Půltucet (květen 2021) - příběh fotografie

Půltucet (květen 2021) - příběh fotografie

Motto: „Kdo nezná přístav, do kterého se chce plavit, tomu není žádný vítr příznivý.“ Seneca

Díky chladnému dubnu i květnu má letos vegetace nejméně čtrnácti denní zpoždění, přesto se již můžeme pokochat obrazky, kde znovu zelená barva dominuje. Říká se o ní, že uklidňuje a jistě je na tom kus pravdy, byť i mít modré nebe nad hlavou je velmi příjemné. Zvlášť když se do něho díváte ležíce na vonící zelené trávě.

Přítel Azave mi počátkem května zaslal odkaz na zajímavé webové stránky Bylinky a koření a já ho rád přikladám. Sám si zjara některé z nich také dopřávám, často popíjím čaj z mladých výhonků kopřiv, kterých mi kolem chaty vyrůstá dost. Pojďme tedy společně nakouknout mezi šest jarních fotek s přírodní tématikou.

1. Májová idylka

Když se svěže zelená tráva potkává s jasně žlutými květy pampelišek v dokonalé harmonii, mohou jí nevinně bílé květy rozkvetlé jabloně jen tiše závidět. Oživlá příroda je hned plná života a optimismu. Nelze kolem jen tak nevšímavě projít a nic nevidět.

. . .

2. Klášterecký viadukt

Moje původní cyklotrasa měla vést od Lipky na Šindlov, jenže dohledání třech tisícovek v masívu Boubína (V Oboře, Včelenský vrch, Kupa) mne zdrželo víc, než jsem předpokládal, zatímco fronta od západu naopak zrychlila svůj postup přes Šumavu, že nezbylo než zvolit ústup k Vimperku. Ani v dešti jsem však nemohl bez povšimnutí minout Klášterecký viadukt, který překlenul údolí malebného Arnoštského potoka. Jen na vláček, jenž by ho oživil, jsem už neměl v začínajícím dešti chuť čekat..

. . .

3. Odstíny zelené

Již před více než 2,5 miliardami let v prvních primitivních organismech začaly působením slunečního světla chemické přeměny organických sloučenin, byl tím nastartován nejdůležitější biochemický proces na Zemi - fotosyntéza. Děj, při kterém si rostliny vyměňují látky a energii se svým okolím. V listech rostlin se část energie slunečního záření (jen 1 - 2 %) mění na chemickou energii, která se ukládá do molekul glukózy (cukru). Buňky listů obsahující zelené barvivo chlorofyl jsou schopné dopadající světlo absorbovat. Chlorofyl dokáže nejlépe využívat světlo v červené a modré oblasti viditelného světelného spektra, zatímco nevyužité světlo se odráží a rostliny se našemu oku jeví jako zelené.

"Fotosyntéza by fungovala, i kdyby listy byly modré, či měly jakoukoli jinou barvu. Nejúčinnější by byla, kdyby rostliny měly listy zbarvené černě nebo šedě", tvrdí Lubomír Nátr, profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Listy jsou však zelené, protože chloroplasty obsahují zelené barvivo - chlorofyl. Proč je ale barvivo v chloroplastech právě zelené, když zelená barva zachycuje pouze světlo barvy modré a červené, nikdo s určitostí neví.

Ale buďme upřímní. Chtěli byste, aby příroda kolem nás byla rudá? Snad jen kdybychom my všichni měli modrou krev.

. . .

4. Louka pod Vysokou mýtí

Tryskové proudění nebo-li jet stream je proudění vzduchu v atmosféře ve směru ze západu na východ a je vyvoláno rozdílem teplot v rozdílných zeměpisných šířkách. Je pro něj charakteristická rychlost větru přes 108 km/h, v extrémních případech i přes 700 km/h a právě díky němu se na obloze často tvoří nádherné obláčky, bez kterých je každá fotka krajinky fádní. Jistě pomohly i rozkvetlé svažité loučce pod Vysokou mýtí nedaleko Křišťanova.

. . .

