Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Lužické a Žitavské hory ll.

vydáno 4. listopadu 2017 – napsal Rony – žádný komentář

I poslední dva dny věnujeme krásám Lužických hor. Sobotní přechod nas zavede na Jedlovou, Malý Stožec, Jelení skálu, Stožec, Pěnkavčí vrch a další pozoruhodná a atraktivní místa. Neděli zahajíme ranním výstupem na skalnatý vrchol Klíče a poté věnujeme trochu času skalám v okolí Sloupu v Čechách.

Trek přes vrcholy Lužických hor

mapa Jedlová

trasa a výškový profil

Z Tolštejna na Jedlovou

Další překrásný přechod začneme pod

zříceninou hradu Tolštejn, kde pořádně fouká. Až tolik, že když vylezeme na nejvyšší znělcové skalisko, kolem kterého se gotický hrad ze 14.století rozkládal, máme problém se udržet na vlastních nohách.

Rozhledová růžice Tolštejn

Osamocený vrchol (670 m n. m.) poskytuje neobyčejně působivý a ničím nerušený rozhled. Celé Lužické hory zde máme jako na dlani. Vyhlížíme nedalekou Jedlovou a dokonale vidíme celou trasu dnešní další cesty. Povede lesy a nejníž klesne k železniční zastavce Jedlová.

U zříceniny hradu Tolstejn.

Pohled z Tolštejna na Jiřetín pod Jedlovou.

Jedlová.

Vzdálený Malý Stožec.

Ve vichru.

...

Panorama Jiřetína pod Jedlovou.

Tolštejn, středověký hrad, dnes nejlépe dochovaná zřícenina Lužických hor...

...

Než od Lesné dorazí dav turistů ze zájezdního autobusu, již sestupujeme do podhradí. Červená značka začíná stoupat k Ranči a milosrdně se nás snaží před neustále sílícím větrem ukrýt ve vzrostlém bukovém lese. Přestože je teplo, pocitová teplota hodně klesla a většina z nás si obléká větrovky s kapucí.

Cesta na vrchol Jedlové (774 m n. m.) horu obchází. Luďek s Romanem se vzhůru vydají po neznačené stezce, kde je bude čekat přechod kamenným mořem, zatímco já jdu s holkama pomaleji a rozhlížím se ze svahu, který spadá dolů k Chřibské Kamenici. Je možné vypozorovat, jak těžké podmínky má zdejší vegetace. Na západní návětrné straně mezi kameny převažují jen odolné, nízké a všelijak pokroucené stromy, především buky a břízy.

Dokonalý rozhled poskytne až rozhledna na Jedlové. Tato kamenná kráska je vysoká 29m a byla vystavěna v letech 1890 - 1891 podle projektu varnsdorfského stavitele ing. Stolze. Stejně jako na Tolštejně platím symbolické vstupné 20Kč a překonávám pomocí žetonu železný zátaras.

Rozhledová růžice Jedlová

Nahoře mi chce vichr servat z hlavy kšiltovku a tak na ni musím při focení dávat pozor. Určitě by přistála až v několik kilometrů vzdáleném masívu Pěnkavčího vrchu, kde bych ji asi těžko při zpáteční cestě hledal. Dívám se dolů na kupu Malého Stožce, k němuž začneme z Jedlové sestupovat. Vrcholek za vrcholkem, cíl za cílem. Tak vypadá dnešní trek, nabytý nádhernými výhledy ze skal a zdejších kopců.

Cestou k Jedlové...

...

Malý Stožec

V pozadí Javor, Hřebec a Chřibský vrch.

Rozhledna Jedlová...

...

...

Klíč, úžasný rozhledový vrchol, na který vystoupíme zitra.

Horní Podluží.

PR Velký rybník.

Jedlová - odbočka.

Malý Stožec - výrazný znělcový vrch...

...

Malý Stožec

K Malému Stožci, dalšímu výraznému znělcovému vrchu (659 m n. m.) hodně sestupujeme. Nachází se asi 1,5 km jihozápadně od hory Jedlové a vede k němu žlutá značka, na kterou brzy dorazíme. Dle mapy míří na vrchol hory vyznačená turistická odbočka, avšak v terénu již žádná není. Nevadí, půjdeme nejkratší cestou.

