Putování Chodskem lll. - Koloveč, Bolfánek, Černá věž v Klatovech

Putování Chodskem lll. - Koloveč, Bolfánek, Černá věž v Klatovech

Třetí den začneme návštěvou muzea techniky a řemesel v Kolovči. Opustíme chodský kraj a po krátkém přesunu k Chudenicím na nás čekají nejen vzácné douglasky a jiné dřeviny v Americké zahradě, ale i zajímavá rozhledna Bolfánek, s krásnými výhledy na Šumavu, Český les, Švihovskou vrchovinu i vzdálené Doupovské hory.
Výstup na klatovskou Černou věž pak korunuje třídenní putování hornatou krajinou jižní části Českého lesa a Klatovskem.

Kolovečské muzeum techniky a starých řemesel

Před odjezdem z Korábu jsme dostali tip na návštěvu muzea v nedalekém Kolovči. A protože hlavním dnešním cílem je rozhledna Bolfánek u Chudenic, snadno můžeme spojit obě dvě místa.

Koloveč je docela rozlehlý městys a tak nás k muzeu musí místní navigovat. Za vraty muzea nás čeká prodejní výstava keramiky, ale hlavně množství nejrůznějšího harampádí, které bylo v minulém století zcela běžné a dnes již žije jen v našich vzpomínkách. Vidět zde můžeme všelicos, od starého motorového kočáru a několika motorek ČZ, až po kuchyňské roboty, staré fotoaparáty, hodiny, dílenské nářadí atd. Výklad s prohlídkou trvá něco přes hodinu a je stále je co obdivovat.

Kočár s motorovým pohonem patří, spolu s motorkami, k nejhodnotnějším vystavovaným artefaktům.

...

Muzeum techniky a starých řemesel v Kolovči je plné podobných pohledů.

Americkou zahradou na Bolfánek

mapka NS Žďár

Z Kolovče zajíždíme na lesní parkoviště k zámku Lázeň, který vznikl přestavbou lázeňské budovy v polovině 19. století a leží nedaleko Chudenic. Původně zde bývala studánka s léčivým železitosirným pramenem a pořádaly se tu poutě. Později zde vznikly lázně - odtud název zámečku.

Kolem vrcholu lesního masívu, kde tušíme rozhlednu Bolfánek se proplétáme naučnou stezkou Žďár. Ta nás zavádí kolem několika krásných douglasek ke Kvapilovu jezírku. Právě sem, na místa, která tolik znal, autor libreta Rusalky zasadil děj, zhudebněný posléze Antonínem Dvořákem.

Spletí cest po NS Žďár míjíme mnoho zajímavých stromů a vdechujeme jejich libou vůni.

...

...

Kvapilovo jezírko již sice ke koupání, tak jako kdysi, neláká, přesto je jeho malebnost stále patrná.

...

Průchodem se zanedlouho dostáváme do nevelkého oploceného areálu Americké zahrady. Chráněný park o výměře 1,9 ha založil roku 1842 hrabě E. Černín jako školku okrasných dřevin. Hodnotný je především sbírkou vzácných dřevin amerického, evropského a asijského původu, a patří mezi nejstarší podobné parky v Evropě.

Procházíme mezi vzácnými stomy a keři, a čteme si cedulky s jejich názvy. Mezi více než 200 druhy dřevin patří k evropským unikátům stromový exemplář dřínu květnatého (Cornus florida). Jeden z nejzajímavějších stromů je především Pseudotsuga menziesii, poprvé vysazen roku 1827, známý jako douglaska. Její pozoruhodností je věk, protože jde o jednu ze tří nejstarších douglasek na evropské pevnině. Další vzácností jsou dva jalovce viržinské.

Nás nakonec zaujme nejvíc obrovitá a fotogenická Černínova douglaska tisolistá. Je 174 let stará, její obvod má 5 m, výšku 40 m, ale protože se ve Skalistých horách dožívá i tisíce let a dorůstá k 60 m výšky, má ještě mnoho před sebou.

