Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Island, část VI.: fjordy a trávové domečky

vydáno 25. července 2016 – napsal Paulie – žádný komentář

Poté, co jsme strávili nabitý den v okolí jezera Mývatn, začínáme směřovat zpět na jihozápad k Reykjavíku, kde ještě chceme navštívit příkopovou propadlinu Thingvellir a gejzír. Cesta nám trvala dva dny a rozhodně jsme jen neseděli v autě: projedeme se okolo fjordů na severním pobřeží, kde se z moře vysoko zvedají hory, a navštívíme rybářský přístav v Siglufjörðuru i tamní muzeum zlaté éry lovu sleďů. Také prozkoumáme domečky a kostelík z travních drnů a celou cestu se budeme kochat nádhernou krajinou.

Ve čtvrtek jsme objeli zajímavosti okolo Mývatnu a podívali se na ohromný vodopád Dettifoss, viz minulý článek. Nyní se musíme začít blížit k Reykjavíku, protože už v neděli odpoledne tam vracíme auto a večer odlétáme. Jen z Húsavíku do Reykjavíku je to skoro 500 km a máme ještě v plánu pár věcí, mj. zhlédnout fjordy na severu Islandu, podívat se na jihozápadě na gejzír a taky na příkopovou propadlinu Thingvellir (v originále Þingvellir), kde od roku 930 po staletí sídlil islandský parlament.

Nejhezčí fjordy jsou zřejmě na severozápadě Islandu, v oblasti zvané Západní fjordy. Četné zálivy se tam dělí na spoustu menších fjordů zasahujících hluboko do vnitrozemí poloostrova. Z moře rostou vysoké hory. Krajina je málo obydlena, nejsevernější poloostrov Hornstrandir je dokonce liduprázdný (až na turisty a chaty pro ně) a nevede na něj ani cesta pro terénní auta. Chtěli jsme se tam podívat, ale věděli jsme, že jen objet Západní fjordy autem by trvalo víc jak den, protože bychom museli ujet přes 600 km a navíc tam občas není asfalt, ale štěrk.

Místo Západních fjordů jsme se tedy rozhodli zhlédnout poloostrov Tröllaskagi ležící na západ od fjordu Eyjafjörður, v němž se nachází i Akureyri. I to nám zabralo půl dne. Svahy tohoto poloostrova též vystupují strmě z moře, ale na scenérie Západních fjordů to asi nemá. Navíc je stále zataženo a přes den občas poprchá, stejně jako předchozích pár dní.

Na poloostrově Tröllaskagi jsme zastavili v městečku Siglufjörður, jež bylo jedním ze středisek tzv. sleďové éry. Rostoucí lov sleďů spustilo zlepšení rybářských technologií na přelomu 19. a 20. století a Island díky tomu lépe přestál hospodářskou krizi 30. let. Ekonomická nezávislost pak pomohla Islandu v roce 1944 získat i politickou nezávislost na Dánech, kteří drželi Island celých pět století. Ulovený sleď byl nejen prodáván jako jídlo, ale též zpracováván na olej.

Sleďová éra kulminovala ve 40. letech, pak však najednou sledi v moři "došli" - téměř všichni byli vyloveni. Ještě několik pozdější let byl lov hojnější, nicméně sleď do roku 1969 prakticky zmizel z vod v okolí Islandu. Dnes je již chráněn a do moří se postupně vrací. Město Siglufjörður, kde v době největší slávy žilo 3 000 obyvatel a přes léto tam pracovali tisíce dalších lidí, začalo postupně upadat a dnes má 1 300 obyvatel. Svůj podíl na snižování počtu obyvatel má jistě také stěhování mladých do větších měst za lepší prací (tedy vlastně do Reykjavíku). Rybaření přesto stále pokračuje, ale loví se tresky či makrely a město též žije turismem.

Více o historii sleďové éry na stránkách muzea (v angličtině)

Západní fjordy na 3D modelu Islandu na radnici v Reykjavíku. Třeba se tam podíváme příště.

