České Švýcarsko v barvách podzimu ll.

České Švýcarsko v barvách podzimu ll.

Znovu zavítáme do skalnatého terénu Českého Švýcarska, kde je stále co objevovat. Trochu zvolníme tempo, trasa již nebude tolik náročná. Tím více zajímavých míst stihneme. Část odjezdového dne věnujeme okolí České Kamenice, tedy již krajině Lužických hor, kam nás nalákají kamzíci.

Na sever Českého Švýcarska

Okruh z Brtníků

mapa Loupežnický hrad

Autem se přesuneme do Brtníků, odkud Horní cestou vystoupáme nad obec. Odtud již mimo značené stezky přecházíme smrkové lesy k Vlčímu potoku. Skalní stěny okolo říčky v zimě skrývají podivuhodnou podívanou, totiž ledopády a krápníkovou výzdobu jeskyněk a slují.

Příjemné počasí babího léta ale dává ochutnat jinou, barevnější podívanou, byť jdeme často jednotvárnými smrkovými lesy. Stačí se však porozhlédnout po skalních ochozech, kde mechy a především usychající kapradiny hýří barvami.

Jdu daleko vpředu, kde sním sen o nekonečném toulání po ztichlé a liduprázdné krajině, kudy pobíhají jen ostražité vlčí smečky. Snaha zahlédnout jakoukoli zvěř je však marná. Lidské smysly jsou otupeny evolucí a ta je všechny potřela jako zbytečné. Udělala z nás tvory, které aby přežili, musí přemýšlet. Intuice a zděděné geny již nestačí.

Pohybuji se lesem napůl slepý, napůl hluchý, bez možnosti cokoli ucítit či nahmatat. Vlci však o nás ví, stejně tak rys ukrývající se kdesi vysoko ve skalách či stádo divočáků v mlází. Patří ještě vůbec lidské pokolení do zbytků přírody, kterou tak mizerně vnímáme?

Z úvah mne vyvede teprve projíždějící auto, z kterého vyleze chlapík a bere na sebe úvazky. Jako horolezec nevypadá, dozvíme se, že jde čistit skály od náletů. Asi další dobrá možnost, jak si snadno sáhnout na evropské dotace. Jiný účel v tom nevidím. Prostě přemýšlí, aby přežil.

Brtníky leží na severním okraji Českého Švýcarska.

Krajina není ani zdaleka tolik skalnatá, jako v okolí Jetřichovic.

Vlčí potok. Můstky vedou do úzkých bočních dolin mezi skalní bloky a věže.

Za rozcestím Vlčí potok - u skály odbočíme vpravo a po staré kamenité cestě stoupáme k Loupežnickému zámku, jak se nazývá Brtnický hrádek. Známou cestou, kterou jsme s Romanem již před lety prošli s dětmi. Pamatuji si dobře úžasný sestup roklí sevřenou mezi skalami. Snad to byl Jestřábí důl, možná Smolný, každopádně jsme šli podle mapky mimo značenou stezku.

To z Brtnického hrádku také znovu uděláme. Po krátkém zastavení se u posledních zbytků hradu, sestupujeme pod skalní blok do Hlubokého dolu. Skály se brzy rozestoupí a my pokračujeme dlouho lesní cestou nad Křinicí a Brtnickým potokem. Zkratka nás vyhodí u meandru, kde po kvalitní cestě stoupáme na Kopec. Tak se jmenuje obec před Brtníky.

Procházíme kolem vysokých pískovcových věží s názvy - Obří hlava, Kráva, Sojčí věž, Trčoun, Ježibaba. Stromy kolem zatím neumožňují si jejich krásu náležitě vychutnat, ale všeho dočasu. Lýkožrout smrkový i zde začíná hodovat a několik suchých stromů, zdrojů dalšího množení, je viditelně označeno. Zřejmě proto, aby je někdo omylem nepokácel.

Na Kopci je solidní hospoda. Pochutnáme na jemné brokolicové polévce a po ní máme znovu dost sil, abychom přidali další túru.

...

U Loupežnického (Brtnického) hradu...

...

...

Jen málo zbylo...

...

...

V Hlubokěm dole.

U Brtnického potoka...

...

Brtnický potok je přítokem Křinice.

...

Kopec a staré saské domy. Zde žili před ll. sv. válkou především Němci.

