Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Přejezd České republiky za 7 dní

vydáno 24. října 2011 – napsal Paulie – 11 komentářů

Aneb na kolech od Aše až po Jablunkov. To byl název další bláznivé akce, do níž jsem se vrhl. Navíc opět značně nízkorozpočtové, jelikož se spalo v přírodě, nakupovalo v supermarketech a všechen ostatní čas zabírala jízda na kole. A že jsme si jí užili!

Jelikož u nás většinou fouká od západu, zvolil Radim, který dal akci dohromady, směr cesty ze západu na východ. Trasa sice nebyla vybrána úplně nejkratší, ale o to zajímavější, protože nížiny u Labe by neposkytly tolik zážitků pro oko a pro nohy jako cesta kolem Sázavy, kupodivu docela kopcovitá.

Akce probíhala vandrovým stylem, akorát se jelo na kole, takže jsme nemuseli zařizovat žádné hotely a stačilo se "jen" dohodnout na srazu, sehnat brašny, nosič a jiné vybavení na delší cestu na kole, dát do pořádku kolo (tj. po pár letech navštívit servis :-) ), vše zabalit, znovu se věnovat kolu a dojet na místo.

Den nultý (neděle 24.7.)

Odjezd na začátek akce k nejzápadnějšímu bodu České republiky byl pro mě zvláštní tím, že jsem zanechával domov prázdný, zbytek rodiny už odjel: mamka s taťkou na Slovensko a Honza s Jirkou do Dolomit).

S ostatními čtyřmi účastníky (Radimem, Pavlem, Zdeňkou a Tomem) jsem se setkal v Plzni, když jsem ve stresu přestupoval ze zpožděného vlaku do rychlíku z Prahy (naštěstí čekal). V Chebu na konečné jsme v půl šesté vystoupili. Na vlak do Aše se nám čekat nechtělo, raději jsme se rozhodli ujet pár desítek km na kole k nejzápadnějšímu bodu, kde bylo plánováno první přespání.

Mapa okolí nejzápadnějšího bodu na Cykloserveru

Už v Chebu se projevovaly počáteční problémy s balením, občas totiž někomu něco upadlo a bylo třeba zastavit. Problém se po tomto zahřívacím dni vyskytoval už jen občas, celkem rychle jsme totiž nabírali zkušenosti a zjišťovali skryté technické vady věcí. Cesta z Chebu se tak prodlužovala (i kvůli výměně duše na mém kole ještě na nádraží), strávili jsme tam snad hodinu.

Za městem jsme se k nejzápadnějšímu bodu ČR blížili už rychleji po vedlejších silnicích, kde jsme nepotkali ani auto, naopak na hlavní jich bylo dost. Na ní jsme nakonec museli, jelikož se nám nepodařilo odbočit na cesty skrz lesy u hranic (což bylo možná dobře). Počasí se postupně vylepšovalo od zimy a zatažené oblohy k polojasnu.

Kus před Ašem jsme si benzínce poprvé vyzkoušeli doplňování vody zdarma v praxi, což jsme praktikovali potom mockrát různými způsoby: na záchodech z kohoutku nebo od vstřícných lidí v obchodech, benzínkách, domech i hospodách. Téměř vždy nám bylo vyhověno, takže jsme žízní nepomřeli.

Aš je překvapivě kopcovité město, za ním u Krásné už jsou však celkem roviny. Z asfaltky se bohužel stala kamenitá cesta, což nelibě nesli majitelé více silničních kol, i když úplně silniční neměl nikdo (já měl staré neodpružené horské). Kvůli četným zdržením jsme se nakonec rozhodli nechat nejzápadnější bod na další den a utábořili jsme se na pěkné rovné louce u té nepěkné cesty, na níž mi ani nešel notnou chvíli rozdělat oheň (za což ta cesta popravdě nemohla).

Pro zájemce o přesnější rekonstrukci trasy budu vždy za popisem dne psát seznamy vesnic či měst, kterými jsme projeli (a také něco málo o náročnosti trasy, tedy údaje z tachometru a měření převýšení z cykloatlasu). Seznam vesnic a měst může sloužit i k vyhlášení malé ankety o nejhezčí název města, vesnice či osady. :-)

Cheb -- Lužná -- Táborská -- Polná -- Lipná -- Aš -- přespání kousek od Štítarského vrchu

Něco přes 30 km, nastoupáno 500 m, dolů 329 m.

Jelikož jsem s sebou netahal foťák, v článku najdete fotky Radimovy a Tomovy, což vám však nemusí bránit v jejich chvále, jíž si zaslouží. Autorství je jim přiznáno v závorce za komentářem.

