Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Arménie II.

vydáno 16. listopadu 2016 – napsal Navarro – žádný komentář

Cesta z Prahy do arménské metropole Jerevanu byla náročná, ale již jsme se stihli trochu usadit a zvyknout si na nové prostředí. Zatím jsme zahrnuti neskutečnou péčí našich česko-arménských hostitelů, ale nyní přichází ta pravá chvíle, abychom si užili pár dní na vlastní pěst – vyrazíme do pohoří Geghamy, jež leží mezi Jerevanem a velkým jezerem Sevan a dosahuje nadmořských výšek přes 3500 metrů.

Na začátku je třeba uvést, že lidé v hornaté Arménii vůbec nejsou zvyklí chodit do hor. Zpočátku jsme tak byli od našich plánů odrazováni, jenže několik (nejen) českých cestopisů jasně říkalo, že náš nápad jít na pár dní do vysokých a zapomenutých hor bez značených tras a turistů nijak mimořádně šílený není. Pohoří Geghamy vlastně bylo rozhodujícím prvkem, který mě přiměl cestu do Arménie naplánovat, na výpravu jsem se velmi těšil.

4. den (neděle)

Vstáváme snad někdy před sedmou, takhle ráno je venku poměrně přijatelná teplota. Přestože dojet tam, kam dnes potřebujeme, by nebyl velký problém ani na vlastní pěst, jsme rádi, že nám tento úkol výrazně ulehčí Artur se svým autem.

Batohy jsou naloženy s určitou rezervou, neboť ještě nevíme, kolik času v horách strávíme a kam všude půjdeme. Pár postradatelných věcí naštěstí můžeme nechat na bytě.

Někdy před devátou přijíždí Artur i se svým 13letým synem, nakládáme batohy a vyrážíme. Míříme na východ, naší první zastávkou bude asi třicet kilometrů vzdálené městečko Garni.

Po civilizovaném Jerevanu máme zase trochu změnu dopravního prostředí.

Krajina podél silnice je téměř beznadějně vyprahlá a kvůli oparu není vidět moc daleko. Na jaře je tu všechno mnohem zelenější.

Aby bylo jasno, co budeme v sedmitisícovém městečku Garni dělat – přijeli jsme navštívit zdejší antický chrám, jediný svého druhu v Arménii i bývalém Sovětském svazu. Byl postaven zřejmě v prvním století našeho letopočtu z vůle tehdejšího arménského krále Tiridata I. a zasvěcen bohu slunce. Historických památek je v nedalekém okolí vícero, míjíme například základy prastarého kostela z 1. tisíciletí, my se ale i s ohledem na naše průvodce a hostitele zaměříme výhradně na zmíněnou starověkou památku.

Ačkoliv na fotkách vystavených různě po internetu chrám působí, jako by byl zasazen do liduprázdné krajiny a volně přístupný, není tomu tak – do areálu se dostáváme přes bránu a platíme decentní vstupné.

Chrám z profilu

Interiér chrámu

Trochu vítaného stínu skýtají i sloupy po obvodu.

I když to tak z dálky nevypadá, současná stavba je převážně skládačkou z trosek původního chrámu, jenž byl roku 1679 zničen zemětřesením (ta jsou v Arménii docela častým jevem). Obnovy se chrám dočkal až po 300 letech.

Východně od chrámu se můžeme kochat soutěskou Garni, kde by se určitě dalo nejméně jeden den hezky toulat. Soutěska je součástí přírodní rezervace Khosrov („kh“ čtěte jako „ch“; snažím se v článcích držet nejrozšířenějšího přepisu arménštiny, i když to někdy vypadá hrozně). Rezervace Khosrov byla založena již ve 4. století n.l. a mimo jiné by se v ní mělo vyskytovat kolem deseti jedinců levharta perského (o moc více jich v celé Arménii není).

Soutěska Garni a okolní hory

Soutěska ještě jednou. Opožděně děkuji Zdendovi za zapůjčení některých fotek, použil jsem je vlastně už i v prvním článku.

Chrám ozářený dopoledním sluncem. Je už pořádné vedro.

Část soutěsky Garni bývá nazývána „symfonií kamenů“ či tak nějak. Soustavy čedičových sloupů vypadají úchvatně i odtud, jaké by to asi bylo stát přímo pod nimi...

Ještě jedna fotka od Zdendy

Skupinovka před odchodem

Než se vypravíme do hor, zvládneme navštívit ještě jednu mimořádně starou památku – klášter Geghard zasazený do skalnaté krajiny několik kilometrů východně od Garni, jehož historie sahá do 4. století našeho letopočtu. Nad stářím řady arménských památek se nestíhám podivovat.