5. Alej smíření

Mnoho vísek bylo po poválečném odsunu německy hovořících obyvatel odsouzeno k zániku. Někde k úplnému, jinde několik domů neblahý osud přečkalo. Alej smíření byla založena v místě bývalé osady Táflova Huť nedaleko Kubovy Hutě. Sdružuje dvě části. První je tvořena kombinací českého národního stromu lípy a německého národního stromu dubu, kdy bylo vysázeno 34 stromů. Tato část aleje je zakončena přímo v prostoru, kde stávala osada Táflova Huť.

Druhou část aleje tvoří ovocné stromy. Informační panely na odpočinkovém místě, které bylo zřízeno v prostoru bývalé Táflovy Huti, jsou zaměřeny na seznámení s dřívějším soužitím obou národů v pohraniční oblasti Šumavy.

. . .

6. Puchárenský rybník

"Rybník byl vybudován schwarzenberskou lesní správou na začátku 20. století po lesní kalamitě způsobené orkánem 25. listopadu 1917. V roce 1948 knížecí schwarzenberské revíry převzala tehdejší krajská správa lesů a s účinností od 1. ledna 1953 národní podnik Vojenské lesy a statky Horní Planá. Od 50. let nádrž nebyla udržována, hráz postupně chátrala. V roce 2019 Vojenské lesy a statky nádrž na Puchéřském potoce obnovily. Investice do Puchárenského rybníka je součástí programu Živá voda VLS, který VLS spustil v roce 2015 a snaží se jím zvýšit objem vody zadržované v krajině, a také podpořit druhovou rozmanitost přírody v daném místě. Obnovou Puchárenského rybníka má také dojít k posílení výskytu perlorodku říční na Puchéřském potoce."

Toto mi vyzradila Wikipedie. S dalším dokumentem z dílny České televize již tolik souhlasit nemohu. Puchárenský rybník prý veřejnost neuvidí, jelikož se ukrývá v přísně střeženém vojenském prostoru, kam je vstup přísně zakázán.

Ach ty věčné zákazy, snad abychom již raději do smrti nosili všichni respirátory nebo roušky a nevstupovali pro jistotu nikdy do volné přírody. Ale pokud bych toto dodržel, nikdy bych při sjezdu od vrcholku Chlumu nenarazil nedaleko Pucharenské nádrže na stádo jelenů a přišel o dost dobrý zážitek.

∆ ∆ ∆

Nejvíce vašich hlasů v aprílovém měsíci získává ne překvapivě fotka Tichý blázen.

Zakončit bychom mohli odkazem na knihu Karla Klostermanna V ráji šumavském. Dnes zažíváme podobnou dobu, kdy kůrovec poničil velké plochy Šumavy a my s úžasem zjišťujeme, jak rychle se dovede příroda vrátit, pokud k tomu má vhodné podmínky. Hazard s nezasahovaním proti přemnoženému broučkovi naštěstí Šumava, ovšem s velkou pomocí lesníků a mohutného kácení napadených smrků, ustála, a nám, jejím milovníkům, zbyly i nějaké ty méně porušené souvislé lesy.

Začali jsme odkazem na bylinky a můžeme jimi i skončit. Zvu vás k poslechu stejnojmenného alba Petra a Hany Ulrichových a skupiny Javory. Tuto vinilovou desku vlastním a tak si ji mohu pustit i s obvyklým lehkým praskáním, pro LP desky tak charakteristickým. Je zajímavé, kolik fajnšmekrů se k nepříliš praktickým vinilům vrací.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - květen 2021

11 23% Májová idylka

6 13% Klášterecký viadukt

9 19% Odstíny zelené

6 13% Louka pod Vysokou mytí

8 17% Alej smíření

7 15% Puchárensky rybník

Hlasovalo 47 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

1. června 2021 07:51

azave říká

Krasny fotky, coz o to, ale hlas mam dat komu ?? Tedy jakej fotce ??? 

Rony

1. června 2021 08:21

Rony říká

Omlouvám se za chybičku, která se stane maximálně jednou za sto let.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.