Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Za samotou na Ďumbier

vydáno 14. června 2019 – napsal Pája – 6 komentářů

Občas mě přepadne touha po samotě. I s vědomím, že se to nemá, pak vyrážím sama do hor. Takže vloni v říjnu jsem si s vědomím, že znám dobře cestu na slovenský Chopok, naplánovala soukromou výpravu Chopok - Ďumbier. Usoudila jsem, že akce nemůže být žádný problém: postup doladím na místě, na avizovaný sněhový poprašek jsem se patřičně vybavila, náladu být sama se sebou jsem měla, tak co... Byl to však omyl. 

Po noční cestě z Prahy jsem se vymotala z rychlíku v Liptovském Mikuláši v příšernou ranní hodinu. Bylo chvíli po páté. Tma, zima, autobus, s kterým jsem se chtěla přiblížit k začátku svojí cesty jel za hodinu. Za další hodinu jízdy autobusem jsem přijela do Jasné, v chatě, ve kterém jsem měla rezervaci mi v sedm ráno dovolili vyklopit věci, a i když ještě nebyli v provozu, nabídli snídani a kofeinový životabudič. Moc příjemná majitelka chaty si se mnou chvíli povídala a pak mi předala klíče od budovy s tím, že budu jediný host. V 8,00 za mlhy a šera jsem vyrazila z Demänovské doliny k centrální lanovce na Chopok, kterou je dobré za špatné viditelnosti kopírovat. A protože špatná viditelnost byla, kopírovala jsem skoro až na vrchol prvního kopce. Překvapením bylo borůvčí uprostřed sjezdovky posypané sněhem a o kousek výš poněkud větší množství sněhu. Na vrcholu sjezdovky jsem místy zapadala po kolena, což se poněkud rozcházelo s dostupnými informacemi o aktuálním stavu sněhu. Ty zmiňovaly sněhový poprašek. To souhlasilo. Ale možná tak po cestě. Na horním konci sjezdovky, na kterou jsem vyšla, byly závěje sněhu kam oko dohlédlo. A protože místní turistické značení se omezovalo na značkované kameny, toho času pod sněhem, nevěstilo to pro další postup nic dobrého. Až donedávna jsem totiž nevlastnila žádnou navigační pomůcku, takže moje klasická papírová příprava, včetně barevného grafického provedení, mi byla k ničemu. Na nebi se začínalo rýsovat "azuro", mně však bylo smutno: pro sněhovou nadílku jsem nevěděla kam jít, navíc zasněžená krajina vypadá jinak než v létě, takže moje povědomí o krajině bylo taky k nepoužití. Zdálo se zkrátka, že moje výprava skončila. Nerozveselil mě ani krásný pohled na Vysokou Fatru, probírající se z ranního šera a mraků.

Popocházela jsem, lítost střídal vztek nad vlastní blbostí (nejsem schopna si pořídit aspoň chytrý telefon s navigací). A přemýšlela, co dál. Vytrhli mne z toho až dva příchozí. Zvesela pozdravili, zjistili, že máme společný kus cesty. A když mi nabídli společenství, moje radost byla veliká. V tu chvíli jsme však nikdo nevěděli, že to nebude kousek společné cesty, ale "parta" až do pozdního večera. Kluci měli, na rozdíl ode mne, mnohem civilizovanější pomůcku na cesty (mapy v telefonu). Urychleně se poradili o cestě,zjistili správný směr i pod sněhem a po uzavření cestovatelského paktu vyrážíme společně k vrcholu Chopku s 2 024 m.

IMG_1433 - po uzavření cestovatelského paktu :) vyrážíme společně k vrcholu Chopku s 2 024 m.

Cestou jsme nevěřícně zírali za dřevěné zátarasy do propasti obrovského srázu, o kterém se ví, že je rájem freeridristů. A pak se taky během krátkých chvilek na vydechnutí kochali výhledy na Vysoké Tatry.

IMG_1443 - dole v oparu zůstala Demänovská dolina, v dálce na obzoru Vysoké Tatry.

Na Chopku jsme se rozdělili. Já pokračovala na Ďumbier, hoši šli do hospody s tím, že se cestou ještě určitě potkáme.

Na vrchol Ďumbieru se mi šlo relativně pohodově, když odmyslím opakované úseky, na kterých člověk pracně nabytou výšku zase rychle ztratí cestou dolů, aby vzápětí funěl nahoru. Po třetím nahoru-dolu mě přešlo moje samotářství a nejvíc ze všeho jsem začala stát o lidské slovo. Jenže okolo byl jen samý sníh, údajně letošní a nikde nikdo. Nepomáhala už ani sluchátka v uších s hlasitou aktivizační hudbou. Z chandry mě vytrhli až poměrně nebojácní kamzíci

IMG_1475 - nad Krupovým sedlem.

a před 14,00 odpoledne vrchol Ďumbieru. Většinou se udává jeho výška ve 2 043 m, ale skutečně má 2 045 m. Vrchol Ďumbieru a výhledy shora vždycky ohromí. Teď mě ale navíc uzemnily poměry na vrcholu: byl sice podzim, ale takový mráz a průvan jsem nečekala. Vrcholový kříž byl do výšky zavátý a omrzlý, všude samý rampouch.

IMG_1487 - vrcholový kříž Ďumbieru ( 2 046m) na podzim :).