Když odcházím ze zahrady, přičichnu si na rozloučenou k jednomu rozkvetlému keři a zanedlouho se dusím dávivým kašlem. Na alergie netrpím, ale dovedu si představit to utrpení, když se člověk nemůže pořádně nadýchnout. Louknu si vody z lahve a za pár minut jsem naštěstí znovu v pohodě.

Mluvící strom nedaleko Americké zahrady.

Vstup do Americké zahrady.

Jedna z několika mohutných douglasek.

Orlíček planý.

Kakost lesní.

Zerav obrovský (tůje).

Čermínova douglaska tisolistá. Nádherný exemplář!

A s chobotem :-)

...

...

Značená cesta nás vede zpět nad zámek Lázeň a pomalu stoupá k Bolfánku.

Bolfánek je zděná rozhledna na vrchu Žďár (583 m n. m.). Samotná rozhledna měří 45 m a má celkem 138 schodů.

Na stejném místě dříve stávala kaplička, která byla postavena na paměť řezenského biskupa Svatého Wolfganga. Ten zde měl roku 983 cestou z Prahy přenocovat. V letech 1722–1725 byl na jejím místě Františkem Josefem Černínem postaven barokní kostel, který po uzavření v roce 1785 chátral a byl nakonec zbořen. Právě z tohoto kostela však zbyla věž, která byla upravena na unikátní rozhlednu. Základy kostela jsou stále v sousedství věže patrné.

Z vrcholového ochozu vidíme opět nám již známé vrcholy v okolí. Směrem ke Švihovu a Klatovům Tuhošť, mohutný Běleč, velkolepý Bělýšovský les a vedlejší vysokou Doubravu. Zpět se můžeme poohlédnout po Korábu a k horám Šumavy i Českého lesa.

Cestou k Bolfánku jdeme po upravených pěšinách lesem, který nám dodává sílu.

O Bolfánku řekl Luděk Munzar v jednom z dílů televizního seriálu Vzhůru k rozhlednám, že jeho návštěva byla pro štáb jedním z největších překvapení.

Bohužel zatažená obloha nepřeje kvalitním fotkám, ale tak už to chodí a jen málokdy má fotograf ideální podmínky. Nejsme v ateliéru, ale v přírodě.

Tohle už se ateliéru blíží. Jednotlivá poschodí slouží i jako zajímavé výstavní síně a to, že jsme v původní kostelní věži, je dobře patrné.

...

Přes Chudenice lze dohlédnout k Bělči. Jeho siluetu, ovšem z opačné strany od Švihova, jsem jako malý často pozoroval, když jsem se u svých prarodičů houpal na zahradě na houpačce. Docela bych se do těch dob znovu vrátil.

Českému lesu jsme se přece jen vzdálili, přesto i zde patří vzdálené západní panorama především jemu.

Blíž a lépe lze spatřit Koráb a vedlejší kopec Horu.

Mohutný masív Doubravy (727 m n. m.) bohužel značení jen podchází. Dříve na vrcholu sídlila radiotechnická rota, dnes je zde pilotní ženevský vysílač pokrývající signálem část členitého Klatovska.

Směrové tabule na ochoze rozhledny nám k našemu velkému překvapení sdělují, že na nás z mlžného oparu zírá temeno Luzného. Tvar vzdáleného vrcholu tomu odpovídá.

Vrchy směrem k jihu nedovedu určit, ale jisté je, že za nimi vystupuje do výše mohutný hřeben šumavského Královského hvozdu.

Běleč byla vyhlášená přírodní rezervací. Její území představuje jeden ze zbytků přirozených lesních společenstev tzv. Branžovského hvozdu. Celý zalesněný hřeben s nejvyššími vrcholy prahorních sopek Doubravou (727 m n. m.) a Bělčí (712 m n. m.) je charakteristickým geomorfologickým fenoménem zdejšího území.

