Půltucet (leden 2022) - příběh fotografie

Půltucet (leden 2022) - příběh fotografie

Motto: „Uprostřed zimy jsem v sobě objevil věčné léto.“ Albert Camus

Někdy v 80tých letech minulého století jsem si koupil knihu Mauritze Hercoga Velké himálajské dobrodružství. Pojednává o utrpení i štěstí horolezců, kteří jako první zdolávali nejvyšší vrcholy hor. Knihu čtivou a drsnou zároveň. Vždyť nejvyšší hory světa si vyžádaly ohromující počty obětí.

Nyní jsem objevil tuto knihu jako audio nahrávku a znovu si tak mohu osvěžit paměť neobvyklým zážitkem.

Že nejen Himálaje či Karákoram jsou krásné hory, vám dokáže i video Zimní krásy Malé Fatry. Děkuji Azavemu za odkaz.

1. Na hrázi

Torza staletých dubů budí náš respekt. Škoda, že nám nemohou vyprávět, co všechno zažily. V okolí Hluboké nad Vltavou jsou podobných desítky, možná stovky. Pro mnoho druhů brouků jsou nepostradatelné. Jejich larvy využívají k svému vývoji a úkrytu právě staré rozpadající se stromy. Před lety jsem pod jedním z mohutných dubů právě na Hluboké narazil na krásný exemplář samečka roháče a byl to úžasný zážitek. To bylo u Vltavy, ale i na Bezdrevské hrázi, odkud pochází přiložená fotka, je můžete spatřit.

. . .

2. Rozcestí

Fotografii tvoří světlo a stín. Jasné nebe vás sice nadchne azzurem, ale jen málokdy z něho vytěžíte atraktivní, smysluplný obrázek. Vše bývá jednotvárné, monotónní. Mnohem radši proto fotím, když nebe je plné obláčků či mraků a méně světla mi nevadí.

Pohled k zamračenému nebi zvýrazní kontrast mezi ním a zemí, kde listů prostý strom hlídá blízké rozcestí.

. . .

3. Sloup zkázy

Někdy se člověk ocitne v situaci, kterou by rád oželel. Zvlášť pokud zůstává jen pouhým pozorovatelem, bez možnosti pomoci. Naštěstí dnes máme pro tyto případy dobře nastavenou odbornou pomoc. Ať již jde o rychlou záchrannou službu či hasiče, jako tomu bylo v tomto případu. Díky včasnému zásahu se hořící rodinný dům podařilo zachránit, když plameny nestihly strávit vše.

Fotka se stává dokumentární a v hodnocení různých fotografických soutěží má zvláštní kategorii. Jistě proto, že jde těžko srovnávat krásný obrázek z přírody se syrovým zobrazením tragédie. Ruku v ruce s tím přichází i úvaha o tom, jestli je etické scénu fotit. Pamatuji si na neštěstí při splouvání norské řeky Sjoa na raftu. Tehdy jsme se v cíli plavidla nedočkali a při zpětném dohledání spatřili nešťastné ztroskotance uvízlé na malém ostrůvku uprostřed divoké řeky. Dlužno dodat, že Norové tehdy vyhlásili stav nebezpečí, který nebyl respektován. Raft se převrhl a ledovou vodu zaplatil životem jeden z vodáků. Při záchraně ostatních jsme o tom ještě nic nevěděli, přesto mi situace zabránila použít fotoaparát. Nepřišlo mi to vhodné. To však bylo začátkem 90tých let, dnes tyto úvahy doba internetu posunula jinam.

. . .

4. S kapkou deprese

Když jezdím při své práci jihočeskou krajinou, dívám se kolem sebe. Pokud spatřím něco zajímavého a mohu na cestě bezpečně zastavit, udělám to. Cvičené oko fotografa najde často nějakou scénu, která dává smysl.

Leden patří k měsícům, kdy v přírodě převažuje melancholie. Moderátorka Frekvence 1 Marta Jandová, zrovna když jsem se rozplýval nad "krásnou" vyhlídkou z okna auta u Bavorova, to řekla přímočaře: "Jela jsem ráno přes město a všude šedivo, smutek a deprese... "

Vlastně má pravdu, hledání "něčeho hezkého" se v zimě stává téměř nemožné. Mně ale tato "Mission Impossible" baví. A tak obraz ponořený do nudné šedi s kapkou deprese ukazuje krajinku u malé obce Blanice.

. . .

5. Ve Svobodných horách

Hranice, kde leží v zimě trvale sníh, bývá vysoko v horách. Ani Svobodné hory ohraničující Českobudějovickou pánev na ni nestačí. Teprve vzdálené šumavské vrcholy, které jsou odsud na dohled, zdobí bílá.

. . .

6. Křížek

Přemýšlím, proč vedle křížku téměř vždy stojí dva stromy. Marně jsem po tom pátral a mohu se jen domnívat, že byly vysazeny společně se vztyčením kříže, aby ho ochránily. Nebo mají chránit přímo Ježíše Krista? Člověk se často rád schovává do stínů korun stromů. Tohle máme společné se zvířaty, ona také vyhledávají úkryt. Jako by nás všechny volné nebe něčím děsilo.

∆ ∆ ∆

První měsíc nového roku vynesl v hlasování Půltuctu na vedoucí příčku Krajinou zamyšlenou.

Znovu nahlédneme do hudební historie a můžeme si vyslechnout LP desku skupiny Nerez - Masopust. Příjemný poslech Zuzany Navarové.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - leden 2022

16 21% Na hrázi

17 22% Rozcestí

9 12% Sloup zkázy

17 22% S kapkou deprese

8 10% Ve Svobodných horách

11 14% Křížek

Hlasovalo 78 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.