Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Hrubý Jeseník pěšky i na kole l.

vydáno 10. června 2020 – napsal Rony – žádný komentář

Ihned jak se pootevřela vrátka a my do nich strčili jen dva prstíčky, odjíždíme do hor. Znovu se vracíme na Jesenicko, tentokrát do atraktivního Červenohorského sedla v Hrubém Jeseníku. V plánu máme pět dnů dohledávat tisícovky, procházet hřbety hor a já především na elektrokole vyjíždět jejich čarovné doliny.

V povídání o toulkách Hrubým Jeseníkem se poprvé ( a možná ne naposledy) o své zážitky podělíme s Václavem. Jak napovídá i název, zvolil jsem tentokrát k poznávání těchto krásných hor kolo, tedy abych to upřesnil elektrokolo, na kterém sice musíte své také odšlapat, ale podstatně méně se přitom zapotíte.

Předávám proto slovo Vaškovi, abyste se dočetli o útrapách i šťastných chvilkách při jeho snaze dobýt další vrcholy našich hor.

Rony

V pohoří Hrubý Jeseník se nacházím osobně po šesté a kvůli koronavirové epidemii absolvuji poprvé v letošním roce vícedenní turistiku. Už to bylo skutečně zapotřebí.

1.den - středa 27.května 2020

Černá stráň

Vyjíždíme ze Zlivi v 8 hodin ráno a na Červenohorské sedlo následně dojedeme po 400 km. Při příjezdu do Přemyslovského sedla zajíždíme do Rejhotic, části obce Loučná nad Desnou, kde nabíráme Frantu, který přijel z Prahy železniční dopravou. Jsme tedy čtyři, ale pěšího výšlapu na horu Černá stráň (1 237 m n.m.) se zúčastní jen Venca, Franta a náš věrný šerpa Roman V. Vedoucí zájezdu do pohoří Hrubý Jeseník a zároveň náš řidič Roman H. hodlá pro dnešek zdolat 500 metrové převýšení na elektrickém kole.To ještě netušíme, že kolo neodloží ani v jednom dnu.

Výstup v délce 5 km je hodnocen některými autory jako fyzicky i orientačně (bez značení) velmi náročný. S prvním hlediskem lze souhlasit, s druhým však nikoli, neboť s aplikací map v chytrém mobilu je orientace velmi snadná. Hora Černá stráň patří mezi supertisícovky, tedy hory s převýšením alespoň 100 metrů od příslušného sedla. Takových je v pohoří Hrubý Jeseník ještě dalších 12, v celé republice celkem 96.

Těsně pod vrcholem potkáváme Romana na kole, vracejícího se z vrcholu k autu, kde na nás bude netrpělivě čekat. Vrchol Černá stráň je známý častým výskytem zmije obecné. Žádné tam však nenalézáme, je zima a velký vítr a hadům se z děr nechce. Vracíme se po zdolání hory po stejné trase zpět do Přemyslovského sedla, odkud autem směřujeme na Červenohorské sedlo, kde máme na 4 noci objednané ubytování v pěkných apartmánech.

Franta a Venca na vrcholu Černé stráně.

Václav

Výjezd pod Vozku a k vrcholu Černé stráně

Přemyslovské sedlo - Černá stráň

Upřímně řečeno, když jsem při příjezdu k Loučné nad Desnou viděl jesenické vrcholy, ani trochu jsem kámošům nezáviděl jejich první počin, výstup na vrchol Černé stráně. Ale oni vyrazili docela radostně...

Pohladim tady svůj horský stroj i plně nabitou baterii a brzy vyrážím za nimi. Když je míjím v prudkém stoupání, ani se nesnažím s turbem moc akcelerovat, nerad bych jim bral iluze. Trasu jsem naplánoval tak, abychom se setkali někde u vrcholu Černé stráně, kam má z obou stran nějaká cesta vést.

Když jsem chodil po horách, často mi zůstaly utajeny krásné partie hlubokých údolí s bystřinami vesele skotačícími v prudkém srázu. Po vysokých horách často vedou lesní cesty, které umožňují tato úžasná zákoutí navštívit a mnohdy je právě kolo dobrým prostředníkem.

Už při plánování trasy na www.mapy.cz se lze hezky "vyřádit", a občas pak s překvapením zjistit, jaké ohromné převýšení několik výjezdů a sjezdů dlouhými dolinami dohromady tato skvělá aplikace sečte.

Pokud máte elektrokolo, hodně vám to výjezdy usnadní, ale vždy je nutné počítat i s pomocí vaší sily. Zůstat v horách s těžkým vybitým elektrokolem pak může být fatální problém, jeho pomoc se rázem změní v utrpení.

