Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Expedice Norsko 2015, část sedmá

vydáno 16. března 2016 – napsal HoHo – 4 komentáře

První týden naší cesty po Norsku jsme zakončili přejezdem z oblasti Geirangerfjordu až k úpatí nejvyššího norského pohoří, Jotunheimenu. Zde máme ty největší možné plány – pokusíme se o zdolání samotné nejvyšší hory Norska, Galdhøpiggenu. Bude nám přát počasí a budeme mít dostatek sil na překonání více jak 1500 metrů převýšení?

8. den (sobota)

Vstáváme disciplinovaně v šest ráno přesně tak, jak jsme si včera naplánovali (někteří vylézají klasicky až o několik desítek minut později, ale na to už jsme si zvykli). Probouzíme se do značné zimy. Během snídaně se objevuje duha, což nás už po včerejšku v tomto zázračném údolí ani nepřekvapuje.

Okolo půl osmé sedáme do auta a vydáváme se na cestu. Dnes nebudeme na rozdíl od předchozích třech dní trávit v autě moc času, teď ráno nás čeká pouze půlhodinka stoupání k turistické základně Spiterstulen.

Kromě několika skupinek ještě spících turistů potkáváme na silnici i stádo krav. Provoz na této cestě je mizivý, asi jsou všichni už nahoře.

Na nejvyšší vrchol Norska, měřící 2469 metrů, vedou celkem dvě cesty. První, ta méně náročná s pouze 600 metry převýšení, začíná u chaty Juvasshytta. Polovina této cesty ovšem vede přes ledovec a je proto potřeba si zaplatit průvodce, což není zrovna levná záležitost.

Druhá cesta, kterou jsme nakonec zvolili i my, vede právě od chaty Spiterstulen. Výhoda je, že tato cesta se zcela vyhýbá ledovcům, a tak člověk nemusí platit za horského vůdce a potažmo ani být součástí organizované skupiny, výstup ovšem začíná již na 1100 metrech a celkové převýšení dosahuje okolo 1500 metrů, vzhledem ke kolísání trasy na konci výstupu. Trochu si mákneme, ale za tu volnost nám to stojí.

Tak nás tu máte. Ačkoliv jsme podle všeho měli po cestě nahoru platit mýto, nikde se žádný poplatek nevybíral, příjemné překvapení.

Nacházíme se v oblasti nejvyšších hor Norska a celé severní Evropy, začíná se nám tu moc líbit. Na fotce říčka Visa, jež patrně dala jméno tomuto údolí (Visdalen).

Jednomu břehu říčky vládne parkoviště a turistické budovy, na druhém je pak místo pro stany. Za jeden stan však zaplatíte 50 NOKů na noc; my jsme to měli na naší loučce zdarma, navíc s příjemným bonusem několika duh.

Vzhůru do národního parku Jotunheimen, další zastávka za 1300 výškových metrů na vrcholu Galdhøpiggenu. Když nebude zbytí, tak i dříve.

Pohled zpět na základnu Spiterstulen. Klasická hádanka: poznáte, kam jsme zaparkovali našeho zeleného kamaráda?

Úvodní část výstupu vede poměrně zeleným terénem.

Rychle nabíráme výškové metry, žádná dlouhá rovinka na rozehřátí jako v Rondane. Než se dostaneme cca na 1700 metrů, bude výstup obzvlášť prudký.

Pohled na opačnou stranu údolí Visdalen. Odtud jsme před chvílí přijeli.

Záhy narážíme na první sněhové pole. Cesta vpravo se používá při chůzi nahoru, levé koleje jsou pro sjíždění z kopce, Honza jde samozřejmě uprostřed.

Říčka Visa vinoucí se mezi horami.

Byl by hřích neudělat na takovémto místě panoramatickou fotku.

Mistr panoramatik se dnes činí.

Honza s Michalem jsou již od počátku trochu napřed.

I na svazích Jotunheimenu potkáváme několik oveček, tyto jsou oproti jiným dost nebojácné. Musí to být paráda pást se každý den na místě s takovými výhledy.

Pro detail ovečky si došel Honza, ochotně mu zapózovala. Že by její nová profilovka na Facebook?

Do cesty se nám pravidelně přimotává tekoucí voda a bahno, chce to kvalitní boty.

Společnost nám dlouho dělá čtveřice japonských seniorů a čtveřice mladých Němek s kamarádem.

Dostáváme se do míst, kde je již jen sníh a suť. Stačilo pár set výškových metrů a krajina se změnila k nepoznání.

V kamenech si člověk snadno najde vlastní trasu, není nutné se příliš držet značek.

Jak vidíte, i bez přechodu ledovce si sněhu užijeme víc než dost. Asi netřeba zdůrazňovat, že ve sněhu se jde trochu hůře než po kamenech.

