Půltucet (březen 2021) - příběh fotografie

Půltucet (březen 2021) - příběh fotografie

Motto: "Nevěřte všemu, co vidíte na internetu. " Tomáš Garrigue Masaryk

Jak nám přestaly nad hlavami létat letadla trousící po nebi aerosol, počasí se začalo vracet zpět k normálu. Dokonce znovu začalo pršet, jak jsme to znali z 80-tých let minulého století, kdy nám na vandrech "lilo" neustále. Vypadá to, že jsme si nad Evropou změnili počasí nevědomky sami. Nebo je to jinak? Pro zamyšlení se nad fenoménem ovlivňování počasí si vás dovolím upozornit na zajímavý rozhovor - Duše K.

1. Na jiné planetě

Co existuje na Zemi, může existovat i na jiných, vzdálených planetách. Bohužel vzdálenosti k sousedním hvězdným soustavám či galaxiím jsou pro nás nepřekonatelné. A pochybuji, že se nám podaří v brzku ohnout časoprostor tak, abychom mohli navštívit nějakou jinou civilizaci. Pozornost se proto snažíme upřít alespoň na planety Sluneční soustavy, kdy Mars i některé měsíce Jupiteru, Saturnu i Uranu mohou přinést zajímavé poznatky. Život v bakteriální podobě je na nich jistě možný, ale pestrost života naší rodné hroudy tam nenajdeme.

Pro život je důležitá voda a právě Země díky ní je živoucí planetou.

. . .

2. Zima to nevzdává

Březen do vyšších poloh znovu přinesl spolu s ochlazením sněhové přeháňky, kdy na pár dnů přikryla krajinu bílá peřina. Právě ta mi pomohla zjistit, kolik zvířátek se po setmění pohybuje kolem chaty, v níž jsem se nechal dobrovolně na několik týdnů Covidem uvěznit. Ještě tak umět rozpoznat stopy plcha od veverky na zasněžené terase, či kočkovité šelmy pod ní.

. . .

3. Solitér

Pokud by krajinu neobhospodařovali lidé, jistě by vypadala zcela jinak než dnes. Její jednoduchost by se nepochybně ztratila a my bychom museli objevovat jinou krásu.

. . .

4. Karlův Hrádek

Zřícenina hradu zvaného také Karlshaus stojí na zalesněném ostrohu nad levým břehem Vltavy, kolem něhož vede velmi pěkná, zvlněná cyklotrasa z Hluboké do Purkarce. Dnes je díky ní z hradu obehnaného mohutným příkopem a valem velmi navštěvované místo.

Kdysi jsme kolem Vltavy procházeli po červené turistické značce dost náročným terénem. Tahle romantika sice vzala za své, ale na druhou stranu umožnila shlédnout úžasné kaňonovité údolí pod hlubockou Starou oborou mnoha dalším lidem. Užijí si dobrou cestu s úžasnými výhledy na řeku i na strmé svahy květnatých bučin, kterými se proplétá.

. . .

5. Voroplavba

Svět kolem nás se mění a tak na dobu, kdy po Vltavě dolů k Praze pluly stovky vorů, můžeme jen vzpomínat. Vorařská ves Purkarec dnes leží na břehu Hněvkovické přehrady a už si jen těžko dovedeme představit, jaké to zde bývalo ještě v padesátých letech minulého století, kdy se Vltava po tisícileté tradici loučila s vory a jejich plavci. "Tři dny trvalo vor sestavit a naložit, tři dny trvalo, než dojeli do Prahy a tři dny šli pěšky domů,“ říká jednatel spolku Vltavan v Purkarci Josef Nachlinger.

"Za první vorovou tabuli, takzvaný předák, se připojily další. Dohromady pak celý vor měřil až 120 metrů. Uřídit ho a dopravit dřevo ze Šumavy do Prahy byla opravdová dřina."

Zařadit vorařství na seznam UNESCO je snahou nejen zachovat řemeslo jako takové, ale i tradice a slang, které jsou s ním spojené.

. . .

6. Mrakomor

Tenhle mrak jako by do na mě zasedl. Ať jsem ujížděl zběsile na svém bytelném elektrickém oři kamkoli, vždy stihl zastínit slabé jarní slunce. A já ho přitom tolik potřeboval. Poslední zbytky vitaminu D již dávno v dlouhé zimě opustili moje krevní řečiště a já už neměl sil dál bojovat se nepřejícím Mrakomorem.

Černobílé provedení fotky jeho temnou tvář ještě více zvýrazní.

∆ ∆ ∆

Březnovou soutěž fotek s příběhem k mému překvapení vyhrálo zoufalé zvolání F*ck Covid!, z čehož je patrné, že již vir leze krkem všem.

6. března by Jiří Schelinger oslavil sedmdesátiny. Jeho chraplák dnes můžeme vyslechnout z několika alb, z nichž vybírám Hrrr na ně, LP desku kterou vlastním. Bohémský život zpěváka ukončil v jeho třiceti letech furiantský skok z mostu v Bratislavě do Dunaje.

* Nevím, jak dlouho audiokniha Sama mezi indiány vydrží volně dostupná na You Tube, nyní si ji máte možnost vyslechnout a rozhodně jde o zajímavý poslech. Od syrového vyprávění ženy, Španělky, unesené v deseti letech indiány z rozvodí řek Rio Negro a Orinoko, jsem se nemohl odtrhnout. Leccos vypovídá o nás, lidech a o tom, že v krutých podmínkách přežívají ti silnější a chytřejší.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - březen 2021

3 15% Na jiné planetě

6 30% Zima to nevzdává

2 10% Solitér

6 30% Karlův Hrádek

1 5% Voroplavba

2 10% Mrakomor

Hlasovalo 20 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Majka

1. dubna 2021 18:39

Majka říká

Dobrý den Rony, březnové motto mě dostalo! U fotek mám dilema, líbí se mi téměř všechny.

Rony

1. dubna 2021 19:12

Rony říká

Děkuji Majko, ☺ když je dnes ten apríl...

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.