Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Expedice Norsko 2015, část dvanáctá

vydáno 19. července 2016 – napsal Navarro – 4 komentáře

Poslední článek naší malé dodekalogie vám přiblíží, jak jsme se měli a co jsme dělali v samotném závěru našeho pobytu v Norsku, včetně dlouhé cesty domů. Doufáme, že se vám alespoň některé z článků líbily a že případně někomu pomohly či pomohou v plánování jeho vlastní cesty na sever.

13. den (čtvrtek)

Ráno se probouzíme do slunečného, ale stále chladného počasí. Na téhle louce teplo asi moc nebývá. Naštěstí nám chlad v noci nevadil (až tedy na Michala, kterého odradil od nočního výletu na záchod) a vyspali jsme se do růžova, někteří zaházeni všemi dostupnými věcmi jako bezdomovci. Ze spánku nás nebudilo ani v dálce vyjící (nejspíše obrovské) stádo psů, vlků, či co to mohlo být za zvířata. Toto vytí se vyskytuje i ráno, přichází v tajemných vlnách a vždy náhle mizí, aby k nám za chvíli opět dolehlo – stát uprostřed tiché slunečné louky a poslouchat tento přízrak je skoro děsivé.

Do Osla nás čekají ještě přibližně čtyři hodiny jízdy autem, je potřeba se před cestou pořádně posilnit.

Aby nám auto nesjelo z louky, podepřeli jsme jedno z kol ztvrdlým chlebem. Byl tak tvrdý, že ho nepoškodilo ani následné přejetí.

Sice je tu zima, ale květiny tu rostou nádherné.

Okolo půl desáté nasedáme do auta. Míříme neomylně na východ směrem na Oslo – navigace nás dneska žene spíše po menších silnicích, ale snad správným směrem. Podoba krajiny okolo silnice se výrazně proměňuje: s ostrými fjordy jsme se rozloučili již včera, dnes zatím projíždíme hlavně poměrně rovinatou krajinou s četnými lesy a občasnými jezery. Po předchozích dnech sice nic fascinujícího, ale i tak jsou výhledy potěšující.

Kousek za tábořištěm míjíme velice protáhlé jezero Totak.

O čtvrt hodiny dále

Už nějakou chvilku pokukujeme po levné čerpací stanici. Máme štěstí – potkáváme jednu sice hodně malou a zapadlou, ale cena nafty je tu doslova rekordně nízká, za jeden litr platíme pouze 11,8 NOKu (přibližně 33 korun). Bereme dostatek nafty na to, abychom dojeli až za hranice Norska, kde bude tankování opět levnější.

Asi 100 kilometrů před Oslem se ráz krajiny znovu mění: z lesnatých porostů se stávají spíše louky a pole obdělávané místními zemědělci, míjíme lány obilí. Také jsme se konečně vymotali z úzkých silniček a frčíme po dálnici. Cesta začíná více ubíhat.

U jedné z čerpacích stanic kousek před Oslem zastavujeme na oběd. Tohle je určitě to nejrušnější místo, na kterém jsme v Norsku jedli – asi dvacet metrů za námi se nachází dálnice.

Už hodně daleko před Oslem je krajina v podstatě souvisle obydlená, takže moment vjezdu do norského hlavního města není nijak zřetelný; s krajinou na západě Norska je toto opravdu nesrovnatelné. V Oslu chvíli jezdíme a hledáme nějaké místo, kde bychom mohli zaparkovat, nakonec zastavujeme na parkovišti za Národní galerií. Povedlo se nám tedy nechat auto v samotném centru Osla, několikahodinové stání nás tu ovšem stojí nekřesťanských 180 NOKů (téměř 550 Kč).

Zadní část Národní galerie se nachází v celé své kráse přímo před námi. Je sympatické, že vstup do ní je zcela zdarma, na prohlídku ale bohužel nemáme čas.

Z druhé strany obklopuje parkoviště budova Muzea historie.

Přecházíme silnici a ocitáme se v areálu Univerzity v Oslu, konkrétně její právnické fakulty.

Pohled na hlavní budovu nejstarší a největší univerzity v Norsku ze strany.

