Letní sběr zapomenutých tisícovek Železnorudska

Letní sběr zapomenutých tisícovek Železnorudska

Když roky brouzdáte Šumavou, vystoupáte na mnoho známých a atraktivních vrcholů. Patří do bohaté pokladnice míst, která nemůžete opomenout. Do skupiny tisícimetrových vrcholů však patří i ty méně významné či zcela nicotné. Ale i při jejich hledání zažijete spoustu chvilek, na které se nazapominá.

Na česko-německou hranici

Lovečná a Hole

trasa a výškový profil

mapa Lovečná

Několik vrcholků Šumavy nás znovu zavede do míst, kam bychom jinak jen těžko nahlédli, ale také na místa turisticky profláklá.

První den sjedeme až k mladé Úhlavě, která pramení pod Pancířem. Od Hamrů se nám totiž nabízí najsnazší přístup k Holi, Lovečné a Helmwaldu, tisícovkám, k nimž musíme vystoupat až k česko-německé hranici.

Převýšení budeme zdolávat slušné a první metry začínáme ukrajovat, jako obvykle, rozumným tempem. Hezky volně, bez zbytečného stresu.

Po žluté přecházíme potůček Ostrý, jemuž název přidělil jeden z nejkrásnějších vrcholů Šumavy, Ostrý (1 293 m n. m.). Venca mi říká, že na www.tisicovky.cz je jeho výška určena kótou 1 280 m, tedy nejvyšším bodem na české straně hranice. To je trochu divný přístup, ale vrcholová skála skutečně leží až za naší hranicí.

Přes skalní ostroh se přehoupneme na zelenou značku a na ní rychle překonáme strmou stezkou velké převýšení. Jdeme bučinou a od křižovatky Pod Lovečnou pralesem vzhůru k vrcholu Lovečné. Zprvu stoupáme po staré cestě, ale brzy musíme kamenitým terénem podle modré tečky a intuice. Staré zetlelé kmeny buků a mech ukrývající balvany nejsou překážkami, které bychom na svých cestách k vrcholům neznali. Trochu se zapotíme, ale je dost chladno a jde se příjemně.

Konečně se dostáváme úbočím na zarostlý hřebínek mezi Holí (Jägerhübel) a Lovečnou. K vrcholovému kamenu se stačí nějak promotat.

Na žluté...

...

Bývalá samota Na kopci.

Náprstníků kvetou kolem spousty.

...

Pokřivený charakter?

Pod Lovečnou...

...

...

Vrchol Lovečné.

Cestou zpět k hranici nalézáme kdysi dávno těžkou technikou projetou stopu, která vede k vrcholu Hole (1 100 m n. m.). Na výhledové skále si dáváme oraz. Nedaleký Ostrý odkryl poslední strmý úsek stezky od Statečku i začátek vrcholových skal svého ostrého hřebene. Jak známo, Ostrý má vrcholy hned dva. Rozdělují ho na Velký a Malý Ostrý. Oba mezi stromy, které zbyly po kůrovcové kalamitě, dobře vidíme. Opar ale zcela znemožnil pohledy dál do vnitrozemí Bavorska. Viditelnost je mizerná.

Za rozhledy jsme však nepřišli. I dalším cílem je hraniční tisícovka Helmwald. Stezkou orámovanou vysokými bílými kůly ji dosáhneme brzy. Zdrží nás jen dozrávající borůvčí, jehož plody se ládujeme. Až do bolesti břicha.

Na hranici...

Ostrý z Hole.

Hole - skalky u hranice jsou již na bavorské straně.

Malý Ostrý s vrcholovým křížem.

Hraniční kameny jsou zde snad každých dvacet metrů.

Helmwald

mapa Helmwald

Úplné ticho přerušují jen sporadické zpěvy kdesi ukrytých ptáčků. Sem tam kolem nás cosi malého přeletí, aniž lze zjistit původce. Zbyde jen třepot křídel rezonující ještě pár krátkých vteřinek v naší mysli.

Občas je vystřídá krákání přelétajícího havrana. Kůrovcem poškozené lesy s mnoha holinami, ať již vytěženými, nebo uschlými a ponechanými svému osudu, těmto ptákům vyhovují. Krouží nad horami a mají dobrý přehled. Snadno tak najdou nějakou mršinu k obživě.

