Cyklotoulky Železnorudskem a Hartmanickem

Cyklotoulky Železnorudskem a Hartmanickem

Trasy věrohodně mapující krajinu Šumavu v okolí Železné Rudy, Hartmanic i Kašperských hor, plnou kopců, hřebenů, pramenů a potoků, vyhlídek a v neposlední řadě i tajemství. Pojedeme po dobrých cestách i terénem, z údolí řek a potoků budeme stoupat do výšin až pod vrcholky hor

Od Gerlovy Hutě k Nýrské přehradě a Černému jezeru

cyklotrasa

Parkoviště v Gerlově Huti nás překvapí poplatkem, jenž na nás vyžaduje zaplatit jakýsi kovový robot. Nenažranec s logem Železné Rudy za den spolkne zelenou stokorunu a místo ní vytiskne nějaký papírek. Dobrá, alespoň nemáme práci se shaněním místa, protože tohle mnohé odradí. Výhodnou polohu využijeme k trase, která nás zavede k Nýrské přehradě a Královskému hvozdu.

Vybíráme si cestu terénem kolem Mlýnského vrchu po žluté. Výjezd vzhůru je dobrou ranní rozcvičkou a teprve na cestě k Hofmankám se uvolníme. Míjíme pramen Řezné, podjíždíme lanovku na Pancíř a u Špičáckého sedla ostře zabočíme vpravo, abychom si projeli svahy Pancíře, Habru a Můstku.

Cesta smíšeným lesem bez většího převýšení rychle ubíhá. Jsme v téměř tisíci metrové výšce a míjíme jeden vrchol, který www.tisicovky.cz zanesly mezi hlavní vrcholy. Ani už nevím jak se jmenuje, ale dobře si pamatuji náš výstup s Vencou od Brčálníku.

Sjezd nás vyplivne na hlavní cestu před Hojsovu Stráž, ale brzy ji opouštíme, abychom objeli široké údolí Zelenského potoka. Z jižní stráně Prenetu poprvé nakoukneme do dlouhého hraničního hřebene kolem Ostrého, pod který zamíříme po sjezdu do Zelené Lhoty. Dole se zaleskne hladina Nýrské přehrady, utopené mezi kopci.

Pancíř od Mlýnského vrchu.

Grossem Arber, Velký Javor, nejvyšší vrchol Šumavy.

Nad Hojsovo Stráží.

Nýrská nádrž ze svahů Prenetu.

Úhlavský luh zvolili za svůj domov bobři. Je neskutečné, jak dokonalé dílo dokáží vytvořit. A jak rychle obsazují stále nová a nová místa u řek a potoků. Jedeme nad přehradou, ale moc výhledů k ní nemáme. Teprve Na Špindlu je jeden velmi dobrý. Fotím hráz a vodní dílo, jež dokonale splynulo se zdejší horskou krajinou.

Cyklotrasa se zdvihá podle Svinského potoka k bývalým Zadním Chalupám, kde pokračuje dál na Svatou Kateřinu. My však činíme obrátku a stoupáme stále výš do Královského hvozdu. Zdejší přírodní památka chrání přirozené ekosystémy smíšeného lesa. Teprve pod vrcholem Lovečné se v tisíci metrové výšce cesta srovná. Téměř 500 m převýšení trasa naštěstí překonává postupně.

Bobří dílo v Úhlavském luhu.

Nýrská přehrada.

...

Hřeben Prenetu od Gubrova Dvorce.

Za Statečkem, známém to rozcestí odkud se stoupá k vrcholům Ostrého, jedeme k Černému jezeru. Ještě před ním stihnu sestoupit k vodopádu Bílá strž, nejvyššímu na české straně Šumavy. U Černého jezera je živo, což se dalo předpokládat. Jeho mystika je tím značně porušena. Naštěstí jezero znám i jinak, bez davů, zahalené mlžným oparem, skrz který se jen stěží k jeho vodám dostává sluneční svit.

Přesto nějaký čas posedíme. Kupuji si nanuk, když už ho sem trochu nevrlý pán od Špičáckého sedla dotáhl, a věnuji čas vymýšlení vhodné kompozice, vykrojené z celku jezera. Do vod položený kmen buku a jeho stále svěže zelené listy mi to umožní.

