s teptotou moku velkou hlavu nedělají. Přijíždí dva Češi s obytným autem a tak jim předáváme první cenné informace.

U malého potůčku se osvěžíme. Čeká nás ještě dlouhá cesta.

Tak kdesi vzadu mezi modravými horami leží planina Padis.

Travnatým hřebenem cesta rychle ubýhá...

...

Mezi klečí.

Obláčky plující po azurovém nebi dokážou vykouzlit náramnou podívanou.

Apuseni je rozlehlé pohoří. My si za šest dní stihneme z jeho krás uždibnout jen malý kousek.

...

Klesáme nepříjemně podkluzující kamenitou cestou.

Výhledy jsou stále osvěžující, vedro úmorné..

...

...

Prudké srázy ovečkám nevadí.

V dohledu již máme planinu nad soutěskou Someşului.

...

Večerní Padis.

Na planině Padisu...

Cetătilor Ponorului - ponorné hrady

mapa ponorných jeskyní Cetãtilor Ponorului

Budíme se do nádherného rána. Včerejší únavu již necítíme. Po snídani přechazíme planinu Padisu, kde se k nám u jedné z posledních salaší přidá znuděný ovčácký pes a vede nás kopcovitou krajinou směrem ke kempu Ģľavoi.

Do něho padáme z velké výšky a při sestupu lesem znovu zjistíme, jak zdejší vápenec klouže. Kemp Gľavoi žije. Je rozprostřen do dáli v okolí potoka Cetăților a vidíme spousty stanů a aut. Většina turistů nekončí na Padisu, ale zde.

...

...

...

Půjdeme k kempu Glavoi...

...

Vede nás domorodý pastevecký pes. Drží se nás celou hodinu, až do kempu.

...

Nepříjemný sestup lesem ukončí tento pohled na Glavoi.

Důvodem jistě jsou průchozí jeskyně s podzemní říčkou Tranghiesti. Oblast propastí a jeskynní Catățile Ponorului je největší tahák celého pohoří. Musíme si zvykat, že v Apuseni se nedobývají vrcholy, ale propasti.

Před námi je impozantní soustava tří obřích krasových závrtů, propastí, v dávné minulosti zřícených jeskyní, hlubokých přes 120 metrů.Nejvyšší portál má 76 metrů, takže jde o jednu z největších skalních bran v Evropě.

Do jedné z propastí brzy shora opatrně nahlížíme. Značení modrého kolečka ji postupně obkrouží a nám se tají dech z ohromující hlubiny pod námi. Kolmé stěny spadající dolů jsou impozantní.

My však do ní někudy sestoupit musíme. Odbočka je označena varováním před pádem kamenů a zanedlouho zjistíme proč.

Velmi prudký sestup je nahoře nezajištěný a nebezpečný. Skupina pomalých, přesto neopatrných Rumunů shazuje dolů kámen, který uvolní malou lavinku. Ta padá s rachotem a za pokřiku turistů dole, kde už je i Luděk. Zůstáváme všichni dlouhé minuty stát na místě, jako opaření. Je pod námi někdo zraněný?

Nakonec začnu pomalu sestupovat kolem nerozhodných turistů. Ukazuje se, že se rozhodli vrátit zpět nahoru. Když je předejdu, poznám proč. Poslední nezajištěný úsek vede po hladkém a klouzavém vápenci bez možnosti se něčeho přidržet. Šátrám jednou trekovou holí, kterou mi na sestup dal Roman, po uhlazených bílých kamenech a nechce se mi posledních pár riskantních kroků udělat. Jen o kousek níž jsou řetězy, kterých se musím zachytit. Jinak pojedu až do úzké rokle pod nimi.

Skočím po řetězu a mám vyhráno. Stejně se to zdaří i Romanovi s Marií. Rychle sestupujeme k Luďkovi a ještě jedním okem stihnu zaznamenat uvolněný pětikilový balvan, který leží vedle stezky. Tak ten by zabíjel snadno.

První opatrné nahlédnutí do obří propasti.

...

Sestup je nebezpečný. Až tolik, že skupinka Rumunů pod námi ho v půli vzdá.

Na dně propasti...

Z obrovské černé tlamy, co se otevřela pod námi, vane chlad. Právě vyplivla několik Poláků, kteří nám doporučují jít do jeskynního systému druhým vchodem. Má to být snazší. Bereme jejich radu vážně a po krátkém občerstvení překročíme nízký skalnatý ostroh mezi oběma vstupy.

