Půltucet (říjen 2021) - příběh fotografie

Půltucet (říjen 2021) - příběh fotografie

Motto: „Příroda se na podzim zbavuje všech připomínek uplynulého léta: listí, ovoce i trávy. Také člověk by to měl tak dělat a neschovávat staré papíry a listy, které mu zabraňují prožívat nové a čisté jaro. Já to tak bohužel činit nedovedu a tak, si při každé nové práci, jež by mohla být živá a radostná, připadám jako nevyhrabaná zahrada, v níž se svěží letošní rostlinky musí těžce prodírat zaschlou loňskou trávou.“ Otto František Babler

Naši dávní předkové měli pouze období zimy a období léta. Období zimy začínalo Samainem a končilo Beltinem. Samhain je název keltského svátku, který se slavil v noci z 31. října na 1. listopadu. Ve starém keltském kalendáři se tímto slovem označoval i měsíc listopad, přesněji řečeno první tři týdny tohoto měsíce.

Vše bylo dáno opakujícími se vegetačními cykly. Na Samain se sklízelo poslední ovoce, které se uskladňovalo na zimu. Zima pak trvala až do konce dubna. V máji již přicházelo teplo a na stromech se objevily květy a listí. To nastalo období léta, dlouhých dní, slunce a tepla.

Po nás planina...

Když jsem upravoval tuto fotku, hned mě napadlo, že u ní bude vhodné potlačit jásavou barvu nebe. Vítr fouká do strnišť v okolí jaderné elektrárny Temelín a jeho mohutné až téměř strašidelné chladící věže do něho vypouštějí bílá oblaka páry plující zvolna jako vláčky krajinou. Ale tuhle moji melancholickou vizi by možná kde kdo poupravil, řka, že z oněch mraků nad věžemi čte ponurou věštbu budoucnosti lidstva, jako z černé kávové sedliny.

Je to jen pár týdnů, co žena přišla domů z přednášky o rodácích z vystěhovaných vesniček a samot, které musely ustoupit kolosu vyrábějícímu tolik potřebnou elektrickou energii. Prý i na slzy došlo. Není se čemu divit, vždyť jen málokdo chce opustit svůj ovocný sad, svoji rodnou chaloupku, svůj domov. Když jsem váhal nad názvem fotky, napadl mne název "Po nás planina". Teprve poté jsem zjistil, že jedna z knih, které žena přinesla domů z této přednášky, má prakticky totožný název. "A po nás planina". Černobílý obrázek zoraného pole, nad nímž převzalo vládu kvarteto věží, by klidně mohl být na titulní straně oné zajímavé a čtivé knihy.

2. Roklanský potok

Je mnoho míst, jež vám mohou zlomit srdce. Jedním z nich je v horských lukách meandrující Roklanský potok. Ten se proplétá sluneční krajinou, aby se pod Modravou spojil s Luzenským a nechal tak vzniknout čarovné Vydře.

Zde výš je ještě voda klidná a jen volně plyne jako náš život. Nevyplatí se chvátat, říčka naopak svádí k zpomalení kroků či krátké zastávce.

3. Krvácející kameny

Oranžové zbarvení některých kamenů u Roklanského potoka jsem si pamatoval z minulosti. Tentokrát mne překvapila jejich jasně červená barva, která jako by do šumavské přírody ani nepatřila. Na svědomí by ji měl mít terčovník pohledný, lišejník, který se vyskytuje v horských oblastech a na pobřežních skalách na minerálně bohatých horninách.

4. Na Medvědí stezce

Podzimní nízké slunce již tolik neublíží fotkám, které by jindy kontrast osvětlených a stinných míst zcela znehodnotil. Paprsky se jen stěží probíjí k balvanům a skalním útvarům šumavské Medvědí stezky, jež v tomto času září jasnými barvami. Je spousta krásných míst, co stojí za zaznamenání. Vybral jsem jeden z mnoha malebných obrázků, víc si jich nechávám na kalendář pro příští rok.

5. Hrádek z rokle

Zvláštní umístění hradu Helfenburk vycítíte již z přístupu k jeho branám. Musíte totiž nejprve sejít do hluboké rokle Hrádeckého dolu, odkud na skalní pískovcovou vyvýšeninu s rozsáhlým hradním areálem znovu vystoupáte.