Momentka z koryta

Že by se nám začalo kazit počasí? Snad ne…

Přibližně po hodince a půl stoupání začínáme mít na dohled první vrcholovou prémii – Svellnose s výškou 2272 metrů. Ještě nějaká ta půlhodinka a jsme tam.

Suťový povrch prorostlý lišejníkem, který se pravidelně střídá se sněhem

Čím je suť větší, tím více je třeba vážit každý krok.

Laviny se nevyhýbají ani norským horám. Zde dva sesuvy v jednom záběru.

V dálce vidíme skupinu turistů, která překonává ledovec s horským vůdcem. Tato stádní turistika nás dneska naštěstí nečeká, aspoň do chvíle, než se s těmito davy setkáme nahoře.

Výhledy na okolní hory se opět trochu proměnily, teď je vidíme pěkně shora. Bohužel se proměňuje i počasí, jak jsme se obávali, a začínají se natahovat mračna.

Cesta vede po nádherném hřebeni, na jedné straně prudce padajícím k ledovci Styggebreen, na druhé pozvolněji klesajícím. Pustá černobílá krajina má něco do sebe.

Geologické okénko I.

Geologické okénko II.

Toto už jsou pořádné šutráky.

Po zdolání Svellnose je před námi krátké klesání a výstup na další vrcholovou prémii – Keilhaus topp (2355 m n. m.). V pozadí se nám již začíná ukazovat samotný vrchol Galdhøpiggenu. Velké převýšení budilo na papíře respekt, ale zatím ho zvládáme dobře, to nejhorší už máme za sebou.

Chata Juvasshytta na okraji jezera Juvvatnet ve výšce 1835 metrů. Tam začíná výstup na Galdhøpiggen vedoucí přes ledovec, jak jsme již uvedli.

Na jižním okraji hřebene se rozkládá další velký ledovec, Svellnosbreen. Odhadujeme, že tloušťka příkrovu na okraji bude dosahovat desítek metrů.

Úplně dole je vidět nám již dobře známá říčka Visa.

Dolů a zas nahoru

Pohled zpět na Svellnose

Neobvykle pohodlný úsek. O dobrém počasí již nelze hovořit, naštěstí tady nahoře místo deště jen sněží.

Je před námi konec světa?

Keilhaus topp jsme úspěšně zdolali a čeká nás poslední část výstupu. Vrchol Galdhøpiggenu je asi již nadobro ztracený v mracích.

Vrcholná ukázka nevlídného počasí – sníh, mlha a vítr, i když v Norsku by asi mohlo být i hůře. Poslední stovky metrů ve sněhu jsou opravdu upachtěné a moc neubíhají.

Na vrchol dorážíme postupně v rozmezí asi 45 minut, nejpomalejšímu z nás zabral výstup bez patnácti minut čtyři hodiny. Počasí se nezlepšilo a vrchol je kompletně v mracích – výhledy žádné, ale zato pořádná zima.

Scházíme se ve vrcholové chatě Knut Voles, kde je příjemné teplo. Na vrcholu se zrovna nachází hodně turistů, chytáme asi nejvytíženější čas, z ledovce sem proudí doslova davy. Honza, který zde byl první, naštěstí stačil zabrat jeden stůl, a tak si můžeme sednout a odpočinout si. U stolu vedle sedí nějaká česká rodinka, s tou se budeme potkávat při sestupu.

Rozdíl mezi venkovní teplotou a teplotou v chatě vytváří kvalitní zamlžení brýlí.

Vytahujeme svačinu a pití a dopřáváme tělu rychlou regeneraci. Po chvíli uvolňujeme místo někomu dalšímu a jdeme se podívat na samotný vrchol nacházející se pár metrů od chaty.

Jak již bylo zmíněno, Galdhøpiggen je se svou výškou 2469 metrů nejvyšším vrcholem Norska. Neplatilo to však vždy. Největším konkurentem mu je vrchol Glittertind na opačné straně údolí Visdalen, který býval dříve dokonce vyšší. Ledovec na jeho vrcholu však postupem času ztratil na mohutnosti a Galdhøpiggen jej nyní převyšuje o bezpečných pět metrů.

Bylo by pěkné udělat si přímo na vrcholu selfíčko, proti je však tento postarší turista, který objímá vrcholový dalekohled a zjevně si to užívá.

Nevadí, fotíme selfíčko kousek po straně. Máme parádní výhledy, závidíte, co? :-)

Chata Knut Voles, ve které jsme se před chvílí ohřáli, je z vrcholu přes hustá mračna sotva vidět.

Nával turistů je tak obrovský, že někteří jsou nuceni sedět před chatou. Pak je tu i mnoho takových, kteří si sedají přímo pod vrcholem a blokují ostatním cestu, ti trochu lezou na nervy.

Naděje na zlepšení výhledů z vrcholu byly mizivé, takže jsme brzy zahájili sestup. Proti nám stoupá stále poměrně hodně lidí, pozdní výstupy tady nejsou ničím výjimečným.

