Na vrcholy mezi Luzným a Roklanem

Na vrcholy mezi Luzným a Roklanem

Tři z poslední pětice zbyvajících hlavních tisícovek celé České republiky neodolaly soustředěnému ataku Václava H., který je již jen kousek před splněním svého mnohaletého sběratelského úsilí. K ruce měl tentokrát nejen svého "věrného" šerpu Romana, ale po další době i moji maličkost. Byť jsem se dobrovolně pasoval do role pouhého pozorovatele.

Tisícovky hraničního hřebene

mapa - Stopař

K vrcholům Špičníku a Blatného vrchu

Ačkoli znovu spadlo Německo do červené zóny států s vysokou kovidovou náloží, my očkovaní k nim na 12 hodin bez problémů jet můžeme. Vícekrát odloženou túru k vrcholům mezi Luzným a Roklanem tak můžeme konečně uskutečnit.

Cesta autem je pro nás ze Zlivi i pro Romana ze Strakonic stejně dlouhá. Sjíždíme se u benzinky u Houžné, kde při jízdách do Dolomitů CK Ciao vždy nabírala poslední klienty. Roman přesedne k nám do auta a za necelou hodinku již hledáme místo na parkovišti Waldheusreibe. Ideální začátek trasy, vždyť jsme vyjeli do výšky 1 130 m n. m. Chvíli jsem sice netušil, jestli nejedu vzhůru jednosměrkou, ale navigace mne pustila a u značky zkázu jednosměrná cesta byla cedulka s dodatkem nad 6,5 t.

Rozcházíme se pomalu, první část trasy vede do mírného kopce. U skleněné Archy, společného díla bavorských sklářů a českých řezbářů, jsme přesto za chvilku. Dál k Modrému sloupu (Blaue Säulen) již pokračujeme Českou cestou po neoznačené trase. Cedulka s otevřením této cesty v době od 15. 7. do 15. 11. nás však utvrzuje v přesvědčení, že se po hranici mezi Luzným a Roklanem již opět chodit v této době smí. To mi ostatně napověděla i aplikace www.mapy.cz, která po přiblížení toto také sděluje. Díky za to.

Mapka cest Bavorským lesem.

Skleněna Archa...

...

U Modrého sloupu se ukazuje, že naopak historická cesta Luzenským údolím k Březníku je nadále uzavřena. Čeští turisté pro zdolání vrcholu Luzného musí objet polovinu Šumavy. Nebo se vydat delší stezkou z Březníku, která vede kolem Špičníku a vyznačena není. Že se vám to nezdá ekonomické ani ekologické? To nejste sami, ovšem NP Šumava s Hnutím Duha v zádech i českobudějovický soud jsou stále jiného názoru. Myslím, že i ten tetřev nad touto absurdní situací kroutí hlavou.

Křížek u Modrého sloupu (Blažek Säulen).

Také hranicí stezka (Grenzweg) je od 15. 7. do 15. 11. turistům otevřena. Jen z České strany se sem průchod cestou Luzenským údolím zcela nesmyslně českým soudem naopak zakazána.

Od Modrého sloupu směrem k Roklanu nejdeme sami. Krásné Mariánské léto začátku září si hodlá přechodem hřebenové partie mezi dvěma impozantními šumavskými vrcholy zpestřit více dálkoplazů. Jen my se však budeme od ulovených vrcholů na české straně hranic vracet. Ostatní mají namířeno na Roklan.

Pozvolné stoupání k nevýraznému Malému Špičníku se změní před Velkým. Desítky výškových metrů a přehledná krajina, kde mladé smrčky nestojí v cestě dalekým romantických výhledům, nám berou dech. Kamenitý vrchol Luzného volně přechází do dlouhého hřbetu Velké a Malé Mokrůvky, kudy naše trojice bloudila s bágly v mlze před pár lety, kdy jsme v dešti túru k Roklanu s dosbíráním tisícovek vzdali. Pro Vencu to byla jistě nezapomenutelná první noc v horách pod širákem.

Jdeme s Romanem trasu, kterou jsme si v devadesátých letech 20-tého století prošli mnohokrát. Až kůrovcová kalamita s padajícími stromy a rozhodnutí NP Šumava hranici nově uzavřít, nás zastavila. Ještě jednou jsme se někdy na přelomu století vydali s bágly vzhůru k Mokrůvkám a přešli po hranici za Blatný vrch, kde jsme zabivakovali a přespali. Čerstvé polomy tehdy nebyly odklízeny a cesta byla strašně úmorná a náročná. Rádi jsme tak k ústupu k Březníku a na Modravu využili cestu, zničenou záměrně později NP Šumava, aby se k hranici turisté nemohli dostat. I. zóny dílo turistického zmaru dovršily.

