Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Berchtesgaden

vydáno 27. února 2015 – napsal Navarro – 7 komentářů

Z přání podívat se po nevydařeném létě „aspoň někam“ vzešla kromě šestidenního výletu do Maďarska ještě jedna krátká výprava, tentokrát vyloženě do přírody. Jako cíl jsme si vybrali národní park Berchtesgaden, perlu německé části Alp.

Národní park Berchtesgaden se nachází v malém jihovýchodním cípu německého území, který je skoro ze všech stran obklopen Rakouskem, hned za humny leží Salcburk. Na tento narychlo domluvený výlet jsme vyrazili v polovině září s Tomášem a Liborem ze Strakonic (Tomáš se mnou byl předloni v Pobaltí). Využíváme toho, že z jižních Čech to sem není vůbec daleko, a tentokrát jedeme autem.

1. den (středa)

Jelikož věčně pobývám v Praze, čeká mě nejprve ranní přesun do Strakonic. Dopoledne trávíme nákupem zásob a jinými přípravami, poté v klidu obědváme, díky autu není kam spěchat. Zatím to vypadá na jeden z nejpohodovějších výletů.

Ze Strakonic vyrážíme kolem jedné. Zpočátku bude řídit Tomáš, já se naopak pokusím zůstat jen u navigace, neboť poslední dobou sedím za volantem tak jednou ročně. Naše trasa vede přes Strážný a Pasov, na odpočívadle za Pasovem na chvíli opouštíme sluncem rozpálené auto a střídají se řidiči. Dále pokračujeme při rakouské hranici na jihozápad, chvilku i svižně po dálnici, u města Simbach pak přejíždíme hraniční řeku Inn a nudným tempem se rovinatou krajinou blížíme k Salcburku.

Možná jsme udělali chybu, když jsme kvůli krátkému obchvatu Salcburku nechtěli utrácet za dálniční známku, přejezd celého města přes centrum je trochu divočina. GPS navigace i dopravní ukazatele nás typicky ženou právě na dálnici, naše mapové podklady města jsou příliš hrubé a navigátor v mé osobě toho ze zadního sedadla moc nevidí, takže jedeme v zásadě jen tak přibližně a odhadem. Až na nechtěnou návštěvu autobusového nádraží ale nakonec projíždíme nečekaně hladce.

Za Salcburkem už vjíždíme do berchtesgadenského výběžku, kde nás vítají impozantní hory, a přes město Berchtesgaden, kde se kvůli návalu turistů tvoří dopravní zácpa, přijíždíme v pět hodin až ke kempu ležícímu při hlavní silnici asi kilometr severně od jezera Königssee.

Kemp vypadá přívětivě a cena na západní poměry vyhovuje. Kus pod areálem šumí řeka Königsseer Ache, vytékající z jezera, a poblíž ční jako na stráži nejbližší výrazný vrchol v okolí, Grünstein. Protože se brzy setmí, vyrážíme záhy k jezeru.

Zde máme zmíněný Grünstein (1304 m). Žlutá cedule hlásí, že už vstupujeme do vesnice Königssee ležící při stejnojmenném jezeru.

Severní stranu obzoru ovládá 10 km vzdálený masiv Untersberg s nejvyšším vrcholem Berchtesgadener Hochthron (1973 m). To jsou ty impozantní hory ležící na hranicích, o kterých jsem mluvil.

Další hraniční hory, tentokrát na východě, tyto dosahují výšky kolem 2500 metrů. Na svazích po pravé straně funguje místní lyžařské středisko, dole při pumpě se pak rozkládá gigantické parkoviště.

Blížíme se k severní hranici národního parku Berchtesgaden, jenž zabírá zhruba jižní polovinu berchtesgadenského výběžku (208 kilometrů čtverečních), zřízen byl roku 1978. Území parku si lze představit jako tři souběžná údolí oddělená a skoro ze všech stran obklopená vysokými horami, my dnes nahlížíme do toho nejvýchodnějšího, které je vyplněno již zmíněným jezerem.

Vesnice Königssee je podle všeho silně orientovaná na turisty a jiné návštěvníky. Na hlavní ulici blíže k jezeru potkáváme tolik lidí, až se mi to nechce líbit, momentálně však většina odchází.

Brzy si všímám, že se v celé oblasti místo opravdových map používají spíše obrázková schémata, z čehož mám trochu smíšené pocity. Na schématu sice člověk vidí, jak krajina vypadá z nějaké zhruba ptačí perspektivy, ale jinak je ochuzen o spoustu zajímavých informací, též mu pak nezbývá než se držet značených tras, protože podle schématu těžko určí svou polohu někde v terénu (možná právě toto je účel podobných schémat). Na jedinou klasickou mapu jsme natrefili při kempu, té však pro změnu chyběly vrstevnice...