Na hraničních šumavských hřebenech jsem se cítil vždy uvolněně. Snad to je tím, že než nahoru člověk vyleze, musí překonat řadu útrap a vydat množství sil. Dobře vyšlapaná pěšinka, stále lemovaná vysokými bílými tyčemi s modrým proužkem, se potom stává oázou klidu a uspokojení. Hladina serotoninu vytrvale stoupá, někdy až k báječné euforii. Šumava bývá lehkou drogou tuláků.

Vrchol Helmwaldu (1 102 m n. m.) nejasně určuje jeden z čerstvě natřených hraničních kamenů. Nic jiného zde nehledejte. Snad ještě výhled ke Klatovům a na Švihovskou vrchovinu. Dál se v mlžném oparu ztrácí Čerchov a Hohen Bogen.

Dole pod kopcem Němci označili evropské rozvodí, ale tím je vlastně téměř celý dlouhý hraniční hřeben Šumavy. Ještě jednu zajímavost nám přichystali. Studánku s pramenem Holzkunst Tauben, česky Holuby. Hrubku Vašek hlásil již při příchodu k pramenu, protože on trasu vymyslel a detailně na mapě doma virtuálně prošel.

Co přesně neodhadl, je délka dnešní trasy. Proto sestup Svinským potokem k Nýrské přehradě radši vynecháme. To měla být má úprava jeho plánu.

Kolem hranice I. zóny, kterou vymezují neustále tabule s upozorněním zákazu vstupu, klesáme lesní cestou od hranice na cyklostezku s červenou značkou. Zavděk musíme vzít tvrdou asfaltkou, po níž znovu vystoupáme dobrých 150 m zpět až pod Lovečnou. Cesta se vleče, byť jdeme krásným lesem v prudce se svažujícím svahu a je se kam dívat.

Z mírné letargie nás probere až sestup zpět do Hamrů, který částečně zkracuji. Po domluvě s penzionem Na hranici kde máme zajištěné ubytování, ještě zajedeme do Železné Rudy na večeři. Do Alžbětína dorazíme dost utahaní a tak ani moc nevnímáme, že paní po nás chce za dvě noci nějak moc vysokou čátku. Venca trochu brblá, ale neřešíme to. Až když se podívám na webové stránky, kde je jasně 615,- Kč za 2 osoby na den, volám mobilem. Zanedlouho se dozvím, že šlo o omyl a 500 korun vrátí.

Pohled na Helmwald, další tisícovku na hranici.

...

Borůvky se již zbarvily do modra, ale ještě potřebují dozrát. Přesto se krmíme jako zjednaní.

Babočka.

...

Čerchov nás zdraví až z Českého lesa.

Klatovsko.

Rozvodí.

Zamilované duo holubí.

Holuby, podle vzoru houby.

V jednoduchosti tkví krása kapradin.

...

Přes Tomandlův kříž k Zámeckému lesu

trasa a výškový profil

Můstek - západní vrchol

mapa Můstek západ

Jak asi bude vypadat dnešní den, když včerejší túra nás tak zchvátila? Ptám se sám sebe při rychlé ranní snídani a pozoruji přitom Vencu, jak těžce se pohybuje mezi pokojem a kuchyňkou.

Moje rozpaky mizí hned na vlakové zastávce Brčálník, protože jít jde. Ani brzké ostře vyhrocené stoupání nám nevezme dech, jen ho částečně zkrátí. Ještě než začnu dýchat jako mopslík, jsme na hřebenu. Dobře se jde možná i proto, že stále poprchává. Nevšímáme si toho.

Abych vše upřesnil, jde pouze o boční hřbet Můstku. Ostatně i vrcholek, na který jdeme se tak jmenuje - Můstek západní vrchol (1 002 m n. m.). Vrcholky pár set metrů od sebe vzdálené jsou zde hned dva, počítá se vyšší. Za nimi se dál táhne rozeklaný skalnatý hřebínek, který také procházím.

Špičák.

Skitouringové trasy.

Hraniční Kokrháč.

Z Brčálníku stoupáme na boční hřeben Můstku.

Pralesovitý bukový les pod Můstkem skrývá skvosty.

Od rozcestníku Nad silnicí jdeme na Můstek - západní vrchol.

Na vrcholu.

Hřeben má vrcholy dva, ten druhý je sice nižší, zato skalnatý a s přírodním křížem.

Jeho dosažení není zadarmo. Pár šrámů to stojí.

...

Můstek - západní vrchol...

...

...

Tomandlův kříž.

Nad Šmauzy.