Ještě jsme neujeli z nádraží ani metr a já mám první defekt vzniklý horlivým pumpováním zadního kola. Kvůli utrhnutému ventilku (byla tam tedy jen malá dírka) obětuji duši, naštěstí je to poslední výměna duše za celou cestu pro nás všechny. (Tom)

V Chebu před nádražím mají českou vlajku, a tak pod ní děláme společné foto. Tedy vlastně znovu stavíme po pár metrech (Radim)

Náměstí v Chebu, podobně jako v Jihlavě, se čím dál tím víc svažuje, takže by se dalo označit za "logaritmické náměstí" (tvar připomíná graf logaritmu). (Tom)

Podvečerní krajina v pohraničí. I vesnice působí spíše pustě. (Radim)

Provizorní stan z plachet a kol. (Radim)

Plachty jsme ještě před spaním sundali, aby se lépe sedělo. (Radim)

Den první (pondělí)

Ráno jsme vstali kolem osmé, i když jsme chtěli v sedm. Po rychlé snídani a sbalení jsme se po hodině a něco vydali dál na jeden ze 4 extrémních cípů Česka po kamenité cestě, ke které v takto okrajové části republiky neexistovala více silniční alternativa. Počasí slibovalo celkem hezký den, i když se pak zatáhlo a moc teplo nebylo.

Cestu, táhnoucí se jako rovná čára krajinou, jsme opustili u větrných elektráren, kde se stáčela na severovýchod. Díky naprosté liduprázdnosti jsme se ani moc nenamáhali se schováváním kol a vydali jsme se pěšky dobýt nejzápadnější bod ČR, aby naše cesta mohla konečně začít.

Po desáté jsme se pomalu prodrali k cíli (tedy počátku). Tam jsme udělali další společné foto a bez větších okolků se vrátili ke kolům. Už tak nám začalo nabíhat zpoždění oproti Radimovu plánu. Pak začala jízda k nejvýchodnějšímu bodu ČR.

Do Aše jsme to vzali více severně, nechtěje mít mnoho co do činění s kameny na cestách, což se vyplatilo. V příhraničním městečku podlehl obědovému útoku jeden z místních supermarketů, první na cestě. Potom se nám však podařilo špatně odbočit a nějakou dobu jsme se motali mezi Ašem a Františkovými Lázněmi po lesích (naštěstí v nich vedou asfaltky).

Pak jsme jeli k hlavní, po níž jsme urazili kus k Františkovým Lázní, čímž jsme trochu nepříjemně zmenšili zpoždění. V podstatě se nám podařilo ztratit dopoledne oproti původnímu plánu, což se pak s námi táhlo, i když to nebyla žádná tragédie, jen jsme chtěli do cíle dorazit do konce týdne.

Dál už jsme se hlavním více vyhýbali a dokonce jsme udělali i poznávací zastávku u SOOS, k jehož návštěvě jsem ostatní přemluvil. Nezdrželi jsme se tam však dlouho, jen na nahlédnutí k bahenním sopkám. Cesta pokračovala po rovinách až do Kynšperku nad Ohří, před nímž jsme projížděli okolo bouračky (kamion políbil nákleďák). Zde se ukázala výhoda cyklistiky, projeli jsme kolem stojících aut téměř bez čekání.

V Kynšperku byla u benzínky pauza na doplnění vody a energie, čekalo nás totiž stoupání na Slavkovský les. Z Kynšperku se kus vystoupalo, pak se jelo podél rychlostní silnice do kopce i z kopce a pravé stoupání začalo před Arnoltovem. Za Kostelní Břízou jsme klesli k potoku a pak zas dlouho stoupali ještě výše. Za vesnicí Rovnou, jež nebyla vůbec rovná, nýbrž stála v ostrém kopci, už byl definitivní vrchol, kde jsme měli zaslouženou odpočinkovou pauzu.

Pak se chvíli jelo z kopce do kopce a až za Novou Vsí jsme začali pořádně klesat do Bečova. Tam jsme na nádraží nabrali vodu na večeři a rozhodli se zkusit dát stoupání z Bečova, aby nezbylo na ráno. Už bylo po sedmé, když jsme se vydali do kopce. Já s Tomem jsme jeli vepředu, Radim raději počkal na Zdeňku s Pavlem, kteří to nakonec vedli.

Díky tomu se Radim rozhodl nás dojet, že se utáboříme někde v lese na svahu. Kousek nad Bečovem jsme takové místo našli, sice bylo u silnice, ale les byl pěkný a svah ne moc prudký. Já si dokonce našel rovné místo na spaní pod širákem, i když plachtu jsme samozřejmě napjali (tentokrát na provázku). S Radimem a Pavlem jsme ještě před setměním dali jeden Bang! v šeru a šlo se spát.

Nejzápadnější bod ČR -- Krásná -- Aš -- Vernéřov -- Výhledy -- Skalka -- Hazlov -- Antonínova Výšina -- okolo Františkových Lázní -- Žírovice -- Nový Drahov -- SOOS -- Třebeň -- Lesinka -- Hněvín -- Hartoušov -- Kaceřov -- Horní Pochlovice -- Kynšperk nad Ohří -- Kolová -- Silnice -- Arnoltov -- Kostelní Bříza -- Rovná -- Podstrání -- Nová Ves -- Starý Dvůr -- Bečov nad Teplou -- přespání u bývalého popraviště

Z tachometru: 95 km, 9 h 40 min i s pauzami, max. 54,5 km/h, průměrně 9,9 km/h. Stoupání i klesání cca 1400 m.