Vpředu vpravo poloostrov Tröllaskagi, který jsme objeli. Vlevo od něj, za fjordem Eyjafjörður se nachází neobydlený poloostrov, který by mohl poskytovat příležitosti pro pěkné túry. Úplně vlevo jezero Mývatn, vlevo vzadu Vatnajökull (největší ledovec Islandu), uprostřed Hofsjökull (3. největší), vpravo Langjökull (2. největší) a vzadu uprostřed Mýrdalsjökull (4. největší), okolo něhož jsme šli vandr.

Islandské zajímavosti

Ještě přes vyprávěním zážitků z cest se podívejme na některé zvláštnosti Islandu:

• Nejvyšší naměřená teplota na Islandu byla 30,5° C, nejnižší pak -39,7° C. Island je díky Golfskému proudu teplejší než jiné oblasti se stejnou severní šířkou. Nejvyšší teploty přes den v létě v průměru dosahují okolo 13° C a v zimě okolo 2° C.
• Přes 62% plochy Islandu tvoří kamenité a písečné pouště a okolo 11% ledovce. Pastviny zabírají 23%, lesy pouze 1% a orná půda dokoce jen 0,07%.
• Hlavní ostrov obklopuje několik dalších ostrovů. Nejmladší je Surtsey, jež se vynořil z vln při erupci v roce 1963 a zvětšoval se až do roku 1967. Vědcům poskytuje unikátní místo ke sledování, jak jednotlivé rostliny a živočichové osidlují zcela novou zem. Očekává se, že ostrov za několik století zanikne erozí a propady.
• Na Islandu hnízdí velmi mnoho ptáků, jinak tam však z větších zvířat přirozeně žije jen liška polární. Dále jsou ve velkém chovány ovce a někdy i krávy. Na Islandu se vyskytuje jediné plemeno koní, považované za jedno z nejčistších plemen světa.
• Islandský parlament Althing, založený roku 930, je nejstarším parlamentem na světě.
• Islandština vychází ze staré severštiny, od které se příliš neodchýlila. Dodnes jsou Islanďané schopni číst si staré vikingské ságy ze středověku.
• Jde o první zem, v níž byl znakový jazyk neslyšících schválen jako oficiální státní jazyk.
• Systém jmen se od našeho značně liší: často mají dvě křestní jména a příjmení je vytvořeno ze jména otce s příponou -dóttir (dcera) nebo -son (syn). Například Ólafur Ragnar Grímsson je syn Grímy. Žena po svatbě nepřebírá jméno svého manžela.
• Na Islandu není žádná železnice. Za to se někdy přepravují z jednoho konce země na druhý letadly. V zimě je mnoho míst odříznutých od zbytku země kvůli sněhu.
• Podle žebříčku Rozvojového programu OSN z roku 2007 je Island z hlediska kvality života nejlepším místem pro život lidí ze všech 177 hodnocených zemí světa. V roce 2008 ovšem přišla finanční krize, kdy Island málem zbankrotoval.
• Přes 90% z asi 330 tisíc obyvatel žije ve městech a 60% v aglomeraci Reykjavíku. Vesnice se postupně vylidňují a počet obcí se od půlky minulého století zmenšuje. V zemi najdete spoustu opuštěných farem, přesto jich stále ještě velmi mnoho hospodaří.
• Hustota obyvatel je jedna z nejmenších na světě, jde o pouhé 3 lidi na ㎢. Přitom celá Země i s oceány má 14 lidí na ㎢ a třeba v Česku je 133 obyvatel na ㎢.

Následující text je založen na Lídiných zápiscích z cesty. Část fotek, mj. panoramata a nějaké infotabule, najdete jen v galerii pod článkem.

Mapa poloostrova Tröllaskagi

Mapa cesty na jihozápad s popisky míst zmíněných v článku.

Den třináctý - pátek 24. 7.