Vysoko nad Slunnou strání zkrášlující Přemyslovské sedlo se cyklotrasa stáčí vpravo a dlouze traverzuje stále prudší svahy Černé stráně. Kamenitá cesta nedává moc šance dívat se po úžasném okolí a tak když si chci krásu svěžích bučin dokonale vychutnat, je nutno na chvíli zastavit. Především dva bezejmenné potůčky v kamenitém srázném korytu k tomu svádí. Ticho hlubin lesa narušují jen vodopádky poskakující z výšin nade mnou.

Po sjezdu k Poniklému potoku již vzhůru stoupám po dobré cestě. Dnes nemusím baterii nijak šetřit a tak mi pomahá turbo výkon držet slušnou rychlost i do strmého kopce.

Bezejmenný přítok Poniklé.

Poniklý potok.

Poniklý potok.

Míjím Poniklý vodopád a chráněný mohutný smrk. Již jsem ve výškách, kde buky smrčinám ustoupily. Zde ještě neřádí kůrovec tak jako v jiných českých horách a svahy mrtvého lesa žádné nevidím. To je jen dobře, byť díky tomu výjezd neposkytuje tolik výhledů.

Nějaké se však přesto najdou a jdou nevšední. Vyjíždím až na 1 150 m, kde již je Poniklý potok stružkou. Však také pramení u Furmanky pár stovek metrů nade mnou. Moc pěkné místo je po sesuvu svahu ze Spáleného vrchu opraveno. O něco výš sídlí Vozka se svým kamenným spřežením, často navštěvovaný vrchol s mohutnými skalními bloky na svém vrcholu. Podvakráte jsme měl možnost je obdivovat, stejně jako rozhled z nich. Konečně mě zahřeje slunce, protože to se jinak často skrývá za vysokou oblačnost.

Výhled přes údolí Poniklého potoka od Polomu odhalí blízké vrcholy v dohledu - Vozku a Spálený vrch.

Stále jedu v tisícimetrové výšce a řeším výjezd na Černou stráň (1 236 m n. m.). Čeká mne stoupání v podmáčeném terénu, ale jede se dobře, protože cesta ho zdolává serpentinou. Nahoře tuším, že kluci ještě stoupají k vrcholu, kam se vydávám již bez kola i já. Pěšinkou po hřebenu, kde převýšení je nepatrné. Odměnou nejsou výhledy, pouze vrcholová tyč a dobrý pocit. Myslím, že na Šumavě jsem výš s elektrokolem ještě nebyl. Takže mám vlastně výškový rekord! A to na mě ještě čeká Praděd.

Pod Vozkou u Poniklého potoka.

Vozka a Spálený vrch od Polomu.

Spálený vrch.

Pod vrcholem Černé stráně.

Vrchol Černé stráně.

Přemyslovské sedlo.

PP Slunná stráň...

Když sjedu pár metrů, vidím stoupat Romana s kluky v zádech. Mají v nohách 500 m stoupání a na některých to je znát. Dobrou náladu však neztrácí. Popřeji jim šťastný výstup a zvolna sjíždím do Přemyslovského sedla k autu, kde budu mít hodně času se projít po loučce, která je přírodní rezervací.

Další rezervace bude ta naše. Serpentinami vyjedeme do Červenohorského sedla, kde jsme díky koronaviru neměli problém s ubytováním. Apartmány ČHS nám tak poskytnou zázemí na další čtyři dny. Dokonce jsme mohli zvolit komfort tří pokojů s veškerým vybavením, vždy pro dva. Hospoda v hotelu vedle je večer zavřená, hostů je stále jenom pár. Později večer dorazí Luděk se Štěpánkou, kteří vyrazili z jižních Čech až odpoledne a cesta mimo dálnici jim se zastávkami trvala dlouhých 7 hodin.

Ucháč a Tři kameny leží na opačné straně Přemyslovského sedla.

Rony

2.den - čtvrtek 28.května 2020

Na vrcholy k Švýcárně

mapa

Ještě ve středu se večer setkáváme s Luďkem a jeho chotí Štěpánkou , takže nás bude šest. Čeká nás nejnáročnější etapa, při níž zdoláme 6 hlavních vrcholů Hrubého Jeseníka. Na túru nás jde pěšky jen pět, Roman H. i přes včerejší ujištění, že tuto trasu s námi absolvuje, nasedá na kolo a mizí pro mě neznámo kam. Všech pět vycházíme z Červenohorského sedla zdolat Velký Klín (1 178 m n.m.) ležící mimi hlavní hřeben severně od Pradědu.

