Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

S báglem - Finsko a Estonsko

vydáno 17. dubna 2020 – napsal Redakce – žádný komentář

"Původně jsem to v plánu neměl, ale když mě k tomu donutil jízdní řád, nakonec jsem rád, že tomu okolnosti chtěly, abych dostal příležitost pořídit opět nějaké ty noční snímky. A že mlýny vypadají za umělého nasvícení a s barevnou ranní oblohou úchvatně! Velmi rychle se rozednívá. Obcházím kolem dřevěného plotu postaveného z klacků až na parkoviště muzea, kde se nalézá i hlavní vchod do areálu skanzenu..."

Světem s báglem - Stránky nezávislého cestování

Na webových stránkách www.sbaglem.cz najdete další informace, které vám mohou pomoci při plánování výletů do mnoha nám tolik vzdálených zemí.

FINSKO, ESTONSKO

23.9. pátek – 24.9. sobota

Turku – Hämeenlinna – Helsinky – Tallinn

Přistávám v Helsinkách po půlnoci. Vyzvedávám si bágl a jdu se podívat po informacích. Sice je nalézám, ale mají bohužel v tuto hodinu zavřeno. Beru si tedy v dostupných stojanech nějaké užitečné mapy – hlavně Helsinek. Všiml jsem si, že naproti informačního koutku je umístěna obrazovka, kde jsou promítány jízdní řády do celé řady finských destinací, kam se dá vypravit přímo z letiště. Zachytil jsem i město Turku, kam jede první spoj v 1:25 ze stanoviště 23-24. Paráda. Jdu to tedy hned omrknout. Před halou se nalézá doslova autobusové nádraží. Dokonce tu i na zmíněné stojánce visí tištěný jízdní řád. Odečítám z něho další možný spoj ve 3:30, ale v podstatě okamžitě ho zavrhuji. Nevidím sebemenší důvod, proč bych měl sedět na letišti, když mohu jet už v půl druhé. Je třeba být v Turku co nejdříve. Venku je pěkná kosa, takže si vybaluji mikinu. Vůbec, po příjezdu do Turku pociťuji chlad ještě víc. V autobusu ukazoval teploměr 7°C. Kráčím k budově autobusového nádraží. Je zavřeno. Potřebuji si ověřit čas odjezdu do Hämeenlinny, ale na zdejší tabuli vidím spoje maximálně do 8:45. Prostě je moc brzo. Vydávám se na noční prohlídku města. Kupodivu není tak liduprázdné, jak by se mohlo zdát. Občas tu a tam živáčka potkávám, nebo aspoň v dálce zahlédnu. Kráčím po hlavní ulici Aninkaistenkatu ke katedrále, která je dominantou města. Mám docela klid na vytváření nočních snímků. Občas kolem projde hlouček mladých vracející se z tahu, jinak je všude kolem ticho. Postupně ulicemi obcházím hlavní zajímavosti Turku. Zejména hlavní náměstí Market s ortodoxním kostelem. Jak název prostranství napovídá, bývají tu běžně trhy. Nyní tu je samozřejmě pusto prázdno. Přecházím po tmavé dlažbě tak tak, aby mě nesrazil čistící vůz. Není tu sám. Městem projíždí celá kavalerie. Když se vydávám k muzeu Umění na konci ulice Aurakatu, úplně náhodou jsem si všiml busty Lenina. Věděl jsem, že tu tento revolucionář někde pomník má, ale spíše jsem počítal s jeho hledáním. To, že na něj rovnou narazím, to jsem opravdu nepředpokládal. Bohužel je ve tmě dost špatně vidět, tak se sem vrátím, až se rozední. Zatím se odebírám k řece a kráčím po jejím břehu na jihozápad. Chci totiž dosáhnout městského hradu. Je to pěkná štreka. Pevnost leží poněkud stranou, a když k ní konečně přicházím, svítá a město se probouzí. Procházím hradem. Bohužel interiéry otevírají až v devět, což je pro mě pasé. To už se chci vydat na cestu do Hämeenlinny. Procházím si tedy stavbu kolem dokola, abych si prohlédl aspoň její architektonické prvky. Ke vší smůle je část zadní strany pod lešením, což mě docela zamrzelo. Odtud se totiž naskýtá na hrad nejhezčí komplexní pohled. Musím to vzít tak, aby mi lešení záběr nehyzdilo. Obcházím hrad kolem dokola a vracím se pomalu zpět do města. Opět kráčím po nábřeží a opět zavítám na Trhové náměstí a pochopitelně k soše Lenina. Je tak akorát čas jít ke katedrále, kterou v devět otevírají. Tu vidět chci a moc mě to nezdrží, abych byl v cukuletu na autobusovém nádraží. Prohlídku interiéru katedrály jsem nikterak uspěchávat nemusel. Za půl hodiny mi jede bus do Hämeenlinny. Původně jsem do tohoto města vůbec neplánoval cestovat, ale stojí tam zajímavý hrad a nedaleko se nachází také slušné muzeum tanků.