Ráno jsme vyjeli z kempu nad Húsavíkem a zamířili zpět do Akureyri. Cestou jsme ještě poprvé tankovali - na Islandu je potřeba nejdříve vložit platební kartu a zadat PIN, teprve pak lze tankovat. Za Akureyri, kde jsme ani nezastavili, už jedeme podél pobřeží fjordu Eyjafjörður a užíváme si krásné výhledy na moře, útesy a ostrovy, hlavně když zastavíme na odpočívadle u silnice. Dokonce ani nemusíme vylézt z auta, jen kvůli fotkám.

Cestou okolo poloostrova Tröllaskagi jsme projeli tři tunely, z nichž první a nejkratší byl jednosměrný: jeden ze dvou směrů měl přednost a mohl jet pořád, druhý směr, ten náš, se musel protijedoucím autům vyhýbat v širších místech, které byly po 100 metrech. V tunelu navíc byla pro dokreslení atmosféry poměrně tma. Před protijedoucím autem jsem tedy radši uhýbal brzo, protože jsem neměl moc odhad vzdálenosti a pak jsem chvilku čekal, než přejede.

Dalvík, městečko se zhruba 1400 obyvateli na pobřeží Eyjafjörðuru

Na malý ostrov Hrísey nás lákal v Reykjavíku náš ubytovatel, který nám pomohl se sháněním batohů od Germanwings. Bohužel nemáme čas, abychom se zastavili v jeho druhém penzionu. Ačkoliv by ostrov mohl být pěkný s krásnými výhledy na okolní stolové hory či vhodný pro pozorování ptáků, máme před sebou spoustu jiných lákavých cílů.

Poloostrov na východní straně Eyjafjörðuru, kde hory strmě rostou z moře, je neobydlený a do jeho severní části nevedou žádné cesty pro obyčejná auta (ani štěrkové). Vypadá tedy jako skvělý kandidát na horskou turistiku neobydlenou krajinou, navíc asi bez takových davů turistů jako na Laugavegur. Podporu zajišťují 4 chaty (počítáno dle našeho autoatlasu).

Svahy poloostrova Tröllaskagi u vjezdu do prvního, jednosměrného tunelu

V dáli jsme zahlédli i malý, ale obydlený ostrov Grímsey, který protíná polární kruh (leží asi 40 km severně od pobřeží). Ještě o 75 km dál na sever vyčnívá z moře skála Kolbeinsey, tvořící nejsevernější bod Islandu.

Svahy a útesy poloostrova, které protíná silnice, než se ztratí v tunelu.

Hory u Ólafsfjörðuru

Ólafsfjörður

Hory u Ólafsfjörðuru

Neobydlená zátoka Héðinsfjörður mezi Ólafsfjörðurem a Siglufjörðurem

Druhý tunel do Siglufjörðuru a svahy nad ním. Tunely mezi Ólafsfjörðurem a Siglufjörðurem byly postaveny teprve v roce 2010, předtím se mezi těmito městy muselo jezdit přes hory.

Nejvíce času a zážitků jsme prožili v rybářské vesnici Siglufjördur, někdejší metropoli lovu sleďů. Procházeli jsme se přístavem a pozorovali vykládání ryb z rybářských člunů. Přesypávání ryb z jedněch kádí do jiných, přičemž z kádě vytéká krev, a skládání a převážení kádí přístavní ještěrkou, tedy vysokozdvižným vozíkem. Tak nás ruch přístavu zaujal, že jsme ho natočili:

Vykládání ulovených ryb v Siglufjörðuru

Protože jsme na dovolené, zašli jsme do pekárny na kafe a na malý zákusek a při dalším trajdání městečkem nás vtáhlo muzeum lovu sleďů. Škoda, že jsme se tam nevypravili dřív. Žádné vyhrazené chodníčky a cedule nedotýkat se, minimum vitrín. Všechno bylo tak autentické, jako by minulost právě odešla z pokoje.