Ranní cesta k nejzápadnějšímu bodu, bohužel dost kamenitá. Naštěstí nikdo nemá silničku, ta by se tam za chvíli zničila. (Tom)

Až na tento ukazatel se není čeho při hledání kýženého bodu držet. Naštěstí má Radim turistickou GPSku. (Tom)

Objevujeme také nejzápadnější českou kešku. (Tom)

A vkládáme do ní tuto zvláštní šifrovací pomůcku provádějící rot13, neboli posun o 13 písmen. (Tom)

Info tabule u nejzápadnějšího bodu. Jsou na ní vyfocené cedule ostatních tří "extrémních" českých bodů. (Tom)

Tam už se "šprechtí" (Tom)

Skupinové foto před započetím cesty na východ. Zleva: já, Pavel, Tom, Zdeňka, Radim (Radim)

Gymnastická chvilka než se vydáme k nejvýchodnějšímu bodu (Tom)

Nejzápadnější bod a okolí (Radim)

Okraj SOOS: rašelinová jezírka (Radim)

Uprostřed SOOS mezi bahenními sopkami. Je však docela sucho, a tak jich moc není vidět. Na jaře je to tam prý hezčí. (Radim)

Ale v okolí přeci jenom vyvěrá metan a jiné podzemní plyny. (Radim)

Půda SOOS v detailu (Radim)

Vyhlídková zastávka u lomu Oprám poblíž Kynšperka nad Ohří (Radim)

Ještě plní energie začínáme stoupat na Slavkovský les. Pořadí: Radim, Zdeňka, Pavel a já (Tom)

Výhled ze Slavkovského lesa. (Radim)

Vcelku úzká silnice, ale asfalt dobrý a skoro nic po ní nejezdí, takže pro cyklisty ideální. (Radim)

Radimova plně ověšená skládačka. (Radim)

Tomův starší cross. (Radim)

Zdeňky kolo, jediné s odpruženou přední vidlicí (Radim)

Můj starý horák (Radim)

Pavlův mechanický oř (Radim)

Tom a Zdeňka (Radim)

Poddolováno, nejezděte rychle a nedupejte! (Radim)

Bečov nad Teplou (Radim)

Den druhý (úterý)

Vstali jsme poměrně brzy a už kolem půl deváté jsme vyrazili na výšlap do kopce. Pak se jelo více méně po rovině a celkově dobře, jen jsme chvíli museli po hlavní. Počasí nám přálo a zadky ještě nebolely.

Na celkem brzký oběd jsme sjeli do Manětína a po zhruba hodině pokračovali na Kralovice. Někdy tehdy Radima napadlo přespat v lomu u Koněpruských jeskyní, protože původní plán dojet k Vltavě se nestíhal.

Dál jsme relativně po rovině sjeli k Berounce, za níž se nám ve vesnici Hradiště dostalo velmi chutné vody od jedné hodné paní, která nám ji natočila na svém velkém dvoře. Po chvíli jsme se dostali ke Zbirožskému potoku, u něhož jsme udělali větší pauzu (de facto druhou poznávací) a kousek se podél něho prošli. Ke koukání tam byla soutěska a skály.

Pak jsme tvrdě vystoupali na Křivoklátsko, trochu klesli, zas něco vystoupali a konečně dlouho klesali až do údolí na jih od Berouna do Králova Dvora, tedy skoro do údolí Berounky. Z posledních sil jsme vystoupali ke Koněprusům a do lomu Kobyla, který nakonec za námahu a škrábání se nahoru stál. Mezi skály na krásné a ten večer naštěstí liduprázdné místo jsme vstoupili asi 20 metrů dlouhým tunelem. Na jednom ohništi jsme udělali oheň na ohřívání večeře, už po setmění jsme u něho pak i chvíli zpívali.

Celý den bylo hezky, občas trochu vedro. Večer se ukázaly červánky, o nichž jsem tvrdil, že symbolizují pěkné počasí, ostatní však měli pravdu v tom, že bude pršet.

Chodov -- Měchov -- Brť -- Otročín -- Poseč -- Prachomety -- Třebouň -- Bezvěrov -- Krašov -- Potok -- Nečtiny -- Manětín -- Vladměřice -- Křečov -- Mladotice -- Trojany -- Kralovice -- Dřevec -- Všehrdy -- Holovousy -- Chříč -- Hradiště -- Čilá -- Podmokelský Mlýn -- Bušohrad -- Broumy -- Kublov -- Svatá -- Trubín -- Králův Dvůr -- Bítov -- lom Kobyla

Z tachometru: 125 km, 11 h 7 min i s pauzami, max. 56 km/h, průměrně 11,2 km/h. Stoupání cca 1750 m, klesání 1900 m.

