Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Dolomity - San Pellegrino lll.

vydáno 6. září 2016 – napsal Rony – žádný komentář

Poslední dva dny náš neminou plnohodnotné túry. Především sestup z vrcholu Cimon del to della Trappola (2 401 m n. m.) kolem jezer Laghi di Bombasèl a Lago Lagorai do doliny Val Lagorai je úžasný. Klesáme pohodlně starou kamenitou cestou až do Cavallesa, 1 700 metrů hluboko.
Výstup na Monte Piana 2 324 m n. m.) vede od jezera Misurina serpentinami, kterými vlekla na vrcholovou plošinu svá děla italská vojska v l. světové válce. Pozůstatky bojů vnímáme na hoře velmi zřetelně. 

Den šestý: Cavallese - Z Cimon del to della Trappola (2 401 m n. m.) kolem jezer Laghi di Bombasèl a Lago Lagorai do doliny Val Lagorai

Lago di Bombesèj - Lago Lagolai.

Lago di Bombesèj - Lago Lagolai - Cavallese.

Ráno zaslechnu zprávu o dalším teroristickém útoku ve francouzské Nice. Tu však zde v Itálii přebíjí informace o srážce vlaků u Bari, také s mnoha mrtvými. Tady v horách však jsme proto, abychom se podobnými věcmi nestresovali. Víc nás zajímá to, že přes noc do okolních hor hezky nasněžilo. Na koulovačku to sice není, chladno je ale patrné jen co vystrčíme nos z hotelu. Na dnešní trek bude nutné se přiobléct. Pro jistotu dávám do batohu čepici a rukavice.

Probuzení do chladného dne. Budeme dnes brodit sněhem?

Sníh však dlouho nevydrží. Odpoledne po něm nebude ani památky.

Míříme na jih do Cavallese a to se projeví hned, jakmile projedeme tunelem jeden horský hřeben. Za ním není po sněhu ani památka. Na horní stanici lanovky, která má cestou na vrchol Paion del Cermis (2 229 m n. m.) dvě mezistanice, je pouhý poprašek na nejvyšší hoře Castel di Bombasei (2 535 m n. m.). My stoupáme pouze na Cimon del To della Trappola (2 401 m n. m.). Přestože není stoupání dlouhé, dává zabrat. Na hřebínku navíc dost silně fouká a tak rukavice opravdu využiji.

Lanovka k Rifugi Paion (2 229 m n. m.).

...

Cimon del To della Trappolla (2 401 m n. m.).

...

...

Cavallese.

...

Vzdálené vrcholky hor.

...

...

...

...

...

...

Při výstupu už je větrno. Nasazujeme čapky i rukavice, kdo co má.

...

...

Markétu zdola sleduje Venca.

Společné foto na Cimon del To della Trappola.

Krásnou travnatou pěšinkou přejdeme hřebenem do sedla, odkud se schází k jezeru Laghi di Bombesèi. Dnes jsme různě rozhozeni po trase, která není nijak přesně určena. U průzračné jezerní vody se zdržíme krmením mladých pstruhů. Něco málo si zobnu také, hlad jako ty rybky ale nemám. Nad jezerem nahlížíme do hluboké doliny k Lago Lagorai. Pohled nás tak nadchne, že se rozhodneme pokračovat původně naznačenou trasou k jezeru a dál do Cavallese. Čekám na Jarku s Hankou, aby se k nám připojily. Jde nás šest a to je dobrý počet. Díky tomu se na úzké stezce vedoucí svahem, nepošlapeme. Trochu hlídám čas, odjezd v 17 hodin snad stihneme.

Letecký pohled na jezera Laghi di Bombasèl a Lago Lagorai.

...

...

...

...

...

...

...

Janka po horách ráda létá.

...

...

Jezerní vize.

S modelkami je krásná horská krajina ještě hezčí.

...

Smaragdová jezírka, jasné perly na náhrdelníku plném drobných maličkostí.

Květy, kvítky, rostlinky. Stále je no co se dívat, stále je co obdivovat.

Jezero Laghi di Bombasèl.

Půjdeme dál?

Lago Lagorai.

Před jezerem Lago Lagorai potkáváme baču s klidným ovčáckým psem, kteří zde hlídají stádo ovcí. Zaujme nás i místní zmije. Zblízka si ji fotím a slyším její odmítavé syčení. Pro dobrou fotku se občas riskovat musí.

Jezero je dlouhé, uzavřené z obou stran vysokými horami, mezi nimiž si z něho klestí cestu potok. Slyšíme hukot vodopádu skrytého v lese pod námi. Kameny vyskládaná cesta míří do údolí Lagorai a ani nevnímáme, jak rychle ztrácíme výškové metry. Celkem jich dnes bude přes 1700. Stará cesta je ukrajuje postupně a to se nám líbí.

Na malé loučce se nám otevře pohled zpět na vodopád, který jsme nahoře slyšeli. Je daleko, přesto je vidět, jak je mohutný. Níže se rozhodujeme jestli jít k mezistanici lanovky, ale nechce se nám nikam stoupat a radši sejdeme k řece u obce Tesera. Cyklostezka odtud vede do Cavallese. To kontroluji na mobilu v mapách.cz, kam jsem si stáhl mapu Itálie. Mnoho turistických cest sice chybí, přesto jasné určení místa pomůže. K busu dojdeme s pouhou čtvrthodinovou rezervou.