Prohlédli jsme si ubytování sleďových děvčat, kancelář, fabriku na zpracování ryb a rybího oleje a jen velmi rychle jsme proběhli domek věnovaný rybářským lodím, protože muzeum zavíralo v šest. To nás mrzí, protože se dalo vlézt až na palubu a do kapitánské kajuty. Kdo by řekl, že nás muzeum éry lovu sleďů tak nadchne.

V Siglufjörðuru pod horami

Přístav v Siglufjörðuru

Přístav v Siglufjörðuru

Přístav v Siglufjörðuru

Staří rybáři, kteří táhli ekonomiku tohoto městečka, dnes mají nárok na odpočinek ... na lavičce.

Všude poletují rackové. Naštěstí je zajímají jen kousky ryb poházené v přístavu a ne naše hlavy.

Siglufjörður ležící na svazích hor

Přístav v Siglufjörðuru

Právě přivezené ryby, hlavně tresky

Přístav v Siglufjörðuru

Kostel v Siglufjörðuru

Domek v Siglufjörðuru

Stará rybářská loď u muzea

Hory u Siglufjörðuru

Muzeum sleďové éry v Siglufjörðuru

Plánek muzea sleďové éry

Probíhájící práce na dalším uměleckém výtvoru na památku sleďové éry.

Model rybářské lodi v muzeu

Kuchyňka tzv. sleďových děvčat, která jezdila v létě do Siglufjörðuru za prací

Řezba připomínající práci sleďových děvčat

Kancelář pro kapitány rybářů

Kádě, v nichž se sledi zpracovávali

Muzeum rybářství

Starý automobil u muzea

Kosti velryby u muzea

Stroje na extrakci oleje ze sleďů

Rybářské lodě v muzeu

Hory nad Siglufjörðurem

Poté jsme pokračovali v cestě okolo ostrova a přemýšleli jsme, kde se ubytujeme. Dle mapy jsme nakonec zvolili kemp v Hólaru, kde se měl nacházet i starý kostel. V malé vesničce jsme si ještě rychle prohlédli "trávový domeček" Nýibær, neboli dům se střechou a stěnami (kromě průčelí) obalenými drny, z nichž roste tráva. Líbil se nám, jen v něm v podstatě nic nebylo.

Kostel, který je jednou z nejstarších budov na ostrově, byl též zavřen, a tak jsme jeli do kempu. Mysleli jsme, že je dál v údolí za vesnicí, ale po chvíli cesty po štěrkové silnici jsme se otočili. Našli jsme ho kus před vesnicí v lese (sic!). Navíc jsme zjistili, že jsme v něm zřejmě sami.

Byl to moc hezký kemp a kdy se vám to povede mít ho celý sám pro sebe ... Důvodem je zřejmě mizerné počasí posledních několika dní. Chvíli jsme si mysleli, že nám ani nikdo nepřijde zkásnout kempovné, ale ještě večer přišla holčina s ledvinkou, v níž dokonce měla platební terminál pro karty. Na Islandu jde platit kartou nejen v chatě bez vody na horách, ale i uprostřed lesa.

Večer zase poprchá, stan jen tak pořádně neusušíme. Dokonce vaříme pod stříškou v umývárce, využívaje tak samoty. Doufáme, že tu zítra nahlédneme do místního kostela.

Ostrov v Skagafjöruru a vzadu poloostrov Skagi

Ostrov Drangey v Skagafjörðuru, na kterém kdysi žil psanec Grettir, o němž byla napsána jedna ze středověkých islandských ság.

Ostrov Málmey v Skagafjörðuru

Kostel v Hólaru, zvonice

Hory nad Hólarem

Budova kostela bez věže

Vstup do kostela

Trávový domeček Nýibær

Uvnitř trávového domečku. Místnosti obložené dřevem byly v domě nejreprezentativnější a sloužily například jako ložnice.