Náves v Nečtinách, kousek před Manětínem (Tom)

Silnička vedoucí k Manětínu (Radim)

Manětínské náměstí (Tom)

Barokní kostel (Tom)

Socha na náměstí v Manětíně (Tom)

Kostel ještě z jiné strany (Tom)

Zámek, nejspíše zezadu (Tom)

Kousek nad Manětínem po klasickém marketovém obědě už stavíme na čůrací pauzu. (Radim)

Kostel v Mariánském Týnci u Kralovic (Tom)

Cyklotrasy mikroregionu Kralovicko aneb pro jistotu vyfocená mapa, protože jsme jednu ze silničních map celé ČR ztratili. (Tom)

U Zvíkovce přejíždíme Berounku (Tom)

Fotíme o sto šest (Radim)

Berounka na druhé straně (Tom)

A ještě samotný most (Tom)

Vesnička Hradiště (Radim)

V zaříznutém údolí Zbirožského potoka ... (Radim)

... kudy voda protéká mezi skalami jako někde v horách (Radim)

Využívám pauzy a dostatku vody k očištění svých nohou od špíny a oleje z řetězu. Chytře jsem si totiž nechal sundat odchlipující se chránič na přesmykači, což se mi vymstilo. (Radim)

Ještě jeden pohled na soutěsku Zbirožského potoka. Překvapivě se jde přes skály po značce v pohodě dostat, vpravo je totiž jedna skála nižší. (Tom)

Krajina u Koněpruských jeskyní (Radim)

Lom Kobyla, pohled k tunelu, jímž se dá mezi skály přijít. (Tom)

Příchodová cesta v detailu (Tom)

Památník jeskyňáře, který lom zkoumal. (Tom)

Tábořiště mezi skalami. (Tom)

Jeskyňka v lomu, ale jen malá a krátká (Tom)

Den čtvrtý (středa)

(Možná si říkáte, že teď měl přijít den třetí, ale nebojte, nespletli jste se. Jde jen o způsob zbavení se existence třetího den a s ním související krize. Trik spočívá ve vhodné změně číslování dnů: nejdříve je se počítá od nuly (nultý den jsme toho vlastně tolik neujeli, takže nemůže být první) a když už by měl nastat třetí den, z nultého dne se stane první (přeci jenom je člověk unaven a pouhými dvěma dny to být nemůže). Mohu tedy s hrdostí prohlásit: žádnou krizi třetího dne jsme neměli.)

Spaní pod širákem se moc nevyplatilo, musel jsem se v noci kvůli přeháňce přesunout. K ránu se navíc rozpršelo a déšť vypadal vytrvale. Nijak jsme tedy nespěchali, obzvláště s balením stanu. Dali jsme si ovesné vločky ke snídani a až po hodině jsme začali balit, protože jsme v lomu nehodlali strávit celý den.

Vyjeli jsme asi až v půl jedenácté za deště. Ten naštěstí po chvíli přestal, a tak na nás oblečení brzy uschlo, obzvláště proto, že jsme jeli ze začátku dost dolů až do Řevnice k Berounce. Tam jsme zjistili, že silnice, po níž chceme překonat Brdy, je uzavřena, zkusili jsme však po ní jet. Po drzém projetí kolem kopání ještě ve městě už vše bylo úplně v pořádku, a tak jsme mohli v klidu stoupat Brdami nerušeni auty.

Na hřeben jsem dorazil tentokrát jako první po dlouhém, ale mírném stoupání stále se stejným sklonem, což bylo pěkné. Pokračovali jsme sjezdem do města s vtipným názvem Řitka, kousek za nímž jsme podešli rychlostní silnici z Prahy na Strakonice (mě důvěrně známou z cest za studiem). Dál jsme se trochu motali vzhledem k tomu, že tam nemají hezkou silnici ze západu na východ (kupodivu ani obráceně). Všechno prostě vede na Prahu.

Po přejezdu lesa mezi Bojovem a Hvozdnicí po jakési kdysi asfaltové cestě jsme sjeli do Davle u soutoku Vltavy se Sázavou. U řeky jsme poobědvali před započetím skoro dvoudenní cesty kolem Sázavy. Udělalo se krásně a poměrně teplo.

Ještě jsme si však vystoupali do Jílové u Prahy, abychom mohli klesnout na rovinatou a pohodovou cestu podél řeky. Po dvou dnech kopců to bylo vítané. Jedinou vadou bylo, že cesta kolem řeky nebyla pořád asfaltová, ale místy i polní a kamenitá (mému horskému kolu to tedy nevadilo, i když se mi pěkně vytřásaly věci v brašnách). Kolem řeky navazují vsi skoro jedna na druhou nebo je tam dost chatových oblastí, nicméně kraj je to krásný.

V Týnci jsme nakoupili večeři a pak s ní dojeli ve tři čtvrtě na sedm do města Sázava, kde jsme ještě nabrali v baru vodu. Ze Sázavy se už dál nedalo jet rozumně podél řeky, a tak jsme zdolali skoro celé stoupání na Bělokozly. Po chvíli hledání vhodného místa jsme se usídlili v lese ve svahu pěkný kus od silnice.