Geghard znamená „kopí“, což je odkaz na svaté kopí, jímž měl být zraněn Ježíš na kříži a jehož pozůstatek má být podle jedné z legend uložen v arménském chrámu Echmiadzin („Ečmiadzin“) západně od Jerevanu, ačkoliv jeden čas měl spočívat i právě v Geghardu. Stavba kláštera ze 4. století byla v 9. století zničena Araby, jádro současného komplexu tvoří kaple z počátku 13. století. Komplex a přilehlé údolí jsou zapsány na seznamu UNESCO.

Příjezd ke klášteru až taková romantika není – mezi klášterem a přilehlým údolím, obklopeno impozantními skalami, se nachází rušné, byť nijak gigantické parkoviště. Parkovací pořádek zajišťuje chlapík, jenž každému řidiči pomáhá najít správné místo či naopak bezpečně odjet, všude spousta lidí, stánků a tak dále. Jak zjistíme později, u známých arménských klášterů naprostá klasika, včetně toho parkovacího chlapíka. Sami jsme sem přijeli autem a vstup je zcela zdarma, takže si asi nakonec nemůžeme stěžovat.

Cestu k chrámu lemují chačkary, jež jsou kopiemi chačkarů z arménského hřbitova ve městě Julfa (Džulfa) v Nachičevanské autonomní oblasti sousedního Ázerbájdžánu. Hřbitov s tisícovkami hrobů byl Ázerbájdžánem zhruba někdy na přelomu tisíciletí systematicky zničen a předělán na střelnici. Bez ohledu na to, že obě země jsou silně znepřátelené, nechť si o kulturní vyspělosti takového činu udělá obrázek každý sám.

Artura velmi baví fotit mým foťákem, a tak si hned musíme dát další skupinovku tamhle nahoře.

Opodál lidé zběsile házejí kamínky do jakýchsi výklenků ve skále. Cílem je, aby kámen zůstal ve výklenku, čímž házející prokáže, že je dobrým křesťanem, či tak nějak. Připravím si zásobu pěti kamínků, házím, a právě poslední kamínek přistává přesně, jak je potřeba. Moje víra je asi silnější, než jsem si kdy myslel. Někde se zase dá dočíst, že se házením kamínků má splnit přání, tak teď nevím.

Brána do hlavního areálu

Centrum komplexu s hlavní kaplí. Část místních prostor je vytesána přímo do skály, mělo by jít zejména o skromné skalní příbytky, jež dříve obývali mniši. Všimněte si též kříže na vzdálené skále.

Pohled ke skalám nad klášterem

Určitě se nemůžete dočkat, až se podíváme někam dovnitř; nyní nahlédneme do hlavní kaple. Temné, hrubé, a přesto bohatě zdobené prostory uvnitř mě skutečně ohromily.

První místnost

Světlo, tma a ornamenty

Kříž v temném koutě

Tyto prostory vypadají trochu uhlazeněji.

Tato místnost by měla být vyřezána ve skále, pokud se nemýlím. Je zde mnohem větší tma, než se zdá z fotky.

Vyryté kříže a ornamenty jsou poschovávány i v nejtemnějších koutech, jejich množství je úchvatné.

Více fotek už jsem v interiéru nepořídil, ani jednu jsem vám tedy nezatajil. Při odchodu z kaple se všichni Arméni, kteří tvoří naprostou většinu návštěvníků, otáčejí čelem dovnitř a s náležitým pokřižováním pokorně vycouvají ven. My toto neděláme a nezdá se, že by to někomu vadilo.

Zvenku při kapli nacházíme tuto krabici se slepicí. K čemu je zde pták nachystán, to už brzy uvidíme.

Jak jsem zmínil v prvním článku, Artur mluví arménsky a rusky, a my ani jedním jazykem zrovna nevládneme. Artur to dnes vyřešil tak, že si pořídil mobilní aplikaci překládající jeho mluvené výroky do češtiny. Sděluje nám díky tomu několik zajímavých informací o klášteru, i když jejich využitelnost není vždy valná. Mimo jiné se dozvídáme, že „tady to přišlo na křesťana“.

Hlavní vchod do kaple

Kaple zvenku ještě jednou

Artur si můj foťák půjčuje opravdu velmi rád, a tak máme ještě spoustu dalších skupinových fotek, například u těchto křížů.

V obvodových zdech areálu se ukrývají další místnosti a prostory. Ne že bychom zde prošli úplně každé zákoutí...

... ale někam jsme se přece jen ještě podívali.

Objektem mého zájmu na předchozí fotce je tato díra v zemi. Pokud si dobře vzpomínáme, sloužívala k přípravě tradičního chleba.