Další místnost, tentokrát se stěnami z travních drnů

Replika dřevěného srubu ze 14. století, do kterého se podíváme další den

V kempu jsme podle všeho sami, ale jistí si tím nejsme, protože se rozkládá na několika mýtinách v lese (sic!). Skutečně, v chráněném údolí roste převážně jehličnatý les, dokonce se stromy o dost vyššími než člověk. Na Islandu výjimečné.

Umývárna a záchod ve dvou budkách, veškeré zázemí kempu, ale bohatě dostačující. Jelikož prší, u umyvadel pod stříškou si také vaříme večeři.

Den čtrnáctý - sobota 25. 7.

Kostel v Hólaru nám nakonec zůstal skryt. Když jsme se vyhrabali ze spacáků a sbalili mokrý stan, chystala se právě uvnitř svatba začínající v 11. No, co se dá dělat. Vylezli jsme alespoň na zvonici, která není s budovou kostela spojena, ale stojí několik metrů vedle.

Taky jsme nakoukli do repliky srubu, který zde nechal ve 14. století postavit místní biskup. O pět století později dřevěnou budovu rozebrali a dřevo prodali k dalšímu použití. To je rub reformace.

Mozaika ve zvonici

Zvony nahoře ve zvonici

Srub biskupa ze 14. století

Uvnitř se zřejmě připravuje výstava. Jsme rádi, že je srub otevřen, i když jen z půlky.

Uháněli jsme dál podél pobřeží do Sauðákrókuru a rádi bychom si prohlédli místní atrakci, ledního medvěda, který sem hladový doplul na kře, načež byl zastřelen. Nejdřív jsme nemohli najít budovu s medvědem, pak se nám to s pomocí místních podařilo, ale zjistili jsme, že je zavřená. I kostel byl zavřen, a tak jsme jeli dál. Pak jsme se odklonili do vnitrozemí, abychom mohli navštívit Glaumbær, starou farmu (z 18. století) postavenou z travních drnů, neboli "trávový domeček".

Dnes je v něm muzeum, a tak jsme mohli nahlédnout do jednotlivých pokojů, kuchyně a spíže a udělat si trochu ostřejší představu, jak tady mohl vypadat život až do začátku 20. století. "Trávový domeček" byl překvapivě rozlehlý a obsahoval spoustu spíží a skladišť, místnost na zpracování mléka a podobně, ale všichni členové rodiny žili a spali v podstatě pohromadě v jedné místnosti rozdělené na tři části.

Trávový domeček nás tak zaujal, že jsme si o stavbě těchto obydlí koupili brožurku, protože v našich zeměpisných šířkách je dům zcela porostlý trávou, jen s malými okénky a dřevěným průčelím něco naprosto neobvyklého.

Kostelík v Sauðákrókuru, bohužel zavřený

Toto je zřejmě muzeum s vycpaným ledním medvědem. Též zavřené.

Kostelík u trávové farmy Glaumbær

Farma Glaumbær od kostelíka

Vnitřek kostelíka, opět s modrým stropem symbolizujícím nebe.

Socha malého Leifa Eriksona, Vikinga z Islandu, který okolo roku 1000 jako první Evropan doplul do Severní Ameriky (když k ní nepočítáme Grónsko, objevené Vikingy z Norska již dříve).

Farma Glaumbær

Pohled na celou farmu Glaumbær i s kostelíkem vzadu. V podstatě jde o jeden rozlehlý dům propojený chodbou s výjimkou několika místností přístupných pouze z venku.

Některá průčelí jsou ze dřeva.

Detail stěny z trávových drnů

Kovárna, jedna z místností přístupných jen z venku

Místnost s nástroji přístupná jen z venku

Místnost pro hosty. Vpravo nahoře zdobené prkno, které se dávalo z boku postele, aby netáhlo pod peřinu. Postel měří na délku asi metr nebo jen o málo víc.

Chodba spojující místnosti vede prostředkem domu

Místnost na zpracování mléka. Uprostřed máselnice, tedy nádoba sloužící k výrobě másla stloukáním.