U Malého Špičníku...

Pohled k Mokrůvce.

Historický hranicí kámen.

Borůvčím k prvnímu vrcholu...

...

...

Přeměny dřeva.

Tohle vše se mi honí hlavou, když stoupáme k Špičníkům. Nejprve zdoláme bavorský Grosser Spitzberg (1 352 m n. m.), který je o jediný metr vyšší Špičníku na české straně hranice. Venca si stěžuje na srdce, jež výstup rozbušil tak, že jeho tlukot téměř slyšíme i my s Romanem. Dáváme si proto na nevyznačeném nejvyšším místě pauzičku a svačinku, přičemž zjistím, že mi kdesi zmizela slanina a nesu si s sebou jen suché tři rohlíky. Podobné je to s vodou, druhá půllitroválu láhev se také kamsi vytratila. Mizernou přípravu na cestu snad zmírní přísun sladkých až přezrálých borůvek do mého žaludku. Těch jsou kolem ohromné plantáže, vždyť pěšina vede často mezi vysokým borůvčím.

Příroda kolem nás se začíná barvit do zlatova s nádechem červené. Spolu s jasně modrou oblohou a po nebi se pasoucími bílými beránky, se focení stává zážitkem. Nechávám kluky svačit a jdu na druhou stranu hranice k českému Špičníku. Pro dohledání nejvyššího bodu se musím plahočit vysokou trávou, skrývající zbytky zetlelých stromů. Zbylé stojící, sluncem vybělené pahýly, jsou mementem smrti i zrození zároveň. Vyprahlá poušť zde jistě nevznikne. Letošní i loňské deště mladým smrkům vrátily šanci na život.

Jdu zpět k hraniční stezce, kde slať v sedle mezi Špičníkem a Blatným vrchem znepříjemní další pochod. Je nutné přidržet se pružné kleče, abych do černé rašeliny nepřidal k mnoha jiným i svoji šlápotu. Vlhko v botách cítím i tak.

Kolem na mapě označeného nejvyššího místa u hranice - Plattenhausenriegel (1 376 m n. m.) projdu nevšímavě, protože jako vrchol se zde bere několik skal, z nichž se otevírá dokonalý pohled do Německa. Však také dvojice turistů blokuje plošinku nejvyšší skalky a já se musím spokojit s tou nižší. Rozhled se mi nezhorší, vzdálená hlava Roklanu je stále šedivá.

Špičník......

...

...

...

...

Na německém vrcholu Grosser Spitzberg (1 352 m n. m.).

Na Špičníku.

Při chůzi si můžeme natrhat borůvky.

Slať ztíží stezku mezi vrcholy Spičníku a Blatného vrchu.

...

...

...

Bavorský Plattenhausenriegel (1 376 m n. m.). Skalky kousek od nejvyšsího bodu, který leží přímo u hranice, jsou dobrým vyhledovym místem do Bavorska.

...

Náskok na kluky znamená, že dohledám Blatný vrch (1 367 m n. m.) sám. Bolest kyčlí se naštěstí zmírnila, přesto do trávy kousek za vrcholovou tyčí zalehnu. Sním kokosovou tyčinku a pak se jen dívám do mraků k nimž míří kopí několika zbylých uschlých stromů. Dlouho se válím v trávě a nechávám se vyhřívat sluncem. Mraky nad hlavou se sice hromadí, ale stojí na svém místě. Kde je stín, bude tam i za hodinu, stejně tak je to s osluněnými místy hor.

Když k vrcholové tyčce nikdo nepřichází, jdu parťákům naproti. Vracím se k stezce a je mi jasné, že si tentokrát dohledání vrcholu usnadnili. Zkoumání pohled do mapy mi sdělil, že jdu l. zónou, která naopak za vrcholem končí. Aby o kus dál znovu začala.

Cesta k Blatnému vrchu (1 367 m n. m) vede rozkladajícími se polomy.

...

U vrcholu Blatného vrchu.