Vodopád Bílá strž...

...

Černé jezero...

...

Za Špičáckým sedlem se náš okruh uzavřel. Ještě lehce změníme trasu na Gerlovu Huť a poté se hezky svezeme po naučné stezce Sklářská přes Nový Brunst.

Cestou do penzionu Keply jestě jedeme na chatu Rovina, kde dobře vaří. Zdá se, že je plné parkovišti a tak Míra s Andreou jedou rovnou domů. Ubytování zavrhli a tak si zítra budou muset na druhou etapu přivstat. Já se naopak rád vyspím, neboť na dnešek jsem celou noc probdil. Naštěstí se to na mém výkonu neprojevilo.

Místo na okraji parkoviště nakonec najdeme a můžeme si tak dosytosti vychutnat jelení svíčkovou s nadýchanými mrkvovými knedlíky. Velmi dobré jídlo zdobí vysoká cena, ale kvalitu rádi zaplatíme.

Chata Rovina, kdysi Seník.

Hřebenem Prenetu ke Křemelné

cyklotrasa

Ráno netrpělivě vyhlížíme parťáky v akci. Před penzionem dostáváme litr hustého pomerančového džusu, který popíjíme až do jejich příjezdu na kolech. Mirek vyznačil trasu přes hřeben Prenetu k Můstku.

Penzion Keply.

Jedeme kolem restaurace ekofarmy Svinná, kde je před desátou ještě mrtvo. My, již dokonale probuzeni, sjíždíme do Javorné. Ranní slunce hezky vybarvilo tvář barokního kostela sv. Anny, který jako by mé počínání při focení sledoval.

Od potoka Šukačka stoupáme k stejnojmenné obci a za Suchými studánkami odbočíme do svahů Prenetu. Přírodní rezervace Městišťská rokle pro nás má připravenou past, kterou je koryto potoka Jelenka. Zatímco ostatní na druhý břeh přeskáčou po kamenech, já furiantsky brod přejedu. Jako vzpomínku si s sebou odvezu nejen kratší video, jež tajně nahrál Míra, ale i plné boty studené vody.

Dlouze, až k rozcestí Pod Prenetem, traverzujeme svah hřebene, na který poté i zamíříme. Jedu první a na chvíli zastavím u kamenné kaple sv. Kunhuty, abych za ní odbočil k tisícovce Malý Prenet (1 006 m n. m.). Dohledání vrcholu je sice otázkou pár minut, přesto mne ostatní předjedou, což poznám teprve když mne začnou na Můstku postrádat a volají mi. Já zase čekám za Prenetem na ně a z vyhřátého mechu se mi vůbec nechce vstávat.

Údolí Ostružné pod Keply.

Zřícenina staré vapenky.

Kostel sv. Anny v Javorné.

Šukačka.

...

Jelenka je jen malým problémem. Pp přejezdu si s sebou odvezu plné botky osvěžující pramenité vody.

Malý Prenet zdobí kaple sv. Kunhuty.

U vrcholu Malého Prenetu.

Času máme dnes dost. Jedu vzhůru na vrchol Můstku (1 234 m n. m.) a uvědomuji si, jak okolí změnil kůrovec. Vyšší partie hřebene zde přišly o vzrostlý smrkový les a dnes převažují zmlazené smrčiny, ojediněle i březové porosty.

Od Můstku máme hezký výhled k hraničnímu hřebenu s Jezerní horou, Svarohem, Kokrháčem a Ostrým, který pokračuje dál až k Nýrsku. Téměř celý jsme si ho včera projeli. Kousek dál se otevře pohled na opačnou stranu k Javorné, Hadímu vrchu a Křemelné. Tímto směrem se vydáme dnes.

Ještě si odskočím pěšky na Habr, další tisícovku, kterou jsem nejspíš již v minulosti zdolal, ale nepamatuji si to. Celý hřeben od Pancíře k Prenetu mám prochozený i projetý na běžkách vícekrát.

Pod Pancířem vede další krátká odbočka k pramenu Úhlavy. Přístřešek kryje kamennou studánku, přesto bych před stojatou vodou dal při doplnění vody přednost pramenité. Vodu jsem si nabral z bystřiny svahu Prenetu a mám jí dost.

Hřeben u Můstku přišel o vzrostlý les.

