Julské Alpy II.

Julské Alpy II.

Pokračování I. části. Treky v Julských Alpách.

Pátý den

opět po propršené části noci jedeme autobusem z Bovce až k pramenu řeky Soča, tedy tam, kde jsme včerejšek ukončili. Počasí vypadá slušně a Luděk navrhuje přejít přes sedlo Kanski preval (2 030m). Nejdříve ale od Koče pri Izviru Soče vystoupáme k prameni. Už se nedivím, že to Luďek včera otočil. Stoupáme docela ostře a před pramenem dokonce s pomocí řetězů oblézáme skalnatý ostroh. Pramen je tady opravdu vydatný, vyvěrá přímo ze skály kam si odkudsi shora razí cestu podzemím.

Pro nás tahle odbočka znamená bohužel další časovou ztrátu.

Je poledne a moc mi ten plán přelézt sedlo časově nevychází. Když přijíždí auto s logem Triglavského národního parku hned se s mapou v ruce ptáme na náročnost a časový plán postupu. "Jdete trochu pozdě" je sdělení mladého správce parku s vysvětlením, že jen sestup ze sedla k chatě Mladinski center Bovšica trvá tři hodiny. Zanedlouho spatřím směrovku vrchol Baški Grintavec 6 a 1/2 hodiny a jsem rozhodnutý neriskovat. Trasa může být svým sestupem 1 200m velmi náročná fyzicky i časově. Zdá se mi to jako zbytečný hazerd.

Dost se kvůli tomu i vztekám na Luďu, který pořád prosazuje svou. Nás nahoru nedostane!

Zatím jdeme společně širokým údolím kolem Suhi potoka, kde je snad sto metrů široké koryto bez vody, vystlané bílými kameny. Když Luděk s rodinou začínají stoupat na první výšvih ve skalách, odpojíme se a jdeme dál značenou pěšinou proti toku vyschlé řeky. Po nějaké době se již objevuje voda a my ve stále užším kaňonu přeskakujeme říčku a přelézáme skály. Je tu fantastická scenérie, jako z kreslených výletů Rychlých šípů do skal.

Motáme se meandry a zničeho nic před námi objevuje nádherný, skalami uzavřený vodopád se zelenou tůní. Nic podobného jsem neviděl a všichni jásáme, že jsme došli až sem a neotočili to nazpět.

U Koče pri Izviru Soče se vydáváme k pramenu. Cesta stoupá zprvu lesem, později po skalách nad říčkou.

Poslední úsek je krátce zajištěný a docela exponovaný.

Z nitra skály je expozici dobře vidět.

Samotný pramen vyvěrá z hlubin hory.

Počasí je opět všelijaké. Neprší, ale mlhy se dále válí po všech kopcích.

Domky Zadnja Trenta jsou posazené v hluboké a široké dolině stejného názvu.

Koryto Suhiho potoka je v létě bez vody, kolem je jen spousta bělostných kamenů.

A někde daleko, vysoko v mlhách čeká na odvážlivce i sedlo Kanski preval.

Trochu výš se přece jenom bystřina objevuje a my kolem ní stoupáme do závěru doliny.

Bukové lesy a mezi nimi příjemná stezka mířící do skal.

Začíná přelézání a skákání podél říčky.

Ta vytváří krásná zákoutí a kroutí se skalami stále dál.

Už jsme se málem obrátili k ústupu, když tu najednou...

... se před námi objevuje dobře skrytý vodopád.

Kdyby odněkud shora přilétl šíp Čejenů, nikdo z nás by se nedivil.

Ale Nšoči ani Rybanu Lukáš ve strmých skalách bohužel nespatřil.

I proto se pomalu dáváme k ústupu.

Časem už po kamenech všichni tři skáčeme jako kamzíci.

A řeka dál čaruje.

Ještě jedno poetické foto a měním objektiv za makro. Kolem je spousta všelijakých skalniček a tak se můžu vyřádit. Času máme dnes dost.