Jízda trvala něco přes dvě hodiny stejně tak jako cesta do Turku. Je stále pod mrakem a docela chladno. Vystupuji na zastávce ještě před autobusákem, odkud je to blíže do centra. Na zdejším rynku vyrostlo několik stánků s všeličíms. V rychlosti prokličkovávám lidmi k blízkému kostelu a dále přecházím ulicí Linnankatu k místnímu hradu. Na první pohled na mě hrad nikterak dojem neudělat. Divná stavba. Obcházím ji kolem řeky k bývalým kasárnám, kde je zřízeno vojenské muzeum věnující se především dělostřeleckým artileriím a přidružené technice. Za plotem je možno shlédnout množství kanónů a houfnic. Vstupuji do areálu a přes velké nádvoří kráčím ke vzdálené budově, kde je hlavní vstup do muzea s kasou. Nemám zájem toto místo navštívit, zajímá mě však, jak se dostanu do muzea tanků, které leží odtud asi deset kilometrů na sever. Vzhledem k tomu, že je dnes ve městě opět uzavřené turistické středisko, napadlo mě potřebné informace získat zde. Zjišťuji, že se tam dá celkem pohodlně dostat autobusem č.5, který jezdí z města přímo na místo. Co s hradem? Jak to časově poskládat? Hrad mám při cestě, tak se rozhoduji ho navštívit nejdříve. A to byla osudná chyba. Nejenže za ranec peněz není uvnitř nic k vidění (místnosti jsou prázdné a moderně přestavěné), ale ztratil jsem tu hodinu času, kterou jsem už bohužel nikde nevyšetřil. Navíc se mi nepodařilo hned najít autobusovou zastávku linky jezdící k tankovému muzeu, až teprve na hlavní silnici za řekou kousek od vlakového nádraží. Bus jede za dvacet pět minut. Nechce se mi tu čekat, tak se vydávám na procházku lesem podél druhé strany řeky. Stezka zde vede po prknech mokřady s rákosím až na molo, odkud se naskýtá parádní pohled na hrad. I přestože jsem se zde zdržel pouze na nezbytně dlouhou dobu, autobus v půl třetí mi o šest minut ujel. Tak to je pech. Stojím na autobusové zastávce před budovou nádraží a přemýšlím, co dál. Mohu jet za hodinu dalším spojem, ale tím se mi výrazně posune odjezd do Helsinek. Mohlo by to ohrozit mé odplutí do Tallinnu, kde mám předplacený nocleh. Předem jsem si totiž nezjistil přesný odjezd trajektu a nezakoupil lodní lístek, což nebylo zrovna dvakrát moudré. Normálně by to bylo jedno, ale když má člověk na všechno jen omezený čas, nemůže jím plýtvat. Každá promarněná hodina může negativně násobit důsledky. Z obav z možného prošvihnutí lodě a pozdního příjezdu do Tallinnu se tedy rozhoduji, ač nerad, na tanky nejet a vydat se zpět do Helsinek. V automatu si pomocí platební karty kupuji jízdenku na třetí hodinu. Budu muset přestupovat v Riihimäki.