Nyní už stojíme před hlavním vchodem do budovy, kde se nachází rozlehlé volné prostranství.

Naproti univerzitě jsme zatím jen napříč po přechodu střihli hlavní ulici Osla Karl Johans gate, pojmenovanou po významném norském a švédském králi Karlu Janovi, a ocitáme se u této krásné fontány.

Fontána ještě jednou, nyní ve větším detailu. V norském hlavním městě se moderní výzdoby rozhodně nebojí.

Po pár krocích se před námi objevuje tato socha, nejspíše měděná. Podobných soch se v rozkvetlém okolí Národního divadla, jež je možné zahlédnout v pozadí, nachází více.

Nyní se nacházíme před hlavním vchodem do divadla, jež tu stojí od konce 19. století.

Naše další kroky budou ovlivněny tím, co Michal vyčte z průvodce. Byl dobrý nápad svěřit mu takto důležitý úkol? Uvidíme.

Procházíme parkem přilehlým k ulici Karla Johana. Na okraji kašny stojí další sochy, tentokrát jsou na nich vyobrazeny děti.

Park v centru ještě jednou. Takto slunečné a teplé počasí jsme v Norsku ještě nezažili.

Už nějakou dobu se nám chce na záchod, zrovna v pravou chvíli pak potkáváme tyhle tři sympatické „tojtojky“. Před vykonáním potřeby je potřeba zaplatit, nic neobvyklého, až na to, že se musí platit kartou. S tou naší se to však bůhví proč nechce kamarádit, tady si asi neodskočíme…

Nevadí, pokračujeme dál, bez záchodů to ještě chvíli vydržíme. Opět děláme jen pár kroků a ocitáme se před budovou Stortinget, kde sídlí norský parlament. Ten byl ustanoven v roce 1814.

Skoro by se chtělo říct: typický český lev přímo před norským parlamentem.

Od budovy parlamentu se vracíme na hlavní ulici Osla. V pozadí na fotce je vidět Královský palác, k němu se dnes ještě podíváme.

Všude spousta lidí, zejména turistů a jiných osob nenorského původu, asi jako v centru Prahy. Naše potřeba odskočit si narůstá, a tak bereme útokem nejbližší nákupní centrum. Tady záchody prostě musí být, snad tu ani nebude potřeba platební karty.

Tak to jsme nečekali. Tohle jsou s jistotou ty nejlepší záchody, které jsme měli tu čest v Norsku použít. Po dostatečném pokochání nádhernou mísou se přesouváme do přilehlého obchodu se suvenýry a ještě kupujeme nějaké drobnosti našim blízkým.

Další naše krátká zastávka se odehrává před hlavní katedrálou Osla. Ta byla postavena v letech 1694–1697 a současnou podobu získala při rekonstrukci mezi lety 1848–1850.

Kocháme se hlavně pohledem na její nejvyšší věž.

Michal zase praktikuje svoji oblíbenou činnost: Stoupne si fotografovi přimo před objektiv a dělá, že o ničem neví. A pak mají ty fotky za něco stát!

V okolí katedrály se nachází krásná podloubí, kde si člověk může v klidu sednout a dát si něco dobrého.

Dostáváme se na konec ulice Karla Johana a před námi se zjevuje hlavní železniční nádraží.

Prostranství před nádražím. Znovu zde potkáváme spoustu lidí nenorského původu, a to nejen mezi turisty – ze zhruba 650 tisíc obyvatel Osla, jež v posledních letech překotně roste, je zhruba každý třetí původem z ciziny či přímým potomkem imigrantů.

Fotografie pořízená z přilehlého parčíku

Ruch působený lidmi střídá ruch působený auty. Dálniční tah jdoucí napříč touto částí města je však naštěstí skrytý v tunelu někde téměř pod námi.

Od nádraží je to již jen kousek k našemu dalšímu cíli – Nové budově Opery.

Přístavní čtvrť Bjørvika je v současnosti horlivě přestavována; renovace se v zásadě týká celého osloského pobřeží a jedním z jejích produktů je právě i zmíněná budova Opery. Nově vzniklé budovy na této fotografii působí velice zdařile.

