Vzhůru za medvědy na Kremnické vrchy a Poľanu l.

Vzhůru za medvědy na Kremnické vrchy a Poľanu l.

V samém srdci Slovenska leží hodnotné horstva Kremnických vrchů a Poľany, kam vedou naše kroky. Dokonce zde mají hned dva středy Evropy, byť již z tohoto faktu je jasné, že ty jsou poněkud variabilní. V Kremnických vrších si v chládku lesů užíváme první dny letošního parného léta.

Kremnické vrchy

Banská Štiavnica

mapa Banská Štiavnica

Sobotní den přejíždíme přes Vídeň a Blavu, a večer budeme nouzově řešit přenocování, protože penzion Soler v Kremnici má pro nás volno až od neděle. Nejen proto s sebou bereme spacáky a stany.

Volba padne na kemp u Počúvadlianského jezera, nad nímž se tyčí nejvyšší vrchol Kremnických vrchů, mýtické Sitno.

Jen tak přejet Banskou Štiavnici, město zapsané pro svoji zajímavou a slavnou historii mezi památky UNESCO, by jistě byla chyba. Jak se blížíme k městu, přibývá aut, parkujících kde se dá. Je neuvěřitelné, že se na parkovišti nedaleko centra, které jsme si předem vytipovali, místa na obě naše autu najdou.

Spoustu aut a lidí má na svědomí právě probíhající jarmark. Můžeme se díky němu kochat nejen pohledem na krásné měšťanské domy, kostely a na zámek, čnící nad městem, ale i lidovými výrobky u mnoha stánků, a také divokou cikánskou hudbou a tancem, který nás v horkém dni ještě více rozehřeje.

Banská Štiavnica - kostel sv. Kataríny.

...

...

Banská Štiavnica...

...

...

Morový sloup...

...

...

...

Na cikánské svatbě.

...

Štiavnický hrad...

Hrad vznikl počátkem 16. století jako renesanční pevnost proti Turkům opevněním románsko-gotického kostela. Základ areálu tak tvoří gotická bazilika a kaple sv. Michala s kostnicí. Dnes stavba slouží Slovenskému banskému múzeu.

Na jarmarku Nezabudnuté remeslá je na co se koukat.

...

Morovy sloup zdobí nám. sv. Trojice.

Folklórní soubor Likava z Ružomberoku...

...

Když v podvečer přijíždíme k Počúvadlianskému jezeru, opět obracíme oči v sloup. Znovu nekonečné řady aut u okrajů cest, zcela zaplněný kemp a spousty lidiček. Ptám se, co že se to děje a odpovědí je, že zde právě probíhá dvoudenní jazzový festival. Sjelo se sem snad celé Slovensko. Tak to se tu asi moc nevyspíme.

Řešíme to odjezdem někam do klidu hor, než se ozve Štěpánka, že jsme pozváni do nedalekých Bátovců k příbuznému, kterého spousty let neviděla. Otočíme to a sjíždíme do nížin k Levicím. Pohostí nás v malém rekreačním domku. Moc toho nepotřebujeme. Večer jdeme na pizzu, pivo a se stmíváním ještě skáčeme nahatý do teplých vod přehrady Bátovce. Holky přespí uvnitř domku a my, chlapi, si na travičce zahrádky pod dozrávajícím vínem užíváme teplou letní noc.

Večerní Bátovce.

Římskokatolický kostel sv. Martina v Bátovcích - goticky přestavěná původně románská stavba nejpozději z první poloviny 13. století, barokizován v r. 1730.

Starý most.

Vodní nádrž Bátovce.

Domky v obci Bátovce.

Sitno

mapa Sitno

Hned po snídani se znovu vracíme do hor. Nedaleko jezera se pár míst po skončeném festivalu najde a my můžeme zdolat první vrchol.