Pohled na Královský hvozd od Svarohu k Ostrému.

Chata na Můstku shořela, dnes u vrcholu stojí pouze turistický přístřešek.

Paseka na hřebenu odhalila i pohled k Javorné, Hadímu vrchu a Křemelné, kam brzy dorazíme.

Vrchol Habru je jednou z mnoha šumavských tisícovek.

Pramen Úhlavy najdete pod Pancířem.

Jedeme dolů na Hofmanky a pak známou trasou z včerejšího dne na Nový Brunst. Už začínám šetřit energii, kterou jsem vyplýtval na Prenetu. Cesta na Přední Šmauzy pod Jedlovou již moc nestoupá. Horní údolí mladé Křemelné budeme kopírovat až na Kepelské Zhůří.

Vlevo se objevuje odlesněný Hadí vrch, zajímavý šumavský vrchol, vpravo se v přehledném širokém údolí kroutí říčka Křemelná, kterou všichni velmi dobře celá desetiletí známe. Ať již z třídenního putování od pramene pod Jedlovou až k soutoku s Vydrou, či z častých výprav do nádherného kaňonu řeky Křemelné od Čeňkovy pily. Naše upravené Orlí hnízdo ve skalách nad řekou snad ještě občas pod svým převisem pohostí ty pravé trampy.

Od kříže smíření mířím za ostatními k Staré Huti a pak společně jedeme ke Keplům.

Hotel Horizont na Hofmankách.

Údolí Křemelné pod Hadím vrchem...

...

Hadí vrch.

Kříž smíření u Kepelského Zhůří.

Kaple Nejsvětější Trojice.

Od Keplů k Hartmanicím do Pekelského údolí

cyklotrasa

Protože jsme se od Pancíře vrátili již v 15 hodin, dobíjíme v penzionu baterie do elektrokol, dvě hoďky relaxujeme, a v pět jedeme znovu na večeři na Rovinu.

Vybírám cyklotrasu přes Vysoký hřbet, která vede lesem až k chatě. Protože za dvě hodiny se mi baterie nabije asi na 60%, šetřím ji pro jistotu hned od začátku trasy. Nejedeme totiž jen na večeři, ale čeká nás okruh se sjezdem do Hartmanic.

Zdejší Pekelské údolí moc neznám. Je dost možné, že jsem tudy kdysi dávno prošel, ale ne všechny cesty mi v hlavě zůstanou. Po čtyřiceti letech, kdy jsme na Šumavě prošli kde co, to není nic divného. Zajímavé je, že se mi naopak leccos, i po tak dlouhé době, velmi přesně vybavuje. Je to proto, že zážitky z vandrů s báglem, hledáním vhodného místa k přenocování, vaření si jídla v ešusu, jsou velmi silné.

Po dobré večeři sjíždíme od Roviny do Dobré Vody, kde můžeme nahlédnout do kostela sv. Vintíře k skleněnému oltáři. Bohužel bez osvětlení to není úplně ono, jistě by stálo za úvahu, kdyby alespoň přes den byl oltář osvětlený. Ne každý chce čekat na placený vstup a pohled na nasvícené dílo p. Tesařové by naopak kdekoho mohl k této návštěvě kostela inspirovat. Stojí to za to!

Kostel sv. Vintíře v Dobrě Vodě.

U pramene.

Vhled do kostela ukazuje skleněný oltář. Škoda, že není nastálo osvětlený.

...

Klesneme k Hartmanicím a ještě hlouběji do Pekla, kde údolí vytvořila Volšovka. Pekelské údolí chrání PR Žežulka, kterou máme brzy pod sebou.

Až k Busilu se pastviny střídají s lesy. Pak údolí uzavřou kopce u Kochánova a my rychle vystoupáme nad 950 m. Prodloužíme si trasu k Radkovské vyhlídce, odkud shlédneme, co jsme vystoupali. Za vrcholem Kochánova překonáme Kepelský potok a i druhá dnešní trasa je u konce.

Sjezd rovnou do Pekla!

Pekelské údolí u potoka Volšovka.

...

Nad Žežulkou.

...

Busil.

U Radkovské vyhlídky. Pohled k Hartmanicím do údolí Volšovky.

...

...