Zajištěnou stezkou klesneme k druhé tlamě jeskynní saně, zrovna když vyvrhuje ze svých útrob rodinku Slováků. Je vidět, že občas je vybíravá, ale možná časem pozře celou Evropu.

Ani nás nechce. Dole průchodu kamenná stěna, která se nedá slézt. Bavíme se se slovenskými přáteli a přemýšlíme co dál. Zachrání nás až světélka čelovek, blikajících dole v šeru jeskyně. Jdeme se mrknout kudy prošli a hle, ve skále vlevo zeje malý otvor, kterým se prolézá. Tak to je dobrý vstup. Snadno se přehlédne, zvlášť když máte místo čelovky k svícení jen mobil, jako onen Slovák.

Snažíme se slovenské rodince pomoci, i proto, že s nimi jde malá dcerka, ale u těžšího přechodu přes ponornou říčku to vzdávají a vrací se. Asi je to rozumné. Tmu ředí jen nepatrné množství světla, padající mlhavým zavojem ze vzdálenáho stropního otvoru.

Pod dalším kamenným valem chodí sem a tam vodou jakýsi blázen a teprve za chvilku zjistíme, že se nemůže dostat nahoru. My sklouznem celkem snadno, ale je fakt, že opačným směrem je to větší problém. Bez pomoci Luďka, který zoufalce dostrká nahoru, by asi v jeskyni onen osamocený jedinec bloudil dodnes.

Tmu najednou rozetne šero, pronikající zhora propadlým stropem. Připadáme si jako v mohutné katedrále. Zurčící potok a vzdálené hlasy jsou jedinými zvuky, nesoucími se tímto ohromným jeskynním prostorem. Celou trasu vlastně procházíme obřím tunelem, jehož strop je desítky metrů vysoko.

Stočíme se vlevo a v dáli vidíme slabé světlo. Světlo na konci tunelu. Za svitu čelovek znovu přeskakujeme říčku po kamenech. Poslední část podzemí je jednoduchá, v rovině. Můžeme si vychutnat báječnou atmosféru. Příroda zde vytvořila zázrak, nad kterým tiše žasneme.

Pojednou řeka mizí kdesi vpravo pod námi. Její pokračování již není turisticky přístupné.

Cestou vzhůru ven z jeskyně potkáme i několik Čechů. Prozradíme jim, kde jsou zákeřná místa a pak už nás zaplaví sluneční paprsky dopadající na dno kráteru a hřejivé teplo.

Vstup do jeskyně označuje varování.

Sestup k druhému vstupu do podzemí..

Rozměry všeho jsou fascinující. A to ještě netušíme, co čeká uvnitř hory.

U druhého vstupu tápeme kudy dál. Až světýlka ze tmy pod námi nás navedou správným směrem. Vlevo nahoře je vidět vstup skalním oknem do sousední propasti.

Skrytý tunel, bez kterého se dál nedostanete!

V pohádkové říši skřítků.

Ovšem ti skřítci jsme my sami. V ohromujícím prostoru si připadáme malí a bezvýznamní...

Mystika nabírá na síle, když shora propadlým stropem dolů proniká slabý svit a vytváří namodralý závoj zakrývající vysoký prostor přírodní katedrály.

...

I zabloudit se dá...

...

Slabá záře čelovek vytváří kouzelnou atmosféru. Tají se dech a chlad nikdo nevnímá...

Tři pětiny naší výpravy do středu Země.

Konečně po Maďarech, Polácích, Rumunech a Slovácích potkáváme i Čechy.

Východ minout nelze.

Znovu na povrchu...

Znovu překročíme hřebínek mezi oběmi jeskynními vstupy a prudkým stoupáním vylézáme svah nad jeskyní. Tou bychom mohli ještě projít horním skalním oknem do sousední propasti a po železných schodech pokračovat i do té třetí, ale to bychom o této možnosti museli vědět. Někdy nestačí ani dobrá příprava, občas vám prostě něco unikne. Škoda...

Další překvapení nás čeká na polaně Ponor. Úchvatnou planinou skrytou mezi horami protéká říčka, která mizí u okraje lesa. Malé jezírko je ponorem, kde voda mizí v podzemí. Koupat se v něm proto vyžaduje i trochu odvahy, byť nebezpečí nehrozí.