Sitno (1 007 m n. m.) se nad námi zdvihá pár set metrů. Stoupáme upocení smíšeným lesem na loučku a po dřevěných schodech na strmé skály, z kterých máme pěkný výhled k Banské Štiavnici. Ještě lepší, kruhový, si vychutnáme z nedaleké rozhledny Sitno. Škoda, že teplé dny zahalí daleké výhledy, protože bychom odsud dle rozhledové růžice mohli spatřit snad polovinu slovenských hor.

V chatce si dáváme vrcholovou kapustnicu - hodně kyselou, ošizenou o klobásu i smetanu. Luděk tvrdí, že je o to zdravější. Asi má pravdu, ředit ji sladkou smetanou z vídeňské kávy, jako před neblahou plavbou na plti po Dunajci, pro jistotu nebudu.

Sestupujeme za vrchol k zřícenině hradu Sitno, který strážil přístup k báňským městům od jihu, a pak ještě níž k rozcestí Vlčia jama, odkud žlutá značka traverzuje horu nazpět k jezeru.

Zprvu jdeme stezkou s výhledy mezi maliním a sytíme se obojím. Maliny jsou velké, sladké a je jich tolik, že jsme jimi za chvíli přežraní. Později sejdeme na starou cestu, kolem které vede kanál podobný šumavskému Schwarcenberskému. Míjíme štolu, záměrně po deseti metrech zasypanou, a velmi pohodlně se prastarým bukovým lesem, vracíme k autům. Zde znovu popojíždí spousty aut, marně hledající místo pro zaparkování.

Směr mýtický vrchol Sitno.

...

Perleťovec.

Sitno.

Sitno má podobnou pověst jako český Blaník s jeho Blanickými rytíři.

Andezitové skály jsou pozůstatkem po sopce...

...

Sitno - bývalá sopka.

...

...

...

...

Tatárskou lúkou jsme prošli k Sitnu.

...

Vrcholová růžice ukazuje, že z vrcholu Sitna lze dohlédnout až k Tatrám.

První rozhledna na bájné hoře Sitno stála údajně již v roce 1727. Dnešní stavba prošla poslední rekonstrukcí v roce 1983. V objektu je informační středisko, občerstvení i malá přírodovědná expozice. Ze zastřešené vyhlídkové plošiny lze shlédnout hlavně Banskou Štiavnici a okolí. (www.mapy.cz)

Malby staré rozhledny, která byla impozantní.

...

Hrad Sitno byl rozsáhlý.

...

Dávnými pověstmi opředený hrad Sitno, o jehož existenci máme zaručené zprávy až z 16. století, byl původně strážný, ale roku 1548 ho královské vojsko muselo dobýt, protože se zde usídlil loupeživý rytíř Melichar Balaša. Na počátku 18. století se zde usadili uherští povstalci kuruci. Pověst o hradu vypráví o spícím vojsku, které přispěchá Slovensku na pomoc a je obdobou českého Blaníku. (www.mapy.cz)

...

Traverzujeme jižní svahy vrcholu Sitno.

Les je převážně bukový a poskytne nám toužený stín.

Jdeme lesem podle vodního kanálu.

Jako drahokam září chrobák jarní.

Travnatá pláž, ač je na nepříjemně nakloněném svahu, je přeplněna. Vykoupeme se ve vodách Počúvadlianského jezera a odjíždíme do Kremnice, rovnou k penzionu Soler, neboť se čas nachýlil k večeru. Po ubytování prohodíme pár slov s majitelem domu, který zdejší hory zná. Dostaneme od něho několik cenných rad.

Počúvadlianské jezero.

Kremnicu si jdeme večer prohlédnout. Vedro ustupuje jen zvolna, máme hlad, a proto si jen procházíme starobylou a zachovalou část města, s výraznou dominantou - městským hradem. Prostorné travnaté náměstí zdobí honosný morový sloup sv. Trojice, když původní kostel poblíž byl srovnán se zemí. Hrad, stejně i zdejší muzeum Mincí a medailí, i další, mají již zavřeno a tak míříme do restaurace Silvánus na opravdu chutné jídlo. V dobrém rozmaru pak ještě shlédneme vystoupení skupiny, která hraje v Zechenterově zahradě písně Karla Kryla.