Mezi Bělčí a Doubravou leží také dlouhý hřbet Bělýšovského lesa. Jedná se o výrazný hřeben, který má dokonce čtyři vrcholy. Jihozápadní vrchol se nazývá Bělýšov. Směrem k severovýchodu se potom táhne dvojvrcholový hřbet nazývaný Říčej, kde vyšší vrchol dosahuje 697 m n. m. a je nejvyšším místem celého Bělýšovského lesa. Na severovýchodě Bělýšovský les končí vrcholem Valba.V jihozápadní části masivu byla zřízena přírodní rezervace Bělýšov. Ta chrání přirozená lesní společenstva a mnoho druhů chráněných rostlin, např. bělozářku liliovitou, lýkovec jedovatý, nebo náprstník velkokvětý. Bělýšovským lesem prochází žlutě značená turistická značka, kterou jsem si prošel při svém vůbec prvním vícedenním vandru začátkem 80-tých let, a kde je krásná především hřebenová cesta přes Říčej.

Na opačné severní straně je možné i dnes, za mizerných podmínek, dohlédnout až k Doupovským horám. Jejich vrcholová plošina vznikla z bývalého stratovulkánu, z něhož se však dochovala jen erozí značně rozrušená kaldera.

Rozhledová tabule.

Bolfánek se zbytky zdí kostela.

...

...

Rozcestníky dokazují, že zdejší NS není rychlokvaška, podobná mnoha jiným, které se jako houby po dešti objevily za mohutného finančního přispění EU na mnoha místech naší krásné země, podobny si jako vejce vejci.

Hřbitovní kaple sv. Anny je jednou z našich posledních zastávek na NS Žďár.

...

Alej vzrostlých lip lemuje cestu Dobrovského.

Pomník našeho buditele.

Cestou zpět se zastavujeme na skok ve vesničce Lučice, kde se snažím vyfotit jeden z nejstarších roubených domků v Čechách. Je skryt stromy a majitelé zjevně nemají zájem ho zviditelnit.

Obytné stavení usedlosti čp. 2 v Lučici sice vyhlíží nenápadně, ale přízemní roubený dům trojdílné dispozice komorového typu v sobě ukrývá úplný poklad. Tím jsou pozůstatky někdejší dýmné jizby, kterou v pozdějším období nahradila pokročilejší světnice. Jizba se nachází v přední části stavby, která je z čela osvětlována dvojicí oken. Na existenci prastarého typu domu, který má svůj původ již v dobách pozdního středověku, poukazuje kromě jiného také tzv. dýmný otvor, v odborné literatuře zvaný též „Rauchfenster“. Ten dodnes může zvídavý pozorovatel nalézt již zaslepený v průčelní stěně objektu v ose mezi okny. Původní okenní otvory ve štítu byly oproti současným menší a ležely níže než okna stávající. Jinou unikátní konstrukcí středověkého původu, kterou si dům uchoval, je i dřevěný sedlový portálek užitý v podkroví, v minulosti sloužící jako sýpka. Portálek je vybaven jednokřídlými dveřmi s dobovým, pozdně gotickým kovaným zámkem; nejen obvodové zdi, ale i některé vnitřní stěny jsou dodnes roubené. Podstřešní část štítu je bedněná svisle kladenými prkny, strop světnice je povalový, suterén je zaklenut valenou kamennou klenbou. Interiér domu byl již v minulosti opakovaně adaptován a dílčích změn doznal i v průběhu prozatím posledních oprav. Sekundárního původu je také veranda přiléhající k domu z nádvorní strany či ryze novodobá krytina, poněkud nekorespondující s památkovými kvalitami budovy; mimořádné stáří stavby, v oblasti celého Plzeňského kraje naprosto ojedinělé, doložil provedený dendrochronologický průzkum, který její vznik klade do období kolem roku 1556. Jde tak o jednu z nejstarších budov svého druhu v celé České republice, zcela právem je objekt památkově chráněn.

...

Klatovská Černá věž

Jediným cílem zastávky v Klatovech je Černá věž, která svůj název dostala díky svému tmavočernému zbarvení od četných požárů, které za prošlá století přečkala. Tyčí do výšky 81 metrů a my se musíme vypořádat s 226 směřujícími na úzký ochoz.