Na spaní tam moc místa nebylo, naštěstí nepršelo, a tak jsem si mohl najít rovnější soukromé místečko. Výhodou byly ostružiny, jež jsem nasbíral i do tří ešusů s vločkami na ráno (3 ešusy na 5 lidí dávají už hodně slušnou snídani).

lom Kobyla -- Měňany -- Liteň -- Zadní Třebaň -- Řevnice -- Řitka -- Líšnice -- Klínec -- Hvozdnice -- Sloup -- Davle -- Petrov -- Jílové u Prahy -- Kabáty -- Kamenný Přívoz -- Kamenný Újezdec -- Prosečnice -- Krhanice -- Týnec nad Sázavou -- Zbořený Kostelec -- Ledce -- Nespeky -- Městečko -- Čerčany -- Čtyřkoly -- Chocerady -- Sázava -- přespání v lese pod Bělokozlami

Z tachometru: 101 km, cca 10 h i s pauzami, max. 55 km/h, průměrně 10,2 km/h. Stoupání i klesání cca 1400 m.

Soutok Sázavy a Vltavy u Davle. (Radim)

Pravděpodobně Jílové u Prahy (Tom)

Náměstí v Jílovém, pěkně skloněné, ale mají tam zeleň. (Tom)

Náměstí v Jílovém (Tom)

Hezké místo u Sázavy, pravděpodobně před Nespekami (Tom)

Vcelku slušná cesta okolo řeky, hlavně tu nic nejezdilo. (Radim)

Večerní pohled před utábořením (Radim)

Den pátý (čtvrtek)

Tento den by se dal označit jako ze Sázavy do Sázavy kolem Sázavy. Vyjeli jsme totiž z lesa kousek nad městem Sázava, cesta vedla v okolí toku Sázavy a v podvečer jsme projížděli vesnicí Sázava. Ale nebudu předbíhat.

Po snědení spousty vloček jsme ve tři čtvrtě na devět vyrazili lesem zpět na silnici. Na rozdíl od předchozího odpoledne už se nedalo jet přímo kolem meandrující Sázavy, takže nás čekalo dost kopců. Ve Šternberku jsme s obtížemi v obchodě doplnili vodu, ne moc ochotná paní nabrala jen části z nás (třeba já si ji musel kupovat). Znovu jsme se přiblížili k dálnici D1, jíž jsme předchozí den podjeli. Za Zručí jsme jeli kolem přehrady Švihov poskytující pitnou vodu mimo jiné pro Prahu.

Ráno bylo celkem hezky, ale postupně to vypadalo čím dál tím víc na déšť. Bylo celkem vedro a těšili jsme se na koupání v lomech u Lipnice, ale v kopcích před Lipnicích jsme dohnali frontu. Před námi pršelo, my naštěstí nezmokli.

Mezi Dolním Městem a Lipnicí jsme si udělali odbočku k jednomu lomu, ale byl dost špinavý. Čisté byly dost mimo cestu, alespoň podle Pavla, jež bydlí poblíž, takže jsme se rozhodli koupání vynechat. Ani už nebylo vedro, i když z hygienických důvodů by bylo koupání velmi prospěšné :-).

V Lipnici jsme se rozloučili s Pavlem, který pak jel několik kilometrů do Světlé domů, protože po 4 dnech toho měl dost (což je vzhledem k délkám pochopitelné) a navíc neměl moc dobré kolo. Důsledkem byla vyšší průměrná rychlost.

Mírně kopcovitou krajinou jsme se dostali do Havlíčkova Brodu, kde jsme nakoupili večeři. Pak jsme přejeli do Přibyslavi, tam nabrali vodu, načež Radim navrhl přespání v Novém Městě na Moravě u sebe doma, takže bychom se mohli umýt a pořádně najíst. Nemohli jsme odmítnout :-) ale zase jsme museli pak trochu pospíchat.

Z Přibyslavi jsme se dostali do Sázavy rychlou jízdou po nové cyklostezce podél Sázavy vedoucí po staré železniční trati. Ačkoliv se dost klikatila, byla rovná, nejezdila po ní auta a ani moc jiných cyklistů či bruslařů.

Den se skláněl ke konci, takže jsme to bez okolků vzali po hlavní do Žďáru a z něho pokračovali stále po hlavní na Nové Město, přičemž jsme někde přejeli hranici mezi Čechy a Moravou.

K Radimovu domu přímo na náměstí jsme dorazili v sedm. Podívali jsme se na počasí na internet, byli pohoštěni jeho babičkou (mňam!), pořádně se umyli a vyspali na pohodlné posteli.

Také jsme přehodnotili plány a rozhodli se žádným způsobem nejet přes Beskydy, ani se netoulat moc na jih k jeskyním u Sloupu (kde jsme tuto noc měli původně přespávat), nýbrž Beskydy objet severně, čímž bychom nejvýchodnější cíp republiky stihli snad v neděli.

Bělokozly -- Čeřenice -- Poříčko -- Český Šternberk -- Brtnice -- Radonice -- Zdebuzeves -- Licoměrsko -- Kácov -- Zliv -- Brandýs -- Holšice -- Chabeřice -- Zruč nad Sázavou -- Čejtice -- Všebořice -- Bezděkov -- Hněvkovice -- Kožlí -- Kouty -- Rejčkov -- Dobrá Voda Lipnická -- Loukov -- Dolní Město -- Lipnice nad Sázavou -- Dolní Dvůr -- Svítalka -- Mozolov -- Okrouhlice -- Dolní Chlístov -- Chlístov -- Havlíčkův Brod -- Herlify -- Bartoušov -- Dlouhá Ves -- Utín -- Hesov -- Přibyslav -- posázavská cyklostezka -- Sázava -- Hamry nad Sázavou -- Žďár nad Sázavou -- Radňovice -- Nové Město na Moravě

Z tachometru: 130 km, 10 h 5 min i s pauzami, max. 66 km/h, průměrně 12,9 km/h. Stoupání cca 1950 m, klesání cca 1800 m.