Mezitím se setmí, osvětlený hrad dokresluje zvláštní atmosféru. Přijeli jsme na Slovensko a posloucháme povídání a písně českého Kryla. Kryl ovšem byl z rozdělení státu velmi nešťastný a na své poslední roky se uchýlil na protest do Bratislavy. Zemřel mladý, v padesáti letech, snad i žalem. Jeho písně miluji, pouštěl jsem si je v době tuhého socialistického normalismu, kdy byly tabu.

Tma u hradu ještě není, to jen protisvětlo takto mate.

Kremnické obrázky...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Štefánikovo náměstí...

...

...

...

Morový sloup.

...

...

...

...

...

...

...

Vyhledat ubytování v Kremnici byla dobrá volba, kterou všichni ocenili. Krásné a tiché město s historií, která na vás dýchá ze všech koutů.

Kremnica je staré hornické město...

...

Městské hradby.

Na večeři jdeme do restaurace Silvánus. Zajímavé je už její umístění...

...

Zechenterova zahrada.

Vzpomínky na Karla Kryla.

Výstup na Zlatou Studňu a Skalku

mapa Skalka

Ráno na poslední chvíli upravujeme začátek trasy. Od Kremnice stoupáme po žluté ostře vzhůru na Kremnický štít (1 008 m n. m.). Díky tomu se dostáváme na krásné horské pastviny, kde se bavíme s pasáčkem jalovic. Ptáme se i na výskyt medvědů, abychom byli trochu v obraze. Jeho slova, že jsou až u Skalky a sem moc nechodí, nás uklidní jen z části.

Jdeme střídavě loukami a lesem pod Smrečník, kde stojí chata Hostinec. Přestože se takto jmenuje, je přes týden i v létě zavřená. Škoda, zrovna se schyluje k bouřce mohli bychom ji zde u piva v suchu přečkat.

Vedle zrovna balí stan tři mladí Slováci. Měli jsme je s narvanými bágly možnost politovat včera večer, ve vedrem postižené Kremnici. Tady měli chládek, upravený pramen a nic jim nechybělo.

Pokračují stejnou cestou jako my a tak se s nimi setkáme ještě u zajímavého vrcholu Velestúr (1 254 m n. m.), z něhož ční skalka. Výhled je okolními buky dost omezený. Na skále jsou vyryté jakési runové nápisy, z bůh ví jaké doby. K tomuto silnému energetickému místu vede široká upravená cesta pralesem od Zlaté Studně (1 265 m n. m.).

Za Zlatou Studňou sestupujeme k Lopuchovému vrchu. Moc se nezdržujeme, protože se stále víc zatahuje a vzdálené hromobití nabírá na síle. Naštěstí je Skalka místem, kde se dá dobře ukrýt. Jde o zimní středisko s několika vleky, které i v létě je dost využívané.

...

Stoupáme po Zelené cestě ns Kremnický štít...

...

...

Pastviny Kremnického štítu...

...

...

U chaty Hostinec.

Hořec tolitový.

Velestúr...

...

...

Mezi Velestúrem a Zlatou Studňou vede stará upravená stezka bučinou...

...

...

...

Výhledy od Skalky......

...

Banská Bystrica.

...

...

...

...

...

Projdeme kolem vysokého vysílacího stožáru a s prvními velkými kapkami dorazíme do krásné výhledové restaurace penzionu Guldier. Skrze veliká prosklená okna zíráme na průtrž mračen, kterou okapy nepoberou. Blesky se snaží strefit penzion, kde si mezitím objednáváme pivko i jídlo, několikrát ho těsně míjí. Tak v téhle slotě bych jít nechtěl.

Spokojen je i párek mladých Čechů, od jejichž stolu slyším, že měli již druhý den s bouřkou velkou kliku.

Horké letní dny, kdy v údolích přesahují teploty výrazně třicítku, jsou v horách snesitelné, ale zároveň se musí počítat s mnoha prudkými bouřemi z tepla. Jedna z nich nám své kousky právě předvádí.

