Vzhůru na Olymp

Vzhůru na Olymp

Jistě že jde o poněkud zavádějící název, který má sloužit jako upoutávka, abyste si ho přečetli. Všiml jsem si, že podobně fungují všechna čtivá periodika. Tedy že nadpis či chcete-li název článku s jeho obsahem často nesouvisí, někdy je dokonce v přímém rozporu. Nevydáme se proto společně k sídlu bohů v řeckém Olympu, jenž jsem před lety měl také nadosah, nýbrž pouze do našich luhů a hájů. Něco málo z naší historie však přítomno bude.

Pravěké hradiště Raziberk

Mapa Stopař

Několik zajímavých šumavských vrcholků mezi Kájovem a Boleticemi již netrpělivě čeká na otisky našich šláplot. Stoupáme nad Kájov, kde se otevírají první nádherné výhledy k Blanskému lesu s dominantní Kletí, zaplňující výraznou část severovýchodního obzoru. Ještě je zataženo, ale od západu se oblačnost začíná zvolna protrhávat. Na hezky vybarvené fotky tak musím ještě chvíli počkat. V přírodě nyní v jednotvárné šedi převládá žlutá modřínových stromů.

Procházíme Přelštickým lesem a bavíme se o ztracených platebních kartách, které jsem kdesi vytrousil z peněženky a zjistil to až při placení buřtů v chvalšinském COOPu. Spolu s neustále se hlásící bolestí kyčlí to není zrovna příznivý začátek vandru a tak se brzy uchýlím do samoty. Vpředu se Luděk se Špagetkou snaží umravnit svého nového přítele Fabiho, štěně australského ovčáka, ale ten má svoji hlavu. Našeho malého houfu se ujal jako ochránce, neustále nás očima přepočítává a snaží se nahnat do jednoho stáda. Tihle psi to prý tak dělají. A tak občas musím protrpět podrážení nohou, což je jeho dobrá zábava. Spolu s místy bahnitou cestou, kde složitě hledáme průchod lesem, je to zábavné.

Zakoupené buřtíky nenesu dlouho. Další vrchol Raziberk skrývá menší pravěké hradiště a my příkopem ohraničenou rovinku využijeme k zapálení pořádného táboráku. Nahoře dost profukuje a díky tomu oheň dobře hoří.

Hradiště z doby halštatské a laténské má oválný tvar. Jeho hluboký obranný val je velmi dobře zachovaný dodnes, jinak prakticky nic nezbylo. Přemýšlím, jak to zde v oněch dobách vypadalo a ukusuji přitom opečené nožky přesoleného buřtu.

Přelštický les a Raziberk.

Pohled zpět ke Kájovu.

Od Raziberk máme na dohled kostel na vrchu Olymp.

Hradiště Raziberk...

Obranný val.

Opékání buřtů ochránce hradiště nezajímá.

...

...

...

...

Raziberk.

Kostel sv. Mikuláše na Olympu

Abychom zbytečně neklesli po modré značce až k cestě u Boletic, vracíme se na louku a zkratkou míříme rovnou k vrchu Olymp. Slavní řečtí olympští bohové, kterých je dvanáct, sídlí na hoře Olymp. Nejvyšší z těchto bohů je Zeus, ale i Poseidón, Héra, Démétér, Athéna, Artemis, Apollón, Hermés, Héfaistos, Arés, Afrodité a Hestiá na Olympu sídlí.

Nevysoký vrcholek (640 m n. m.) tak zdědil jméno, jež provází dávná historie lidstva. Zde ho zdobí červenající se kostel sv. Mikuláše z druhé poloviny 12. století. Stydět se však nemusí, vždyť je jednou z nejstarších sakrálních památek jižních Čech.

Z původních čtyř středověkých kostelů v okolí se zachovaly pouze dva. Kostel sv. Martina z roku 1488 v Polné na Šumavě a kostel sv. Mikuláše v Boleticích z doby krále Přemysla Otakara II., který byl zprvu rotundou. Zatímco zdevastovaný kostel v Polné opravil v roce 1994 stát z prostředků sbírky uspořádané v Německu a Rakousku rodinami vysídlenců, svatostánek v Boleticích na záchranu stále čeká.

Jeho stav se nyní snaží mnozí nadšenci zlepšit a pomocnou ruku podala i nedaleká Psychiatrická léčebna v Červeném Dvoru, pro jejíž pacienty se jedná o vhodný druh terapie.