Je ráno, máme sbaleno, je čas vyrazit. Ranní ptáče dál doskáče zvláště, když je bez lahváče ... (Tom)

Hrad v Českém Šternberku (Tom)

Obecní úřad v Českém Šternberku. Bohužel tam vodu nemají, nebo jsme ji nenašli, v nedalekém obchodě nám zas chtějí už jen něco prodávat, když natočí pár lahví. Vskutku pohostinné podhradí. (Tom)

Kácov (asi) (Tom)

Lipnice nad Sázavou. Pod tím hradem se loučíme s Pavlem. Dál uháníme tak rychle, že už z toho úseku nejsou ani fotky. (Radim)

Den šestý (pátek)

Po vydatné babiččině snídani jsme se v 9:09 vydali z Nového Města. Radim si ještě připravil silniční kolo (do teď měl skládačku s menšími koly, takže by nám na rovinách nemusel stačit). Jeli jsme celkem souvisle a bez větších přestávek hezkou krajinou kus od Žďárských vrchů.

Po cca 25 km jsme sjeli kolem Pernštejna (bez zastávky u něho) ke Svratce, tam chvíli jeli údolím a zabočili na vedlejší silničku. Na ní byl nejdrsnější kopec za celou cestu, na začátku bylo docela dlouhé 20% stoupání a pak se ještě stoupalo dál do lesa. Vyjet tenhle krpál dlouhý asi 4 km nám trvalo možná tři čtvrtě hodiny. Sjezd ze Svratecké hornatiny do Boskovic mi pak připadal o poznání menší než ten výjezd. :-)

Obědvali jsme nakonec asi až v půl druhé u Lidlu na začátku Boskovic. Z nich jsme pak opět vystoupali a zas klesli k Prostějovu do rovin podél Moravy. Kolem Boskovic, když jsme se nacházeli v Jihomoravském kraji, byly navíc silnice ve špatném stavu, takže se moc dobře nejelo ani z kopce. Zlepšilo se to až se změnou kraje na Olomoucký, ačkoliv to bylo asi jen okresem.

Náladu nám malinko zvedaly (stejně jako mnohde jinde) hezké názvy vesnic či osad: Pohodlí (ještě před Boskovicemi), Okrouhlá (i když se v ní nepěkně stoupalo po rozbité silnici), Buková, Lipová, Hrochov ...

V Prostějově jsme dokoupili párky na večeři (měli jsme bramborovou kaši původně určenou na předchozí večer) a pak se vydali po rovinách ve vláčku stálou rychlostí kolem 25 km/h, i když Zdeňka nás občas nestíhala. Taky už bylo před sedmou, tak jsme začali hledat místo na přespání, lesy v naprosto rovné zemědělské krajině však nebyly, ani šikovná zastávka nikde. Líbilo se nám jedno jezero (zatopený lom), ale k němu byl zákaz vstupu, takže jsme se ve vedru ani nemohli vykoupat.

K večeru se nám díky tomu podařilo dojet až do Přerova, odkud jsme museli z posledních sil pokračovat dále. K nejbližšímu lesu už to naštěstí nebylo daleko a kousek za vesnicí Sušice jsme jeden našli. Nebyl sice ideální (trochu ve svahu, listnatý a vlhký), ale blížila se osmá večerní a na hledání lepšího místa za stmívání jsme opravdu neměli chuť. Dali jsme si už za tmy večeři a šli kolem 10. hodiny spát.

Tento den toho bylo dost na vzdálenost i převýšení, ke konci síly rychle ubývaly. Zase jsme však dohnali čas ztracený na začátku a hodně jsme se přiblížili ke konci, takže to vypadalo, že v neděli na nejvýchodnější bod dojedeme (někteří museli v pondělí do práce).

Nové Město na Moravě -- Zubří -- Vojtěchov -- Skalský Dvůr -- Lhota -- Lísek -- Bohuňov -- Domanín -- Bystřice nad Pernštejnem -- Věchnov -- Býšovec -- Smrček -- Pernštejn -- Nedvědice -- Chlébské -- Starý Kvartýr -- Černovice -- Bedřichov -- Štěchov -- Lysice -- Pohodlí -- Skalice nad Svitavou -- Mladkov -- Boskovice -- Vratíkov -- Okrouhlá -- Benešov -- Buková -- Lipová -- Hrochov -- Holubice -- Vícov -- Plumlov -- Mostkovice -- Prostějov -- Bedihošť -- Hrubčice -- Viklice -- Tovačov -- Troubky -- Henčlov -- Přerov -- Kozlovice -- Radslavice -- Sušice -- přespání v lese kousek od Sušice

Z tachometru: 149 km, 11 h 57 min i s pauzami, max. 64 km/h, průměrně 13,4 km/h. Stoupání cca 1700 m, klesání cca 2000 m.