Až někdy po hodině se prudký déšť vytrácí. Rozdělíme se na dvě party po třech a zatímco Luděk, Roman a Marie pokračují na Krahule a tamní rozhlednu, já s Jirkou a Špagetkou ušetříme síly, když dočasně zlepšenému počasí nevěříme.

Zádrhelem se nakrátko stane městský bus, který nově jezdí ve volných dnech, o svátcích a v týdnu pouze ve středu a v pátek. Dnes máme pondělí. Tuto změnu však zapomněli zaznamenat do jízdního řadu a teprve důkladný pohled na internetovou stránku odhalí zradu. Naštěstí první auto na které mávneme zastaví, a dolů nás vezou dvě mladé holky z Kremnice.

Vysílač Suchá hora na Skalce.

Guldiet po bouřce.

Přechod Kremnických vrchů

mapa Harmanecká jeskyně

Auta dnes využijeme k přechodu od Skalky k Harmanecké jeskyni. Dlouho projíždíme údolími mezi horami, než se dostaneme na parkoviště u Horního Harmance, kde necháme stát Luďkovo Opel.

Ostatní, mimo mého navigátora Jirky, zatím vystupují na Skalku po svých. Aby se nahoře nenudili, přidali si po ránu 400 výškových metrů.

Od Skalky traverzujeme svah vrcholu Kremnická skála, za kterým jsou ve stěně ferratové cesty. Zaujme nás sedlo Tunel, kde opravdu procházíme po hřebenem. Görgeiho tunel byl zbudován aby usnadnil cestu z Kremnice do Banské Bystrice.

Delší stoupání na vrchol Vyhnatové (1 283 m n. m.) naši skupinku roztrhá. Jdeme potichu vykácenou pasekou, kde vyrůstající mladá bučina brání pohledu do okolí a krmíme se malinami. Je jasné, že sem moc turistů nechodí a volí spodní cyklostezku. Asi ví proč.

Jdu první a znenadání se pár metrů vedle mne ozve silný šramot. I kluci slyší krátký dupot těžkého zvířete. A pak ticho. Holky nás včera při sjezdu od Skalky nestrašily nadarmo, když tvrdily, že někde ve skalách u ferraty má medvěd brloh.

Musíme si zvyknout na to, že vyprávění o zdejších medvědech nejsou pohádky pro děti a snažit se na podobných místech dělat hluk, aby o nás Macko věděl. Pak se tolik bát nenadálého střetnutí nemusíme.

Medvědů dnes žije ve slovenských horách přes 1 300 a to není zrovna zanedbatelný počet. Jak se chovat při setkání s medvědy.

Když vás jde šest, nebojíte se. Pokračujeme krásnou cestou po hřebenu Kremnických vrchů přes Kordické sedlo na plochou Tabľu. V sedle čicháme smrádek, který sem odněkud zdola vystupuje. Odhadujeme to na Harmanec a jeho papírnu, kde se vyrábí toaletní papír a vložky, ale pod námi jsou Kordíky.

Za Tabľou je rozcestí, kde lehce poobědváme. Kdo nechce do jeskyně, může si cestu protáhnout k vrcholu Flochová a sestoupit do sedla Malý Šturec. Čas na značce ukazuje, že s odskočením na vrchol Flochové jde trasu zdolat za čtyři a půl hodiny. Štěpánka jeskyně nerada, ani Roman s Marií do nich nemusí, takže se znovu rozpadáme na dva kusy.

Sjezdovka na Skalce.

Sedlo Tunel...

...

...

...

...

Za Vyhnatovou kde jsme vystrašili medvěda...

...

...

Tabľa...