Kdysi jsme vojenský prostor Boletice přecházeli z Kájova do Ktiše a dobře si vzpomínám na velký nápis na oprýskané kostelní věži: CCCP 11 : 1 ЧCCP. Archivy doloží, že takhle potupně naši hokejisté prohráli s Rusáky první zápas na MS 1979 v Moskvě. Ruské nápisy v azbuce na venkovních zdech i uvnitř kostela nejlépe vypovídaly o posledních sedmdesáti letech jeho života, kdy ho po roce 1968 obsadila sovětská posádka. Kostnice ve sklepení pod kostelem byla zase v padesátých letech minulého století zásobárnou materiálu na výrobu stolních lampiček místních vojáků. Náhrobky a kamenné komponenty hrobů kolem často mizely v základech nově stavěných domů.

Procházíme mezi zbytky kamenných náhrobků a pobořených zdí a cítíme sílu tohoto místa. Ještě stále je co zachraňovat, ještě stále něco zbylo. Hůře jsou na tom trosky bývalé školy, do které chodily děti do ruku 1955.

Cestou na Olymp...

Kostel sv. Mikuláše...

...

Bývalá škola.

...

...

...

...

...

...

Čas strávený na Olympu nelitujeme a jen neradi fotogenické místo, které na příchozí dýchne géniem loci, opouštíme. Čeká nás stoupání na Kraví horu, kde se kácí. Vrchol necháváme vpravo od nás a lesem jdeme k Přelšticím. Občasné výhledy na okolní kopcovitou krajinu budou brzy ještě častější, i zde kůrovec řádí a lesy mizí. Dohlédneme dokonce na Tatry, byť jen ty Hamerské u nedalekých Hořic.

Poslední pohled za Přelšticemi znovu patří táhlému hřbetu Blanského lesa a rozrůstajícímu se Kájovu. Tečku za hezkým výletem poskytne nízkým sluncem dokonale osvětlený poutní kostel Panny Marie z 14. století. Soubor zdejších církevních staveb patří k významným památkám pozdní gotiky.

Loučíme se spolu díky Covidu pro jistotu jen na dva metry. Jedu zpět na chatu, u které v trávě nacházím obě ztracené platební karty. Nálada se mi díky tomu ihned zlepší.

Naposledy jdeme na dohled Raziberku. Vypadá to, že jsme nedostatečně uhasili oheň.

...

Průhled mezi stromy ukazuje Hamerské Tatry u Hořic na Šumavě.

...

...

v

...

Kleť a Kájov.

Kájov...

Sousoší Třech svatých z roku 1733, zřejmě od Josefa Dietricha.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie...

...

...

...

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Zřejmě nebudete patřit mezi ty šťastlivec, kteří kostel sv. Mikuláše na Olympu navštívili. Nebo se mýlím?

34 40% Ne, opravdu jsem boletický kostel sv. Mikuláše nikdy neviděl(a).

24 29% Jel (šel) jsem kolem něho.

26 31% Prohlédl jsem si podrobně a zblízka tento historicky zajímavý kostel.

Hlasovalo 84 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

22. listopadu 2020 16:07

azave říká

Caaauuuu lidi, .poslal jsem odkaz dal do sveta, aby se i jini mohli na Olymp podivat ... .. . 

Nemám

23. listopadu 2020 13:49

Nemám říká

Také jsem na Raziberku byla ale před několika lety, vzpomínám si, že jsme stezku nebo značku na hradiště docela těžko hledali. Zřejmě tam moc lidí nechodí, přitom je to velmi zajímavé místo. Jsem ráda, že jste nám to povídáním a fotkami připomenul

To Boletice jsou o hodně známější ale že je tam Olymp to jsem nevěděla, Musím ta znovu...

Proč se ptáte na Prahu?

 

 

pavel Josef

24. listopadu 2020 18:55

pavel Josef říká

Byk jsem na Raziberku asi 3x, fakt se těžko hledá, ale je odtud hezký výhled. Olymp je jiné verze téhož názvu. A boletický kostel to je špica, chce to ale projít si i okolí kostela. V něm jsme byli 2x na vynikajících adventních koncertech.

pavel Josef

24. listopadu 2020 18:56

pavel Josef říká

Oprava: první slovo komentáře mělo být "byl" a ne býk. Jsem vůl, že po sobě nečtu

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.