Nemůžu se zbavit dojmu, že na vrcholcích hor leží sníh. Infocentrum ve vesnici nám už zavřeli, tak jsme si aspoň vyfotili schéma, které jsme našli někde venku.

Ulice plná obchodů, hotelů a restaurací nás dovedla přímo k jezeru, tady z něj ale vidíme jenom malý kousek.

Po nenáročné stezce přecházíme na lepší vyhlídku.

Lepší vyhlídka

Kdyby mi někdo ukázal předchozí fotku a řekl, že jde o norský fjord, asi bych mu věřil. Jezero je přes 7 km dlouhé, typicky pár set metrů široké a až 190 metrů hluboké, hloubka mě zaujala nejvíc. Hladina jezera je s nadmořskou výškou 603 metrů nejnižším bodem celého národního parku.

Na fotce lze spatřit pár budov na vzdáleném břehu, včetně kostela svatého Bartoloměje. Ačkoliv se to nezdá, jezero sahá ještě skoro tři kilometry za tyto budovy. Hraniční hory za jezerem se zvedají až do výše kolem 2500 metrů, nejnápadnější je ovšem špičatá Schönfeldspitze (2653 m), ležící již dále v Rakousku.

Než bude úplná tma (nenechte se zmást dlouhou expozicí), přecházíme lesem na ještě lepší vyhlídku, která ovšem leží o poznání výše.

Zde již nejsme nikým rušeni.

Do vesnice se vracíme zkratkou přes les, už potmě. Vynořujeme se někde u dolní stanice lyžařské lanovky a scházíme k hlavní silnici, když najednou míjíme hezkou restauraci. Je teprve osm hodin, proč si tedy nedat jeden Weißbier? Nakonec končíme u tří. Cesta do kempu je potom zábavná, mimo jiné přichází na řadu pád do příkopu, průzkum světa za elektrickým ohradníkem a související experimenty s elektřinou (zajímavé, že jako děcko mě takové hlouposti nenapadaly).

Po příchodu do kempu někdy po půl jedenácté stavíme stan, jde to kupodivu dobře i s baterkou. Pak se dlouho cpeme chleby s paštikou, uléháme kolem půlnoci. Kolegovi se mimochodem povedlo hned první den ztratit peněženku, ale ještě máme dvě.

2. den (čtvrtek)

V noci mě po pivech trochu sužuje žízeň, snad se to nepodepíše na dnešní kondici. Vstávám v 6, jak jsme se domluvili, ale pak trávím spoustu času přešlapováním v zimě venku, protože kolegům se nedaří vyhrabat obdobně rychle. Když už jsou konečně všichni vypraveni, jedeme autem zhruba 7 km směrem na západ.

Dnes si projdeme prostřední ze tří hlavních údolí národního parku, zvané Wimbachtal. Toto vlastně bude jediný plnohodnotný den výletu, zítra nás čeká především zpáteční cesta. Auto necháváme někdy po deváté na parkovišti v místech, kde se potok Wimbach vlévá do řeky Ramsauser Ache, parkovné činí 4 eura.

Vypadá to, že jsme ještě na konci léta zastihli hezké počasí. Údolí nás teď dlouho povede směrem na jih. Nahoře v pozadí vyčnívá sám nejvyšší vrchol národního parku, Watzmann (2713 m).

Pohled opačným směrem. Zrovna jsme u jedné chalupy nakoupili žetony pro vstup do místní soutěsky, dvě eura za kus.

Odbočku do soutěsky, jež je podle příslušného potoka nazývána Wimbachklamm, nacházíme opodál.

Soutěska má na délku kolem 200 metrů a vymletá je převážně v tzv. dachsteinském vápenci. Vzduch je zde příjemně nasycen vlhkostí a po skalách na východní straně stékají desítky drobných vodopádů.

Bohužel jsem nedokázal vyfotit, jak hlasitě potok bouří, zkuste si to aspoň představit.

Velkého návalu turistů, který je na podobných místech běžný, jsem se naštěstí bál zbytečně.

Nezbytný turniket na závěr. I kdyby tímto celý výlet skončil, řekl bych, že stál za to, soutěska mě nadchla.

Pro případ, že by si někdo chtěl poblíž soutěsky zaplavat...

Pokračujeme dál po hlavní stezce v údolí, teď se ohlížíme zpátky. Potok je zbarvený lehce domodra a momentálně nemá moc vody.

Plánujeme dojít nejméně k Wimbachgrieshütte, vzdálené asi 8 km chůze od našeho parkoviště.