Kuchyně

Místnost k nandavání jídla do misek. Každý člen rodiny měl svou misku, jedli však v ložnici, každý na své posteli.

Místnost obložená dřevem, kde farář vyučoval děti. Dnes je tu výstava nejrůznějších předmětů.

Pokoj faráře a jeho ženy. I zde jsou postele dosti krátké.

Přední strana domu s hezkými průčelími. Zleva jsou tři místnosti k práci přístupné jen z venku (mj. kovárna) a pak hlavní vchod.

Vedle se nacházejí dva další domy, patřící též k muzeu. V jednom je obchod se suvenýry, kde kupujeme brožurku o stavbě trávových domečků, v druhém je restaurace.

Když jsme zjistili, že v okolí je i "trávový kostelíček" Viðimýrarkirkja, s radostí jsme se tam vydali. Maličký kostelíček dodnes občas slouží svému účelu (třeba na Štědrý den). Bohužel se tam platí vstupné, ale to nás neodradilo. A nelitovali jsme. Stavby z travní drnů Lídu přímo fascinují.

Další plánovanou zastávkou byl þingeyrar, kde až do reformace stával nejstarší islandský klášter. Dnes už z něj nezbylo zhola nic, jen kamenný kostelíček. Druhé vstupné do kostela v jednom dni se nám ale platit nechtělo, a tak jsme se spokojili s pohledem zvenku.

Kostelík Viðimýrarkirkja z roku 1834 se zídkou z kamenů.

Průčelí kostelíka. Boční zdi tvoří trávové drny.

Střecha je též pokryta travními drny.

Vnitřek kostelíka je obložen dřevem a jsou v něm dřevěné přepážky. Ty oddělovaly jednotlivé vrstvy obyvatel: vepředu seděli nejdůležitější a nejbotatší vesničané, za nimi běžní statkáři a úplně vzadu u vchodu chudina.

Kamenný kostel þingeyrar, vysvěcený roku 1877. Od 12. století až do reformace v 16. století zde stával klášter.

Pokračovali jsme na jih. Náš čas na Islandu se krátí a mým přáním bylo chutnat alespoň jednu místní rybu. Proto jsme u Bifröstu zašli do motorestu, kde jsem si objednal Plokkfiskur, neboli tresku zapečenou se sýrem a bramborami se salátem. Mňam!

Další mé přání bylo vidět gejzíry, a tak jsme uháněli na jih, abychom poslední den naší svatební cesty mohli strávit u gejzírů. A cesta vedla, jako by to bylo pečlivě naplánováno, náhodou přes příkopovou propadlinu þingvellir (Thingvellir), kde se ve středověku scházel parlament. Cestou jsme si opět užívali pěkných rozhledů po krajině (na lávová pole, sopky a hory) z odpočívadel u silnice a od restaurace u Birfröstu.

Utábořili jsme se v národním parku þingvellir a vyrazili na procházku. O tom ale až příště, v posledním článku z naší cesty po Islandu.

Cestou na jih stavíme na vyhlídkovém odpočívadle pod horou Tröllakirkja schovávající se v mracích

Pohled na ledovec Eiríksjökull, jeden z malých ledovců pokrývajích jednu horu

Ring road, okružní dálnice okolo Islandu

Ledovec Langjökull, druhý největší na Islandu, se táhne přes celou fotku. Je celých 50 km dlouhý. V popředí opět Eiríksjökull

Holá krajina pod Ring road, která asi není využívána ani jako pastviny.

Sopka nad Bifröstem s lávovým polem v popředí. Škoda, že už se blíží večer a my se chceme dostat na jih.

Skály s čedičovými sloupy a lávové pole v popředí

Krajina u Bifröstu

Sluncem osvětlené farmy u řeky z výhlídky před Borgarnesem

Hory nad Borgarnesem

Pozůstatky lávových polí cestou do Borgarnesu

Fjord Hvalfjörður

V kempu v Þingvelliru. Nahoře je vidět skála nad okrajem propadliny.