Umrlčí prkna pod Kochànovem.

Pohádkový okruh

cyklotrasa

Pohádkovou trasu nechtěl se mnou jet nikdo. Stačilo, když jsem sdělil, kudy cesta povede. Jirkovi jsem proto detaily zatajil a teprve postupně po trase je odhaloval. Vlastně vše začalo velmi poklidně.

Další krásné ráno nás vyvede na planiny mezi travnaté vrcholy, jež se zvolna svažují k říčce Ostružné. Jedeme přes Zámyšl a Hlavňovice k Cihelně. K Velharticím projíždíme trasu, kterou jsme v kdysi v našich turistických "prvohorách" šli s Mirkem přes Šumavu ze Švihova u Klatov k Soumarskému Mostu. To byl náš první přechod hor s přespáním pod širákem. Dodnes znám přesně celou trasu i místa, kde jsme přespali. Ze "zelenáčů" jsme se postupně stali zkušenými horskými trapery.

Nad Javoříčkem...

...

...

Zámyšl.

Kostel v Hlavňovicích.

Terénem klesneme k Ostružné nedaleko Velhartic. Zajedeme k zavřené bráně hradu Velhartice a poté i ke kostelu sv. Máří Magdalény. Pověst vypovídá cosi o ponuré minulosti, která se dodnes traduje. Jakže jsem to popsal v jednom ze starších článků na Šlápotách?

Velhartický hrad jsme nemohli vynechat...

Barokní most.

Vrlhartice...

Kostel narození Panny Marie.

Kostel sv. Máří Magdalény...

...

...

K. J. Erbena prý kostel inspiroval k sepsání básně Svatební košile.

...

Oltàř je fotkou na dřevěné desce. Otiginál uchovávají v Praze.

Vidíte tvář nebohé ženy?

...

Na trochu upravené fotce ovšem vidět je.

Pokračujeme do Nemilkova, odkud nás vede příjemná lesní cesta okolo Ostružné k Rajskému Mlýnu. Ani jeho minulost není bez poskvrny.

Internetový Šumavský rozcestník nám sděluje toto:

