Archiv roku 2014 2. strana

Řadit články od nejnovějšíchnejoblíbenějšíchnejkomentovanějších

Peking, část II.: Čínská zeď a jiné

Peking, část II.: Čínská zeď a jiné

Poté, co jsme se prošli pekingským olympijským areálem a Zakázaným městěm, vydáme se na výlet do manufaktury na zpracování nefritu, k hrobce císaře z dynastie Ming a především na Velkou čínskou zeď. Jednodenní výpravu zakončíme v čajovně nad šálkem dobrého čínského čaje.
Pokračovat ve čtení...

Od hradu k hradu pošumavím

Od hradu k hradu pošumavím

Krajina plná mystiky, tajemství a překvapení na vás čeká v místech, kde se první šumavské kopečky začínají postupně měnit v hory. V zimní době bývá víc než jindy sevřena pouty nostalgie a sycena řadou vzpomínek na časy dávno minulé. Takovou jsme ji v prvních lednových dnech hledali a takovou jsme ji i našli. Ne nadarmo právě zde, nedaleko Hor Matky Boží a Velhartic, čerpal sílu a hledal inspiraci Jan Werich.
Příjemným překvapením byl rozlehlý hrad Klenová, přestože jsme se dovnitř na jeho nádvoří přes veškerou snahu nedostali.
Pokračovat ve čtení...

Poranění krajiny není nikdy věčné aneb Šumavská melancholie (video)

Poranění krajiny není nikdy věčné aneb Šumavská melancholie (video)

Stále k sobě vábí magickou mocí tuláky všech generací, kteří i dnes putují stezkami, po nichž kdysi kráčel spisovatel a milovník Šumavy Karel Klostermann. V jeho knihách je skryta hluboká moudrost a přímo intimní vztah k její krajině. Ta se sice v čase mění, ale vždy zůstává divoká, nepokořená a krásná. 
A to tvrdím i přesto, že se vám při shlédnutí videa Šumavská melancholie může snadno udělat nevolno!
Pokračovat ve čtení...

Toulky nad zlatonosnými šumavskými řekami

Toulky nad zlatonosnými šumavskými řekami

Jen malý kousek zlata najít, jen střípek z bohatství, které stále ještě dřímá pod našima nohama, když kráčíme hřebeny zlatokopy proděravěných hor a přecházíme mosty přes Zlatý a Rýžovní potok, Losenici, Otavu až vysoko nad Křemelnou. Zlatonosné řeky, u nichž se před více než tisíci lety stačilo jen shýbnout pro žlutý třpyt vzácného kovu, často zakletého do povalujícího se křemene. 
Nebo jen bez cíle bloudit lesy, stoupat do skal k vrcholkům hor a znovu padat jako uschlý list, nesený teplým letním vánkem, dolů k stříbřitým pramenům potoků a kaňonům velkých řek.
Pokračovat ve čtení...

Praha už volá, Praha už volá...

Praha už volá, Praha už volá...

Tenhle cajdák, vyslechnutý v posledních týdnech z rádia, mi zněl v uších stále dokola. I on se tak mohl stát příčinou toho, že jsem se do té Prahy nakonec vydal.
Hledat v ní přírodu není zas až tak těžké. Pokud odhlédnu od toho, že okolí matky měst je velmi krásné a pestré, je i přímo v ní k vidění dost taháků, které lákají ročně statisíce návštěvníků. Z různorodého spektra všech možných zajímavostí jsme si několik vybrali i my. Naše šlépěje zůstaly v Botanické zahradě a Fata Morganě, ZOO, a dokonce i mezi dinosaury v Dinosaurináriu a vodními tvory Mořského světa. Prostě jsou na světě věci, co v lese jen tak nenajdete.
Pokračovat ve čtení...

Trek u řek Lomnice a Skalice

Trek u řek Lomnice a Skalice

Opravdové překvapení nás čekalo na naplánovaném okruhu u Ostrovce, na který se při posledním putování kolem Otavy již nedostalo. Kamenitá koryta nevelkých řek Lomnice a Skalice se proplétají krásnými údolími mezi skalnatými srázy lesnatou krajinou a nabízejí úchvatné pohledy. Modré koberce jaterníku podléšky dokreslují podmanivou atmosféru horkého jarního dne, zatímco slunce nám nemilosrdně vypaluje první letošní tetování do zimou vybledlé kůže.
Pokračovat ve čtení...

Až na vrcholky slovenských hor ll.

Až na vrcholky slovenských hor ll.

Bílé vápencové skály pro jejich přitažlivou krásu miluji. Často jde o strmé, rozeklané štíty, které kontrastují s okolní zelení a vytváří fotograficky vděčné, i když často nesnadno dostupné cíle. Dva z nejhezčích vrcholů jsme si nechali na samotný závěr našeho týdenního putování středním Slovenskem. Prvním se stal Kl'ak, který zdoláme z Fačkovského sedla, druhým pak Vápeč, opravdová perla nejen Strážovských vrchů.
Pokračovat ve čtení...

Na návštěvě ve Slovinsku I.

Na návštěvě ve Slovinsku I.

Nedávno jsem díky Tomášovi z Třebíče poznal jeho kamarády ze Slovinska, trochu jsme se o ně postarali při jejich krátkém pobytu v Praze a oni nás obratem vřele pozvali k sobě domů. Vyrazili jsme tak brzy, jak to jen šlo, tedy vloni ve druhé polovině července. Raději jsme si vzali i stan a další vybavení s tím, že by asi hostitelé nebyli rádi, kdybychom celou dobu trčeli jenom u nich, nakonec se však z návštěvy stala v podstatě dovolená s polopenzí...
Pokračovat ve čtení...

Do VVP Boletice na Velký a Malý Plešný

Do VVP Boletice na Velký a Malý Plešný

Po loňském podzimním barevně jásavém výstupu na Chlum padla velikonoční volba na sousední Velký Plešný (1 066 m n. m.). Ten leží, podobně jako Chlum, ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice. Jako bonus jsme si přidali průstup po skalnatém hřebenu hory až na kótu Malého Plešného.
Pokračovat ve čtení...

České Žleby - čtvero ročních období

České Žleby - čtvero ročních období

Nepatrně zavádějící název si tři dny májových toulek po okolí Českých Žlebů plně zaslouží. Přestože se to zdá nemožné, zažili jsme během nich jaro, léto, podzim i zimu. Počasí dělalo neskutečné kotrmelce a tak zatímco v pátek na vrcholku Kapradi kolem nás poletovaly babočky admirál, druhý den ráno už padaly z nebe sedláci a všude bylo rázem bílo. Putování kolem Radvanovického hřbetu a Žlebského vrchu provázela hustá podzimní mlha, a při túře v Bavorském lese zase rozhlednu Haidel zdobila tající ledová krusta.
Pokračovat ve čtení...

Nejoblíbenější fotografie

Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.