Teprve za hodnou chvíli se vydáváme zpět. Makrem se snažím odfotit nějakou zdejší květenu. Času máme dost a tak ještě couráme podél skal Trentski Pelce. Na chatě, u pramenu Soči, se občerstvíme kyselou zelnou polévkou a jdeme raději dříve k zastávce Busu. Opět přijíždí dříve.

V Bovci dávám návrh, abychom jeli naproti sestupujícím ze sedla Kaňski preval. Myslím, že to můžou potřebovat. Je už šest večer, když přijíždíme dolinou Bavšica ke Koče Mladinski center Bovšica. Voláme mobilem, ale nikdo to nebere. Určitě nahoře mají svých starostí dost. Až před sedmou přiběhne Lukáš z auta, že se ozvala Štěpánka. Jsou na lovecké chatě na planině Bukovec. Bohužel se spojení za chvíli přeruší. Myslíme si, že se nahoře ubytovali a tak po chvilce v klidu odjíždíme zpět do kempu. Docela jim noc na horské chatě ve výšce 1600m závidím.

Cestou v Klužu míjíme starou vojenskou pevnost, která je do osmi večer ještě otevřená a tak platíme vstupné a prohlížíme i interier budovy. Uvnitř dokonce běží film o osudech tohoto místa. Pod pevností je úzký hluboký a neprostupný kaňon a kolem ní ve skále vede silnice na sedlo Predil a do Itálie.

Hořec láká nejen mě...

I tohle je hořec jménem brvitý.

Jemné zvonky vyrůstají přímo z vápenitých skal.

Dáváme si lehčí výstup k hoře Trentski Pelc. Kolem je patrné, že se tu na jaře při tání valí spousty vod.

Dnes ze skal padá jen pár kapek vody.

A ještě jeden pohled do botaniky Julských Alp.

Míříme zpět k Trentě.

Kolem se stále převalují mlhy.

Domek nad pramenem Soče.

Cesta k sedlu Vršič musí překonat ještě témeř 800 výškových metrů.

Teprve večer, při sestupu k zastávce autobusu se vyjasní a my můžeme s údivem sledovat vrcholy obrovitého Prisojnika (2 547m).

Večer jedeme naproti ztracené výpravě do doliny Bovšica, ale po zmateném hovoru mobilem po sedmé večer obracíme zpět do kempu. Štěpánka zatím trpí kdesi vysoko na planině Bukovec.

Zatímco my se ještě stíháme projít kolem starobylé vojenské pevnosti.

Po zaplacení menšího obnosu i uvnitř něho.

Je už hodnou chvíli tma, když se ke stanům vrací Lukáš, že ztroskotanci přijeli. Za chvíli po něm nakoukne do stanu Štěpánka řka: "Romane buď rád, že jsi s námi nešel. Byl to můj nejhorší den života."

Říká se, že právě na tyto perné dny se po čase dobře vzpomíná. Rozhodně musím uznat, že výkon, který všichni čtyři dnes podali, byť za cenu velkého rizika nocování pod širákem v horách, je obdivuhodný.

Šestý den

už oddychový po včerejšku být nutně musí. Jak jsme se už včera domluvili balíme věci a večer se přesuneme k jezeru Lago di Predil. To je už v Itálii a je u něho zakreslený kemp. Kolem jsme první den přijížděli a zdálo se nám nádherné.

Dnes dokončíme pouť kolem řeky Soča z kempu do Soče. S Luďkem se vyvážíme auty ke vsi Soča, kde jedno auto chceme nechat zaparkované. Nakonec se nám zdá, že jedeme hrozně daleko a tak se kus cesty vracíme zpět. Bohužel to byla mýlka a nám je v Kal Koritnici jasné, že auto máme naopak příliš blízko kempu.

Odcházíme přes můstek pod kempem Vodenca a i když směrovka ukazuje po proudu doleva, jdeme zkratkou vpravo. Pěšina se stává pořád méně schůdnou a tak se stejně nakonac točíme do kopce vpravo, abychom se najednou dostali do vesnice Kal Koritnica. Konečně nám to dochází. Řeka pod kempem ještě nebyla Soča a my stoupali podél Korytnice. Takovouhle školáckou chybu můžeme udělat tak nanejvýš jednou za sto let!