"Rajský mlýn na Ostružné sloužil i jako katr na řezání dřeva. Dnešní podoba mlýna pochází z přestavby v roce 1929, kdy byl ve vlastnictví rodiny Majdlovy. Čtyři roky před tím se stal mlýn dějištěm tragedie, která vzbudila velkou pozornost tehdejšího lokálního tisku. Udála se v něm totiž trojnásobná vražda, jejíž obětí se stala stará mlynářka, její vnuk Emil a čtrnáctiletý čeledín Ignác Jonáš. Za počátek tragedie lze považovat 16. leden roku 1925, kdy v Rajském mlýně požádal o práci mladík sotva dvacetiletý, který se vydával za mlynářského pomocníka. Jak vyplynulo z pozdějších výslechů a procesu, již tehdy měl nekalé úmysly, přinejmenším plánoval krádež peněz. V malém mlýně, i když spojeném s pilou, však byla práce jen pro členy rodiny. Po poskytnutém obědě se mladík rozloučil, popřál mlynářce, své budoucí oběti, vše dobré a odešel. Osudová chvíle se přibližovala, ale jak se později ukázalo, nemuselo k trojnásobné vraždě dojít. Její pachatel Bedřich Krása, vyučený lakýrníka natěrač, domovskou obcí Česká Třebová, toho měl na svědomí mnohem více. Několikrát se pokusil o nedokonanou vraždu a provedl řadu loupeží a krádeží. Před Vánocemi se nedaleko Prahy v noci vloupal k jednomu kováři, který ho však přitom přistihl. Kovář povolal obecního strážníka, který zloděje svázal provazy na rukou a vedl ho na četnickou stanici. Spoutaný Bedřich Krása ale cestou utekl a strážníkovi zůstal jen browning a čtyři paklíče. Z archivních záznamů vyplývá, že Krása při výsleších neustále lhal, vymýšlel si a měnil výpovědi a teprve později se přiznal. Přispělo k tomu i zjištění, že mu vzhledem k jeho věku nehrozí trest smrti, v den vraždy nebyl totiž plnoletý. Tehdejší noviny napsaly: „Utěšuje se tím, že není plnoletý a že vrah ministra Rašína, který byl téhož věku, také provaz nedostal." (Zmíněný Rašínův vrah zemřel až v roce 1950, konec Bedřicha Krásy je zatím neznámý.) V neděli 1. února 1925 odešel mlynář Martin Majdl se svou ženou Marií na mši do čachrovského kostela. Ve mlýně byla ještě mlynářova sestra Terezie, která později odešla vyřizovat zakoupení usedlosti v blízké osadě Zahrádka. Ve mlýně zanechala v péči staré mlynářky (vdovy po mlynáři Janu Majdlovi - Martinově otci) svého devítiměsíční ho synka Emila. Doma zůstal také čtrnáctiletý čeledín Ignác Jonáš. Do mlýna brzy poté přišel budoucí vrah. Sekerou, kterou sebral na dvoře, udeřil starou mlynářku, když mu před chystanou loupeží zkřížila cestu. V síni pak touže sekerou těžce smrtelně poranil čeledína. Když pak začal v kolébce plakat malý Emil, neminuly rány sekyrou ani jeho. Teprve když ho umlčel, vypáčil loupežný vrah zásuvky a odcizil tři tisíce sedm set korun. Pak si obul mlynářovy nové boty a své staré schoval do otrub. Tam byly později nalezeny a posloužily i jako předmět doličný. Když si obžalovaný tyto boty na pokyn soudu při přelíčení musel obout, řekl, že mu sedí akorát. U soudu se také ukázalo, že Krása si za uloupené peníze koupil nový kabát a zbytek prohýřil s lehkými ženami v Praze. Vraždu objevily jako první mlynářova sestra Terezie a žena Marie, když se před polednem vrátily do mlýna. Mlynář Martin Majdl se ještě po mši stavěl v místním hostinci. Když se o něco později vracel domů, běžel mu naproti obuvník z Velhartic, shodou okolností jménem Švec se strašnou zvěstí. Když se totiž vracel z Čachrova do Velhartic, vyběhla ze mlýna mlynářova žena Marie se strašnou zprávou o třech mrtvých. Mlynář se okamžitě vrátil do Čachrova a vše ohlásil četníkům. Ti se neprodleně dostavili do mlýna a zanedlouho dojela i soudní komise z Klatov. Po všech nezbytných úkonech se rozběhlo pátrání po neúprosném vrahovi. Z počátku byl podezírán jistý K. Ortman příslušný do Domažlic, ale tato stopa se ukázala jako falešná. Pátrání se osobně ujal klatovský četnický velitel. S přispěním čachrovských četníků byli nalezeni dva