Čvachtáme se ve vodě jako kachny. Je horko, ale po studené koupeli je slunce příjemné. Opodál lezci zdolavají skalní bradlo, které ohraničilo pastviny a my se válíme v měkké trávě téměř dvě hodiny.

Až když v dáli zahřmí a zatáhne se, pokračujeme v cestě k nedalekému Padisu. Ještě si na konci planiny odskočíme k vyvěračce onoho potoka, který zde ze skály vytéká, aby se do ní po kilometru znovu vnořil.

Marie frfňá podobně jako jeden z členů cimrmannovy výpravy k severnímu pólu, že prý se to nedá s tím výletem do Kokořína vůbec srovnat. Necháváme ji při tom.

Uzavřené údolí opouštíme krutým výstupem s dvou set metrovým převýšením. Ač jdeme lesem, pořádně se znovu zapotíme. Bouře mezitím vyhasla a poslední kus na Padis jdeme v poklidu. Stejně jako včera, hned míříme na jedno. Jen Ursus měníme za Temešvár, který se zdá chutnější. Na další den nám dává tip Rumun, s nímž se u piva anglicky dlouze vybavuje Luděk.

Planina Ponorului. Potok do ní vyvěrá z vysoké skalní stěny a mizí ponorem.

...

Ponor nebezpečný není. Dovnitř by to zřejmě nikoho nevcuclo. Přesto respekt máme.

Úžasné místo nás zastaví na téměř dvě hodiny. Dnes si odpočinek zasloužíme.

Skálolezci...

...

Putující krávy a tmavý mrak, z něhož zahřmí, nás zvedne znovu na nohy.

...

...

Pod vyvěračkou.

Vývěr pramene.

...

Tvrdé stoupání na Padis si zpestřím focením flóry.

...

...

Některé krávy jsou vycvičené k tvoření geometrických obrazců. Umí i kruhy v obilí...

Pastorále v pastelových barvách...

Luděk sbírá informace od zkušeného rumunského turisty, který se o ně s námi rád podělí.

Tesařík. Snad bukový (?)...

...

Soutěska Galbenei

mapa soutěsky Galbenei

Za jasného počasí vyrážíme do další atraktivní oblasti, soutěsky Galbenei. Luďa nás autem sveze do kempu Glavoi, kam vede rozbitá kamenitá cesta. Jeden z kamínků se dokonce dostane mezi brzdové obložení auta a tak poslední úsek jedeme za doprovodu odporně falešného pískání.

Z kempu zamíříme nejbližší cestou k soutěsce. Stezka lesem dost stoupá, chvíli i úzkým žlabem mezi skalami, ale když překonáme hřeben mezi vrcholky Galbenei a Borțigu, čeká nás naopak strmé klesání. Rovinky si dnes opravdu neužijeme.

Serpentiny vedou až nad soutěsku a my jdeme na jednu z vyhlídek. Stezka však dál padá a tak se s Marií vracíme. Kluci jdou o kousek dál, ale pak také uznají, že pohled shora, k němuž sestupují, za to utrpení nestojí. Víc se těšíme na to, co čeká v soutěsce.

Brzy dojdeme k vyvěračce, která nepřetržitě ze skalní průrvy chrlí hektolitry vody. Vytváří nádherné zelenavé jezírko. Něco málo na jeho břehu sníme. Dál již nemusí být na občerstvení prostor.

Úzkým kamenným žlabem lezeme na hřeben mezi vrcholy Vf. Borțigu a Vf. Piatra Galbenei.

...

...

Vyvěračka (Izbucul Galbenei)...

...

Nad soutěskou Galbenei.

To se potvrdí brzy. Procházíme pěšinkou, která je velmi vzdušná. Traverzuje prudký svah vysoko nad hlubinou, narůstající pod námi. Připadám si roztřesený, mota se mi hlava a musím kontrolovat každý svůj krok. Až řetězy a paradoxně i těžší lezení mne z toho blbého stavu vysvobodí.

Slézáme k několika jeskyním, do jedné i vstoupíme, ale teprve u krásného vodopádu zůstáváme nadlouho v úžasu stát. Fantasticka scéna nás doslova pohltí a my se stáváme její součástí. Čeká nás lezení po skalni stěně a přeskakování říčky po mokrých kamenech.

...

...