Nejkratší však ne vždy znamená nejsnazší. To se potvrzuje, když se dostaneme do strmého kamenného moře pod protáhlým skalnatým vrcholem Malého Stožce. Poslední výšvih je docela náročný a jako by předznamenal věci následující. Zatímco Luděk s Marií lezou vpravo exponovanou pěšinkou, já to beru přímo uhlazenou skloněnou plotnou, připomínající tu na Ostrém Roháči. Hledám chyty a rvu prsty do úzké škvíry mezi kamennými bloky.

Již v kamenném moři to obrátila Špagetka, Roman se zase snazší najít snazší cestu na vrcholek hory. To se mu po čase zdaří a svoji objevitelskou trasu bude moci ještě jednou využít při sestupu. To však ještě netuší ani on, ani nikdo z nás. Vrchol totiž poskytuje nejen nádherný zážitek z jeho nelehkého dobytí, ale znovu i dokonalé rozhledy z řídce porostlé skalnaté plošiny. Je dlouhá několik set metrů a my se po ní přemístíme na západní část, odkud máme na dosah vodní nádrž Chřibská.

Průstup kamenným mořem.

...

Jedlová z Malého Stožce.

...

...

...

...

...

Na vrcholu...

...

...

...

Trať na zastávku Jedlová.

...

Sestupujeme jižním svahem, kde marně hledáme žlutou značku.

Přehrada Chřibská je nedaleko.

...

Dál a dál se táhnou zalesněné hory až někam k Českému Švýcarsku, krajině pískovcových skal a hlubokých strží.

Sestupujeme skalnatým terénem s cílem dohledat žlutou značku. Motáme se mezi jednotlivými skalními plošinami, procházíme kamenná moře a jde se hodně špatně. Orientaci neusnadní ani navigace mapy.cz s modrou tečkou, protože terén moc alternativ neumožní. Jdu vpředu, protože na balvanech se odjakživa pohybuji jako rozený kamzík a ostatní ztrácím z dohledu. Žlutá nikde není.

Když slyším velmi slabé a vzdálené volaní, ani neodpovídám. Tady si cestu musí najít každý sám. Dostávám se ke kolmým skalám a pod nimi se snažím překonat další desítky metrů kamenného moře. Občas se některý kámen nebezpečně pohne, ale velké nebezpečí nehrozí. Až když chci sestoupit do lesa, dvakrát upadnu. Zde již mechem a travou zakryté balvany nevidím, a to se mi vymstí. Moje noha uvízne v hluboké průrvě, tělo letí dolů mezi kameny, zatímco chleba s mattonkou vzhůru k nebesům. Odřeniny jsou malou pomstou hory za naši drzost, s kterou jsme se do těžkého terénu pod Malým Stožcem pustili.

Konečně jsem v lese. Volá mobilem Luděk, že také sestoupil do lesa, ale Roman s Marií to vzdali a vrátili se na hřeben, aby sestoupili původní Romanovo výstupovou cestou. Snad se ještě někde shledáme...

Štěpánka si zatím na křižovatce lesních cest vyhřívá na sluníčku bolavá záda a vykecavá se s Eliškou. Asi jsme jí nescházeli. Po deseti minutách jdeme k přístřešku. Z opačné strany právě přichází Luďa a po další čtvrthodince i Roman s Marií. Všichni nezraněni a překvapeni, jaké útrapy nám tenhle nenápadný kopeček přinesl.

Jasně to okomentoval Roman: " Nepamatuji si žádnou horu v Čechách, z které bych nemohl slézt, jako tady..."

Sestup po skalách je náročný...

...

...

...

Jelení skála

Lesem si to vykračujeme k vlakové zastávce Jedlová, kde je otevřená hospoda. To nám sdělí turistka, která se s námi snaží držet krok. Sama prý má za sebou již tři neúspěšné pokusy vylézt na vrchol Malého Stožce a dle našeho rozhovoru se jí vystoupat až nahoru zřejmě znovu nepodařilo. Sama si tím neni jistá.