Vycházíme z areálu kláštera směrem k řece Azat. I na této straně obvodových zdí je velmi živo a cosi se zde chystá na slepici z krabice i na černého beránka připraveného opodál. Po pár skupinovkách u napůl vyschlé říčky plné balvanů nás Artur dovádí do jeskyně za říčkou, kde naše dnešní kulturní turistika v zásadě končí.

Z legrace nadhodím, že právě teď je vhodná chvíle promyslet si, jak při výstupu na Geghamy zdoláme tento neschůdný svah, načež někteří členové výpravy skutečně začnou horlivě vymýšlet, kudy by se s velkými batohy v úmorném vedru nejsnáze drápalo nahoru. Těší mě, že nadšení pro výšlap je velké, samozřejmě ale půjdeme úplně jinudy.

Vracíme se přes areál kláštera zpět na parkoviště. Slepice, která ještě před chvílí pobývala v krabici, je již mimo krabici a bez hlavy, zatímco beran je právě stahován; takovouto veřejnou zabijačku jsem u nás asi jakživ neviděl. Zřejmě se zde zanedlouho rozpoutají pořádné hody.

Na parkovišti s Arturem řešíme, kam až budeme chtít odvézt. Zdá se, že v naše navigační schopnosti opírající se o GPS a starou sovětskou vojenskou mapu v měřítku 1:100 000 nemá velkou důvěru. Po kratší diskusi jedeme do vesnice Geghard ležící pár kilometrů opodál. Ve zdejších serpentinách jsme rádi za každý metr stoupání, který nemusíme šlapat po svých.

Výsadek ve vesnici Geghard

Artur o nás má opravdu strach, neustále něco buší do své překládací aplikace. Znovu mu musíme ukazovat, kudy chceme jít, a ujišťovat ho, že nezabloudíme. „Já bojím vy ztratili“, „Pozor na zmiji“ atd., ozývá se z telefonu i z Arturových úst. Skoro začínám přemýšlet, zda skutečně vypadáme tak neschopně, nebo zda je zde opravdu nějaké velké riziko, které podceňujeme.

Před rozloučením děláme to, co považujeme za nezbytné – za tu obrovskou péči a pomoc z posledních dnů dáváme Arturovi adekvátní poděkování v podobě peněz, jelikož jinak mu to oplatit nemůžeme. Kdyby vás v Arménii napadlo něco podobného, raději si to desetkrát rozmyslete – Artur si peníze nevzal a nějakou dobu vypadal opravdu uraženě.

Tudy povedou naše první kroky na cestě do předpokládaného cestovatelského ráje. V příštích dnech možná dojdeme až k jezeru Sevan ležícím na opačné straně pohoří, nebo se po pár dnech stočíme zpět k Jerevanu, to se ještě uvidí. Zatím si ještě užíváme stín a doplňujeme stavy vody z místního pramene, dobře nás tu Artur vysadil.

Ve vesnici jsme jednoznačně za exoty, ještě mnohem víc než v Jerevanu, a přitahovat na sebe pozornost je přesně to, co v tomto neznámém prostředí nechceme. I když je nám ve stínu dobře, krátce po poledni zvedáme kotvy a vyrážíme, začínáme zhruba v 1900 metrech nad mořem.

Výhled na vesnici Geghard, kterou právě opouštíme.

Výstup je kvůli vedru úmorný už od samého počátku a po opuštění vesnice bude vše jen horší; již teď si nadávám, že jsme výstup nezahájili aspoň o čtyři hodiny dříve. Na druhou stranu, vody máme dost a s navigací také není problém, stačí se držet cesty.

Koně pasoucí se na vzdálené stráni. Nyní obdivovaná scenerie, později naprostá rutina. Tento výlet do hor by se měl vymykat všemu, co jsme dosud na cestách zažili.

Momentka po půlhodině pochodu

Na delší dobu poslední kousek civilizace

Již na začátku výstupu padl návrh vylít většinu lahví a doplňovat vodu průběžně, protože „tady je voda všude a přece se s ní nepotáhneme“. Naštěstí jsme tak neučinili. Moje vize, že by v případě nezdaru přišla pátrací akce konstatující, že „tady vylili vodu a támhle pak pošli žízní, to jsou ale trubci“, nebyla zas tak nereálná, neboť odteď už na vodu hezkých pár hodin nenarazíme.

Geghamy jsou rájem květin, uvidíme jich ještě mnoho.

