TOP 12 : zastavení v čase (rok 2025)

TOP 12 : zastavení v čase (rok 2025)

Tucet vybraných fotek z roku 2025 a pár básní k tomu doprovodí několik vět. A opět zamyšlení se nad světem, v němž žijeme a která nám byla přidělena.

Leden

. . .

Time

Pět vteřin santiniho ticha leží

Mezi námi a písní Floydů

Pět vteřin klášterního ticha

A růžový gin k tomu

. . .

Pět vteřin ticha

A poté jen zvuk zvonů

Leden

. . .

Loňský rok beze sněhu se znovu zopakoval. Vyrážím s přáteli na krátké denní procházky a jen výjimečně dál než za humna. Krajina je plná smutku a šedivé nostalgie, kterou spolehlivě zažene přátelství. A ano, začínál zkoušet po mnoha letech víc psát básně do sbírky Doteky.

. . .

Únor

. . .

Gabreta

Hlas bystřin jednou uslyšíš

Z hor míří kamsi k jezu

. . .

Ze skal mám vždy k slunci blíž

Proto na vrcholky lezu

V lesích poznám každou skrýš

Nesou sladkou vůni bezu

. . .

Až Gabretu probudíš

Hlas bystřin zamíří k jezům

Únor

. . .

Zimní výlety se staly součastí mého života již dávno. Naši pozornost na dvakrát přitáhne kaňonovité údolí Lužnice. Procházíme si trasy kolem Bechyně a o týden později i u Tábora.

. . .

Březen

. . .

Poslední beránek

Rozmělním vzpomínky silnou černou kávou

Hořkou k uzoufání

V ranní rose snad kousek tebe sháním

A když beránci po modrém nebi volně plují

Rád pod nimi v trávě tiše medituji

. . .

Pak začnou je honit podivní netvoři

To kvůli nim naše srdce živoří

A přichází bouře

. . .

Tak trochu ze strachu

Tak trochu z nouze

Dál dívám se na nebe

A dívám se dlouze

. . .

Poslední beránek...

Dobře jim tak

Přes černé myšlenky

Přejel tvůj vlak

Březen

. . .

První jarní měsíc ještě moc ven neláká, přesto několik hezkých dnů věnuji elektrokolu a vyrážím provětrat své staré kosti. Jedna z tras mne s kamarádkou zanesla do soukromé palírny alkoholu v Poněšicích, kde se nám dostalo zajímavého výkladu přímo od zakladatele. Březen bývá krásný i na šumavské chatě, byť podmínky jsou ve Ktiši stále tak trochu severské. Topit v kamnech dřevem, choulit se v teplé dece a číst si knížku má své jedinečné kouzlo.

. . .

Duben

. . .

Rozum a cit

Zbývá jen uvěřit

Ve stínu nejistoty

Slunci, že stále hřeje

Že dál můžu snít

Dvě slova na zdi praví

Pojďme se spřátelit

A buďme přitom hraví

Rozum a cit

Lze snadno ošálit

Duben

. . .

Pro první delší vandrování jsme si vybrali pár teplých aprýlových dnů. Krajina Tachovská a Český les jsou stranou hlavního zájmu turistů, o to víc si můžeme užít klid, který v hlubokých lesích stàle vládne.

. . .

Květen

. . .

V Orwellovo zemi

Z podstavců srážíme pomníky

Blíž k Orwellovo zemi

Pravdou jsme mnozí dotčeni

A zůstáváme navždy němí

. . .

Probuďme své spící svědomí

Než jitra zde budou tichá

Vlkodav stráží před domy

Příchod potulného mnicha

. . .

Znovu v nás převládá mlčení

A v rozhodné pro nás chvíli

Na místo jedné rudé hvězdy

Vzýváme na tucet bílých

Květen

. . .

Máj je lásky čas a my měsíc využili hned k několika krasojízdám do naší vlasti. Nezapomenutelnou Kutnou Horu, kde jsem doprovodil kamarádky, doplnily další zámky a rozkvetlý Průhonický park. Následovala jízda krajinou Valašských hor, kde jsme vymazali další bílá místa na mapách svých cest Moravou.

. . .

Červen

. . .

Tichá a vznešená

Jsi v mojí blízkosti

Tichá a vznešená

Stříbrná kapka ranní rosy

Slábnoucí ozvěna

. . .

Tvá slova vánek šeptá

Do vrby staleté

"Pojďme se spolu schovat

Než láska odkvete"

Červen

. . .

Léto se blíží a kroků v rozkvetlé vonící přírodě přibývá. Oživly šumavské lesy a toulky po cestách doprovází neustálé ptačí zpěvy. Bylo by škoda zavřít se doma a nevnímat, jak se na svět dere nový život.