Na zastávce Jedlová je plno. Na jídlo se čeká 40 minut a tak si dám alespoň jednu plzeň. Když přijede vlak od Chřibské, vypadá to, že se sem všichni turisté i cyklisté přijeli jen najíst. Ale to jim určitě křivdím.

Jedlová od stejnojmenné železniční zastávky.

Jedlová je turistickou zastávkou v hlubokém lese. V jediném nadražním domku je hospoda.

Stoupáme krátce a ostře po zelené k Třípanskému sloupu. Tento pískovcový sloup stojí u odbočky na Jelení skálu, či chcete-li na skalisko Konopáč (676 m n. m.). Na sloupu vidíme reliéf jelena a muže ve splývajícím rouchu s mečem v ruce, který znázorňuje svatého Jiljí.

Znovu opouštíme Štěpánku, která jde rovnou na Stožecké sedlo, zatímco my lezeme na hřeben protáhlého kopce. Z vrcholové skály znovu dohlédneme na Malý Stožec a Jedlovou.

Pěšinka nás ještě zavede k plochému vrcholu Stožce (665 m n. m.), kde hodí lomeňáka pro změnu Luděk, a z něho klesneme k hlavní cestě pod Stožecké sedlo. Jeho blízkost se projevuje již delší dobu. Teplé počasí vyhnalo ven spousty motorkářů, kteří hlubokými zvuky svých silných strojů proměňují ticho přírody v italskou Monzu. Připadáme si jako při závodech Grand Prix.

Stoupáme na Konopáč (Jelení skálu).

Třípanský sloup. Zobrazuje reliéf jelena a muže s mečem, který znázorňuje sv. Jiljí.

Jelení skála...

...

Jedlová z Konopáče...

...

Nenápadně vypadá Malý Stožec.

Vrcholek Stožce.

Díky Stožeckému sedlu jsme nijak výrazně neklesli a stoupání na druhou nejvyšší horu Lužických hor - Pěnkavčí vrch, bude snazší...

Pěnkavčí vrch

Naštěstí se cestě brzy vzdalujeme. Modrá značka vede na Pětikostelní kámen, čedičovou skálu, ze které je krásný výhled do okolí. Název naznačuje, že by odsud mělo být vidět 5 kostelů. Přímo od skály jsou vidět ty v Dolním Podluží, Jiřetíně pod Jedlovou, Studánce a na Křížově. Pátý kostel v Kytlicích, by pak měl být vidět z jiného místa skalního bloku.

Využijeme dlouhou lavici ke krátkému oddechu a doplnění sil. Čeká nás výstup na druhý nejvyšší vrchol Lužických hor - Pěnkavčí vrch (792 m n. m.).

Výhled od Pětikostelního kámenu poodhalí kostely hned v pěti obcích - Dolním Podluží, Jiřetíně, Studánce, Křížově a Kytlicích.

A dokonale také Tolštejn, kde jsme naši okružní cestu započali.

...

Stoupám velmi pomalu a občas si fotím různé druhy hub, vyrostlých na starých stromech a pařezech. Krásný, vzrostlý bukový les se prosvětlil tak, že když ostatní vpředu ze značené stezky uhnou k vrcholku, dobře je vidím. Přesto se nahoře záhadně mineme. U vrcholového kamene nikdo není a tak je jdu hledat dál.

Odbočka na Pěnkavčí vrch není

Kamenitý Pěnkavčí vrch.

Pěnkavčí vrch.

Houština mlází nás rozdělí nadlouho. Přejdu prostorný vrchol až ke skalkám, kde zjistím, že jsem se ztratil. No jasně, s modrou tečkou je bloudění snadné, a tak si jen na druhý pokus vyberu správný směr a scházím z vrcholu mezi mnoha mechem se černajícími kameny k jiné cestě. Líbí se mi, že jdu sám. Někdy to člověk prostě potřebuje. Úžasný bukový les se postupně mění v nudný smrkový a já si vychutnávám svoji samotu. Jde se mi výborně, jako bych ožil.