Dole u potoka si člověk připadá jako v dokonalé a opuštěné divočině, jinak je ale všude lidí jako někde na Petříně.

Wimbachgrieshütte bude někde pod skalnatými vrcholy v pozadí.

Ještě větší přiblížení, na zdánlivý konec údolí dohlíží Velký a Malý Palfelhorn (2222 a 2073 m).

Stále větší části okolních vrcholů jsou krásně nasvíceny dopoledním sluncem, což se mi bohužel nedaří moc věrně zachytit.

Na některých skalách jsou natolik dobře vidět geologické vrstvy, že by podle nich bylo možné udělat geologickou přednášku, my si ji ale odpustíme.

Někdy po půl jedenácté přicházíme na Wimbachschloß, místo s chatou a restaurací. Jsme v nadmořské výšce 939 metrů, asi o 300 metrů výše oproti parkovišti. Mnoho lidí se zastavuje na jídlo či pití, řada dalších včetně nás však rovnou pokračuje k Wimbachgrieshütte, která leží o dalších 400 metrů výše.

Vůbec to s těmi lidmi máme zajímavé, zatímco my chodíme velice rychle a děláme mnoho krátkých přestávek, ať už k občerstvení či k pokochání, většina ostatních turistů, typicky staršího věku, jde převážně pomalu a bez zastavování. Některé osoby dnes třeba pětkrát předejdeme a pak se zas necháme předstihnout. Protože neříct na potkání „Hallo“ je zde neslušnost a naopak pozdravit stejného člověka pětkrát za dopoledne je nanejvýš podivínské, cítím se občas vzhledem k vytíženosti trasy trochu zmaten.

Stezka se za první chatou zúžila a krajina se díky slunci zdá najednou ještě hezčí. Stále jde o spíše nenáročnou vycházku, občas stoupáme středně, občas málo, občas vůbec.

Ohlédnutí zpět, v pozadí již představený masiv Untersberg, tentokrát vzdálen 15 či více kilometrů.

Hory po pravé, západní straně

Někde vpravo se nachází též Hochkalter, jeden z hlavních vrcholů národního parku (2608 m), možná se na něj zrovna díváme.

Cesta je jinak vzorně značena, včetně výškového profilu, takže se dá bez problémů jít i bez mapy.

Na tomto kusu otevřené krajiny slunce docela pálí. Uprostřed fotky se vedle Palfelhornů vynořil Alpelhorn (2254 m), většina hřebene v pozadí je zároveň německo-rakouskou hranicí.

Zpátky ve stínu, ale již při druhém okraji údolí. Jak jste si možná všimli, potok už dávno zmizel.

Zde se opět zastavujeme a předchází nás tucty již známých tváří.

Německá žena se mi směje, že stojím v roští mimo stezku, ale já na rozdíl od ní vidím kamzíky. Původně jsem si všiml pouze jednoho, nakonec jsme jich ve skalách vysoko nad údolím rozeznali pět.

Vrcholy na západní straně

Kleines Palfelhorn v plné kráse. Již jsme na domnělém konci údolí, to zde ovšem nekončí, pouze se stáčí na východ.

Wimbachgrieshütte na dohled, jsme v nadmořské výšce 1327 metrů.

Nyní přichází klíčové rozhodnutí, zda pokračovat údolím dále. Tato možnost sice vypadá lákavě a je teprve půl jedné, máme ovšem problém, že si kolega zapomněl vzít s sebou do hor vodu. Co takhle ji dokoupit na chatě, kde za půl litru chtějí tři eura? Nakonec děláme zajímavý kompromis, vodu nekupujeme a zároveň frajersky pokračujeme, i když nám nezbývá o moc víc než půl litru na osobu, žízní nejspíš v dohledné době nepojdeme. Pokusíme se dostat možná až do sedla Trischübel (1806 m), vzdáleného zhruba 4 kilometry vzdušnou čarou.

Tuto část údolí jsme si nezmapovali předem, snad bude značení stále stejně dobré.

Na rovinu přiznávám, že horní část údolí Wimbachtal je jeden z nejzajímavějších kusů krajiny, jakými jsem kdy procházel. Navíc jsme si zřejmě nemohli přát lepší počasí.

Po nějaké době zase vcházíme do porostu.

Některé kousky vegetace v kamenitých částech údolí si vyloženě říkají o fotku.

I když si tím zatím nejsme jisti, značka nás vede do sedla v pozadí. Tam nás asi čeká náročnější výstup, neboť už dlouho jdeme skoro po rovině a těch 500 výškových metrů se někde projevit musí.

Asi hodinu jsem teď nic nefotil, po bohatém paštikovém občerstvení jsme se dostali do kamenitějšího terénu a začalo ono výrazné stoupání. Na fotce Rotleitenschneid (2229 m).