...

Křížků vidíme opravdu mnoho.

Kyjovský hrad

mapa Kyjovský hrad

K žádnému velkému přemlouvání nedošlo. Václav si odepíše další zdolanou metu a já se vrátím na místo, kde jsme na vandru v druhé polovině osmdesátých let minulého století v bouři a lijáku přespali. I bratránek Mirek si bude dotyčné místo pamatovat do smrti. Vždyť tehdy polovinu noci prostál s drkotajícími zuby na ostrohu skal, jelikož si večer lehl do dolíku, později zcela zaplaveného vodou. Inu není nad dobrou osobní zkušenost.

Z Kyjova jdeme kolem mladé Křinice k odbočce na Kyjovský hrad. Vede nás Köglerova NS, která nás přes zajištěný skalní výstup vyvede na plošinu bývalého hradu. Po něm toho v terénu moc nenajdete, ale jeho poloha dává tušit, že jeho dobýváni jednoduché nebylo.

Stezka pokračuje přes skalní věže, bloky a plošiny k Sýrovému potoku. Tady Václav oželí poslední výstup na Kinského vyhlídku. Z té není nic k vidění, za to zajištěné průchody skalními stěnami berou dech. Kvůli vzdušným pohledům do údolí Křinice i náročnému terénu. Když zpocený zapadnu do hospody Na Fakultě, jsem rád, že uvnitř je teplo.

Křinice u Kyjova...

...

Výstup na Kyjovský hrad...

...

...

Na ostrohu skal.

Zajímavější než samotný hrad Kyjov, kde nic zajímavého nenajdete, je stezka, která ho přechází. Určitě stojí za to, si ji celou projít.

...

...

U Kinského vyhlídky...

...

Sestup ke Křinici...

...

...

Trpasličí skála

mapa Trpasličí skála

Další Vencovo přání plníme u Rynaltic. Trpasličí skála je přes svůj název docela vysoká, ale my ji přesto objevíme až na druhý pokus. Zastavit nad ní je blbost, což si uvědomíme záhy, když v lese hluboko pod námi vidíme zaparkovat auto.

Z tohoto místa je dosažení vytesaných trpaslíků jednoduché. Ale jen díky solidnímu zabezpečení stezky rozlomenou skálou, kudy odvážně stoupá vytesaná stezka. Trpaslíků bude asi opravdu sedm a k tomu Sněhurka, kterou jsme chvíli hledali marně. Vzhledem k tomu, kolik zde projde různých princů a krásných mladíků, ani jsme se nepokoušeli ji polibkem budit. Stejně bychom šanci neměli. Vždyť Sněhurka zde se sedmi trpaslíky přebývá od roku 1833, kdy je sem vytesal místní lidový umělec Ernest Vater.

Trpasličí skála...

...

Trpaslíci....

a Sněhurka.

...

Dva veteráni, aneb Venca s Brumlou.

...

Falkenštejn jako nový tahák Jetřichovic

mapa Falkenštejn

Poslední výstup nás čeká na Falkenštejnu. Skalní útvar nedaleko našeho penzionu, kam vylezeme ještě pŕed západem slunce.

Hrad Falkenštejn, jinak též Sokolí hrad, byl založen na přelomu 13. a 14. století a dodnes se dochovaly pouze zbytky vytesané komnaty a kaple.

Torzo skalního hradu je nově dostupné po železných schodech a rozhled umožňuje několik železných výhledových plošin. Zdá se, že vše poněkud degraduje původní vzhled tohoto impozantního místa, ale obrovská masa návštěvníků, kteří se nahoře prochází v tak pozdním odpoledni, železné řešení zřejmě ospravedňuje.

Ostatně bez zajištěného přístupu se vzhůru pouštěli jen hazardéři. Cedulka s nedávným úmrtím mladého kluka je varující.

Shora fotím nízkým sluncem prosvětlenou krajinu kolem, především výraznou Havraní skálu, kde před lety shořel les. Březové nálety nyní žlutě zbarvují úpatí mohutné skály a činí ho více malebnou. Na několika železných plošinách je spousta turistů, někteří až z daleké Asie.

Obcházíme úpatí skalního bloku Falkenštejnu a dolů se spoušíme po značené stezce, opět nově zpřístupněné železnými schody.

Budova bývalé dětské ozdravovny chátrá.