Když volá Roman, už jsem na červené pod Ptačincem nedaleko hraničního Trojhranu. Zkratkou jsem ostatní předešel, ale čekat nebudu. Jdu dál pomalu měkkou stezkou k hranici na Lužickou cestu a po ní pod vrchol Luže. Tady se již motá několik turistů. Není divu, vždyť zanedlouho stojím na velkém parkovišti u horské chaty Luž, kde je živo. Fotím si vzdálené vrcholy a vyhlížím kužel hory Klíč, na který zítra ráno polezeme.

U hranic.

...

...

...

Pod Luží...

...

Hvozd.

Klíč a Sloup v Čechách

Klíč

mapa Klíč

Snídani jsme si nechali připravit na půl osmou, abychom měli čas si ještě něco projít. Loučíme se s majiteli penzionu, který nenabízí komfort 21.století, o něž stejně nestojíme. Naopak nás bavila přátelská a rodinná atmosféra ve starém domu, co má svoji paměť. Paměť, za kterou se neplatí.

Do Svoru jedeme každý vzlášť a také na vrchol Klíče jdeme ze dvou míst. My si vybrali parkoviště Pod Klíčem a i díky tomu jsme trochu rychlejší. Brzy dosahujeme červené, ale místo ní pokračujeme k vysoké skalní stěně.

Hora Klíč je součástí stejnojmenné přírodní rezervace, která zaujímá plochu 40 ha. Důvodem vyhlášení byla existence vysoko položené tolitové doubravy na jižním svahu a vzácné květeny na západní straně.

...

Před sto lety byli na Děčínsku vysazeni kamzíci, kteří se odtud rozšířili do Lužických hor a ve zdejších nepřístupných skalách a úbočích žijí dodnes. My je však pohledy hledáme marně. Nalézt zde můžeme i mnohé druhy hmyzu, známé výskytem pouze v Krkonoších a Vysokých Tatrách.

Na západní straně pod sedlem vyvěrají silné prameny, jejichž voda stéká do Kamzičí studánky. Směrem k ní jen nahlídneme, když lezeme kamenným mořem na stezku vysoko nad námi. Ta sice není značená, ale je velmi využívaná. Jen zkratku k ní jsme si nevybrali nejlehčí. Soupaní vzhůru po obřích balvanech dá zabrat.

Řádně zahřátí se ocitáme na vrcholu Klíče. Potvrzuje se pověst, že jde o zřejmě nejhezčí výhled v Lužických horách. Blízké i vzdálené vrcholky se pravidelně střídají v nekonečných řadách a je jich tolik, že je zde ani nemá cenu vyjmenovávat.

Pod skalou Klíče...

Kamenným mořem k vrcholu.

Ve svahu Klíče.

Vrchol.

...

...

Na vrcholu Klíče...

Dokonalému rozhledu nic nebrání...

Vzdálený Hvozd.

Nový Bor.

...

...

...

...

...

...

Sleduji třepotavý let malé poštolky, opisující půlkruh kolem hory. Postupně se za ní mění pozadí od Lužických hor přes Ralskou pahorkatinu a České středohoří, až k Děčínským stěnám a Českému Švýcarsku. V hloubce pod námi leží Nový Bor a o kousek dál Sloup v Čechách, náš poslední cíl.

Přichazí Luděk a o chvíli později i Štěpánka. I oni jsou výhledem okouzleni. A protože oni mají v plánu i návštěvu čedičové Panské skály u Kamenického Šenova, loučíme se, a sestupujeme každý svým tempem a směrem.

Klíč.

...

...

...

Poslední společné foto, po němž se rozejdeme.

...

Klikatice výstupu usnadňuje přístup.

Kamenné moře.

...

Sloup v Čechách

mapa Sloup

Pod skalním hradem parkujeme mezi auty běžců, kteří se v zrovna připravují na nějaký dálkový závod o život. Je jich tolik, že zakryjí svými hubenýmu těli schodiště, kterým se vstupuje do hradu. Misto toho nás vtáhnou do restaurace a na travnatou plochu pod skalní stěnu, kde vchod marně hledáme. Někdo nás nutí vzít si čísla. Odmítáme je, byť jediný dálkový běžec mezi námi -

Roman, chvíli váhá, a prcháme pryč.