Pokud jsme něco skutečně podcenili, pak je to naprostá absence stínu. Opalovací krém na nás dlouho nevydrží a v dlouhých rukávech a nohavicích se v tomto vedru prostě jít nedá, asi se dnes slušně spálíme. Nechávám si alespoň pomocí víceúčelového připevňovacího pásku udělat na triku opravdu slušivý límeček na zakrytí krku, budou si ze mě teď všichni utahovat.

Podobným způsobem budeme stoupat až do večera, stále směrem na východ.

Květinová scenerie. Krajina je s rostoucí výškou o poznání zelenější.

Navigační pauza

V prudších pasážích se mi jde opravdu špatně. Nemám natrénováno, nezvolil jsem ideální vyvážení zavazadel a nesnáším vedra. Pro skupinu jsem teď určitě přítěž a kluci mě chvílemi budou chtít tak trochu zmlátit, i když zcela bez problémů není asi nikdo z nás.

Občas po prašné cestě něco projede, řidiči nás většinou nadšeně zdraví. Prachu je všude tolik, že se docela bojím o foťák.

Následuje pár studií místní flory a fauny.

Jeden z posledních výhledů zpět ke Geghardu. Máme za sebou dvě hodiny pochodu.

První pořádné setkání s horskými zvířaty – budeme muset překonat toto neprostupné stádo krav.

Nakonec bez problémů, jsou to jenom krávy. Vše sleduje místní pastevec z chýše na nedalekém kopečku.

Po další půlhodině pochodu narážíme před třetí odpoledne na první stín od chvíle, co jsme opustili Geghard. Samozřejmě jej využíváme k delšímu občerstvení.

Tábory pastevců teď budeme potkávat velice často. Nebezpečí pro nás představují pastevečtí psi, kteří by na nás normálně neměli zaútočit, ale přesto se od nich držíme co nejdál. Středoasijské pastevecké psy, zde zřejmě nejrozšířenější (a mimochodem krásné) plemeno, jsme mívali doma, vím tedy moc dobře, co to je za kolosy a že utíkat s těmito psy v patách bych určitě nechtěl.

Blíží se další orientační bod. Ve tři čtvrtě na pět máme za sebou asi šest kilometrů pochodu.

Brzy bychom se měli dostat do rovnějšího terénu, toto je asi poslední „zabijácký“ úsek.

Typický zaoblený kopec v Geghamách

Nějak jsme vypočítali, že právě nyní překračujeme nadmořskou výšku Gerlachovského štítu, zhruba ve čtvrt na šest. Sám jsem takhle vysoko na vandru ještě nebyl a kluci to mají podobně.

Na předchozí fotce jste viděli pastevce, který se k nám na chvilku připojil a pomohl nám ujistit se, že jdeme správně k našemu dnešnímu cíli, asi tři kilometry vzdálenému jezeru, kde se chceme dát pořádně do kupy pro další dny. Chvíli pak s tímto člověkem stojíme při cestě a povídáme si – no, spíš nepovídáme, s těmito lidmi se můžeme bavit jen rusky, a nezdá se, že by uměli rusky o moc lépe než my. Jsou to taková zvláštní mlčenlivá, avšak vstřícná setkání, kdy pastevec stojí dlouhé minuty proti vám a čeká, co bude. Občas přitom prohodíme jedno či dvě slova o horku, vodě, horách a podobně. Shodli jsme se, že je tu krásně a horko, a nabídli jsme pastevci cukřík, který zdvořile odmítl.

Horští pastevci, které potkáváme, typicky nejsou Arméni, nýbrž Jezídi – toto etnikum je v poslední době známé díky zprávám z jižněji ležících zemí, kde jsou Jezídi vražděni a zotročováni Islámským státem. Za samostatné etnikum jsou Jezídi považováni zde v Arménii, kde jich žije zhruba 35 tisíc, jinde bývají typicky řazeni mezi Kurdy. Náboženství Jezídů je odlišné od křesťanství či islámu, nebo přesněji řečeno kombinuje prvky z těchto dvou a několika dalších náboženství.

Již jsme v rovinatější krajině, jak jsem předpovídal. V dálce se ještě drží sníh.

Na severovýchodě vidíme Aždahak, nejvyšší vrchol Gegham (3597 m). Ten bude naším cílem zítra, nyní už bychom se potřebovali urychleně dostat k jezeru.

Je to sice nějaké koryto pro zvířata, ale na vodu už jsme nenarazili skutečně dlouho a tato vypadá čistě, tak se trochu osvěžujeme.

Repertoár hospodářských zvířat začíná být čím dál pestřejší.

O kus dál přichází opravdu milé setkání s jezídskou mládeží. Klučina na obrázku dostane nějaký ten cukřík, nic lepšího nemáme.

Za chvíli sem od nuzných pasteveckých chatrčí přibíhají další děcka...