Pod hradem Falkenštejn.

Zajištění výstupu je dokonalé...

...

Na vrchoku skal je hned několik vyhlídek...

...

...

Havraní skála.

...

...

Stezka vede okolo skály...

...

...

...

Přechod dokončíme sestupem na Střední cestu.

...

Okolím České Kamenice

mapa Pustý zámek

Herdstein

Večerní setkání v hospodě s pánem z nedaleké Kytlice rozhodlo, že se poslední den budeme poflakovat v blízkosti České Kamenice.

Jedeme do Dolního Prysku a přes uzamčenou Riedlovu jeskyni stoupáme listnatým lesem k rozcestí na pískovcová planině Scheibe. Když nedokážu z modré značky správně odbočit, motáme se chvíli po lese a mýtině. Moc nepomáhá naznačená cyklotrasa, v terénu neviditelná.

Možná jsme mohli vystoupat až na Střední vrch, odkud je hezký výhled do krajiny Lužických hor. Počasí se ale změnilo, od rána nad námi visí hustá mlha a dohlednost je minimální. V lese to nevadí. Náš první cíl dosáhneme vzápětí. Čedičový vrcholek míří k nebi svými šikmo ukloněnými hlavněmi jakoby chtěl právě zahájit dělostřeleckou palbu na nedalekou Českou Kamenici či vzdálenější domečky Chřibské.

Pyramida Zámeckého vrchu nedaleko České Kamenice.

Od Dolního Prysku stoupáme k Střednímu vrchu...

Riedlova jeskyně se nachází nad údolím Pryského potoka. Původně měla tři vchody, dnes už má ale jen jeden, který je vysoký něco přes 2 metry a je v něm mříž. Prostor jeskyně je velmi členití a dlouhý 50 metrů. V nejšiřším místě má jeskyně 36 metrů. Výška jeskyně je v přední části 2,7 metrů a v zadní části 2 metry. Klenbu podpírá 11 pilířů. (www.mapy.cz)V jeskyni bydlí několik druhů netopýrů.

...

Muchomůrka červená a Václav-ka modrá.

...

...

Čedičový vrch nad řekou Kamenice je dobrým vyhlídkovým místem. Dříve se nazýval Hausstein nebo Hadstein. Ve třicátých letech v sedle pod kopcem stával hostinec.

...

...

Pustý zámek

Z vyhlídkového vrcholku Herdstein se spouštíme do údolí znovu po Kamzičí cyklostezce, označené sporadicky obrázkem kola na šikmé ploše. Vede v nečekaně těžkém terénu. Myslím, že se sem cyklista vydá jen omylem.

Dole jdeme kolem železniční tratě, po které zrovna projel motoráček, k Pustému zámku. Náhodného houbaře se ptáme, jestli je možné spatřit kamzíky. Ti se zde začátkem 20. století zabydleli. Prý překračují řeku Kamenici a pohybují se více na sousedním Břidličném vrchu.

Pustý zámek je strmý znělcový skalní ostroh (405 m n. m.), na který vylezeme snadno. Spolu s Břidličným vrchem původně tvořil souvislé znělcové těleso, než ho říčka rozdělila úzkou skalní soutěskou. Do ní se vtěsnala nejen ona, ale i železnice a cesta, když byla kvůli tomu v 19. st. skalní stěna částečně odlámána. Tvoří ji mohutné čtyř až šestiboké znělcové sloupce, jejichž délka dosahuje 25 m a tloušťka až 1,85 m. Uložené jsou téméř vodorovně, ale směrem vzhůru se stále více naklánějí a vytváří obří vějíř.

Pustý zámek je chráněnou přírodní památkou. V údolních partiích s chladným mikroklimatem se vyskytují některé horské druhy, jako například udatna lesní, devětsil bílý, třtina chloupkatá, starček hajní nebo kozlík bezolistý, zatímco v teplejších vrcholových partiích se naopak daří teplomilným jestřábníkům hladkým, rozchodníku bílému, kostřavě sivé a dalším druhům.

Klesáme ke Kamenici, za kterou leží Pustý zámek.

...

...

...

...

Na Pustém zámku.

...

Břidličný vrch.

...

...

...

Pustý zámek.