Začíná dost nepříjemný úsek ve svahu vysoko nad do hlubin se stále víc propadající soutěskou.

Exponovaná místa jistí železný řetěz.

...

Míjíme několik jeskyní...

A do jedné nahlížíme...

...

Nádherné misto v těsné soutěsce. Cítíme se jako objevitelé pozemského ráje.

Vodopád dotváří úžasnou atmosféru pozemského ráje...

Lezení umocní dobrodružný průchod Galbenou...

...

...

Jirka potok obchází po skále.

...

Jak mizerné boty mám, poznám vzapětí, když musíme překonat skalní okno nad soutěskou. Dokonale uhlazený vápenec je tak kluzký, že vlastně stoupám vzhůru a celou váhu těla držím jen na rukách. Naštěstí železná tyč, na které visím, je bytelná. Neklouže to jen mě, i Roman má problémy a jednou mu nohy nebezpečně ujedou. Nejsnáz průchod oknem zvladá lehounká Marie s novými pohorkami. Aby se necítila tak suverénní, přiskřípnu ji tyčí prsty ruky na skálu. Pak si za to musím vytrpět dlouhý monolog, jak se chodí na zajištěných stezkách. Ještě, že se mohu vymluvit na Rumuny pod námi, kteří se několik minut fotí, aniž by brali ohled na nás, uvízlých v exponované pozici.

Když dole znovu tvoří frontu u dalšího lanového přechodu skalní stěnou, obejdu je skotačíc jako baletka po kamenech přímo řekou. Tato poslední atrakce nás vyplivne ven ze soutěsky rovnou na cestu.

Jdeme po ní pod polanu Florilor, kde zastavíme na hezkém stinném místě u potoka. Máčíme se v něm, já do tůňky vlezu celý, abych smyl únavu a pot. Pár desítek minut se zdržíme, do kopce jako by se nikomu nechtělo.

...

Jít vodou či skalním oknem? Zvítězilo okno, ale jeho průstup byl díky kluzkému vápenci mimořádně nepříjemný.

Roman uklouzl a chvilku visel jen na rukách.

Klidně se foťte, co na tom, že my kvůli tomu trčíme v exponované pozici...

Voda se propadá, ztrácí a znovu objevuje.

Vody je málo a tak jde jít i korytem řeky. Ne vždy to je možné.

Čtyř set metrovému výstupu zpět na hřeben se však nevyhneme. Brzy jdu s Marií poslední a snažím se moc neuhnat. Však nahoře u jeskyně ti rychlejší a v kopcích silnější počkají.

Vedro na travnaté planině naštěstí vystřídá chladnější

stín lesa a výškové metry rychle narůstají. Dokonale propotit triko je ovšem i přesto snadné.

Jeskyně Focul Viu uvnitř skrývá malý ledovec a velmi dobře se u něho ochladím. Optimisticky do ní sestupuji svlečený do půli těla. Luděk proniká přes zábradlí přímo ke zdroji ledu a já se ho v nastalém šeru snažím vyfotit.

To by šlo i shora, protože propadlý strop jeskyně vytvořil hlubokou propast. Jdeme k ní a já se ho pokouším, marně, spatřit.

Rozcestí značek nás ještě láká k prozkoumání propasti Neagră a jeskyní Zăpodie a Barsa, ale odbočku bez velkých řečí mineme. Úvavu už cítíme všichni.

V kempu Ģlăvoi si koupím langoše a když ho ostatní ode mne ochutnají, poroučí si ho též. Díky tomu stravíme další půlhodinku čekáním. Času je dost a pivo Temešvár na Padisu také počká.

Polanou Florilor se tvrdě stoupá zpět na hřeben.

Jeskyně Focul Viu skrývá malý ledovec. Chlad z ní nás po dlouhém výstupu rychle osvěží.

Dovnitř vniká Luděk jen díky tomu, že si neumí v rumunštině přečíst cosi o přísném zákazu vstupu. Od polany Florilor jsme však nepotkali živou duši, takže pokuta mu nehrozí.

Do ledové jeskyně nahlížíme i shora, propadlým stropem.

V kempu Glavonei.

Luděk a Jirkou mají od rána věci přestěhované v naší chatce, protože tu jejich zabrali mladí maďaři. Musí dva dny přebývat ve stanu. Mládež pak večerní ticho promění v mejdan, naštěstí se ale po desáté zklidní.