Strmá kamenitá pěšina a serpentiny, takhle si teď užíváme.

Květiny při cestě

Pro nás, kteří nemají kondici (a po letošním létě ani nemohou mít), je výstup docela makačka, ale takovéto výhledy celkem motivují.

Jeden nebezpečnější úsek

Už brzy budeme nahoře.

Posezení nad údolím

Přiblížení obou Palfelhornů

Od místa posledního posezení jsme si ještě kus vyšlápli, ale cesta utíká rychleji, než se zdá. Teď už nám do cíle zbývají jen dvě minuty, jak říká směrovka.

Trischübel dobyt, jsme kolem 1800 metrů nad mořem.

Zatímco těžkou část výstupu jsme absolvovali zcela nerušeně, na vrcholu sedla a v okolí se motá dost lidí, nějak se mi je ale vždycky povedlo dostat ze záběru.

Těšili jsme se na úžasné výhledy na opačné straně sedla, kde se dá sestoupit k jezeru Königssee, šlo však o špatnou interpretaci symbolu ve schématu. Ten totiž naopak označoval vyhlídky na západní straně, odkud jsme přišli.

Ze severu na sedlo shlíží Hirschwiese (2114 m).

Zasloužený odpočinek

Horské kvítí

Asi po čtvrt hodině se začínáme vracet. Máme půl třetí a podle směrovky to zpátky trvá čtyři hodiny, takže se snad dostaneme k autu ještě za světla.

V pozadí zřejmě Watzmann

Zpátky jdeme opět dost rychle, snad kromě takovýchto úseků.

Tady už jsme před Wimbachgrieshütte, výjimečně jsme sešli ze značené trasy. Slunce se již nějakou dobu schovává za mraky, což ovšem při nedostatku vody vítám.

Někde za Wimbachgrieshütte mraky přechází a slunce na otevřenějších prostranstvích zase pálí. Dlouhý návrat je únavný a časem i nudný, už nám navíc došla voda. Již poměrně blízko parkoviště se zastavujeme a prostě plníme lahve přímo z potoka, drobného přítoku Wimbachu. Provádíme to hned za místem, kde tento přítok opouští oplocené pásmo na ochranu vody, takže by nám nemělo nic hrozit. Rovnou se při této příležitosti rozkládáme v opuštěném dřevěném přístřešku a důkladněji odpočíváme.

Namodralý Wimbach ještě jednou. Za poslední hodinu se dost ochladilo, už je mi skoro zima.

Návrat k autu nám nakonec netrval předpovídané čtyři hodiny, ale spíše tři, i s pauzami.

Před šestou hladce odjíždíme rovnou do kempu. Po nezbytném odpočinku vaříme, popíjíme a tak dále, jako obvykle. Pod přístřeškem potkáváme první a poslední Čechy, jinak jsou v kempu všichni docela zalezlí. Připadá mi, že tady vstáváme skoro nejdřív a chodíme spát skoro nejpozději ze všech, jako by tu s příchodem tmy každý návštěvník vypnul. A u některých tipuji, že i přes den maximálně tak sedí v karavanu nebo venku a koukají před sebe, ale způsob trávení dovolené je samozřejmě každého věc.

3. den (pátek)

Jak už jsem naznačil, třetí den výletu se odehrává pouze návrat domů. Ráno je opět stejný problém se vstáváním (příště budu muset zavést lepší disciplínu), ale snad někdy před desátou zdárně odjíždíme. Salcburku se tentokrát úplně vyhýbáme, držíme se v Německu až do severněji položeného hraničního města Laufen (tam je mimochodem velmi hezký přejezd hranice přes řeku Salzach – z historického centra Laufenu přímo do centra města na rakouské straně). Dál je trasa stejná, jako když jsme přijížděli. I díky upozornění protijedoucích řidičů úspěšně překonáváme všechna měření rakouských dopravních policistů, kteří se dnes na silnicích rojí jako včely. Zvažovali jsme možnost absolvovat oběd v Pasově, ale z časových a finančních důvodů si nakonec dáváme jen bagetu na benzinové pumpě někde za Strážným. I tak je na tomto obědě cosi povznášejícího, snad díky poklidné šumavské krajině.

Ve Strakonicích nasedám na zpáteční autobus do Prahy a to je konec tohoto výletu. Berchtesgaden jsem měl dlouho schovaný jako tip na krátký, ale více než plnohodnotný výlet, který mi kdysi dal učitel autoškoly, tímto mu děkuji. Nicméně mi zde zbyla ještě dvě neprochozená údolí a spousta vrcholů, takže je dost možné, že tato návštěva nebyla moje poslední.