důležití svědci, dvanáctiletí chlapci z Březí, kteří si osudného dne šli do mlýna pro prkénka. Na cestě přitom potkali mlynáře jdoucího na mši, ale hlavně u mlýna viděli asi dvacetiletého muže. U soudu ho pak pomohli alespoň zčásti identifikovat. Čachrovský četnický velitel si při čtení policejních zpráv povšiml popisu pachatele jiného trestného činu a zjistil velkou shodu s popisem pachatele vraždy v Rajském mlýně. Oba pachatele se pak podařilo ztotožnit. V obou případech se jednalo o již zmiňovaného nebezpečného lupiče a podvodníka Bedřicha Krásu. Zanedlouho 24. února 1925 byl pak trojnásobný vrah zatčen a 24. dubna 1926 byl porotním soudem v Kutné Hoře odsouzen těsně pod hranicí sazby na devatenáct roků, jedenáct měsíců a sedm dní těžkého žaláře. Trest by mu tedy měl skončit na začátku roku 1945. Ovšem dokumenty ukazují na něco jiného. Dva z nich z dubna roku 1940 jsou zatím poslední zmínkou o Bedřichu Krásovi. Německá kriminální policie projevila o trojnásobného vraha poněkud nepochopitelný zájem a vyžádala si od české policejní úřadovny v Kutné Hoře jeho spis. Zároveň se dotázala, zda je známo něco bližšího o současném Krasově pobytu. Spis byl německé kriminálce na dobu dvou měsíců zapůjčen, a jak vyplynulo z odpovědí, česká policie o současném pobytu Krásy nic nevěděla, pouze uvedla, na jak dlouho byl odsouzen. Tady se otevírá pole pro nejrůznější spekulace. Je možné, že německá kriminální policie pracovala na objednávku gestapa. Pokud by to byla pravda, pak je možné, že by hodlalo využít cynického vraha, podvodníka a notorického lháře jako svého agenta nasazeného proti domácímu odboji. Jak jinak lze vysvětlit poslední větu dopisu: „S ohledem na naléhavost případu prosím o co nejrychlejší vyřízení mé žádosti.“ Originál dalšího dokumentu odeslala čachrovská četnická stanice v prosinci 1925 soudu v Kutné Hoře. Sděluje v něm vyžádané místopisné údaje a připojuje náčrtek místa činu a ručně nakreslenou mapku okolí Rajského mlýna. Závěr si zaslouží citaci: „Ohledně zhotovení fotografických snímků v oznamuji, že naše četnická stanice žádný fotografický aparát nemá a nebyly by nám výlohy za fotografování mlýna od četn. úč. skup. hrazeny.“ Nutno dodat, že četnická stanice neměla tehdy ani psací stroj. Ostatní dokumenty jsou zdrojem některých podrobností. Bedřich Krása narozený 6.3.1905 v Žamberku okres Dobruška byl zadržen a zatčen 24.2.1925 o třetí hodině odpolední v Praze VII. Četnická stanice v Dobrušce pak soudu sdělovala: „Bedřich Krása měl celkem 9 sourozenců, z nichž není žádný nijak duševně chorý a neb zatížený a vůbec z těchto dětí nebyl nikdo nikdy nemocen.“ Dědičné zatížení bylo za Rakouska- Uherska polehčující okolností, to zřejmě věděl i obžalovaný Krása a před soudem si kromě jiného vymyslel moravského strýčka faráře, který měl být dán do blázince. Jak dále zjistili dobrušští četníci strýček farář, nevlastní bratr již nežijícího muže Krasový matky, zemřel na Moravě stářím bez toho, aby byl na duchu chorý. Mlynář Martin Majdl, jehož matka se ve svých šedesáti pěti letech stala obětí vraždy, žil na mlýně až do své smrti v roce 1953. Jeho žena Marie pak zůstala na mlýně dlouhých dvacet dva let sama. Pokud mohla, chovala ke své obživě krávu, pro kterou sušila seno na přilehlých loukách. S okolním světem se stýkala málo, s výjimkou chatařů a příbuzných. Věrným společníkem jí byli psi, kteří mlýn hlídali. Bělina a poté Cikán se stali přáteli chatařů, od kterých každý víkend dostávali něco na přilepšenou. Svůj život skončila paní mlynářka v říčce Pstružné, kde byla mrtva nalezena až za několik dnů. Naplnila se tak její slova, že dopadne jako její věrný pes Cikán. Sekera je podle vyprávění příbuzných zazděna u vchodu do mlýnice. Marie a Martin Majdlovi neměli děti, a tak mlýn přešel dědictvím do majetku příbuzných, kteří jej zanedlouho prodali."