Náměstí v Novém Městě na Moravě, kousek za hranicí Čech a Moravy (Tom)

Dům v Novém Městě, Radim snad bude vědět jaký (Tom)

Někdo má střechu nad hlavou, někdo bude mít dvě. Není v tom zděném domě ještě nějaký model domku ze stavebnice? (Radim)

Sjezd ze Svratecké hornatiny směrem na Boskovice, kde bude vytoužený oběd. (Radim)

Pěkně pitomá vesnice Okrouhlá, kam se muselo dlouho stoupat po nepěkných silnicích (typických pro okres Blansko) jen, aby se pak zase kleslo. Navíc tam měli vedro ... (Radim)

Kaplička v Okrouhlé (Radim)

Roviny a rovná cyklostezka do dáli. To se pak ukrajují kilometry dost rychle. (Radim)

Architektonicky pěkný most přes Moravu mezi Tovačovem a Troubkami. (Tom)

Den sedmý (sobota)

Cestu po rovině po autoprázdných vedlejších jsme dopoledne dokončili v Lipníku nad Bečvou, z něhož to bohužel bylo nutné vzít po čtyřproudovce, nejspíš jen pro motorová vozidla (cestou jsme uvažovali, co asi znamenala ta žlutá kulatá značka s velkým M). Nic jiného na mapě nepřipadalo v úvahu, prostě nepříjemný úsek pro cyklisty. Po hlavní jsme dojeli celkem rychle do města Hranice, kde jsme v hypermarketu Albert s předstihem nakoupili oběd, protože byla sobota (nakonec celkem zbytečně).

Za Hranicemi jsme vyjeli z rovin, respektive nejdřív sjeli k Bečvě a pak jeli jejím údolím (zase po hlavní, i když ne čtyřproudové). Kopců postupně přibývalo, ale nebyly velké. Za Novým Jičínem jsme jeli docela dlouho údolím Jičínky, kde sice nebyl provoz, ale rozkopali tam snad celou silnici o délce pár kilometrů. Jakožto cyklisté, kteří projíždí úzkými místy lépe než auta, jsme ignorovali barvu na četných semaforech. V celé délce údolí se táhla vesnice, měla možná až 5 km.

Za Veřovicemi, když už se nad námi rýsovaly Beskydy, jsme vystoupali malý kopec a sjeli do Frenštátu pod Radhoštěm, kde jsme u Billy dali oběd (a opět nakoupili, o jídlo opravdu nebyla starost).

Dál jsme stoupali Kunčicemi pod Ondřejníkem a sjeli do Frýdlantu nad Ostravicí, z něhož jsme vystoupali na plánovaný severní objezd Beskyd. Finta, jak se vyhnout hlavním a kopcům zároveň byla pěkná, i když jsme si trochu zastoupali (a po několika dnech v sedle už ani na menší stoupání nebyly moc síly, i když se to pomalu dalo ujet).

Jelo se po vedlejších na svazích Beskyd zhruba na rozhraní lesa a luk či polí. Toto vcelku zřetelné rozhraní se drží přibližně ve stejné výšce na celém severním okraji Beskyd, ale silnice po něm nevede úplně přesně (a občas je třeba různě zahnout), takže se dost stoupá a klesá, ale nikdy ne moc dlouho (jen občas prudce). Také tam jedna vesnice navazuje na druhou, což poskytuje dost asfaltek, po nichž nejezdí moc aut.

Počasí se v průběhu dne zhoršovalo ze zataženého až k dešti později odpoledne, ten však odešel na Slovensko za mamkou, taťkou, jak o tom pojednává Ronyho článek V mlžných horách Slovenska.

Na konci tohoto severního objezdu Beskyd jsme našli krásný rovný jehličnatý les. Tam jsme se ve čtvrt na osm usídlili. Zdeňka hned zalezla do spacáku a nechtěla ani večeřet, jak byla vyčerpaná. Ve třech jsme tak měli bohatou večeři, jež nám poskytla regeneraci na poslední krátký úsek putování.

Nové Dvory -- Lipník nad Bečvou -- Slavíč -- Drahotuše -- Hranice -- Teplice nad Bečvou -- Černotín -- Milotice nad Bečvou -- Hustopeče nad Bečvou -- Poruba -- Palačov -- Starý Jičín -- Nový Jičín -- Žilina -- Životice -- Mořkov -- Veřovice -- Bordovice -- Frenštát pod Radhoštěm -- Kunčice pod Ondřejníkem -- Čeladná -- Frýdlant nad Ostravicí -- Borová -- Malenovice -- Lubno -- Bystré -- Husinec -- Pražmo -- Raškovice -- Oblesky -- Vyšní Lhoty -- Amerika -- Podlesí -- Komorní Lhotka -- Poruby -- Smilovice -- Kopanice -- Guty -- Rovné -- Rovňa -- Podgrúň -- Do Madry -- Do Olše -- přespání v rovinatém lese

Z tachometru: 128 km, 9 h 48 min i s pauzami, max. 58,5 km/h, průměrně 13,1 km/h. Stoupání cca 1550 m, klesání cca 1400 m.