Pestrost květů vnímám...

Krajinu plnou hodných skřítků. Stačí se zasnít, stačí přičichnout...

Pohlédnout hluboko do údolí, kde malé stádo ovcí připomíná bílé hlavy odkvetlých pampelišek, čekajících až jejich semínka rozfouká vítr po celém světě...

Kdo hledá krásu, najde ji. Je všude kolem nás. I v našich srdcích, která ji v lásku mění. V lásku a úctu k horám, lidem, květinám...

Stačí jen mlčet a nechat se vést až tam, kde ticho je bezedné jako nejhlubší propast, do níž dlouze padá poslední vyřčené slovo..

To ticho ruší jen zurčení potůčku, z kterého můžeš pít z dlaní vodu chladivou a průzračně čistou. Vodu, co zhojí všechny rány na těle i duši.

Sevřeným údolím jdeme k jezeru Lagorai. Jeho jméno rezonuje mezi skalními stěnami, aniž by bylo vyřčeno. Úžasné místo, skryté mezi horami, kde by se chtěl člověk zůstat navždy.

A jako Exupériho Malý princ se nechat uštknout hadem. Odhodit tělo a odletět zpět na svoji planetku, na které je místo jen pro něho a pro jeho květinu, jedinou růži.

Nejen vesmír i hluboké vody jezera skrývají malou planetu. Pro jedinou živou bytost, pro jedinou květinu...

Někdo hledá planetu, jiný svoji cestu. Ne každý hned napoprvé tu správnou najde...

Hledání cest je lidským údělem i cílem...

Jsou cesty staré, věky vyzkoušené, a jsou cesty nové. Ty nové mohou být lákavé, občas jsou však slepé...

Věřte na staré cesty, byť jsou tvrdé a kamenité...

Vedou bezpečně k cíli.

Ze starých cest se lze i ohlédnout zpět. Uvidíte pak často to, co vám dříve uniklo.

Spatříte volný prostor a dohlédnete snáze do všech důsledků, které jsou jinak skryty.

Vzdalujeme se horám, myšlenkám, snění... Spadli jsme do reality!

Z pramene bystřina, z bystřiny potok, z potoka řeka...

...

...

...

Večer nás nemine slavnostní večeře s šesti chody. Je u ní podivné ticho. Jitka mlčí a zdá se mi, že je to mojí vinou. Asi jsem jí opravdu neměl dávat takovou dardu do zad, když jí při včerejší večeři zaskočil pudink či co. Chtěl jsem jí tím zachránit život a místo vděku nám teď na talíři jako první chod sdělení, že jsem ji asi chtěl přizabít. Tak to se musím omluvit a ohradit. Stejně jako jsem vloni neměl v úmyslu vytopit Silvu, nebylo mým úmyslem ani letos zabít Jitku. Je to kámoška!

Den sedmý: Lago di Misurina - výstup na Monte Piana (2 324 m n. m.)

Jezero Misurina - Monte Piana.

Poslední den je již i cestou domů. Loučíme se pohledem se San Pellegrinem a vychutnáváme si měnící se krajinu za okny autobusu, který cestou do Cortiny d' Ampezzo s potížemi překonává tunel za jednou ze zatáček serpentin do sedla Falzarego.

tunel

O kousek dál zase Italka se svým malým autíčkem couvá před našim autobusem tak vehementně, až skončí ve škarpě.

auto

Krátkou zastávku v sedle Falzarego vyplním pobíháním, za účelem pořízení co nejlepších fotek. V dáli z mraků čouhá nejvyšší vrchol Dolomitů Marmolada, na kterou jsme s Romanem před mnoha lety s partou vystoupili.

Marmolada se skrývá v dáli v mracích.

Passo Falzaredo.

...

Marmolada.

...

...

...

Nad Cortinou di Ampezzo.

...

...

...

Cortina di Ampezzo.

...

...

...

...

...

Další zastávka u jezera Lago di Misurina (1 734 m n. m.) je kratičká, protože nedaleko za ním čekají na naši návštěvu mohutné vrcholy Monte Piana a Monte Piano. Známé jsou především tím, že zde probíhaly boje l. světové války. Popisovat celou historii nebudu, ale proklikněte se na stránky www.valka.cz, kde je vše podrobně a hezky rozebráno. Z textu ocituji jen tento úryvek:

Na Monte Pianu proběhlo mnoho bitev i drobných šarvátek. Jednu z nich ve svém deníku popisuje brněnský inženýr polytechniky Bohumil Sperling. V té době byl velitelem rakousko-uherské dělostřelecké baterie Landro II, dislokované na Rautkofelu (2607 m).