U Nemilkova.

Kolem Ostružné vede velmi příjemná trasa...

...

Nad Čachrovem.

Míříme do nedalekého Čachrova, kde mineme starou gotickou tvrz, kterou vystavěl Vilém z Čachrova v letech 1380 - 1390. Jde o opravdu mohutnou kamennou budovu, jen tak tak se mi dostane do hledáčku širokoúhlého objektivu mobilu.

Rajský mlýn v Rajském údolí má temnou historii.

Tvrz v Čachrově.

Od Čachrova již musíme hlídat kudy jet dál. Cesta přes Bradné nás vede do lesa, odkud odbočíme k Pohádce.

Název je dnes výsměchem svému jménu. Místo však za neblahou historii nemůže. Kdysi byl Christlhof jistě velmi příjemným místem k životu. To poznáme již při příjezdu k polorozpadlému stavení, které je dnes ukryto mezi keři a stromy. Cesta k stavení zanikla, nenápadnou pěšinku k němu musíme hledat.

O tomhle jistě zajímavém místě se zase můžeme víc dozvědět z článku v Klatovském deníku:

"Prvními usazenými obyvateli tohoto místa byla rodina Pangerlových, kteří se zde rozhodli hospodařit již v 16. století. Postavili zde postupně celkem tři statky, ovšem časem z nich zbyl pouze ten nejmladší, postavený na počátku 19. století. Říkalo se mu Christlhof, až teprve později mu lidé začali říkat Pohádka. Život tu běžel tempem a zvyky typickými pro tuto část Šumavy, ovšem roku 1828 idyla byla narušena velkým neštěstím. V nedalekém Strážově vypukl požár a shořelo při něm 78 dom, což byly dvě třetiny městečka v té době. A rozezlení obyvatelé hledali viníka jejich neštěstí. Našli ho ve stařeně žijící v chatrči jen malý kousek na dohled od Pohádky, která již tenkrát měla v jejich očích pověst čarodějnice. Zahnali ji na louku, začali ji bít a kamenovat. Než zemřela, stačila samotu i její obyvatele proklít. Její mrtvolu pak strčili do chatrče a tu zbořili. Od té doby se tu již lidem nikdy nežilo dobře.Poslední z rodu Pangerlových, kteří tu žili, byli po 2. světové válce odsunuti do Německa a na Christlhofu pak již nikdo dlouho nevydržel. Dle kronik tu jedna z obyvatelek přišla o rozum, její muž se oběsil, a jeho duch tu prý dodones obchází (verzí o jejich konci je ale více). Další obyvatelé tu mívali hrozné předtuchy a vidiny a brzy odsud také odešli.Posledním, nechvalně známým obyvatelem Pohádky byl Ivan Roubal, který zde žil a (možná) i vraždil. Přistěhoval se sem v roce 1991. V té době v již značně rozpadlém stavení plánoval chov jelenů, nakonec však ubytoval v rozlehlém chlévě černá vietnamská prasata, dále si sem pořídil i drůbež a koně. Dle místních byl nenápadný a nebudil žádnou zvláštní pozornost, kromě snad viditelného nože zastrčeného neustále v botě. Až později si všimli jeho krutého chování ke zvířatům a podezřívali ho, že zabil i svého vlastního koně. Zajímavé je, že než se usadil zde, měl tento člověk s divným pohledem téměř čistý trestní rejstřík (v roce 1977 dostal podmínku kvůli účasti na při drobné železniční nehodě, v roce 1982 dostal rok natvrdo za členství v církvi Svědků Jehovových v té době zakázané církvi). Žil tu tři roky a vyrážel odsud na vražedné výpravy. Na půdě měl skrýš pro pašované zbraně, a některé indicie nasvědčují tomu, že přímo zde se i zbavil těl dvou ze svých obětí, které předtím zavraždil."

Jistě stačí přiložit několik fotek, abyste si udělali obrázek sami.

Cesta k Pohádce.

Hororová Pohádka...

...

...

...

...

...

I stromy jako by chtěly promluvit.

Shora to ovšem Pohádka je. Výhled shora máme až někam ke Klatovům.

Z výšky od mohutné Plošiny (972 m n. m.) máme Pohádku jako na dlani. Úbočím hory vede cesta, která ústí na cyklotrasu, jež nahoru stoupá od Strážova. Kousek výš leží sedlo, před kterým jsme včera odbočili k Prenetu. Na něj máme skvělý výhled, stejně jako do zajímavé Městišťské rokle, kde bíle září osamělá kaple.

Dnes si nemíříme užívat k Šukačce, ale jedeme rovnou na Onen Svět. Vždyť z pohádek je na onen svět často velmi blízko.

Pod Oním Světem nás zastavuje restaurace U Silnice, kde se posilníme před výjezdem do Javorné a Keplů. Ceny zde jsou proti chatě Rovina téměř poloviční, ale jídlo tím nijak zvlášť neutrpělo.

Dobře naladěni dokončíme trasu a u penzionu Keply pak marně sháníme bytnou, které dlužíme včerejší ranní džus. Ten jsme nakonec dostali na účet podniku. Takže díky za klidné a příjemné ubytování v krásné a inspirující šumavské přírodě.

Městišťská rokle a hřeben Prenetu.

Na Onom Světě předpovědi o globálním oteplení nevěří.

Je tam hezky.

Náš seník, kde jsme párkrát přespali v 80-tých letech prošlého století, prý spadl. Nyní je tam zřejmě okamurova ubytovna.

