Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Dolomity - Fontanazzo lll.

vydáno 11. srpna 2022 – napsal Rony – žádný komentář

Od údolí Val di Vajolet s Romanem vyrážíme na vrchol Col de Ciampas a překrásný traverz vysokého Rotwandu a Pale Rabiose. Bouři tentokrát neunikneme. Poslední den je pak už jen rozloučením se se Sassolungem a celými Dolomity.

Gruppo del Latemar / Passo Feudo - Col de Ciampac - Valjont

mapa

Na čtvrtek předpověď slibuje nestálé počasí. Zatím jsme měli štěstí, že větší bouřky se našim trasám vyhýbaly. Dnes tomu tak být nemusí a proto s Romanem vyrážíme slušným tempem od horní stanice lanovky z Vigo di Fassa, která nás vyvezla k dvou tisícové hranici. Nad údolí Ruf de Vael vede lesní stezka bez většího převýšení. Nad námi se objevují první rozeklané skály, ale teprve když se ocitneme na horské louce v údolí bystřiny, dostáváme dokonalý přehled o naší další trase. Stezka horami v zcela uzavřeném údolí směřuje vzhůru k Rifugio Roda di Vael.

Před námi nás zuřivě gestikulující Italka upozorňuje na jakýsi problém "marmote, marmote..." Brzy pochopíme, že jde o sviště, jenž z nory u pěšiny pozoruje kolemjdoucí turisty. Je tak přátelský, že na požádání pózuje a možná by se nechal i podrbat. To ale nezkoušíme a pouštíme se vzhůru k chatě. Stezku zde upravili do podoby schodů, aby z ní voda nevytvořila koryto potoka. Jsou tak trochu pro obry. Roman jde napřed, aby ještě vylezl na skalnatý vrcholek nad sedlem, Col de Ciampac (2 316 m n. m.), k němuž se prolete úzkou skalní průrvou. Já po vypití svého capucina v dřevěném srubu na vrchol vylezu také. Stačí na to trochu techniky lezení a hluboké dýchání při exponovaném výhledu z nejvyššího kamenu.

...

Rifuge Ciampedie.

...

Col de Ciampac.

Hřebeny Palestinci Rabiose.

Ještě netušíme, že tyto stromy uvidíme ještě jednou shora.

...

Zvědavý svišť.

Zvědavý Roman.

...

...

Rotwang.

...

Pod sedlem Ciampac.

V sedle Ciampac...

Na vrcholu Col de Ciampac.

...

...

...

Rotwandhütte.

Vrcholek Col de Ciampac v plné kráse.

Podstatně vyšší je věž Tore Eduarda.

...

Stezka je zcela bezpečná a vede velmi hezkým traverzem pod hřebeny hor.

Práh traverzu kudy půjdeme, je dobře viditelný.

...

Údolím jsme stoupali vzhůru.

...

...

...

...

Rotwang.(2 806 m n. m.).

...

...

...

...

...

...

Nad strží.

...

...

...

...

...

...

...

Dlouho se v hospůdce nezdržíme, neboť již kolem druhé má začít pršet. Trasa zpět nás provede zajímavým traverzem pod stěnami Tore Edoarda a Rotwandu k dvěma rozcestím. Tím druhým vzhůru stoupala skupina, která horem projde k chatě Vajolet. Jejich postavičky jsme museli jako malé pohybující se body vidět. My půjdeme dál traverzem, stezkou po níž k rozcestí oni přišli. Bizarní skály, kamenná moře splazů, úzké strže i malá skalní bludiště nám zvedají adrenalin v krvi. Stezka se svahem proplétá stále odvážněji. Déšť zatím nehrozí, naopak se vyjasňuje. Pokračujeme ve srázu volným tempem pod rozeklané štíty Pale Rabbiose.

Sestup je krátký, pohodlný a bezpečný. Však u lanovky, která klesá k Perra di Fassa, jsme stále hodně vysoko. V klidu se najíme a protože máme dost času, lesní stezkou ještě prolézáme do doliny Vajolet. Ač nic nenasvědčuje, že by se mělo počasí zhoršit, jak už to v horách bývá, stane se tak velmi rychle. Předpověď nelhala, hromy duní mezi horami, k horní chatě Vajonet sjede kolmý jasný blesk a my se v poslední chvilce před slejvákem a bouřkou ukrýváme do dřevěného srubu Baita Enrosadia. Jsme v něm s obsluhou sami. Všichni turisté po prvním zahřmění uprchli zpět k lanovkám.

S výhledem na skále umístěnou chatu Vajolet a cestu dolů posedíme u radleru a kafe dlouho. Venku je znovu hezky, ale když vyrazíme nazpět k lanovce, znovu se obloha zatemní. Jako by někdo zatáhl černý závoj. První kapky ignoruju, ale déšť zhoustne a tak pláštěnku po Romanovi vytáhnu z batohu i já. A dobře dělám, poslední stovky metrů nás doprovází průtrž mračen se zlověstným hřměním. Jen zalezeme do sucha budovy lanovky, spouští se krupobití. To bubnuje do střechy kabiny celou cestu, kterou jedeme dolů.