Operu nejdříve obcházíme zezadu. Již na první pohled je vidět, že Nová budova Opery je opravdu velice nová, otevřena byla 12. dubna 2008.

Na chvíli se od Opery zase vzdalujeme a dáváme si pár odpočinkových chvil na břehu moře, které se do centra norské metropole dostává prostřednictvím zhruba sto kilometrů dlouhého zálivu Oslofjord.

Pozorujeme vlny zdejšího zálivu a zvláštní skleněný monument připomínající plachetnici.

Z místa, kde sedíme, je pěkný výhled na velkou výletní loď kotvící v přístavu.

A také na protější poloostrov, kde již renovační práce zřejmě pokročily.

Osloskou riviéru si užíváme asi dvacet minut a moc se nám odtud nechce. Vzduch má krásných 25 stupňů a fouká příjemný vítr.

Po příjemné chvilce strávené na břehu moře stoupáme na vyhlídku nacházející se na střeše Opery. Čeká nás nostalgický moment – naše poslední vyhlídka v Norsku.

Na jižní straně vyhlídky se nám naskýtá krásný pohled na Oslofjord.

Pohled na východ nabízí několik moderních budov s kancelářskými a obytnými prostory, které jsme už měli možnost spatřit.

Pohled rybího oka na staveniště pod budovou Opery

Na střeše Opery není velký problém vyvrtnout si kotník nebo alespoň zakopnout – místy se tu nachází nečekané a nenápadné schody.

Výhled na severozápad směrem do centra města

Tentýž pohled ještě jednou a s pořádným jeřábem

Centrum Osla v odrazu

Loučíme se s Novou budovou Opery, architektonickým skvostem současného Osla. Na fotografii je její hlavní vchod.

Ulicí Tollbugata se vracíme zpět do historického centra. Cesta za osvěžením se nakonec protáhne až k autu, neboť v místních obchodech nelze zakoupit vodu pod 24 norských korun (cca 75 Kč).

Místní Double Decker

Cestou k autu procházíme malým kulatým náměstíčkem s kašnou uprostřed. Na toto krásné místo skupinu čirou náhodou dovedl zákeřný navigátor, který se jen snažil cestu zlomyslně natáhnout.

Počasí nám dnes vyšlo, stále je krásně azurová obloha s minimem mráčků a teplo. Trocha pití a svačina tedy přichází vhod. Už je po páté odpoledne, ale ještě nám zbývá pár míst, která chceme v Oslu vidět, u auta se tedy nezdržujeme dlouho a opět vyrážíme do města.

Jedna tramvajová…

Přišel čas prohlédnout si Královský palác, jenž byl postaven v 1. polovině 19. století a je až do dneška oficiální rezidencí norské královské rodiny.

Palác je obklopen rozsáhlým parkem, v němž posedává či polehává plno lidí.

Socha Karla Johana, po kterém je pojmenována hlavní ulice města. Právě pro tohoto panovníka byl palác postaven.

Pohled od paláce do města. Takto nějak vidí město i Karl Johan ze svého oře.

Vzdalujeme se od sochy, nyní si palác obejdeme.

Okolo paláce jsou rozmístěny stráže. Tento hlídač poctivě pochoduje a dává pozor, co se děje v jeho okolí.

Zato tento jen stojí a zívá.

Chvíli si užíváme stín za palácem, poté přichází čas vydat se dále.

Honza velí, že máme jít za ním, tak se poslušně srovnáváme do řady a jdeme. Několika lidem se to nelíbí, nedá se mezi námi téměř vůbec projít, ale my z toho máme správnou dětskou radost.

Na samotný závěr jsme si nechali městskou radnici, jsme teď opět kousek od moře. Na fotografii jsou vyobrazeny sochy těžce pracujících Norů, které se nacházejí za budovou, na náměstí přiléhajícím k pobřeží.

Člověk si zde skoro připadá jako uprostřed nějakého sovětského města.

Obcházíme radnici a ocitáme se před jejím hlavním vchodem. Obdivujeme krásnou kašnu a sluneční hodiny.