Už jsme zase pod mraky, zahalen je pouze vrchol Galdhøpiggenu. Všimněte si, jak jsou ve sněhu vyježděny koleje od těch, kteří sjíždí z vrcholu po zadku. My se zatím převážně držíme částečného sjíždění svahu vestoje, což funguje rovněž výborně, stačí neztratit rovnováhu.

Jeden z blízkých vrcholů v sevření bílých oblak. Na každého nadšeného fotografa tu dnes čeká spousta příležitostí se vyřádit.

Výstup se povedl, a tak nám všem zdobí tvář široký úsměv. A bude ještě širší, neboť slunce září stále víc.

I cestou dolů obdivujeme přilehlý ledovec a jeho mohutnost.

Ostrý hřeben Galdhøpiggenu a rozpadající se oblačnost vytvářejí opravdu nádherné pohledy.

Stará známá krajina, ale mnohem lepší světlo

Stav lavin pořád stejný, žádná nová zatím nepřibyla.

Když už jsme se dostali pryč z kamenů, byla by škoda, aby Michal nezúročil včerejší poctivou přípravu a neprojel se na své igelitce Albert, kterou nedočkavě vytahoval už pod vrcholem Galdhøpiggenu. Je to super odlehčení pro nohy, které nemusí brzdit prudký sešup dolů.

Na své pečlivě vybrané igelitce jede i Honza. Zbylí dva Honzové se kloužou pouze po nohách, ale i to ušetří spoustu sil a zábava to není o nic menší – kdo by si nechtěl takto zajezdit uprostřed léta?

Poctivý norský sníh

Sjíždíme i poslední velké sněhové pole. Je hodně prudké, a tak si musíme dát pozor...

… abychom nakonec neskončili v kamení či v potoce.

Všichni přežili sjíždění bez úhony, a tak máme na tváři stále široké úsměvy, k nimž postupně přibyly i mokré nohy.

I když stále žasneme, jaká to byla nahoru dálka, probíhá sestup rychle, zhruba po dvou hodinách jsme na dohled od Spiterstulenu.

Řeka Visa a její ostrůvky

Poslední pohled na řeku a okolní hory. Bylo to tu nádherné!

Nohám dopřáváme oddech ve formě čistých ponožek a lehčích bot. Hned na to kolem čtvrté sedáme do auta a odjíždíme hledat kemp, ve kterém dnes večer spočineme a pořádně si odpočineme po náročném výstupu.

Sjíždíme ze Spiterstulenu okolo naší loučky zpět do městečka Fossbergom. Zde zkoušíme dva kempy, ale máme smůlu, oba jsou na nás poměrně drahé, v jednom chtějí dokonce 410 NOKů. Míříme tedy dále směrem na město Otta a po pár kilometrech vidíme u silnice další kemp.

Musíme sice chvilku čekat, než někdo přijde, ale nakonec se nám to vyplácí – Øyen camping naše požadavky bez problémů splňuje. Cena 250 NOKů je sice nad našimi standardy, ale asi už nemá smysl jezdit jinam, jsme opravdu unaveni a oběd už odkládáme taky hodně dlouho.

Kemp se nám nakonec zdražuje nad očekávání. Chtějí zde standardních 5 NOKů za tři minuty sprchy, na tom není nic divného; automaty vybírající peníze nám však z devíti mincí dvě sežerou, aniž by za ně pustily kapku vody. Dvěma Honzům to připravuje nepříjemné chvilky, kdy jsou namydlení, ale nemají čím se umýt, neboť jim došly mince.

Zabrali jsme si v kempu ideální místo – stačí přejít potůček, ujít pár metrů a jsme na záchodě nebo ve sprše. Díky malé vytíženosti sociálních budov není problém dobít si zde elektrická zařízení (kompenzace za sežrané mince) nebo vyprat si v umyvadle pár věcí.

Největší následky po dnešním náročném výstupu nese asi Honza – během přípravy večeře chytá do palce na ruce několikaminutovou křeč, i když spíše ze zimy a dlouhého držení lžíce. Nekoná se žádné velké drama, ba naopak se u toho všichni, včetně dotyčného Honzy, dost bavíme. Honza nás zhruba dvacetkrát vyzývá, ať jeho zkroucenou ruku fotíme, my jsme však rádi, že popadáme samým smíchem dech.

Večer je opravdu dost zima, takto chladný večer v kempu jsme v Norsku ještě nezažili. Někteří budou dokonce nuceni ulehnout v zimní bundě a zaházet se pár dalšími věcmi, aby ve spacáku do rána nezmrzli. S pousmáním sledujeme, jak se mezitím kdesi v českých zemích lidé pečou ve čtyřicítkách.

Ukládáme se včas, po dnešním dnu se bude nepochybně spát dobře. Zažili jsme rovněž první den zcela bez deště, jen více takových!

Za pomoc se sepsáním článku patří velký dík Honzovi!