Seník padl, penzion a hospoda zůstala. A dobře i relativně levně jsme se najedli.

Kaple Panny Marie již je na dohled Keplů.

Javorná.

Z Kašperských Hor do Sušice a Hartmanic

cyklotrasa

Ještě na jeden okruh zamíříme na Šumavu do Plzeňského kraje. Kašperské hory jsou přirozeným místem, který turisté i cyklisté rádi využívají. Přidáme se k nim a projedeme si náročný okruh horskou krajinou s mnoha krásnými výhledy.

Od Kašperských Hor se vine úzká cesta k Tuškovu a Opolenci, jež stojí za malou zajížďku. Domky si zde zachovaly svoji přirozenou krásu. Pešky jsem se zde již před lety toulal, když jsem s Lenou procházel NS Strážců hranic.

Jedeme do Bohdašic, odkud je dobře vidět kostel Mouřenec. Však jsme zde již blízko Otavy. K ní padáme Dlouhou Vsí. Cyklotrasy u řeky si užívá spousta cyklistů i pěších. Je znát, že Sušice jsou nedaleko. Vjedeme přímo na náměstí, kde si dáváme do nosu. Bylinkovou limošku, kávičku a zákusek.

Opouštíme milé místo a vyjíždíme k Svatoboru do drsné přírody, která nás rychle pohltí. Kousek cyklostezky je prakticky nesjízdný a tak kolo do vrchu tlačím, zatímco Míra s Ájou si chytře vybrali jinou cestu vzhůru. U rozcestníku Na úbočí Svatoboru jsme zplaveni všichni.

Kašperk.

Svatobor.

Otava u Dlouhé Vsi.

Sušice...

...

Od úbočí Svatoboru.

Co jsme tvrdě vystoupali, rychle ztratíme. Petrovice jsou dole, ale alternativu jet k nim po hlavní jsme zavrhli. Za obcí se cesta znovu zdvihne k Vlastějovu. Odměnou jsou daleké výhledy a oblé travnaté kopce kolem nás. Příjemná krajinka, kterou bych bez pomoci motorku asi jen těžko vnímal. Míra jede na svůj pohon a proto sklízí náš zasloužený obdiv. Za poslední dva týdny toho na kole ujel fakt hodně.

Přejedeme hlavní cestu a stoupáme dál na Hořejší Krušec. Odsud máme již na dohled Hamižnou horu a tedy i Hartmanice. Zde znovu posedíme v hospodě a já se posilním jelením gulášem. Trasa zvlněnou krajinkou nadále smysluplně kopíruje neklidný terén, jež se zlomí až za Velkým Radkovem. Padáme opět k Otavě, tentokrát do Radešova.

Pod Dolejším Těšovem.

Prostřední Krušec.

Hartmanicko.

Velký Radkov.

...

Radešov.

Rovinka kolem řeky nás vede neomylně k Rejštejnu, odkud pokračujeme vzhůru podle Losenice. Míra s Ájou již míří údolím Zlatého potoka pod Kašperské Hory, zatímco já zachovám trasu původní, abych si projel mě neznámou vísku Červenou.

Že tohle prodloužení trasy nebude snadné zvládnout zjistím brzy. Zmizí mi další čárka na displeji a zbývá poslední. Znamená to riziko, že kus cesty do vrchu těžké kolo povedu. Šetřím proto jak se dá a stoupám zvolna kolem Losenice k bývalé Buzošné. Za Červenou hodně klesnu k Zlatému potoku, odkud mi stojí v cestě do Kašperek již jenom jeden Lišák. Kopeček pod kterým leží mnoho zlatonosných štol.

Nahoru mi baterie ještě trochu pomahá, ale u prvních domků Kašperských Hor již spolupráci nadobro vypoví. Tlačím elektrokolo jen kousek, jsem už na to zvyklý, že jedu nadoraz s heslem "ani jeden watt nazmar! "

Otava v Rejštejně.

Karlína Pila u Losenice.

Krajina u Červené.

Červená - kaple Panny Marie Pomocné.

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Chtěli byste se k Pohádce podívat?

4 25% Již jsem u ní byl(a).

10 63% Ano, zajímalo by mě tohle divné místo.

2 13% Ne, na to nemám chuť ani odvahu.

Hlasovalo 16 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.