. . .

Červenec

. . .

Křemelná

Prastarý příběh Šumavy

V pramenech hora vypráví

A než bystřina vodu odnese

Balvanů stokrát dotkne se

. . .

Řeka ten příběh dávno zná

Křemelnou vnímá, ona ví

A jen dotkne se břehů Otavy

V peřejích nám vše dopoví

Červenec

. . .

Šumava se stává mým druhým domovem. Mnoho dnů trávím v osamění na chatě. Kontakt s přírodou je tolik intenzivní, že se stávám její součástí. Dny plynou v klidu a pohodě, bez zbytečného středu.

Srpen

. . .

Večerní vítr

Večerní vítr olízne květ

Meduňkou voní jeho slova

Příběhy začne vyprávět

Než soumrak je navždy schová

Srpen

V létě jsme nepodnikli jediný dlouhý výlet. Zato hned několiik vícedenních si o prázdninách dopřeju. Miluji skály a proto je dobrou volbou město Broumov, skalní města a zapomenutá krajina u hranic s Polskem.

. . .

Září

. . .

Zlatá hodinka

Každý z nás svou cestu hledá

Vítr shodil další list

Závrať sedá na rozcestí

Málo zbývá šťastných míst

. . .

Náhle vše se rázem změní

V krátké zlaté hodince

My budeme uneseni

Lodí přímo na Slunce

Září

. . .

Barevný podzim láká k hrátkám. Vydáváme se do Malých Karpat, kde se dá dobře skloubit chození po horách s projížďkami po lesních cestách. Projdeme a projedeme si i další části Šumavy či Novohradských hor. Stále je co objevovat, kam se vracet.

Říjen

. . .

Chrám přírody

Spadané listí šustí pod nohama

Symfonie snáší se na cestu

Ze zlátnoucích bučin

A vše kolem ji pokorně naslouchá

. . .

Zastav se na chvíli

Les se stal katedrálou přírody

A ty jsi jeho věrnou dcerou.

Říjen

. . .

Cyklistické vyjížďky mne stále víc baví. Elektrokolo mi umožňuje vymýšlet nové trasy, na které bych si jinak netroufal. Pastelovými barvičkami nás přivítá CHKO Kokořínsko, které procházíme v blátě a dešti. Krajině to však na kráse spíš přidá.

Listopad

. . .

Otisky dlaní

Na zamlženém okenním skle

Zůstaly otisky našich dlaní

Utopené v kalné noční hlubině

Bojím se svítání, že nás oba zraní

A ty budeš se tvářit podivně

. . .

Chybí nám doteky i láska ryzí

Ty chceš žít uvnitř, já zase vně

Hledáme cestu, jak dostat se z krizí

V nichž svět se chová naivně

Listopad

. . .

Ještě se vydáváme do méně známých krajů, byť počasí není k dlouhým pochodům přírodou nijak nakloněno. Ale i vítr, déšť a chladné dny patří k podzimu, který mnozí považují za nejhezčí čast roku. Pravda, listopadová nostalgie již mnoho barev chtivým očím neposkytne, ale to vnímavější z nás, ocení i to málo, co zbylo.

Prosinec

. . .

[/I][/B]V Slzavém údolí[/I][/B]

Doteky rázem přebolí

V zapadlém Slzavém údolí

Odhrň si vlasy, moje milá

Modrá ti tolik sluší

A nech za ruku se vést

Tam, kde míza bílých bříz

Voní víc než jinde

. . .

Napij se z čistého pramene

Zapomeň na všechny křivdy

Vyhni se srdcím z kamene i lidské pýše

A zůstaň svým slibům navždy věrná

Nechť čas vše zlé semele

. . .

Že není růže bez trní

To všichni víme

Často se zbytečně urážíme

A poté špatně spíme

. . .

Setři si slzy z očí

Zažeň své démony

Z kolejí celý svět vybočil

Zbyli jsme my

prosinec

. . .

Adventní prosincové dny letěly vstříc nejhezčím svátkům roku, ačkoliv Ladovskou zimu jsme znovu museli oželet. A tak i za ten sněhový poprašek před Vánocemi jsme vzali s povděkem. Čas klidu, pohody a setkávání se s přáteli poskytl i prostor pro to, abychom se zamýšleli nad tím kam směřujeme, kam jdeme. Naše šlápoty by neměly končit v bahně a špíně, ale na slunných stráních plným vůně přírody a její magické síly.