Ve čtvrt na pět jsem v Helsinkách. Mířím rovnou do přístavu. I když kráčím kolem významných budov, nezastavuji se. Jdu až na konec zálivu, kde sídlí společnost Viking Line. Tady mi sdělili, že jízdenka stojí 26 eur a že loď vyplouvá v půl desáté večer. To se mi zdá pozdě, tak jdu ještě omrknout jiné společnosti. Dobrovolně jsem se tak rozhodl jít 2 km zcela zbytečně, protože jsem zde nepochodil. Jedna společnost už vypravila dnešní poslední loď, takže přepážku zavřeli a jiná sice pluje v šest, ale za dvojnásobnou cenu. Vracím se tedy zpět do centrály Viking Line, kde si zároveň kupuji zpáteční lístek na 29.9. Celkem za 46 eur. Hodiny ukazují čtvrt na sedm, když se ještě vydávám do města. Kdo ví, kolik budu mít času a jaké bude vůbec počasí poslední den před odletem, na který jsem si prohlídku Helsinek naplánoval. Je třeba ten čas využít. Když si vzpomenu, že jsem klidně na tanky v Hämeenlinně jet mohl… Ach jo. Kráčím k červené Uspenské katedrále a přes Senátní náměstí k nádraží. Na přilehlém prostranství probíhají trhy, tak se procházím mezi stánky. Celkem rychle se setmělo, tak přecházím na noční snímky. Ve čtvrt na devět se vracím na terminál do přístavu. Přecházím k nástupní bráně a čekám. S přibývající hodinou odplutí cestujících stále přibývá. Pochvíli tu není pomalu k hnutí. Po deváté nastupujeme na obrovskou loď. Jistě největší plavidlo na jakém jsem kdy plul. Hotový Titanic. Nachází se zde několik barů, kabaretů diskoték, nákupních center, jídelen… Sedám si ke stolu a píši denní zápis, abych se tím nezdržoval, až dorazím po půlnoci do hotelu. Poté, co jsem hotov, jdu omrknout, co se na lodi děje. Procházím přes karaoke bar a končím na diskotéce za ním. Postarší DJ tu pouští staré dobré fláky oldies, velmi podobného repertoáru, jako se hraje u nás. Sedám si do křesla a bavím se tím, jak lidé rozličného věku na parketě paří. Ovšem vynikající představení bylo připraveno až na samotný závěr jako překvapení. Z parketu byli všichni vyhnáni, aby mohla nastoupit ženská taneční skupina. To, co tu předváděly na rockenroll, bugy bugy a podobné styly, to mě dostalo. Ženy ve věku cca 45 let tancovaly tak úžasně a naprosto sehraně, že jsem od nich nemohl odtrhnout oči. Krásná tečka za plavbou přes Finský záliv. Estráda končí akorát v momentě, co vplouváme do tallinnského přístavu. Po dvou a půl hodinách plavby vystupuji na estonskou půdu. Přestože je tma jak v pytli a není nic moc vidět, zorientovávám se rychle a vyrážím směr hotel. Procházím kolem severního opevnění starého města. V hotelu na mě již čekají. Přes booking.com jsem poslal upřesnění mého příjezdu mezi půlnocí a jednou, což vyšlo přesně na polovinu. Pokojík mám velice příjemný a celkem útulný. Jdu se rychle umýt a na kutě.

