Jeseň na Slovensku obrazem

Jeseň na Slovensku obrazem

Příroda Slovenska je překrásná. I proto nám kdysi tolik nevadilo, že nemůžeme přes železnou oponu do blízkých Alp. Brali jsme to jako nutné zlo a začali jezdit do hor slovenských. Tolik působivých, pestrých a divokých.

K využití fotek z facebookových stránek odhodlaného a aktivního slovenského turisty Michala Urdy jsem dostal svolení již loni. Velmi rád první dvě podzimní etapy z jeho nespočetných túr vydávám na Šlápotách. Obrazy malebné krajiny hýřící barvami mluví za vše.

Kysucká vrchovina / Šípková - Zázrivá

mapa Kysucká vrchovina/Pupov

Kysucká vrchovina je rozlehlý vrchovinný masiv, kde se střídají kopce s hlubokými údolími. Nadmořská výška se postupně zvyšuje směrem k severovýchodu. Oblast Kysucké vrchoviny je více než z poloviny porostlá převážně jehličnatými lesy, z listnatých porostů je zde ve větší míře zastoupen pouze buk. Nejvyšším vrcholem je 1096 m vysoký Pupov.

Hlavním vodním tokem této oblasti je řeka Kysuca a její přítoky. Četné druhy chráněných rostlin, živočichů i přírodních útvarů a nalezišť patří do Chráněné krajinné oblasti Kysuce, která byla vyhlášena v roce 1984 s rozlohou 655 km². Její součástí jsou početné přírodní rezervace a chráněné přírodní výtvory: na území Kysucké vrchoviny např. Čierna Lutiša, Javorinka a Zajačkova lúka.

(www.wikipedie.cz)

Podhůří Nízkých Tater / Lučatín - Slovenská L'upča

mapa Nízké Tatry/Moštěnica

Nízké Tatry jsou pohoří a krajinná oblast nacházející se na Slovensku. Celá oblast je chráněna jako Národní park Nízké Tatry. Většinu jeho území tvoří stejnojmenné pohoří. Nejvyšší horou je Ďumbier (2043 m n. m.). Geomorfologický celek se člení na dva geomorfologické podcelky: Ďumbierské Tatry v západní a Kráľovohoľské Tatry ve východní části, které jsou odděleny údolími říček Boca a Štiavnička.

Hlavní hřeben pohoří se táhne ze západu na východ v délce asi 80 km mezi údolími Váhu na severní straně a Hronu na straně jižní. Nízké Tatry se v sedle Čertovica dělí na celistvější východní část, Kráľovohoľské Tatry a západní, Ďumbierské Tatry. Hlavní hřeben v jednotlivých částech pohoří mění svůj vzhled i charakter. Například masiv Prašivé v západní části Nízkých Tater s nejvyšším vrcholem Veľká Chochuľa (1753 m n. m.) je klasickým zástupcem holin s hladce modelovaným reliéfem. Naopak nejskalnatější skupinou pohoří je masiv Ďumbieru od sedla Ďurkové. Východní část hřebene je výrazně zalesněna a až v oblasti Orlovej a Kraľovej hole znova nabývá charakter holých a travnatých kopců.

(www.wikipedie.cz)

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

9. listopadu 2023 18:27

azave říká

,,dobra prace,, !!! mas u mne 5 hvezd !!! 

Rony

10. listopadu 2023 14:51

Rony říká

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Rony

10. listopadu 2023 14:51

Rony říká

Díky, Aleši.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

blanka

12. listopadu 2023 19:46

blanka říká

Krásné fotky, nádherná příroda a moc pěkný barevný podzim. Slovenské hory jsou krásné. Rony díky, ráda jsem se prošla a pokochala se.

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.