Osloská radnice je svou architekturou skutečně neotřelá, alespoň s ohledem na místa, která jsme my píšící členové výpravy dosud měli možnost spatřit, centrum norského hlavního města má díky ní celkem ojedinělou atmosféru. Stavba tohoto kolosu probíhala v letech 1931–1950 s válečným přerušením, stavebním slohem je funkcionalismus. Na osloské radnici každý rok probíhá předávání Nobelovy ceny míru.

Před radnicí se nachází ještě vodní kaskáda, u níž jsme si bohužel moc dlouho neposeděli. Náměstí pojmenované po polárníku a držiteli Nobelovy ceny míru Fridtjofu Nansenovi je tvarované do kruhu s pomocí domů vzhledově sladěných s radnicí.

Čelní pohled na radnici, věže sahají do výšky 66 metrů. Jak vidíte, stíny už jsou opravdu dlouhé, takže se začínáme obracet zpět k autu, je čas vyrazit na cestu. Toto je tedy náš poslední pohled na tuto majestátní budovu.

Tohoto pána si pamatujeme z hodin výtvarné výchovy, jeho socha stojí před univerzitou. Už jsme tedy skoro u auta.

Moc historických budov jsme v Oslu neviděli, ale zase jsme narazili na jiná zajímavá místa, zklamaní určitě nejsme. Rovněž jsme dnes zažili první den, kdy nám v Norsku bylo opravdu teplo, ba dokonce horko.

Nasedáme do auta, z Osla pokračujeme na jih. Plán je jednoduchý: dojet co nejblíže k hranicím se Švédskem, najít pěkný kemp a tam si pořádně odpočinout před dlouhou cestou do vlasti. Honza z mapy odhaduje, že nejideálnějším místem k usazení by mohlo být okolí města Moss. Až k Mossu jedeme po dálnici (cca 60 km), poté už se proplétáme úzkými silničkami ostrova Jeløya, kde se chceme ubytovat.

Během strastiplných přejezdů vnitrozemím bývalého poloostrova narážíme na tento velký kemp se spoustou karavanů. Velká je zde bohužel i cena, chtějí po nás 350 NOKů; to radši budeme spát někde v přírodě. Mimochodem, zdejší silnice jsou pěkně rozbité, jsme vůbec ještě v Norsku?

I když už je půl osmé a již se opravdu potřebujeme někde zabydlet, neklesáme na mysli a pokračujeme dále na jih, nenecháme si poslední večer v Norsku zkazit předraženým kempem. Honza, který dnes řídí, už ovšem začíná být značně podrážděný z místních retardérů. Před každým je potřeba hodně zpomalit a opatrně ho přejet. Navíc v každé malé vesničce se tu nacházejí alespoň tři, není se tedy čemu divit, že už mu z toho tečou nervy. No a když jich je deset za sebou s odstupy okolo třiceti metrů… V této části Norska se asi někdo zbláznil a řidič Honza to (alespoň zatím) není.

Díky naší praktické mapě nacházíme zhruba po hodině jízdy druhý kemp. Tento leží opět na pobřeží moře, a to poblíž města Larkollen, přímo na špičce poloostrova.

Honza s Michalem se jdou zeptat na cenu a vrací se s nemilou zprávou: tady po nás chtějí dokonce 510 NOKů, vydřiduši. Chvíli přemítáme, co dál; je docela pozdě (půl deváté) a bylo by fajn se už konečně někde usadit. Nakonec z kluků vypadává, že si z ostatních dělají jen srandu a v tomhle kempu nám nabízejí celkem přijatelnou cenu 290 NOKů, včetně sprch. Rozhodujeme se zůstat.

Místa na stany nám byla přidělena přibližně uprostřed tohoto obrovského kempu, hned vedle lavičky se stolem. Ideální.

Večerní nálada je hodně uvolněná, i když to tak úplně nevypadá – humorně míněná slovní agrese se ke konci výletu stále stupňuje. V kempu nás mimo jiné těší hudba hrající v sociálním zařízení a zejména pak opravdu krásná poloha, kdy nás od moře dělí nanejvýš padesát metrů. Toho už brzy využíváme – zatímco Michal připravuje večeři ze zbylých zásob, Honzové jdou fotit západ slunce, jež už dlouhou dobu celý kemp krásně prozařuje. Tady na jihu a v polovině srpna zapadá slunce už před desátou.