Naštěstí se dá k Soče rychle zahnout a pak už podél ní putujeme stejně romantickou krajinou, jako třetí den. Slunce dnes poprvé ukazuje svojí jižanskou sílu a pokud nejsme skryti lesem, fest nás připaluje.

Opravdu toho moc neujdeme a už jsme u auta. Je to jasné, musíme jít dál a k autu potom odněkud shora dostopovat. Kousek výš, při zastávce na lehčí oběd, vidíme sjíždět vodáky na kajacích. Jede i jeden menší raft a hned se v divokých peřejích obrací. Míříme dále a před kempem Klín, krásně umístěném na poloostrově uvnitř řeky Soča, se odvážlivci v ledové vodě i koupají.

Můstek nad Sočou u Kal Korytnice

Kańonovité koryto řeky

Na kajacích se zde docela vyblbnou

I eskymáka si občas v peřejích někdo z donucení zkusí

Raftem vyjíždí jen ti nejotrlejší

Výhledy na řeku jsou skvělé

Další foto do alba

Kolem Soče se zdvihají do výšin hory

Mě si při pauze tak oblíbil místní modrásek, že nás ještě hodný kus cesty doprovázel

Vypadá to idylicky, ale je to fakt strašně ledové

Nad kempem Klín je už ten pravý vodácký ráj. Kaňon se postupně tak zužuje, že jde přeskočit na druhou stranu. Pokud ale seberete odvahu. Pomníček u mostu, na němž je osm(!) fotek mladých lidí, kteří zde v roce 1987 zahynuli, svědčí za vše. Já nemám odvahu dojít ani ke kraji pro slušnou fotku.

U mostu mi hned vzastavuje sympatická Maďarka a já drmolím směsí různých řečí, že mám asi 4km níž auto. Nakonec to tak blízko rozhodně nabylo a tak se svezu slušný kus cesty k Bovci.

Rybář, kajakáři a v řece se brouzdající turisté u kempu Klin

Má ho!

Kańon nad kempem Klin je vodáckým rájem

Pohled na kańon z mostu

Tady je zúžení již takové, že by šlo doskočit na druhou stranu

Dolů je to docela hluboko

Večer balíme stany a jedeme do Itálie. K jezeru je to kousek, ale bohužel kemp zde žádný není. Mladá hospodská nám říká, že jeden den můžeme přespat na druhé straně jezera, ale tam se nám to moc dobré nezdá. Nakonec dojedeme až k lanovce. S její pomocí máme v plánu zítra zdolat převýšení na masív Kaninu, tentokrát z italské strany. Ani tady není slušné místo na přespání a my zase sjíždíme níž. Až pod jedním můstkem nacházíme ideální místo pro spaní pod širákem. Neprší a i v tisíci metrech je v noci teplo.

Cestou k sedlu Predil fotíme mohutný Mangart

Jezero Predil je již v Itálii

Ještě jeden pohled směrem na Mangart

Sedmý den

je po dohodě v Julkách náš poslední. Znovu bychom museli spát někde v lese a tak dnes vyjedeme lanovkou Kanin do 1 800m. Dáme lehčí trasu a odpoledne pojedeme rovnou domů.

Lanovka Kanin je celá velmi pěkná, kabinky jsou asi tak pro deset lidí. Původní cestu do sedla Predil nahoře zavrhujeme, protože vede nahoru kolem zválcované sjezdovky. Raději volíme opačnou stranu a sedlo pod vrcholem Bile Peče. V Itálii docela zvláštní název, hranice se asi časem trochu pohly. Stoupáme nahoru krásnou krasovou krajinkou, kolem je spousta květin. Stezka se také jmenuje Sentiero Botanika Bila Peč.