Jdeme po žluté k rozcestníku Pekárka, u něj pak do sedla a z něho pěšinkou na vrchol,kde se u vrcholové tyče fotíme. Pak pospícháme k další tisícovce, kterou je Velký Klínovec (1 166 m n.m.). Je zima, mlhavo, drobně prší a nejsou žádné pěkné výhledy.

Dostáváme se do sedla pod Velkým Klínovcem, odtud se svým šerpou docílíme vrcholu a u vrcholové skály se fotíme. Na tento vrchol vidíme z okna apartmánu na Červenohorském sedle včetně dvou lanovek. Jedna z nich vede až na vrchol. Vracíme se do sedla k dřevěnému přístřešku, kde ještě čekají Luděk a Štěpánka. Franta zimou nevydržel a spěchá přímo na chatu Švýcárna.

Společně pokračujeme ve výstupu na horu Výrovka (1 167 m n.m.) po červené hřebenovce. Když vyjdeme na Výrovku, máme v nohách již 7 km. Dohledáme vrcholovou tyč, která je vlevo 40-50 metrů od hlavní cesty. Ujdeme ještě dalších 600 metrů a u rozcestníku Pod Malým Jezerníkem se se svým šerpou RV odpojujeme od Luďka a Štěpánky. Ti po červené přes Malý Jezerník dojdou na známou chatu Švýcárna a následně se vrátí na Červenohorské sedlo. Franta zatím bude čekat na Švýcárně, až tam společně se svým šerpou po zdolání dalších dvou hlavních vrcholů dorazíme.

My zatím přecházíme z červené hřebenovky na modrou a z ní po cyklostezce na rozcestí Petrovka. Od něho je na vrchol Hřbety (1 058 m n.m.) ještě skoro 700 metrů. Na pěkné vrcholové skále je geodetický bod. Po zdolání Hřbetů se vracíme na rozcestí Petrovka, poté dojdeme po zelené na rozcestí Kamzík. Po 600 metrech odbočujeme lesní neznačenou cestou k vrcholu Medvědí hřbet (1 261 m n.m.), kam se dostaneme po 1,9 km. Na vrcholu je skalka s geodetickým bodem.

Výstup na Výrovku.

Přístřešek Kamzík.

Medvědí hřbet - vrchol.

Z vrcholu se vracíme stejnou cestou k odbočce na zelenou hřebenovku a po ní přes Velký Jezerník konečně dorazíme na chatu Švýcárna (1 305 m n.m.). Ve snaze stihnout odjezd autobusu na Videlském sedle si na chatě dáváme polévku a pivo.To Franta se pochlapil, protože má už 5 pivních kousků za sebou. Inu i takto se dá dělat turistika, každý má své metody k dosažení svých cílů.

Spěcháme vystoupat na poslední naši horu, kterou je Malý Děd (1 368 m n.m.). K odjezdu autobusu z Videlského sedla nám zbývá asi 50 minut při 3 km chůzi s kopce po mokrých kamenech. Jdeme navštívit vrchol Malého Děda. Ten je vzdálen 200 metrů k jihu od základní cesty a je součástí národní přírodní rezervace Praděd. I přes zákaz docilujeme vrcholu (převýšení od nejvyššího bodu na hřebenovce asi 4 metry), hledáme geodetický bod a nemůžeme ho najít, protože je mnohem níže a to na kótě 1 355 metrů. Za trest se dostaneme do nekonečného klečového pole, z kterého i světem proslulý šerpa začíná malomyslnět. Nakonec je to on, který nás po 20 minutách osvobozuje a dostává na hřebenovku. Kdyby nás tak viděli pracovníci NPR, určitě by z nás radost neměli a naše aktíva v peněženkách by se povážlivě snížila. Autobus už určitě nestihneme, scházíme proto pomalu 440 výškových metrů přes rozcestí Černík a do Videlského sedla přijdeme 30 minut po odjezdu autobusu. Další půlhodinu pak čekáme na našeho vedoucího a řidiče Romana, který nás odveze na Červenohorské sedlo.

Švýcárna v husté mlze.

Zvoničky byly stavěny právě pro pomoc v podobném počasí, které jsme na hřebenech dva dny zažili i my. Zvuk pomohl zorientovat zbloudilé.

Václav

Od Hučivé Desné do nesnází u Mravenečníku, aneb "Den blbec"

Hučivá Desná - Medvědí hora

Předpověď počasí na odpoledne slibovala déšť a tak jsem se na kole spustil do údolí Hučivé Desné již kolem osmé. Při sjezdu po zelené značce, která vede nad Divokým potokem, cítím chlad, ale jsem na něho dobře připravený. Vezu na době čtyři vrstvy a ty jen tak neprofouknou. Je to nutné, teploty se pohybují okolo 5°C a zvednou se jen minimálně.