V přístupu k moři brání plot, ale je možné jej bez problémů překonat skrz vrátka.

Sice nikde nevidíme žádné skály prudce vystupující z moře (tahle část Norska je hodně odlišná od toho, na co jsme koukali posledních 14 dní), ale i tak to tady stojí za to.

Jen zapadající slunce, vlny a ticho.

Prkno s nápisem „Private“ naznačuje, že na molo se bohužel nepodíváme.

Po dlouhé době zažíváme takové teplo, že můžeme bez problémů sedět celý večer venku a vyloženě si to užívat. Je znát, že jsme se během dneška dostali o poznání jižněji a níže. Již za hluboké tmy jdeme spokojeně spát, čeká nás naše poslední noc v Norsku.

14. den (pátek) + 15. den (sobota)

Vstáváme v osm hodin. Vypravujeme se velice nenásilně a na pohodu. Už není kam spěchat, tentokrát nemusíme stihnout žádný trajekt. Ráno je opět krásně teplo a slunečno; vzhledem ke stálému a příjemnému počasí by zde někteří z nás klidně vydrželi celé léto.

Jelikož cesta domů bude opravdu dlouhá, zřizujeme na stole uprostřed kempu improvizovanou výrobní linku a připravujeme si svačinu na celý den. Ke slovu přijdou především zbylé salámy a paštiky.

Z hotových sendvičů stavíme pro pobavení věž.

V půl jedenácté vyrážíme, máme před sebou okolo 1600 kilometrů. Chceme ještě někde utratit zbylé norské peníze, což se nám nakonec daří velice snadno – v Sarpsborgu, posledním velkém městě před hranicemi, nacházíme hned vedle dálnice supermarket.

Na mostě přes Svinesundskou úžinu dáváme v 11:40 Norsku sbohem. To je samozřejmě vtip, bylo by s podivem, kdybychom bez další návštěvy této mimořádné země vydrželi déle než pár let.

Přejezd Švédska, respektive jeho jižní čtvrtiny, to je opět velká zábava – téměř pět hodin jízdy po rovné dálnici stále stejnou krajinou. To vše rychlostí 110 kilometrů za hodinu, což je sice po Norsku paráda, ale stejně. Časem se dostáváme i na stodvacítku, zatímco vrchní navigátor na zadním sedadle neustále skuhrá nad svým kolenem, které si zničil předevčírem na Trolltunze.

Po hodině jízdy potkáváme jedno z řídkých oživení – zajímavý most.

Řidič Michal po třech hodinách jízdy. Dálnice rovná, na tachometru 110.

Po dalších dvou hodinách potom potkáváme druhý zajímavý most.

Mezitím se vystřídali řidiči. Je velká šance, že Honza, jenž zrovna myje přední sklo, tentokrát přejezd úžiny Øresund nezaspí, neboť právě on bude za volantem.

A zatímco kluci na zadních sedadlech pochrupávají, dorážíme časem konečně na konec Švédska. Ve tři čtvrtě na pět.

V prvním dílu série jsme vám slíbili fotky z přejezdu Øresundské úžiny mezi Švédskem a Dánskem, zde je máte. Začínáme téměř osmikilometrovým mostem.

Most končí na umělém ostrůvku nazvaném Peberholm („pepřový ostrůvek“, neboť sousední přírodní ostrov se jmenuje „solný“ či „slaný“). Po ostrůvku se projedeme další zhruba 4 kilometry, než zmizíme v tunelu, který nás dovede až do Kodaně (v pozadí). Na celý dopravní komplex je krásný pohled z letadla, ten vám ovšem nabídnout nemůžeme.

Ve zmíněném tunelu strávíme poslední čtyři kilometry.

Za Kodaní nás trochu trápí zácpy. Protože jsme si za celou dovolenou neužili koupel v moři, chceme zastavit někde na opačném konci ostrova Sjælland a napravit to.

A opravdu se nám to daří, vhodné místo ke koupání nacházíme kolem půl sedmé poblíž vesnice Stillinge Strand. Balt čeká jenom na nás.