Výstavbu Černé věže dokončil již v roce 1557 klatovský stavitel Antonín. V roce 1853 pak zde byl zavěšen mohutný zvon zvonařského mistra Martina Jindry, později lidově zvaný “Vondra”. Za další dva roky byla věž osazena hodinami zhotovenými klatovským mechanikem Janem Boškem. Velká ručička těchto hodin měří 2 metry.

Z věže je krásný pohled na celé město i na panorama Šumavy. Pokud je velmi dobrá viditelnost, lze prý z věže zahlédnout i vrcholky Alp. To nám opar, který nijak nezmenšily ani včerejší přeháňky, ale zcela znemožňuje.

Nadhled ale využívám k několika leteckým fotkám.

Nám zbývá již jen sejít dolů a v cukrárně pod věží si dát na rozloučenou, nejen s Klatovy, pořádný zmrzlinový pohár.

Pětipatrová Černá věž, na kterou míříme, je vysoká 81,6 metrů a byla postavena v letech 1547 - 1555 mistrem Antoněm za účelem signalizace nebezpečí, požárů a také např. postupu nepřátelských vojsk na město. Vlivem mnoha požárů získala věž tmavočerné zbarvení, proto dostala název Černá věž. Legenda praví, že z míst pod Vodojemem byl postaven dřevěný most vedoucí nad střechami domů až ke stavbě věže.

...

V roce 1855 byla věž osazena hodinami, které zhotovil klatovský mechanik Jan Bošek. Velká ručička těchto hodin měří 2 metry, ručičky a číslice jsou pozlaceny.K ochozu vede 226 schodů a z něho je krásný pohled nejen na město , ale i na panorama Šumavy. Skokem z vysoké věže skončilo svůj život doposud 6 sebevrahů. Zábrany podobné těm na stejnojmenné českobudějovické Černé věži zde nejsou.

...

Zajímavostí jsou jistě i pod kostelem umístěné rozsáhlé katakomby, do kterých byli pochováváni v letech 1674-1783 řádoví bratři a šlechta sympatizující s jezuity. Těla zemřelých byla konzervována působením zvláštního systému větracích kanálů.My však úzkým průchodem zamíříme opačným směrem, přímo vzhůru.

...

Bohatá historie tohoto královského města sahá hluboko do minulosti. Dávno před jeho založením mírné klima i zdejší úrodná půda vytvořily příhodné podmínky pro osídlení tohoto místa. Archeologické nálezy dokládají život pravěkých lidí již od mladší doby kamenné. Původně byly Klatovy malou vsí na staré obchodní stezce vedoucí z Bavorska do Čech. Okolo roku 1260 král Přemysl Otakar II. povýšil osadu na královské město. To mělo pravidelný šachovnicový půdorys s velkým čtvercovým náměstím a důsledným městským opevněním zdokonalovaným v průběhu 13. - 16. století.

Roku 1636 se v Klatovech usadili jezuité, kteří se snažili převést protestantské obyvatelstvo na katolickou víru. Proto byly vedle Černé věže položeny základy jezuitského chrámu. Tři portály v čele kostela jsou dílem Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Kostel několikrát vyhořel, do současné podoby byl opraven po požáru v roce 1810. Chrám je 49 metrů dlouhý a 28 metrů široký, výška hlavní lodi je 23,4 metru.

Náměstí je hluboko pod námi.

...

...

Dříve byl využíván i tento výtah.

...

Po sestupu jdeme k nedaleké cukrárně, která je přímo nad městskými hradbami.

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Do jakých hor nejraději chodíte?

30%Vyhledávám velehory a dávám jim jednoznačně přednost.

25%Mám rád jak vysokohorskou turistiku, tak i treky v nižších horách.

24%Nejradši mám české hory pro jejich dostupnost a malou obtížnost.

21%Do hor téměř nechodím, pouze občas na hrady a zámky nenáročným terénem.

Hlasovalo 792 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.