∆ ∆ ∆

Jak to vidím já

Náš svět, v kterém všichni žijeme, jako by se stále více rozděloval na dvě poloviny. Ale Země se nerozpadá vejpůl, to jen my, lidé, jsme ve svým názorech a postojích až příliš radikální. Digitální věk tomu napomáhá. A tak se zděšením a znechucením vnímáme agresivní až sprosté politické půtky, jež nám jsou denně médii předkládány. Jedni jsou demokraté, druzí fašisté. Jedni pro nás chtějí jen dobro, druzí jen zlo. Jedno nás táhnou na Východ, jiní na Západ. Co je jim společné, je narůstající nenávist, jež se fostává mezi lidi. Projevuje se i mezi přáteli, v rodinách, všude, kde se probírá politika. Projeví se to jistě i v tomhle krátkém zamyšlení. Pro politickou vraždu se najdou spousty těch, co ji chápou a omlouvají. Byl to přece "třídní" nepřítel. Jako by se i do Čech vracela padasátá léta minulého století s udavačtvím a snahou umlčet své oponenty.

Kolektivní Západ pod silným vlivem USA vytvořil po roce 1990 novou formu studené války. Zavírali jsme oči nebo přímo se aktivně podíleli na vzniku velkého napětí na rusko - ukrajinských hranicích. Nechtěli nic vědět o Majdanu, zabíjení civilistů, žen a dětí, zákazu ruštiny ve školách a na úředech a poté i vzniku občanské války na východě Ukrajiny, kde žjí miliony Rusů. Neřešili problémy a tlačili Rusko stále více do kouta. A to slib vstupu Ukrajiny do NATO již nevydýchalo.

Dnes nevíme, jak vzniklou a zcela zbytečnou válku ukončit. Poškodili jsme nejen Rusy, ale především Ukrajinu a sami sebe. Rusko se válkou porazit nedá, ukončeme tuhle tragédii dvou slovanských národů, které měly k sobě ještě nedávno velmi blízko. A poté se zamýšlejme, komu tenhle konflikt posloužil, kdo má něm vydělal. Protože o peníze a o zdroje jde vždy v první řadě. České republice jistě válka k ničemu dobrému nepomohla.

Proč nevadí dnešním Milieniálům, když Rutte, vrcholný představitel NATO, pár dnů před Vánočními svátky sdělil Evropanům, že si musíme zvyknout na válku, jakou vedli naši předkové? Že budou umírat po milionech naši synové a děti? Co je to za lidi, kteří se dnes derou do míst, kde se rozhoduje o osudu Evropy, o osudu celého světa? Kteří obsadili pozice, ne které nestačí, protože jsou úplatní a bezcharakterní.

Všiml jsem si, že v poslední době se mezi svými přáteli o politice moc nebavíme. Zjistili jsme, že to nemá žádnou cenu. Myšlenkami zůstáváme u svých zájmů, v přírodě, která se stala našim chrámem. Jsme jeho pevnou součástí. Opusťme na čas své internetové sociální bubliny, co své uživatele pomalu ale jistě zaživa užírají a postupně zabíjí.

Stále žijeme v době, kdy máme na výběr. V létě jsem si na chatě rád přečetl novou knihu Ostrovy zapomnění od mého bratrance Mirka Poklopa. Sci-fi o tom, jak se lidstvo dostane do pasti, z které již nebude úniku. Svoboda jedince zmizí. Životy lidí budou pod neustálou kontrolou naprogramované AI s nemožností se režimu vzepřít. Velmi hezky, orwellovsky napsaná a čtivá kniha však je jen odrazem toho, co se již dnes děje. Myslím, že se máme čeho obávat.

A na závěr odkaz na zamyšlení se Benjamina Kráse v nejstarším internetovém médiu s názvem Neviditelný pes, jež má často dobré články k zamyšlení. Když Benjamin Kuras píše o rozvratu a možné občanské válce v západní Evropě, musíme to brát v potaz. Byl by to konec Evropy, jakou známe. Je nutné otočit kormidlem a radikálně změnit směr plavby.

PF 2026

Krásný Nový rok všem čtenářům Šlápot bez výjimky!

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

30. prosince 2025 11:28

azave říká

I my z kopce nad řekou Berounkou, přejeme úplně všem, nejen Šlápotářům a Šlapotářkám, pokud možno klidný příští rok 2026 ...

"Nejlepší způsob, jak předpovědět svou budoucnost, je vytvořit si ji" ...

Eva

30. prosince 2025 21:20

Eva říká

Díky za krásné rozloučení s tímto - ne příliš vydařeným - rokem. Věřme, že ten příští bude lepší.

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.