Břidličný vrch

Podobnou strukturu jako Pustý zámek má také Břidličný vrch (499 m n. m.), jehož skalní věže a stěny nejprve podcházíme, abychom později vystoupali nad ně. Marně se cestou snažím zahlédnout štíhlá kamzičí těla, zřejmě nejsou ochotni se s turisty přátelit.

Vítr shazuje bukové listy ze stromů a já jimi brouzdám. Šustí pod nohama a příjemně voní. Nedaleko vrcholu čekám na kluky. Ještě není ani poledne a proto se domlouváme na další atrakci. Vencovi se chodit po kopcích už moc nechce, já jsem na tom s uskřípnutými nervy v kříži možná ještě hůř a tak vybíráme čedičový útvar Panská skála u Kamenického Šenova.

...

Větrný poryv sráží k zemi bukové listí.

...

Břidličný vrch.

...

...

Panská skála u Kamenického Šenova

mapa Panská skála

Hned za Pryskem vjedeme do husté mlhy, z které se již nevyhrabeme. Panská skála nás tak přivítá zcela jinak, než před lety, kdy bylo jasno a vedro. Dnes není vidět na krok, jezírko se utopilo v mlze a fičí vichr jako na Sněžce.

Snažím se magickou moc počasí využít k netradičním fotkám, ale daří se to jen zčásti. Fakt není nic vidět.

O čedičovému útvaru si můžeme akorát přečíst, že zdejší Kamenné varhany vznikly sloupcovou odlučností čediče při tuhnutí magmatu. Svislé pěti až šestiboké sloupce připomínající píšťaly kostelních varhan.

Podobně jako Dolský mlýn i tato skála byla využita jako kulisa při natáčení filmové pohádky Pyšná princezna v roce 1952.

Venca nic nevidí a je zklamaný asi podobně jako na Luzném, kam dorazil již dvakrát a vždy v podobně husté mlze.

Čedičová Panská skála se skryla v husté mlze...

...

...

...

...

...

...

...

...

Zřícenina hradu Jestřebí

mapa Jestřebí

Jako náhradu za mlžnou a větrnou Panskou skálu nabízím zastávku v Jestřebí. Kdysi jsme zde s Romanem a partou pobývali pár dnů. Pamatujeme si pěknou restauraci u hlavní cesty a zbytky hradu s úžasnou skalní vyhlídkou na vrcholové plošině. Mlhy již nás netrápí, tak bychom mohli kolem sebe i cosi vidět.

Restauraci předřadíme výstupu, ale není to dobrý nápad. Je zde draze, na druhou stranu jídla výborná a netradiční. Docela nám při čekání na kůzle s červeným zelím a bramborovými noky vyhládne, přesto když porce přinesou, protočí se nám panenky v očích. Dlouho se trápíme, než ji sníme. Možná to je ta, kterou zachytila v Českém Švýcarsku fotopast několikrát na stezce, kudy se prohání vlčí smečka, a kterou posléze odchytili. Morbidní myšlenka.

Strávit vydatný oběd jdeme na hrad Jestřebí. Ten byl postaven na dvou skalních plošinách, zpřístupněných po dřevěných schodech. Točitá cestou vzhůru vede po schodišti bývalou studnou.

Odměnou je výhled na okolní vrcholky Provodínských kamenů, což je skupina sedmi neovulkanických vrcholů výrazně přesahujících okolí. Jedná se o Puchavec, Michlův vrch, Štraušův vrch, Dlouhý vrch, Pitrův vrch, Kraví horu a Lysou skálu (419 m n. m.). Tu jsem před lety s Romanem a Lenou zdolal. Zadarmo výstup na Spící pannu, jak se Lysá skála nazývá, rozhodně nebyl.

Na jihovýchodní straně se objevuje výrazný Bezděz. Pro nás pohled z plošiny Jestřebího hradu znamená i rozloučení se se severními Čechami, jejichž krásy jsou jiné než ty naše šumavské. Určitě se do krajiny plné vznešených skal a divokých strží budeme rádi vracet.

V restauraci v Jestřebí.

Hrad Jestřebí...

...

...

...

Lysá skála nebo-li Spící panna.

...

Bezděz.

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

V jaké roční době byste nejradši České Švýcarsko navštívili?

2 15% Na jaře.

7 54% V létě.

3 23% Na podzim.

1 8% V zimě.

Hlasovalo 13 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.