Půltucet (listopad 2025) - příběh fotografie

Půltucet (listopad 2025) - příběh fotografie

Motto: Když si zkrátiš cestu, určitě zabloudíš! Zkratka často znamená Nejdelší možnou cestu..“ Murphyho zákon

Mlhy na Blatech

V ranních mlhách se snadno ztrácí

Cesty a stromy, barvy i ptáci

Vše rázem v nich zmizí

I tvoje stopy otisklé v blátě

. . .

Stesk šeptá "já znám tě"

A srdce touhou prudce bije

Však v mlhách se snadno ztrací

Nejen ti ptáci, i láska ryzí

Zbývá jen sepraná nostalgie

. . .

1. Volešek

Nedílnou součástí Jižních Čech jsou rybníky. Bez nich by byla krajina mnohem chudší. A je to právě podzim, který jejich kouzlo dokáže násobit. Ať již je utopí v ranních mlhách či rozzáří teplými barvami. Zvláštní atmosféra Zbudovských blat očarovala i spisovatele Karla Klostermanna, jenž zde napsal svůj román Mlhy na Blatech.

. . .

2. V ráji šumavském

Šumavskou Filipovu Huť tvoří pár desítek ve stráních rozesetých domů. Původně sklářská osada vznikla v 18. století a je nejvýše položenou obcí v České republice (1 093 m n. m.). Když se budete rozhlížet po malebném údolí Filipovohuťského potoka, jistě váš pohled upoutají dva nepříliš vzdálené vrcholy Roklanu (Grosser Rachel 1 453 m n. m.). Jako pocta spisovateli Karlu Klostermannovi zde byla nedávno instalována žulová lavička s panoramatickou mapou. Knihy V ráji šumavském a Ze světa lesních samot se pro mne staly již před mnoha a mnoha roky velkou inspirací. Romantické popisy šumavské přírody stojí v přímém kontrastu s tvrdou realitou všedních dnů a lidí, kteří zde žili.

. . .

3. Knížecí Pláně

Louky Knížecích Plání již zapadly sněhem. Inverze kolem poloviny listopadu však znamenala, že s Šumavou se příjelo rozloučit velké množství cyklistů. Byli jsme mezi nimi a výjezd na Černou horu a Bučinu v téměř letním počasí nás potěšil. Projížděli jsme stará známá místa, kudy vedly naše kroky dlouhá čtyři desetiletí.

. . .

4. Cesty toulavý

Cesty toulavý, já vím, že se vás už nikdy nezbavím... zpíval Michal Tučný a jako by chtěl doprovodit všechny tuláky na jejich cestách. Chladná, mlhou zahalená krajina však k dlouhým pochodům nikoho neláká. Cesty osiřely a zima se kvapem blíží.

. . .

5. Husitský Tábor

Rozsáhlé táborské sklepy pod Žižkovo náměstím, vykutané v 15. a 16. století ve skalnatém podloží do hloubky až 16 m, jsou zajímavou památkou pozdního středověku. Prohlídková trasa jich několik v délce 500 m propojuje. Vstup do podzemí je v budově radnice, kde lze navštívit Husitské muzeum.Od počátku husitského osídlení vznikaly městské sklepy jako nedílná součást hospodářského zázemí středověkého domu. Kromě uchovávání potravin a nápojů sloužily sklepy i jako útočiště před nepřítelem a zejména před ničivými požáry, jež v minulosti několikrát těžce město poškodily. Rozloha táborských sklepů je obdivuhodná. Některé prameny uvádějí celkovou délku až 14 km. Mnohde vytvářejí tři podzemní patra. V roce 1947 došlo z podnětu architekta Vojtěcha Kraupnera k propojení sklepů několika domů, takže vznikl prohlídkový okruh pro návštěvníky o délce asi 500 m. Začíná ve sklepení staré radnice a sleduje linii domů na jižní a východní straně Žižkova náměstí.

. . .

6. Empírový řetězový most

Stádlecký empírový řetězový most je významnou národní kulturní památkou. Její hodnota se ještě zvýšila přenesením mostu z Vltavy na Lužnici. Původně byl postaven v letech 1847 -1848 u obce Podolsko, stavitelem Vojtěchem Lannou, jehož jméno je spojeno s rozvojem české železnice a vodních cest. V souvislosti s výstavbou Orlické přehrady bylo v roce 1960 rozhodnuto o jeho demontáži a záchraně. Po zvažování různých lokalit zvítězil návrh přemístit jej k Stádleci, kdy byl v roce 1975 po náročném přesunu a montáži slavnostně otevřen.

∆ ∆ ∆

Listopadový vítr serval poslední listy ze stromů a naházel nám je k nohám. Podobně padaly vaše hlasy fotkám Půltuctu. Pár z vás by rádo rozdalo hlasy vícero fotkám, ale to není v tuto chvíli možné. Každý si musí vybrat je jedinou. Říjnovou soutěž vede makro plodů brslenu evropského.

Fotka Cesty toulavý mne inspirovala, abych si znovu mnoha letech poslechl desku Michala Tučného Poslední kovboj. Je to jedna z mnoha vinylových desek, které vlastním, jako sběratel. I pro mne je jednodušší párkrát kliknout na mobil a elpíčko si pustit přes soundbar z YouTube, zvlášť když si platformu platím a mám ji bez reklam. Pokrok prostě nezastavíš.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Půltucet (říjen 2025) - příběh fotografie

0%Volešek

50%V ráji šumavském

0%Knížecí Pláně

0%Cesty toulavý

50%Husitský Tábor

0%Empírový řetězový most

Hlasovali 2 čtenáři

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.