Pěkný bílý kostel, asi v Novém Jičíně (Tom)

Ani na mapy.cz skutečně potok u Mořkova jméno nemá. (Radim)

Výhled po vyšlapání na naši severní objížďku Beskyd. (Tom)

Ondřejník naproti (Radim)

Vyhlížíme (Radim)

Radimova silnička (Radim)

Pohled do údolí pod Beskydami, někde tam by měl být Třinec, nebo jeho část. (Radim)

Zde je Třinec mnohem rozeznatelnější. (Radim)

Den osmý (další neděle)

Že jsme si cestou na východ dojeli špatné počasí, držící se převážně na Slovensku, potvrdila noc, kdy začalo pršet. Nechtělo se nám tak ráno vstávat, i když jsme se probudili časně. Nicméně jsme se chtěli dostat brzy domů, takže jsme nakonec vyrazili i za deště v půl desáté. Nepršelo moc, ale vytrvale a postupně se to trochu zhoršovalo.

Skoro celý den jsme jeli po cyklotrase 56 (až na úsek tvořený lesní cestou) vedoucí až k hraničnímu přejezdu u Bukovce. Za celou akci jsme tak dlouho po cyklotrase nejeli (většinou mám pocit, že je vedou o dost jinak, než zrovna jedu, takže pokud se ony nedrží mne, nedržím se jich ani já :-) ).

Stále v dešti jsme klesli do Jablunkova, ten projeli, ani jsme v tom dešti nevěděli jak a vystoupali k hraničnímu přechodu do Polska (ke konci i docela prudce). Po jednom špatném odbočení ze silnice jsme se dostali na správnou asfaltku k nejvýchodnějšímu bodu (po menším stoupání na hřebínek je třeba ještě kus sjet).

Přímo k němu se muselo asi 300 m pěšky podél naučné stezky (a taky korytem potoka). Dorazili jsme k němu po jedenácté, řekli Hurá!, vyfotili se, usoudili, že na kochání se přejetím republiky padá moc vody z nebe, a šli hned zpátky vrátit se do Jablunkova na vlak (i s Radimem, který chtěl původně jet na kole na Slovensko).

Poměrně rychle jsme se vrátili stejnou cestou do Jablunkova a dojeli na nejbližší nádraží do Návsí. Po dlouhém a složitém kupování jízdenek jsme vlakem odjeli společně do Ostravy na Svinovské nádraží, kde se hned odpojila Zdeňka. Chvíli předtím přestalo pršet, jako kdyby špatné počasí pokrývalo opravdu jen Slovensko a z Moravy jen cíp. My ostatní jsme ve dvě nasedli na rychlík do Brna, kde se ode mě odpojil Radim i Tom.

S Českými drahami a kolem jsem si ještě užil své kvůli výluce před Jihlavou, musel jsem kvůli tomu narychlo balit věci rozložené po sedačkách kvůli sušení. :-) Domů jsem dojel úplně stejně jako před 14 dny z Dachsteinu: v neděli před půlnocí posledním vlakem z Budějovic.

přespání v rovinatém lese -- Do Mlýnka -- Košařiska -- Milíkov -- Bockov -- Jablunkov -- Písek -- Bukovec -- hraniční přejezd Bukovec-Janowice -- nejvýchodnější bod ČR -- Bukovec -- Písek -- Jablunkov -- Návsí a dál vlakem

Z tachometru: 31 km (cca 20 km k nejvýchodnějšímu bodu), pak ještě něco v Brně a Českých Budějovicích, cca 3 h i s pauzami, max. 50 km/h, průměrně cca 10 km/h. Stoupání i klesání cca 450 m.

Hurá! (Tom)

Závěrečné skupinové foto (Radim)

Informační tabule (Tom)

Destička s GPS souřadnicemi (Tom)

Netradiční tradiční rozcestník, originálem jsou volné pozemky na Měsíci vzdálené něco přes 389 000 km. (Tom)

Kola uložená ve vlaku do Ostravy (Radim)

Na závěr musím maličko s lítostí poznamenat, že jsme projeli kolem několika hezkých míst, aniž bychom se tam zastavili. Šlo však především o přejetí celé republiky od západu na východ, což se povedlo za šest a kus dne. Ujeli jsme necelých 800 kilometrů (750 km mezi nejzápadnějším a nejvýchodnějším bodem).

Po prvních pár dnech mi však už kulturní či přírodní zastávky ani moc nepřišly na mysl, jak jsem si zvykl na život v sedle. Alespoň jsem pozoroval krajinu a musím říct, že se její ráz v rámci republiky skoro nemění (až na výjimky jako osobitou tvář západního pohraničí, tvary kopců apod.). Všechno je v celém Česku (na rozdíl třeba od Rakouska) tak pěkně nahodile poskládané, neupravené a zdánlivě neorganizované. Ani mi to však nepřijde špatně.