Ledové království. Mám ráda sněhové a mrazivé prostředí, takže jsem chvíli otálela a rozmýšlela, kdy to tu opustím. Ale bylo odpoledne, takže po chvíli rozjímání rychle pár fotek a sestup zpátky nad rozcestí. A tady jsem potkala své dva známé. Mašírovali z opačného směru s tím, že si teda taky rychle odskočí na Ďumbier pro vrcholovou fotku, tak když budu chvíle zase vyhlížet kamzíky, vezmou mě zpáteční cestou přes magistrálu Kosodrevina.

IMG_1502 - krátké lelkování nad Bystrou dolinou.

S radostí jsem šla čekat mezi kamzíky, protože vím, že je to krásná cesta, ale v zimě bych si ji sama jít netroufla (zase riskovat jen tu svoji papírovou navigaci.....).

Magistrála přes Kosodrevinu je krásná cesta, s krásnými výhledy a relativně pohodová.

IMG_1507 - jdeme kus cesty směr Štefánikova chata.

Ale spíš v létě. Teď byl sice podzim, ale nečekaně všude haldy sněhu, navíc po nedávné větrné kalamitě s následnými polomy. A tak nás zastavil zcela neschůdný terén. Je fakt, že nemám ráda jednotvárné cesty a naopak vítám každou změnu. Ale všeho s mírou - mít za sebou od rána nastoupáno lehce přes výškový kilometr je prospěšná námaha. Jenže teď bylo jasné, že nás čekají další sestupy a následné výstupy navíc, protože jsme polom museli obcházet a na návrat normální cestou už bylo pozdě. Takže zase nahoru-dolu. Ale nejhorší nás teprve čekalo:

IMG_1523 - západ slunce směr Dereše (2 003m). Bez komentáře.

byl krásný západ slunce a my hodně zrychleným tempem, kterým jsme chtěli dohnat časový skluz nabraný obcházením polomu, jsme konečně nad sebou uviděli vrchol Chopku, resp. lanovky na Chopok. Hurá!

IMG_1530 - docela naléhavě hledáme prostupnou cestu zpět k Chopku a Kamenné chatě. Nakonec to dobře dopadlo. Směr našli (u rozcestníku, v létě jako Odb.na Chopok), cestu našli, do chaty došli.

Do chvíle, než se ukázalo, že relativně schůdná cesta sněhem končí a vrací nás zpět dolů ke Štefánikově chatě. Jediná alternativa bylo přejít mezi skalami, což s nastupujícím večerem nešlo. Takže zpět dolů o 300 výškových, obejít skalní hranu a nahoru po sněhové pláni, kde v dálce na jejím vrcholu svítila Kamenná chata. Možná by se mi nedostavilo nepříjemno, kdybych nezaslechla obavu dvou dosud sebejistých spolujdoucích. Jejich původně veselé "na večerníček jsme dole v Jasné" změnili v obavu, že možná budeme rádi za nocleh v Kamenné chatě. Jo. Byla už skoro tma. A bylo sice chvíli před večerníčkem, ale my teprve pod Chopkom.

V Kamenné chatě bylo útulno. A přesto, že po zrychleném tempu, jsme asi vypadali divně až poničeně, k nám byla obsluha vstřícná. Zeptali se nás, jsme-li OK a co chystáme v tuto dobu s tím, že jsou zvyklí na nečekané noclehy. Když jsme vysvětlili svoji cestu, neřekli nám nic o nablblých Češích v Tatrách, nýbrž poradili. A že jestli jsme zvyklí na horský terén, tak s Chopku dolů se dá za dobré viditelnosti sejít celkem v pohodě, a to tak, že po sjezdovce. Měli jsme se držet pod lanem vleku, ale vyrazit hned, protože nahoře čekají za chvíli průvan. Jinak máme raději přespat. Poradili jsme se, dali přednost čerstvému vzduchu a vyrazili. Kousek za chatou už žádný vítr nebyl. Začal pořádný vichr, k tomu mínus šest pod nulou a mně uletěla jedna rukavice. Lepší už to být nemohlo.

A tehdy jsem pochopila filozofii lidí, srostlých s čelovkami. Kluci před odchodem z chaty zalovili v batozích a našli dokonce i rezervu pro mne. Každý mi dal jednu svoji trekovou hůlku a řekli, že sranda nám skončila: první úsek dolů (k první dřevěné zátarase) se běží. Zavolá se jen v případě pádu či ztrátě tempa a následného návratu ozmeboucha/loudala zpět na chatu. Ztrácela jsem na jejich rychlosti už na začátku a vylepšily to dva držkopády. Zakřičení jednoho, jestli to nechci otočit, mi způsobilo nevolnost. Nakonec jsme to proběhli společně a chviličku si odpočinuli. Pochvalnému "vidíš, nakonec jsi to zlepšila" jsem ale moc nevěřila. Podezírala jsem je, že přibržďovali;-). Pak ještě chvíli sestup po sněhu a pak po kamenné suti. A zvolněné tempo nám nakonec dovolilo ocenit krásu čistého večerního nebe, které bylo jasné. Na chatě jsem dostala od paní chatařky panáka Tatranského čaje na šťastný noční návrat. Nato půl litru mléka, moje oblíbené uspávadlo a domotat se do sprchy. Ale cestu ze sprchy do postele si už nepamatuju.

Čím častěji se vracím k mladické vášni, tím častěji a stále výš chodím do hor. A oceňuji při tom původní nastavení lidského organizmu, které ve stresu omezí postradatelné procesy: absence prožívání, myšlení jen na nezbytné, omezená paměť. A tak o podlitinách na rukou z návratu s Ďumbieru vím jen tolik, že před útěkem od Kamenné chaty jsem určitě žádné neměla. Přesto je jasné, že všechny utrpěné újmy a vynaložené úsilí stojí za to. Cesty do hor jsou fakt návykové.