... a nadšeně si nás fotí svými telefony.

Tyto chvíle si náležitě užíváme. Určitě vrchol dnešního dne.

Tábor, odkud děti pocházejí.

Po dnešním úmorném pochodu a pěkných zážitcích z poslední hodiny si závěr dne užíváme a máme téměř výbornou náladu. Vše se zdá v nejlepším pořádku, a za chvíli už budeme u jezera, kde se utáboříme, uvaříme spoustu jídla, vykoupáme se a vyspíme na zítřek. Může se snad ještě něco pokazit?

Jistě, že může. Lekce začíná u jednoho nevinného tábora, který je možná dokonce zachycen přímo na této fotce.

Přehoupneme se přes jeden kopeček, a najednou přímo před námi ve vzdálenosti možná dvacet metrů leží statný středoasiat, horším způsobem jsme se mu do cesty asi připlést nemohli. Snažíme se hned poklidně odejít někam bokem a pryč, ale pes už je rozštěkaný a zvedá se, načež se k němu přidává další. Je zajímavé, kolik v sobě člověk najednou najde energie, když je třeba; s takovouto motivací bychom ještě dnes dokázali zdolat Aždahak.

Snažíme se chovat co nejrozumněji, jdeme tedy v semknuté skupince pryč od tábora, bez zbytečných pohybů a se založenýma rukama, zatímco za námi a kolem nás pobíhají sice neútočící, ale slušně vyvádějící „bestie“, které by nám v případě nějakého konfliktu daly zle na frak. Nejbližšího ze psů, který pobíhá těsně kolem mě, občas pozoruji a zdá se, že nakonec bude docela hodný, což mi přidává na klidu. Navíc jsou ti psi jen dva, říkám si; ve skutečnosti za námi běží čtyři, jenže dva z nich mám přímo za zadní částí těla, takže jsem si jich dosud nevšiml (a možná je to tak lepší). Příhoda končí tím, že asi po pár stovkách metrů psi poslechnou volání z tábora a vrátí se.

To byl tedy zážitek za všechny peníze. Jsme rádi, že to dopadlo takto, ale zároveň naštvaní, neboť tohle se může kdykoliv opakovat. Příhoda nás stála nějaký čas a síly, byli jsme vyhnáni z původní cesty, a navíc se zdá, že jsme zřejmě udělali nějakou navigační chybu, neboť na jezero bychom měli narazit každou chvíli a zatím pořád nic.

Na tomto místě, v sedm hodin, je již jasné, že se dnešní den v závěru naprosto pokazil.

Jsme někde úplně jinde, než jsme chtěli být, jezero už dnes určitě nenajdeme. Navíc se zde takřka nelze kamkoliv pohnout, aniž by nás na dálku spatřili psi z nějakého tábora a začali se k nám okamžitě blížit. To je ovšem v přímém konfliktu s tím, že se potřebujeme urychleně a nejlépe na místě utábořit, neboť za chvíli bude tma. Nálada není zrovna nejlepší. „Začíná mě to věčné štěkání točit, ti hajzlové doběhnou k člověku klidně z 300 metrů a zaženou ho někam do háje. Měl jsem tuhle rasu rád, už ne.“ Autentický zápis z cestovního deníku popisuje situaci asi nejvěrněji.

Průzkumníci. Odkládáme batohy a opatrně se rozhlížíme, kde bychom mohli postavit stany, aniž bychom riskovali, že zase budeme muset utíkat.

Nakonec se ukrýváme v tomto terénním dolíku. Ze čtyř stran jsme obklíčeni tábory se psy, ale pokud nebudeme vystrkovat hlavy přes horizont a ráno co nejdříve zmizíme, už bychom nemuseli mít problém.

Pouze koupel budeme muset odložit až na zítra, a k večeři si místo něčeho teplého dáme maximálně tak chleba s paštikou.

Po delší době něco pozitivního – kolem půl deváté pozorujeme krásný západ slunce.

V krajině se mísí poklidné ticho se zvuky psů, dobytka a divokého ptactva.

Když už bylo zmíněno ptactvo, doslova fascinující je jeden drobnější ptáček, který nádherně zpívá a přitom se zvláštně třepotá ve vzduchu, jako by byl zavěšený na jednom místě. Občas trochu klesne, občas vystoupá, a přitom nepřestává cvrlikat, dost by mě zajímalo, co je to za druh.

Spát jdeme zhruba v devět hodin, hned po setmění. Nakonec jsme s dneškem docela spokojeni, ale běda, jestli nám večer naruší ještě nějaký pes. Zůstáváme přiměřeně ostražití.