25.9. neděle

Tallinn

Díky pozdnímu příjezdu jsem si ráno pochopitelně pospal. Večer jsem byl na pochybách, zda se vůbec vyspím, neboť mi dost nepříjemně houkal radiátor. Naštěstí jsem to vůbec nevnímal, takže jsem hnípal do osmi naprosto nerušeně. Než jsem se vyhrabal z hotelu, bylo devět. Kráčím do města nejkratší cestou, tedy ulicí Nunne. Je nádherně. Odhaduji, že bude k patnácti stupňům. Mé první kroky vedou do infocentra kousek od náměstí Raekoja. Dle zkušenosti z Finska jsem ani nedoufal, že budou mít otevřeno. Mají. Získávám informace ohledně dopravy na letiště (na zítra tam mám rezervované auto), jenže první autobus jede v šest, což je pozdě. Budu muset využít taxík. Dále zjišťuji něco o bývalé věznici a pevnosti v Patarei a také o klášteru v Piritě. Rovněž mě zajímá jako bonusový cíl, kdybych měl čas, vodopád Keila juga. Nemyslím si, že bych to všechno stihl, ale co kdyby… Od turistického střediska se dávám hned na výstup k ruské katedrále Alexandra Něvského. Pochopitelně se v pravoslavném chrámu nesmí fotit a navíc tu zrovna probíhá mše. Kupuji si tedy aspoň pohlednici, abych měl památku na vnitřní prostory. Poté se přesouvám dále ke katedrále Panny Marie. Chtějí tu vstupné a na věž taktéž. Do útrob kostela je vidět i z neplaceného prostoru a věž si nechávám ujít. Za chvíli mě totiž čekají tři vyhlídky, ze kterých uvidím něco podobného, co by se mi naskytlo z věže kostela. První vyhlídka hledí na moderní Tallinn, takže nic zajímavého. Ovšem následující dvě na staré město s opevněním a strážními věžemi, to je jiná káva. Výhledy jsou úžasné. Vracím se kolem ruského kostela a infocentra na hlavní radniční náměstí Raekoja. Vyrostly tu tržní stánky a na pódiu hraje a zpívá folklórní kapela. Důvod, proč se tu chvilku pozdržet. Poté, co jsem si dostatečně užil kulturního zážitku, pokračuji do starobylé čtvrti Katariina. Nachází se zde středověký dominikánský klášter. Je trochu ukryt stranou hlavních ulic. Musím projít skrz blok do malého tmavého dvora, na jehož konci vidím úzké kamenné schodiště. Právě tudy se dostávám do zmíněného kláštera. Když si vzpomenu na hrad v Hämeenlinně, tak to je nebe a dudy. Tady z toho místa čiší syrovost drsného života dávných časů. Prošel jsem si těch pár místností a musím zase dál. Následujícím bodem jest kostel sv. Olafa. Samotný svatostánek není nikterak zajímavý a navíc se tu rovněž koná bohoslužba. Hlavní objekt mého zájmu představuje věž s vysokou štíhlou střechou. Zakupuji vstupenku a deru se úzkým kamenným točivým schodištěm do šedesátimetrové výše, kde se nachází vyhlídkový ochoz. Pořádně jsem supěl, když jsem se ocitl na uzounkém rantlu střechy. Jasně je tu dán směr prohlídky, protože se dva lidi velice obtížně vyhýbají, navíc pouze v některých místech, kde to vůbec jde. Vyhlídka je vybudována na šikmých plátech střechy a chůze po ní patří k adrenalinovým zážitkům. Nicméně, rozhodně stojí za to. Výhled je famózní! Slézám zpět na dlažbu ulice a vydávám se severní branou ven ze starého města. Mířím ulicí Suur-Patarei k bývalé věznici. Už v momentě, co se blížím, budovy arestu mě doslova fascinují. Přecházím dvůr až k budce, kde si zakupuji za 3 eura vstupenku. Teprve nyní vcházím do toho pravého areálu vězení. Blok nalevo je otevřen k volné prohlídce. Jak tak procházím zchátralými chodbami a nahlížím do temných kobek této prastaré stavby, nedokážu si představit, že tu byl někdo vůbec zavřený. Místo působí tak odporně, že se to zdá být nemožné. Celý komplex je jedna velká deprese a úděs. Tím, jak je objekt ve značně zchátraném stavu, působí celkově až mrazivě a chmurné myšlenky ještě podporuje. Ovšem na druhé straně z hlediska stavebního, je objekt neuvěřitelné architektonické dílo. Prostě nádhera. Vězení se těší relativnímu zájmu návštěvníků. Potkávám