Nahoře v sedle je z první světové do skály vykopaný tunel. Nemáme čelovky a tak raději průzkum a pád někam dolů do neznáma neriskujeme. Co si můžeme dokonale prohlédnout je menší pevnost střežící zřejmě kdysi hranici. Zatímco Luděk pokračuje se svojí věrnou družinou k bivakové chatě za obzorem, já nandavám makroobjektiv a vyřádím se při focení všelijakých květinek.

Máme dost času, pečeme se pod Bilou Pečí a teprve v poledne sestupujeme do stínu chaty u horní stanice lanovky. Jdeme i na menší oběd za větší obnos. No řekněte, dali byste za dvě porce špaget a tři plechovky koly pět stovek? Ještě, že mi zbylo pár Euro na rakouské tunely.

Horská chata u stanice lanové dráhy Kanin

Stoupáme do sedla pod Bilou Pečí

Nahoře je tunel, který jsme bez čelovek nemohli prozkoumat

Výhledy ze sedla

I zde se bránila za světové války hranice

Pohled na masív Kaninu

Portrét

V nedalekém údolí jsou vidět stany

Botanika Julek

Pohled k horám

Botanica Bila Peč

Skalní okno u Prestrelniku známe z našeho treku na Kanin ze slovinské strany

Kozoroha jsme bohužel nespatřili

Sestup ze sedla

Kolem je opravdová botanická zahrada

Ještě jednou horská chata, kde jsme draze poobědvali

Lukáš se učí jíst špagety

Lanovka je velmi hezká a kvalitní

Pohled do údolí

Před jízdou domů se ještě chvíli chladíme v jezeru Predil a potom již frčíme po dálnici k Villachu a Salzburgu. Kdyby nebyla před jedním tunelem několika kilometrová fronta plazících se aut, mohli jsme uniknout části noci před Linzem. Takhle na zastávce kvůli lehčí večeři u Moondsee už opravdu vidíme Moond - měsíc dorůstající do úplňku a také zapadající slunce.

Ještě několik fotek druhé skupiny z přechodu sedla Kanski preval

Cestou do sedla Kanski preval

Nahoře se mlha dala krájet

Ani o jištěný výstup nebyla družina dobrodruhů ochuzena

Tady už to vypadá opravdu jako v horách

Dolů to není žádný med...

Suťoviskem se schází na planinu Bukovec

Mlok nahoře přežívá kruté horské podmínky

Co napsat závěrem?

Snad jen to, že značení v Julských Alpách není takové na jaké jsme zvyklí od nás, nebo ze Slovenska. Chybí časové údaje a mnohdy i cíl trasy. Také moje dvacet let stará mapa Freitag and Bernd nestíhala správně informovat a mnoho cest nebylo na ní vůbec zanesených. Luďkovo mapa Kompasu byla podrobnější, měla odlišně zakreslené zajištěné cesty, ale i na ní byly chybky. Hodně se nám nakonec osvědčil průvodce, který s sebou vezla Štěpánka. Díky němu jsme se mohli vyhnout těžkým zajištěným výstupům a stezkám, a věděli jsme, do čeho jdeme. Koupené a zapůjčené úvazky a feratové sety jsme nakonec vezli zbytečně. Přesunovali jsme se auty a místním Busem.

Kemp stál 10 Euro na den a osobu. Jídlo v Marketech bylo za podobné ceny jako u nás, hospody značně dražší. O horské chatě v Itálii a našem obědu ani nemluvím...

Kdybych jel do Julek znovu, vybral bych si pro stan určitě nádherně položený kemp Klín u řeky Soči.

Hory jsou opravdu impozantní a na mnohé vedou jen těžké zajištěné výstupy. My jsme ale většinou volili spíše mírnější treky a vyzobávali to nejhezčí, co bylo k vidění. I "nížinné" trasy kolem řeky Soča měly své nenapodobytelné kouzlo.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Japo

30. října 2010 20:28

Japo říká

Jo, dobrodružství, to bych si užil ...

Díky za pěkný článek a fotky.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.