Do svého deníku si zapsal: „23. 10. 1917 – Měli jsme v posledním čase pohnuté dny. 21. měla začíti akce proti Mt. Pianu. Byla odložena na 22. t. m. Začali jsme v 5 hod. 10 minut bouchati jak vzteklí (ovšem na zdejší poměry), pak postupovaly útočné Patrouly, ale byly 2x vrženy zpět. Taloš asi od přeběhnuvšího snad jednoročáka zvěděl oč se jedná a začal současně s námi stříleti Sperrfeuer (uzavírací palbu, pozn. autora). Tím ovšem celá akce na svoje slabiny skončila žalostně. Stříleli jsme pak ještě celý den, ale pěchota se pak již boje nezúčastnila. Dnes z rána začali Taloši v 5,05 zase bubnovati asi ze strachu před opakováním útoku. Dnes honil jsem italská auta, ovšem většinou marně. Ujela všechna, ale byla to přece komedie, musel jsem se tomu smáti, že z nás mají takový strach. Myslím, že je neodůvodněný.“

Od Misuriny, která je zastávkou příznivců laviček, promenád, barů a prodejen suvenýrů, se rádi vzdalujeme do hor. Z nedalekého kempu stoupá vzhůru cesta, která svými výhledy uchvátí. Pod námi se hloubky mnoha set metrů propadá dolina Val Popéna Bassa a za ní ční do nebes jeden z vrcholů skupiny Monte Cristallo, 2 768 m vysoký Monte Cristallino di Misurina. Ideální podmínky pro fotky vytváří bílé obláčky, plující blankytně modrou oblohou. I přes neustálé stoupání si vychutnáváme poslední trek v těchto nádherných horách. Ve vápencových skalách všude okolo nás rostou bylinky, jejichž názvy nám zvětšiny zůstávají skryty.

Jezero Misurina.

Cestou na Monte Piana.

...

...

Val Popéna Bassa.

...

...

...

...

...

...

Panorama.

...

...

Pohodlná cesta končí kousek pod vrcholem u Rifugi M. Piana A. Bosi. Na vrchol Monte Piana nás již dovede stezka mezi zákopy, valy a kamennými zídkami. Vichr se žene náhorní planinou s takovou silou, že si oblékám pláštěnku. Jedinou skrýš poskytuje závětří velké mohyly nebo zákop, kam také nefouká. Kolem zvědavě poletují kavky žlutozobé. Ve skrytu obědváme. Mohu tomu ale říct oběd, když mi stejně jako předchozí dny stačí kousek čokolády či tatranka? Hodně piji a skoro nejím. Hory mi vzaly síly, přesto se cítím mnohem lépe než první den. Trochu jsem se poničil fyzicky, ale odpočinul psychicky. A udržel rovnováhu mezi těmito dvěma póly, které jsou často v rozporu. Když se někdo v horách fyzicky zcela zničí, jeho psychice to jistě nepřidá.

Rifugi Monte Piana A. Bosi leží ve výšce 2 205 m a na vrchol Monte Piana (2 324 m n. m.) je to již kousek.

Rozlehlá planina byla za l. sv. války velkým bojištěm.

Člověku se ale honí hlavou různé myšlenky... Tady a válka? Zbláznil se snad někdo?

...

...

Piramide Carducci.

...

Zákopy jsou na mnoha místech.

Kavče žlutozobé.

...

Za tatínka...

Z Monte Piana na nedaleké Monte Piano již nejdeme. Radši provádíme podrobný průzkum a procházíme zákopy. Poté sestupujeme zpět k horské chatě, kde zevluje Venca. Týden ve vysokých horách ho hodně vyčerpal a jeho tempo se zpomalilo. Na polévku, kterou jsme si chtěli dát, si musíme nechat zajít chuť, neboť ji vyjedli ti, co sem nahoru vozí jakási horská taxislužba. Několik aut zde celý den pendluje nahoru dolů a vozí sem turisty, co nevyjdou po svých.

Nad horskou chatou M. Piana A. Bosi.

Kaple.

Skodawerk, výrobce děl pro l. světovou.

...

Hluboko pod sebou vidím Hanku a Jarku. Volají na mne že jdou na polévku dolů. Rozhodnu se proto pro sestup alternativní a kratší cestou, kolem vrcholku Col de le Saline. Jdu sám a metry rychle ubývají. Kousek před kempem obě dobíhám. Bohužel polévku nám hosté vyjedli i dole a tak zůstáváme sedět jen u kávičky. Letos jsem si holek tolik neužil, a tak jsem rád, že můžeme chvilku pokecat.

Čeká nás již jen přejezd domů, do podobně, byť jinak krásných Čech.

...

...

...

...

V serpentinách.

...

...

...

...

Bouře nás doprovází i cestou domů přes Rakousko.

Jezero v Rakousku. Krátká procházka při cestě zpět.

Z Dolomitů jsem si pro radost vytvořil i fotoknihu (260,-Kč). Pokud by někdo z účastníků zájezdu měl zájem, může mě kontaktovat... Deset z dvanácti knih je již zadaných. Lze ale počkat na další slevu (bez ní je cena 1 040,- Kč) Happy Fota a dotisknout další.Stejně jde dotisknout i loňské Alpy 2015. elcas@zliv.net

Kniha má 52 stran.

...