Jedinými houbami v lesích jsou masáci a holubinky trávozelené.

Nad Šmauzy

Po žluté mírným stoupáním mezi prastarými buky dojdeme na Tomandlův křížek, kde se převalíme na opačnou stranu hřebene mezi Pancířem a Prenetem. Ten jsem v minulosti prošel mnohokrát v létě i v zimě na běžkách. Klesneme na Šmauzy, kde se chrání podmáčené prameniště Křemelné, a snadno dosáhneme na další tisícovku. Paradoxně je zrovna tento bezvýznamný vrchol nevrchol, Nad Šmauzy (1 068 m n. m.), Vaškovo třístou zdolanou tisícovkou České republiky. Uspokojit ho snad může jen to, že si jeho maličkost přesně na nejvyšším místě kopce, kde jinak není nic, vyfotily hned ze dvou stran cesty fotopasti národního parku. Prosím proto, aby dotyčné fotky, kde bude zachycen mezi rysy, vlky a tetřevy, zaslal NP Šumava neprodleně na webovou adresu Šlápot.

Pancíř.

Prstnatce májové míjíme často, když rostou u cest.

Modrásek...

...

Nový Brunst...

Bělásek ovocný.

...

...

Tok

mapa Tok

Od Nového Brunstu se přesuneme na Gerlovu Huť. Úžasně květnaté louky střídá stinný les a tak ani nevadí, že znovu musíme kilometry tvrdnout na asfaltu. Za Gerlovkou se to změní. Na Tok (1 023 m n. m.) se musíme prodrat usychajícím lesem mezi popadanými smrky. Tenhle kousek je vyčerpávající, byť převýšení je znovu nicotné. Dost tisícovek jsou jen malé pahrbky, které podle daných měřítek někdo určil za vrcholy. Tok jím je, Nad Šmauzy ani náhodou.

Ještě složitější se jeví dojít z vrcholu na Dálnici. Tak se jmenuje horní cesta k Zámeckému lesu, poslednímu vrcholu dne. Těžce se prodíráme hustníkem a když už naleznu pěšinku, je plná povalených smrčků. Pár set metrů jdeme téměř hodinu.

Dobýt vrcholek Toku není snadné.

Tok.

...

Korýtko.

Zámecký les

Utrpení Toku nám plně vynahradí pohodlná cesta pod Sklářským vrchem. Až odbočení na Horní Grádelskou cestu, která míří vzhůru k Polomu, je do kopce. Posledního na dnešním treku dlouhém kolem 24 km.

Na Zámecký les (1 129 m n. m.) se od křižovatky mnoha cest dostaneme snadno. Mnohé louže na lesní cestě slouží divočákům a vysoké zvěři jako kaliště. Stop je všude nepočítaně.

Rozhlížím se kolem, jestli něco živého nespatřím, ale mám smůlu. Všude je ticho jako v hrobě. Přímou cestou přejdeme plochý vrchol, kde Venca několik minut marně hledá vrcholový kámen, poté sestupujeme hluboko dolů k Debrníku. Všude se těží, kůrovec způsobil poplach, který není radno přeslechnout. Jak by asi vypadala celá Šumava bez smrčin, jen s holými kmeny, jak tomu stále je na hřebenech hor? Tam semenáčky bez ochrany vzrostlých stromů snadno zničí slunce, vichry a třeskutý mráz. Jen na chráněných místech se mladý les uchytil a snad časem doroste. Experiment I. zón dokazuje, že se nezdařil až tak dokonale, jak nám stále je prezentováno. Ale stále se nic o tristním výsledku nedočteme. Je to tabu.

Z Debrníku ještě musíme pár posledních kilásků do Alžbětína, kde jsme ubytováni v budově velkého, přesně symetricky napůl mezi Česko a Německo rozděleného nádraží. Úspěch dne završíme v české nádražní restauraci, kde o Čecha téměř nezavadíš, výborným candátem v pikantní omáčce.

Bez modré tečky bychom vše měli mnohem težší.

Sestup z vrcholu Zámeckého lesa k Debrníku odhalil nejvyšší vrchol Šumavy, Velký Javor.

...

Vzpomínka na železnou oponu.

Tenhle strom sice není vrbou, ale vojáci pohraniční stráže se do něho vymluvit klidně mohli.

Také Debrník svoji slávu spojil se sklárnou.

Alžbětínské nádraží.