Pohled k Rifugio Vajolet.

...

Srub, kde jsme se hodinu skrývali u piva, kávy a zákusku před bouří.

......

Bouřce jsme ale stejně neunikli.

Krajinou se přehnalo krupobití.

Poslední večeře má ladinskou příchuť. Ono totiž to moje označení jako "Grande Numero Uno" nepochází z jazyka, který je v údolí Val do Fassa doma. Ani italština, ani němčina, ale ladinština je původním jazykem této oblasti Dolomitů. Malý nárůdek zvaný Ladinové, jichž zde žije asi 30 000, je na své kořeny patřičně hrdý. Každý rok pořádají velký karneval, na kterém defilují nejroztodivnější masky. Maska krále Laurina může podle pověstí za narůžovělou barvu horských masivů v Dolomitech. Právě díky horami uzavřenému údolí tenhle malý národ vděčí za své přežití do současnosti.

V ladinském kroji to domácí paní i její dceři sluší. Opět se musíme psychicky připravit na několik chodů, kdy bude pro mnohé problém jídlo dojíst. To se předchozí dny nedařilo ani mě. Tentokrát si přidávám hned zkraje chlebíčkové jednohubky a na přesto na závěr opečenou prasečí nohu sním bez větších problémů. Jen tradiční přílohu k masu, polentu z kukuřičné kaše, nechávám nesnědenou. A jako každý večer nepohrdnu sladkou tečkou, zákusekem a pudinkem.

...

Sassolongo/Passo Sella

mapa

Poslední den se po snídani srdečne loučíme s penzionem a vitální paní domácí. Míříme na Passo Sella do výšky 2 200 m. Další z vysokohorských sedel, kam se musíte autem vyšplhat mnoha serpentinami. Již tohle je samo o sobě velký zážitek. Projíždíte Dolomity a kolem vás se odvíjí úžasný film plný nečekaných závratných pohledů, barevně sladěných kompozicí, mohutných štítů a věží, mistrného díla matky přírody. Stačí jen otevřít oči a vnímat všechnu tu krásu kolem.

Únava mnohých se projevuje i na plánu posledního treku, který bude jen kratší procházkou kolem majestátního skalního masívu Sassolunga. Kolem jeho dominantních věží jsme se již v sobotu toulali. Dnes jdeme skalním městem porostlým limbovým hájem k chatě Emilio Comici. Níže položenou stezka překlenou hned tři lanovky, jedna je v provozu především pro bikery, kteří zde sjíždí zakroucenou trasu Gran Paradiso Treil do údolí. Pohled vlevo odhaluje mnoha set metrovou skalní stěnu, která budí respekt. Výhled přes údolí představuje další skupinu horských štítů, které atakují výšku 3 000 m. Jsme v srdci hor, které bije svým pomalým, pravidelným rytmem již miliony let. Svěží jaro, bouřlivé léto, barevný podzim a tichá, bílá zima. Rok co rok se střídají období, jež mění vzhled krajiny takřka k nepoznání.

U chaty Emilio Comici si s holkama vybíráme točnu pod širým nebem, se stolem a lavicemi, které chrání před větrem plexisklo. Dnešní dopoledne je velmi chladné a vítr ledový. I proto vyhlížíme slunce, které si s námi hraje na schovávanou. Natočíme stůl s lavicemi do závětří a objednáváme si bombardino nebo kávu, jak je komu libo. Loučíme se siestou s nádhernými horami, co uvízly v našich srdcích.

Cestovka Ciao do nich jezdí pravidelně již téměř třicet let, mnozí znají Dolomity lépe než Šumavu. Já se s nimi do Dolomitů po covidové přestávce podíval teprve potřetí. Moje trasy a výkony zůstaly limitovány problémy s ploténkami, ale to nic nemění na zážitcích, které jsem získal.

Sassolungo od Passo Sella.

Sassolungo...

...

...

...

Rifugio Emilio Comici.

Pohled k Santa Cristina.

Okruh kolem masívu Sassolunga.

...

...

Loučíme se stylově - bombardinem.

Zpět do sedla si vybírám horní cestu s mnoha báječnými výhledy. Jdu sám, abych si před cestou domů urovnal myšlenky. Poslední pohled v Dolomitech pak věnuji vzdálené Marmoladě, na kterou se otevře perfektní výhled před sestupem k parkovišti. Volám kamarádovi Jirkovi s tím, jak jsme byli dobří, když jsme tuhle nejvyšší horu Dolomitů v roce 1991 zdolali. Její ledovce bíle svítí do dáli a nic nenasvědčuje, že by tomu mohlo být někdy jinak.

...

...

Marmolada.

Limbový háj.

...

...

...

Historická lanovka Furcela de Saslonch vás vyveze k chatě Toni Demertz.

Ta letí na exponovaných místě mezi věžemi.

Marmolada.