Sestupuji s Jirkou a Luďou na Štefanku. Stále hřebenem jdeme k Vápenici (1 022 m n. m.). Název nelže. Podobně rozbitý terén umí vykouzlit právě jen vápenec. Povídáme si o tom, kolik milionů let zde musely ukládat své schránky mořští živočichové a do jakých výšek od dna moře asi sahal korálový útes, po kterém právě jdeme. Dnes je zde různorodý prales s popadanými mrtvými stromy hodných obdivu. Kdo ví, zda za dalších pár desítek či stovek milionů let zde opět nebude moře.

Kolmý okraj skal Kozelníku skýtá úžasné pohledy do hlubiny Harmanecké doliny. Dole spatříme i vláček podobný malým modelům, jak se proplétá soutěskami a mizí v tunelech. Tato trať je velmi atraktivní a zdobí ji desítky mostů a tunelů. Původně jsme ji chtěli využít k přechodu, ale zde jezdí jen rychlíky z Turčianských Teplic do Banské Bystrice.

Sousední Velkou Fatru zdobí travnatý hřeben s Krížnou. Vlevo od ní nad louku ční bílá skála Královského kamene. Na ní jsme jeden večer stáli a tudy přes Krížnou k Ostredku jsme několika roky putovali spolu se synem Lukášem, Romanem a Lenou, zcela ztraceni v husté mlze.

To jsou vzpomínky, pro něž se vyplatí překonat vrozenou lenost a strach.

Sestup na Štefanku.

Velká Fatra.

Pod Vápgnicou...

...

...

Vápenici přecházíme rozbitým vápencovým hřebenem k Harmanecké jeskyni...

...

...

...

Horný Harmanec.

...

Velká Fatra s vrcholem Krížné.

Po půl třetí sestupujeme shora k Harmanecké jeskyni, jejíž vchod je jinak nebývale vysoko. Výstup vzhůru od parkoviště trvá 40 minut a zdolává se přes 200 výškových metrů. My klesáme dolů a stejně přicházíme totálně zpocení. Může za to prudký sestup a panující vedro, které již zasahuje i vysoko do hor. Dobře je jen ve stinném lese.

Prohlídka zabere hodinu a není to žádná ulejvárna. Chodíme po schodech nahoru dolů, dohromady prý jich je 1 040. Prohlížíme si krásné přírodní zdobení, stalaktity, stalagnáty i stalagmity a užíváme vzduchu chladného 6°C. Dýchá se nám náramně. Je to odměna za ušlé kilometry.

Venku na nás znovu padne těžká deka. Okamžitě se mi orosí brýle. Serpentinami sestupujeme dolů a v restauraci Černá ovce si dáme velkou kofolu a protože již druhá část výpravy překonala úskalí sestupů a výstupů svého hřebene, jedeme za nimi do sedla Malý Šturec.

Harmanecká jeskyně.

Harmanecká jeskyně.

Vchod do jeskyně.

Dlouhý sestup od jeskyně k parkovišti.

Večer jdeme znovu do restaurace Silvánus, jen trochu pozměníme menu. Dávám si s Jirkou hovězí steak a rozhodnutí nelituji. Dobře se nabaští i ostatní.

Strážní věž hradby.

Zakousněte se do podobného hamburgru!

Kremnica a horké Kúpele Sklené Teplice

mapa Kremnica

Dopoledne pátého dne věnujeme krásnému městu Kremnica. Není přece možné, abychom odjeli aniž si pořádně prohlédneme jeho skvosty.

Po více než hodinové prohlídce hradu s výkladem si jdeme utříbit znalosti z ražby mincí do muzea Mincí a medailí. Velmi hezkou sbírku doplňuje sestup do sklepních prostor, kdy si můžeme potěžkat sbíječku pro ražbu štol a dobývání hornin.

Blíží se poledne a tak poslední muzeum Keramiky necháme až po obědě. Dáváme si lehkou pizzu.

Komplex staveb z poloviny 13. stol. až konce 15. stol. byl vybudován na obranu zlatých dolů a města. Je obehnán dvojitým opevněním. Ústřední stavbou je pozdně gotický kostel sv. Kataríny, jehož věž byla po požáru r. 1560 dostavěna v renesančním slohu. Součástí kostela se v r. 1992 staly varhany se 3500 píšťalami, které můžete slyšet hrát především během letního hudebního festivalu Kremnický hradný organ. (www.mapy.cz)

...