Od Blatného vrchu se vracím k Špičníku a volám Romanovi, kde jsou. Potvrzuje mi, že už míří k poslednímu vrcholu V koutě (1 276 m n. m.). Ten leží na hranici a musel jsem ho tedy již párkrát v minulosti přejít. Pro Vencu to bude předposlední šumavský vrchol že všech hlavních tisícovek České republiky. Jeho oslava dobytí všech hlavních vrcholů se rychle blíží. Zbývá jednoduchý výstup na Mrtvý vrch v Krkonoších. A také šumavský Nad Latschensee, kterým svůj užasný výkon završí. Když se ohlédnu za sebe, někde bych ho mohl vidět, pokud by nešlo o jeden z mnoha vrcholů, které své okolí nijak nepřečnívají. Na Blatném vrchu podle něho má být nejvyšší místo blíž u hranic, a proto hledat triangulační tyč a kamenný mezník nešel. I tak toho bude mít dost.

Za Blatným vrchem, kam jsem již nedošel, byli kámoši upozorněni na pomník československých pilotů. Předávam proto na několik vět slovo Václavovi, který s Romanem kolem něho dvakrát prošli při zdařilém pokusu dojít na vrchol V koutě.

"Na snímcích je pomník československých pilotů npor. Josefa Dostála a por. Pavla Šrotýře, kteří zahynuli při letecké havárii na Blatném vrchu 20. června 1963. Tehdy měla skupina tří československých MIGů-15T provést přelet po trati Dobřany - Nepomuk - Brno - Piešťany - Košice ve výšce 500 m. Původní termín přeletu byl 21. 6.1963, tento byl změněn na 20. 6.1963 a na přípravu letu zbývalo jen málo času.

Skupině velel Josef Dostál. V důsledku špatného počasí a ztráty orientace vlétla skupina v oblasti Železné Rudy hluboko na území NSR. V prostoru Zwiesel vlétla do mraků a zde se třetí člen skupiny npor. Beran odpoutal od skupiny, vystoupal nad mraky a vrátil se do Dobřan. Zbývající piloti se při návratu na československé území opět dostali k německé hranici a v prostoru hraničních kamenů 26/9 a 26/10 na Blatném vrchu vlétli do lesa, kde stíhačky vytvořily asi 250-ti metrový průsek.

Piloti neměli sebemenší šanci nehodu přežít. Po návratu npor. Berana bylo vyhlášeno pátrání. Na druhý den 21. 6.1963 si českoslovenští pohraničníci v počtu 30-ti osob násilně vynutili pod pohrůžkou použití zbraní přístup k havarovaným letadlům, které se nalézaly několik desítek metrů v Německu. Podle německé strany a některých československých pamětníků se českoslovenští pohraničníci nezajímali o těla pilotů, nýbrž o dokumenty a některé součásti letadel. Ostatky obou pilotů byly sesbírány a přeneseny na území ČSSR až 22. června 1963 již za přítomnosti důstojníků obou stran.

O nehodě se tehdy 22. 6.1963 zmínilo Rudé Právo, což nebylo v těchto časech vůbec obvyklé. Většinou se psalo o nehodách na německé straně (letadla F-104 Starfighter byla nazývána létajícími rakvemi).

Na závěr nutno dodat, že npor. Beran svému osudu neunikl a po osmi letech (4. 6.1971) zahynul při havárii stíhačky MIG-19 v prostoru Chotěšov v okrese Plzeň - jih.

Tento text byl čerpán z Letecké badatelny od autora Pavla Krejčího. Letecká badatelna je velmi obsáhlá a obsahuje popisy a rozbory příčin havárií na území naší republiky v období 1918 - 2021."

Pomník československých pilotů u Blatného vrchu...

...

(text a foto pomníku Václav)

Luzný, s hlavou v oblacích

letecké foto - www.mapy.cz

Projdu mokřady hraniční slatě u Špičníku, abych sestoupil k Modrému sloupu. Znovu míjím několik krásně vyzdobených historických hraničních mezníků, které si fotím. Spolužák ze základní školy mi tento týden vyprávěl, jak s přítelkyní chodí po českých hranicích, právě po těchto kamenech. Pěkný výkon.

Před Modrým sloupem odlehčím zadům, když využiji rozšířeného povalového chodníku. Na cestu k Roklanu se ráno či dopoledne vydalo více turistů, nyní již je stezka téměř opustěná. Alespoň se opět nemusím znovu ztrapňovat svojí průpovídkou "... ich bin klein Deutsche," když se se mnou chtějí pustit němčinou do vážného hovoru.

Od Modrého sloupu se stezka zdvihá k zlomu hranice "Markfleckl". Než k němu dolezu, dělám mnoho zastávek. Kvůli borůvkám i pro ubývající síly. A také proto, že mám dost času. Tempo Václava není nijak závratné, ale to dnes není vůbec důležité. Jen si musím zbytek trasy naplánovat tak, abych u auta moc dlouho nečekal.