Na jižním obzoru máme jako na dlani první ze soustavy mostů, která spojuje největší dánský ostrov Sjælland s ostrovem Fyn. Tudy bude naše jízda pokračovat.

Dánské domečky jsou svojí architekturou hodně odlišné od toho, co jsme vídali v Norsku.

Na koupačku vyráží jen dva Honzové, ostatní nepředpokládali, že voda bude ke koupání dost teplá, a nechali si plavky v autě. Škoda pro ně, je to příjemné podvečerní osvěžení.

Kdo se nekoupe, může zatím například studovat vyplavené zbytky vodních živočichů.

Po vykoupání se zhruba na hodinu vracíme k autu, je čas uvařit pořádnou večeři, která nás nakopne na zbytek cesty. Mezitím slunce značně sestoupí, a tak se fotografové Honzové vydávají s foťáky zpět k moři. Je nutno přiznat, že západní pobřeží jsme si ke koupání vybrali tak trochu záměrně.

Kocábka pozvolně se houpající ve vlnách Baltu

I Dánsko nám po Norsku ukazuje krásu svých západů slunce.

Soustava mostů vedoucí na ostrov Fyn se skládá ze tří částí. První částí je skoro sedmikilometrový nádherný visutý most…

… který končí na ostrůvku Sprogø, jenž byl kvůli mostům výrazně rozšířen.

Třetí část soustavy představuje další most, který je skoro stejně dlouhý jako ten první, vzhledově však poněkud obyčejnější. Za průjezd celým komplexem jsme zaplatili poplatek ve výši 33 eur.

Přejeli jsme ostrov Fyn a tento most nás zavádí na Jutský poloostrov. Odtud již směřujeme přímo do Německa.

Noční přejezd Německa je již opravdu vyčerpávající. Hned na severu Německa doplňujeme naftu, bohužel má zdejší pumpa oproti očekávání poněkud norské ceny. Na této pumpě mají taktéž jakési velice inteligentní toalety – natolik inteligentní, že člověka klidně bez varování shodí dolů, když se to nejméně hodí; doufáme, že podobné vychytávky do naší domoviny jen tak nedorazí.

Průjezd okolo Hamburku nám znemožní uzavřená dálnice, musíme tedy projíždět město, čímž se celková doba naší jízdy natahuje. Navíc prší a už je tma, v takto velkém neznámém městě jsou to pro řidiče poměrně náročné podmínky, rovněž navigátor s GPS v telefonu pracuje na plné obrátky.

Mimo to jsme také začali závodit v tom, kam až se povede stlačit naši průměrnou spotřebu, takže většinu Německa projíždíme poklidnou devadesátkou, což má na dobu jízdy ještě mnohem větší vliv. Protože soutěž ve spotřebě bereme opravdu vážně, dost času trávíme v závětří nějakého kamionu.

Ráno u Drážďan nás GPS nechává točit se chaoticky v kruhu – sjet z dálnice, najet zpátky v opačném směru, sjet jinde, najet zpátky v opačném směru a tak kolem dokola. Několikrát přitom míjíme jednu ošklivou bouračku s oběťmi na životech, jež je příčinou částečné uzavírky a zmatení naší GPS. My nakonec do Prahy naštěstí dojíždíme v pořádku.

Je horké sobotní dopoledne. Do pražské Tróji dorážíme značně unaveni, zhruba 23 hodin poté, co jsme vyjeli z posledního kempu. Naposledy přichází ke slovu naše celta, musíme pořádně vyklidit auto a rozdělit si, co zbylo ze společných zásob.

Foto „po použití“. Naše poslední společné selfie, v pozadí typická česká architektura.

Na tachometru svítí finálních 5667 km.

Naše dovolená v Norsku je tímto úspěšně za námi. Vyvedlo se snad vše, co mohlo: počasí bylo na poměry Norska dobré, auto jelo na jedničku (na dvojku a další stupně samozřejmě také), navštívená místa byla krásná a parta neměla chybu.

Co dál? Již za pár dní vyrážíme do Norska znovu, tentokrát jedeme navštívit sever této úchvatné skandinávské země. Těšte se, o naše zážitky ani letos nepřijdete.

Za pomoc se sepsáním článku patří velký dík Honzovi!