Zahřeji se výjezdem cyklotrasou, jenž si vybrala krásný kaňon Hučivé Desné. Stoupám nad Šindelné vodopády v srázu stejnojmenné hory. Tu jsme zdolali před dvěma roky spolu s vyšší, atraktivní Červenou horou.

Horní částí Hučivé Desné stoupá na hřeben k rozcestí u Vřesové studánky modrá značka, opouštějící cyklostezku po dřevěných schodech kamsi do nebe. Hustá vegetace kolem potoka vyvolává dojem tropického pralesa, vlhkost je patrná všude.

Nad Hučivou Desnou.

...

Hučivá Desná...

Hučivou Desnou zklidňují dřevěné prahy.

...

U soutoku s Poniklým potokem...

...

...

U Desné.

Sjezd brzy zrychlí bezpečná asfaltka a tak zajímavé údolí rychle mizí za zády. Z Koutů nad Desnou se zhroutí můj plán pohodlněho výjezdu k dolní vodní nádrži elektrárny Dlouhé stráně, když odbočím vpravo příliš brzy. Ani tvrdé stoupání mne neprobere a teprve o 200 m výš zjistím svůj omyl. A aby toho nebylo málo, marně hledám powerbanku pro dobití mobilu. Vypadla mi z kapsy zřejmě u soutoku Hučivé Desné a Poniklého potoka, kde jsem fotil lavičku, která "není Václava Havla".

Prudký výjezd od Kouty nad Desnou.

Rozhodnu se vystoupat až na Medvědí horu a k nádrži sjet shora. Vracet se mi nechce. Začínám jak se dá šetřit energii, ale cesta vede po vrstevnici jen minimálně. Stále stoupám, potím se a dřu, až cítím bolest v stehnech. Přesto hodně rychle mizí i předposlední obdélníček na displeji. 20% energie je na dojetí pár km a já jsem... no však víte kde.

Navíc ve sjezdu z Medvědí hory začíná pršet. Už se nepotím, mrznu. A tvořím další chybu, když se polekám traverzu nad dolní nádrží k Petrovce pod vrchol Výrovky. Zkušebně volám Luďkovi, jestli je déšť náhodou nezahnal zpět do penzionu, ale je mi jasné že jsou někde na hřebenu u Švýcárny. Když konečně hovor zvedne, radí mi, abych si nabil akumulátor v elektrárně u dolní nádrže, kde právě dlím. Jsem zpitomnělý a chvíli věřím, že to myslí vážně. Idiot.

Dolní přečerpávací nádrž elektrárny Dlouhé stráně.

Další chyba na sebe nenechá dlouho čekat. Sjedu k mostu přímo na zastávku busu. Snažím se přikurtovat zámkem elektrokolo k svodidlu, pak se ještě rozhodnu, že lepší bude kolo dát z druhé strany cesty. Uzamknu ho a ...kolem bez zastavení projede autobus se svítícím nápisem Jeseník. Nevěřícně se za ním otáčím, a pak tupě civím do jízdního řádu. No to je fakt pech!

Přes dvě hodiny se mi na další čekat nechce, byť zima mi již není. To asi ten adrenalín. Odemknu smutně kolo a vyrazím do Červenohorského sedla na eko pomoc motorku. Občas jedu cvičně i v off režimu, ale to do vrchu ani na nejlehčí převod nejde. Jako bych roztáčel motor na chcíplé babetě. Přemýšlím jestli je to normální a je mi jasné, že takhle přes 400 výškových metrů nevyjedu. A v tu chvíli, přes všechny strasti dne, kupící se chyby a chybičky, se na mne poprvé od časného rána pousměje štěstí.

V další ze serpentin stojí dodávka a světe div se, řidič na moji prosbu jen otevře zadní dveře, kde je místo akorát tak na moje kolo. Vyprávím svoji story a když skončím, jsme v mlhou skrytém Červenohorském sedle. Moc děkuji za nezištnou pomoc a nechávám na sedadle kilčo na pivo.

Večer dělám záchranáře já, když klukům ve Videlském sedle ujede autobus a musím pro ně dojet. Jim se podařilo zabloudit na vrcholu Malého Děda v kleči, z které se nemohli vymotat ven a úplně ztratili orientaci. Prostě občas bez upozornění přijde nějaký "Den blbec".

Praděd je ochránce hor.

Po dešti je Červenohorské sedlo utopeno v husté mlze. Ta hrozí, že bude viset na vrcholy hor i další den.

Rony