Po hranici se vracím zpět.

Že studánky, která je malým slaťovým jezírkem, beru vodu k pití.

...

Bílé sloupy si dobře pamatuji z našich pochodů ještě vzrostlými lesem nezničeným kůrovcem.

...

Sestupují od Špicníku k Luznému...

...

Kdysi (1990) jsme poprvé k naší západní hranici došli od Roklanské hájovny právě k podobnému historickému mezníky. To dojetí si pamatuji dodnes.

...

...

...

Mokrůvka.

Luzný se přibližuje...

Markfleckl. Zde se hranice v ostrém úhlu lomí k Mokrůvkàm.

Kamenitý vrchol Luzného pozná každý milovník Šumavy.

...

Mezi kamenným mořem si dobře upravenou cestu vzhůru k Luznému užívám. Nádherný výhled zkrašlují bílá oblaka, jež jsou po obzoru rozesety jako korále nahrdelníku. Já sedím na kdejakém šutru a dívám se do okolí. Březník se ponořil do stínu, Mokrůvky i Steinfleckberg se svým kamenným mořem mám přímo u nohou. Vzdálený masív Boubínu zase dokládá, jak velká Šumava je.

U vrcholového kříže slyším milou češtinu. Piknik si tam dělá skupina dobře zasobená řízečky. Skoro se mi chce jeden k mému suchému rohlíku vyškemrat. Nakonec u nich česky ani nepromluvím. Řeč nahodím až u dvou bikerů, kteří si kola nahoru k vrcholovému kříži vynesli. Kristus se na ně shora dívá a nevěří svým očím.

Jejich sdělení "Přece se nebudeme vracet stejnou cestou... ", chápu. Čeká je Nebeský žebřík, ale jejich cesta po něm povede dolů k peklu (Taufelsloch).

Bílí beránci dokonale souzní s úžasnou krajinou hraničního hřebene.

Ve svahu Luzného...

Panorama - znáte lepší pohled na Luzný?

...

Vpravo vystupuje nad okolí vzdálený masív Boubín.

...

U kříže stojím již možná po desáté. Kolem se to opět hemží Čechy. Dva sem dokonce vynesli své biky.

Vzdálený Roklan překrývá Blatný vrch a Špicník, které jsme zdolali. Tam někde pod nimi právě šlape Venca s Romanem.

...

...

Já si dolů vybral cestu kolem horské chaty Luzenschutzhaus. Ta je v obležení dychtivých a hladových turistů. Není to zase tak dávno, kdy jsem v ní pojedl polévku spolu s Tondou a s Petrou, když jsme nahoru vystoupali od Finsterau.

Poslední část cesty k parkovišti je pohodlná. U upraveného pramene si vyměním hnědou vodu doplněnou v slaťovém jezírku, ač v autě mě čeká Coca-Cola. Klukům bude ještě hodinu trvat, než se k autu vratí. Venca dojde bez nálady a fyzicky poničený, ale únavu jistě brzy přebije pocit vítězství. Vždyť mu k cíli zbyvá vystoupat na poslední dva české vrcholy.

Luzný od horské chaty.

Lusenschutzhaus pro vás má nejen restauraci i ubytování.

Upravený pramen pod Luzným.

Bučiny Bavorského lesa.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Blanka

25. září 2021 21:37

Blanka říká

Rony, díky za článek a nádherné fotky.Zavzpomínala jsem na svůj vandr přesně před dvěma roky v tento čas. Má cesta vedla z Poledníku, kde jsem spala, po hranici až na Březník. Zde jsem bivakovala. V noci bylo -8 stupňů a v noci se celým údolím ozývala jelení říje. Je to krásný kus  divoké přírody

https://blarza.rajce.idnes.cz/SUMAVA_-_Bavorsky_les-_pres_raseliniste_Latschenfilz_po_hranici_na_Breznik._Solo_vandr_17.-19.9.2019/

Václavovi patří velká gratulace k téměř splněnému výkonu. No a Šlápotám ať to prostě šlape dál a dál.

Rony

26. září 2021 08:25

Rony říká

Díky, Blanko, i za Vencu. Pokud vyjde Modrava, za týden už Václav může oslavit zdolání posledního vrcholu.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Blanka

26. září 2021 22:13

Blanka říká

Tak to držím palec a věřím, že Modrava vyjde.

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.