Nádraží v Alžbětíně je nutné také zdokumentovat. Jeho dlouhá budova je rozdělena napůl mezi Bavorský stát a Českou republiku.

...

Černé jezero a Jedlová

Jezerní hora - severní vrchol

mapa Jezerní hora sever

Třetí den zbývá poslední vrchol. Leží nad Černým jezerem a nese název Jezerní hora - severní vrchol (1 098 m n. m.).

Od Špičackého sedla jdeme k Černému jezeru známou cestou, která mne trochu nudí. Proto u jezera se zalíbením čtu, že v deset odsud zpět jede ekovláček. Ani Venca neprotestuje, když mu svůj úmysl sdělím. Jezerní stěna teprve nyní částečně ožívá po napadení horských smrčin lýkožroutem. Znovu fotím scénu s mrtvým stromem, uvízlým v jezerních vodách, a kačeny, které ke mně bystře připluly. Nakrmit je bude muset někdo jiný.

Na cestě od Špičáckého sedla k Černému jezeru kdysi stála na tomto místě dřevěná kaplička.

...

...

Černé jezero.

Kachničky jsou na dárky od lidí zvyklé, ale dobře jim dělat lidské pochoutky nemusí.

Abychom odjezd stihli, musíme zrychlit krok a to do vrchu není snadné. Václav mírně zaostává, ale vrchol je jen kilometr od jezera a s časem mít problém nebudeme.

Přestože se kolega dere mezi zmlazenou smrčinou k druhé skalce, která je kousek vedle vrcholu s červenobílou tyčí.

Vláček mezitím přijel až nahoru a zůstal zaparkovaný hned za druhou zatáčkou. V pohodě dojdeme k Černému jezeru a zpět do sedla se vezeme.

Jezerní hora - severní vrchol. Na nejvyšší skálu vylézt nelze.

...

Vláčkem se svezeme zpět na Špičácké sedlo. Sil již ubývá...

...

...

Likvidace zbytků roty PS proběhla za pomoci dotace EU, proto nezbytná připomínka, abychom věděli, že Juncker a další poslanci EU na nás myslí a že půl mega měsíčně nemají zadarmo...

Jedlová

mapa Jedlová

Díky úspoře času si ještě stihnu odskočit ze Starého Brunstu na Jedlovou (1 177 m n. m.).

Přejedeme k odbočce nad Křemelnou a já se vydávám sám na další z vrcholů, který Venca dříve již zdolal. Ten mezitím vyhledá nevysoký vrcholek Supu (1 001 m n. m.) a podvrcholu Jedlové (1 024 m n. m.). Tyto tisícovky nejdou zaneseny mezi hlavními a vedlejšími vrcholy Šumavy a mne nezajímají.

Na rozcestí U obrázku se cesta zdvihá k Jedlové. Za příkopem se objevují jednotlivé hlavičky masáků, testujíce moji trpělivost. Však na vás dojde, až půjdu nazpět, slibuji jim.

Šikmou cestou se vydám na poslední zteč k vrcholu a libuji si kudy jdu. Kolem jsou spousty staletých, často popadaných bukových kmenů, mezi nimi i dost mladších, čekajících na to, až se v nebi pro ně uvolní místo. Pak i oni do něho povyrostou.

Na travnaté planině plné výmolů po polomech a těžbě se těžko orientuji. Až za hodnou chvíli narazím na strom s názvem hory a malou schránkou s vrcholovou knihou. Podlední zápis je z 27. června, tak připisuji čerstvější červencový a jdu dolů. Není to snadné, motám se po vrcholu jako vítr v bedně, občas využívám stopy po dřevorubecké technice, která projede všude.

Než se dostanu na dobrou cestu dolů, pár desítek minut to trvá. Sbírám masáky, jak jsem jim slíbil. Nožky zahodím a beru jen mladé hlavičky na řízky. Úplně cítím na patře jejich chuť.

Výstup na Jedlovou trvá něco přes dvě hodiny, ale je krásný den a nikam nechvátáme. Další nezdolané tisícovky ještě jinde čekají, byť jich valem ubývá.

Poslední vrchol zdolám bez Venci, který na Jedlové již byl.

Pod Jedlovou.

...

...

Vrchol Jedlové je bezlesí. Jako většina vrcholů Šumavy. Kůrovec spolu s experimentem NP Šumava přinesl své ovoce. Tedy spíš šišky, které nemocný les hustě plodí před svojí zkázou.

...

...

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.