jich tu poměrně hodně, nikoli však tolik, aby mi kazili dojem z tohoto místa. Peklo, které tu muselo být v době největší „slávy“, si jen lze těžko představit. Zvláště temné cely v útrobách pevnosti, kobky bez oken, nebo otevřené venkovní klece, nad kterými se den i nocí procházely stráže…, to byla běžná realita tohoto světa. Prohlídkou bývalé věznice v Patarei jsem snadno ukrojil celé dvě hodiny. Myslím, že jsem prošmejdil všechny prostory, které jsou návštěvníkům zpřístupněny. Nyní je čas se přesunout k nákupnímu centru Viru keskus, kde by měla být zastávka autobusů jezdící do čtvrti Pirita. Tam se nachází zbytky velkého středověkého kláštera. Popocházím až na páteřní třídu Narva maantee, kde nasedám na „osmičku“. Pro jistotu si ještě u řidičky ověřuji správný směr na Pirita kloostri varemend. Na digitální tabuli sleduji průběh zastávek, dokud se neobjeví ta má. Ihned po vystoupení nemohu přehlédnout vysoký štít klášterní budovy vystupující nad okolní stromy. Vstupné jsou zde dvě eura. Prohlížím si nejprve hlavní objekt, z něhož se dochovaly kompletně všechny obvodové zdi. To však nelze říci o ostatních částech kláštera, kde zbyly fakticky pouze základy. I tak se jedná o příjemný zážitek s ochutnávkou kapky historie. Dnes je pěkný pařák. Udělalo se krásně teplo, počítám, že by mohlo být ke dvaceti. Sundavám si bundu a přebíhám na druhou stranu silnice k zastávce zpět do centra Tallinnu. Ve městě si sedám na lavičku u obchoďáku Viru keskus a pozoruji městský shon. Před budovou se totiž nalézá velmi rušná křižovatka, na které se provoz nezastaví. Žije to tu. Jak tak sedím, honí se mi hlavou myšlenky na vodopád Keila juga. Procházím si vytištěné jízdní řády a koukám, že je tam dost řídké a komplikované spojení. Vyšlo mi, že bych se tam v tuto hodinu možná dostal, ale zpátky už ne. Je už dost pozdě, zpáteční spoj bych prostě nechytnul. OK, tento cíl tedy škrtám. Nevadí. Mám v plánu zítra navštívit velmi podobný vodopád Jagala juga. Zvedám se a zacházím do obchodního domu nakoupit nějaké potraviny, prostě zásoby na zítřejší autovýlet. Poté se vracím přes staré město směrem k mému hotelu. V centru to dost žije. Vyskytuje se tu poměrně hodně pouličních muzikantů a plných hospodských zahrádek. Jen hlavní náměstí poněkud upadlo. Ranní trh zmizel a na pódiu nikdo nevystupuje. Prostor téměř zeje prázdnotou. Lidé posedávají ve venkovních restauracích podél domů lemujících prostranství Raekoja. Napadlo mě, že jsem se v turistickém centru zapomněl zeptat na spojení do Kuressaare na ostrově Saaremaa. Zacházím tedy po cestě k informačnímu okénku na vlakovém nádraží, ale babča za přepážkou mi k tomu nic neřekla. Anglicky evidentně neumí, a když už už přecházím na ruštinu, dal se se mnou do řeči turista stojící ve vedlejší frontě. Právě se z Kuressaare vrátili a autobusy prý jezdí z ulice Tartu, z tamního hlavního nádraží Tallinna Bussijaam. Prý se tam dostanu nejlépe taxíkem za deset eur. Já si však později na mapě všiml, že se tam dá jet od mého hotelu přímou tramvajovou linkou č.2, a to bez přestupování. Tak super. Jenže když jsem přišel na zastávku u hotelu, koukám, že jsou koleje zrušené vč. zastávky. Náhrada je zajištěna autobusem č.52. Ten jede k Viru keskus, odkud bych pak na ulici Narva pokračoval tramvají. To by šlo. Jsem rád, že dorážím do hotelu v sedm. Sice poměrně brzy, ale aspoň se v klidu připravím na zítřek a půjdu brzy spát. Zítra totiž musím vstávat už ve čtyři, protože mám zamluvené auto na pátou. To jsem udělal schválně, abych měl dostatek času navštívit všechna vytipovaná místa a začal prohlídku s rozedněním.

☆ ☆ ☆

Další dobrodružství putování po Finsku a Estonsku najdete na stránkách autora článku Leoše Tesaře na webu Světem s báglem - stránky nezávislého cestování.

Za redakci Rony