Rozhledna Krahuľský vrch.

...

...

...

V kapli.

Morový sloup na Štefánikovo náměstí.

Pohled z hradní věže...

...

Pod muzeem Mincí a medailí.

Těžká práce horníka.

...

I muzeum keramiky je umístěno ve starém domě a tak ho zdobí nejen samotné exponáty, ale i architektura objektu.

Mlýnský kámen.

Jedna z medailí.

Hradní věž.

...

Kúpele Sklené Teplice

Odpoledne máme i jiný cíl. Lázně Sklené Teplice nabízejí horkou koupel ve vodě přímo vyvěrající ze skály. To je pro nás velké lákadlo.

Ač stálé vedro odrazuje mnohé, my se odhodláme vstoupit do minerální termální vody horké 42°C. To je jako když máte smrtící horečku. Ani se nedivím, že u vstupu po nás hosteska chce mimo vstupenky i jakési další potvrzení.

Opravdu by mohlo jít o život. Voda téměř vře a dusno je tak nesnesitelné, že váhám jestli neutéct. Zachraňuje mne to, že se mohu kdykoli jít osprchovat studenou vodou, či se polít kýblem ledové vody. V bazénu komunikujeme s mladou Holanďankou, co již roky žije na Slovensku. Vypráví něco o holandské rovině, kde nejvyšším kopcem je jakýsi krtinec. Její maminka nás fotí zamlženým objektivem a Luděk vyjednává mailové doručení.

Po čtvrthodince střídavého máčení se rozpálené jeskyni a chlazení se mimo ni, nás čeká půlhodinová relaxace v střídmě rudě osvětlené místnosti s podmanivou tichou hudbou.

Přes zamlžený objektiv mobilu nás v parné vroucí lázni fotila Holanďanka, která žije již toky na Slovensku a tak jsme se dobře domluvili. Zaslaná fotka e-mailem je toho důkazem. Děkujeme.

Venku sdělujeme zážitky Romanovi, který doma nenašel plavky a byl tak "děsivé" procedury ušetřený. Jdeme si schladit žáhu ke kiosku u bazénu a náhle se strhne půlhodinová bouře. Lije jako z konve a my se tlačíme spolu s plavci pod stříškou bufetu. Reklama Radegastu "Život je horký, vďakabohu", napsaná na zelených slunečnících dostává v češtině absurdní nádech.

Sklené Teplice.

Goeteho dom.

Jeskynní parní koupel.

Uprostřed bouře aneb Život je horký.

Bouře se zklidní a my jedeme dálnicí do Zvolena, kde si nakoupíme na další dny. Při včerejším pochodu lesy k Harmanecké jeskyni se mi podařilo zajistit dřevěnou chatku u Horského hotelu Poľana, který stojí hezky vysoko v horách. Vzhledem k parnu je to lepší alternativa, než uvíznout někde dole v penzionu u Hriňové. Znovu lije a z nebe sjíždí do okolních hor zářící blesky. Hromobití slábne až před Zvolenem. Jako na zavolanou.

Čas na prohlídku města však stejně nemáme. Pěší zónu náměstí SNP si projdeme jen díky tomu, že zde stojí Billa.

Zvolen. Krátká zastávka na cestě na Poľanu. Dokupujeme jídlo na další tři dny.

Pak bez zastávky frčíme kolem Detvy do Hriňové. Poľana je před námi ukryta pod těžkým černým mrakem a její lesy křižují další blesky. Dnes je na Slovensku den bouří, jak jsem to mohl vidět na mobilu jednoho Slováka v Sklených Teplicích.Stoupáme vysoko do hor Poľany a pro vylepšení nálady si můžeme poslechnout třeba Horehronie.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Navšťili jste již město Kremnica.

20 56% Ne.

16 44% Ano.

Hlasovalo 36 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.