V análech se dočteme, že se hrad stal v bouřlivých dobách husitských válek útočištěm arcibiskupa, a poté přešel do šlechtických rukou. Obydlen zůstal po celé 16. století, aby byl v roce 1620 zapálen a zničen. Hlavní věž se dočkala romantických úprav a obnovy v letech 1887 - 1890, kdy zříceninu hradu koupil a upravil průmyslník hrabě Josef von Schroll a ten začal být atraktivní pro turisty.

Opět bylo moje rozhodování o tom, kterou z fotek vybrat, nelehké. Symbolicky se jí stal obraz vzájemného sepětí pískovcových skal s hradbami vytvořenými v dávné minulosti k svému účelu lidmi.

6. Kalvárie Ostré

Naše čtyřdenní putování Kokořínskem jsme zakončili přejezdem k Českému středohoří, kde jsme nemohli opomenout barokní poutní místo na vrchu Kalvárie s nádherným výhledem na Úštěcko. Návštěva zajímavého místa umocnilo pozvolna se k západu sklánějící slunce, které celý areál velmi hezky na svítilo.

Jeho počátky se datují do let 1704 - 1707, kdy nechal areál vystavět pan Václav Růžička, hejtman zdejšího jezuitského panství se sídlem v Liběšicích. Za autora stavby je považován známý barokní architekt z nedalekých Litoměřic Octavián Broggio.

Přístupovou cestu k vrcholu lemují výklenkové kaple křížové cesty z období baroka a klasicismu. Cesta ústí na terasu v západním svahu hory, která symbolizuje biblickou Zahradu getsemanskou. Zde se nachází torza barokních pískovcových soch klečícího Ježíše a apoštolů. Křížová cesta vzhůru pokračuje trnitou pěšinou kolem širokého pískovcového schodiště s výklenky osazenými pozůstatky dalších barokních soch. Na vrcholové plošině se nachází skupina tří symetricky uspořádaných kaplí. Kaple Nalezení a kaple Povýšení svatého Kříže mají věžovitý tvar a jejich střechy jsou zakončeny lucernou s kupolí. Silueta obou věží je výraznou a zdaleka viditelnou dominantou krajiny Úštěcka. Uprostřed se mezi nimi nachází menší, podélná kaple Božího hrobu.

Vybraná fotka zobrazuje torzo sochy, jež pohledem do podmanivé krajiny Českého středohoří navozuje meditativní okamžik předcházející západu slunce.

∆ ∆ ∆

Minulý Půltucet zcela jasně opanoval obrázek Znovunalezená krajina, který jsem do výběru zařadil na poslední chvíli. To když mi ho pochválil kamarád, jemuž jsem několik fotek z Novohradských hor zaslal.

Pro dlouhé večery mohu nabídnout Zpívání Zdenky Tichotové. Jistě mnozí ví proč. Spirituál Kvintet ukončil 13. října 2021 hraní a svoji činnost. Je mi z toho smutno, vždyť s nimi odchází i kousek mého srdce a kus mého života. Vzpomínky na osmdesátá léta a plzeňskou Portu však z mé paměti nevymaže ani čas.

Nabídnout mohu také shlédnutí hezkého videa Orla Perč, které ukazuje krásy polské strany Západních Tater.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - říjen 2021

32 15% Po nás planina ...

31 14% Roklanský potok

37 17% Krvácející kameny

36 16% Medvědí stezka

41 19% Hrádek z rokle

42 19% Kalvárie Ostré

Hlasovalo 219 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

1. listopadu 2021 20:20

azave říká

Dal jsem body Roklanskemu potoku, ale uz z principu bych mel preferovat Medvedi stezku, kdyz uz jsou ty ,,vzpominaci svatky,, ... Ale Roklan a potok je fakt parada ... 

Rony

1. listopadu 2021 21:13

Rony říká

Asi by víc z NS zabodoval viklan, ale máš pravdu, Roklanský potok je TOP. Už jsem ho na onom místě za Rybárnou musel fotit mnohokrát.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.