Hrad Sloup.

V úzkém průchodu vytesaném do skály se chvíli tísníme, neboť malá, dřevem obložená kukaň s prodejnou lístků, je obležena mnoha dalšími zájemci o prohlídku.

Zrovna začíná i jedna s výkladem, a tak si v první hradní místnosti vyslechneme něco málo z historie hradu. Dozvíme se např. to, že "... hrad okupuje osamocený pískovcový suk strmě vystupujicí přes 30 m nad okolní terén údolní nivy a těžko dostupná skála poskytovala lidem bezpečný úkryt zřejmě odnepaměti. Počátky osídlování Sloupu sahají za hranici čtyřech tisíc let.

Podle sporých stop, které zde středověk zanechal, nelze přesně určit zda šlo o hrad coby panské sídlo, nebo o pouhé útočiště pro okolní obyvatele v čase ohrožení. V případě hradu Sloup zřejmě nelze mluvit o založení hradu, pravděpodobnější je postupný a zpočátku živelný vznik jednotlivých objektů ve skále. Teprve později mohl některý z Ronovců přistoupit k systematičtějšímu vytváření opevnění.

Na vrcholu při obvodu skály najdeme několik nevelkých prostor hrubě zahloubených do skály, nepříliš pravidelného tvaru..." (www.hradsloup.cz)

Po základním výkladu se již po zřícenině pohybujeme sami. Prošmejdíme tak na malé stolové hoře kde co. Výhled z hradeb poskytne letecký pohled na předstartovní barevný mumraj běžců a jejich spořádaný běh po startovním výstřelu.

Hrad Sloup...

...

...

V první místnosti posloucháme výklad průvodce.

Start běhu...

...

...

...

...

...

...

...

Překvapení... rostou všude!

...

...

...

Zanedlouho jdeme v jejich stopách naučnou stezkou Sloupský výhledový okruh. Tu bychom měli projít do dvou hodin. Blíží se poledne a Marie znervózněla paranoidní vidinou, že bude doma vařit jídlo do čtyř do rána.

I proto ani neuvažuji o tom, trasu nějak prodloužit. Další naučna stezka prochází krásná místa skalního města za Modlivým dolem, ale tu musíme oželet.

Výhledy Sloupského výhledového okruhu začínají u rozhledny Na Stráži. My se jdeme porozhlédnout po Medvědu, což je skalní útvar velikého, asi ledního medvěda. Dokonalost jeho tvaru kazí při focení jen pozadí, kam se promítají nevzhledné domky části Sloupu. Dobře vidíme mohutný kužel Klíče, s jeho ostře seříznutou, skalnatou západní stěnou.

Další skalní výklenek nazvaný Hradní vyhlídka poprvé a naposledy odkryje i pohled k hradu Sloup.

Výstup k rozhledně Na Stráži...

Lesní divadlo.

Rozhledna Na Stráži.

Pohled ke Klíči.

Medvěd se naštěstí kouká na druhou stranu rokle a nás nechává být.

Sloup v Čechách.

...

Hrad Sloup od rozhledny...

...

Kopírujeme po Hraběnčině stezce okraje skalního srázu s další vyhlídkou a značenou odbočkou projdeme úzký hřeben skalního města. Pěkný úsek na konci skal padá ostře dolů k poslední vyhlídce Nad Liščí dírou a nevypadá to, že bychom tudy mohli bez nebezpečí slézt. Radši se vracíme kousek zpět na v mapě vyznačenou pěšinku, která vede kolem výrazné skály nazvané Turecká hlava. S notnou dávkou opatrnosti sestupujeme do dolní části krásného Konvalinkového dolu. Na jeho konci se černá vysoko ve skalách ukrytá Liščí díra.

Zkratkou ještě jdeme k obývané Brýlařské jeskyni s dvěma vchody připomínajícími brýle, a zvolna klesáme do Sloupu. Jdu se před několikahodinovou jizdou domů najíst do restaurace, kde se mne mladá paní hospodská ptá, jestli jsem běžel "ten" závod.

Musím vypadat po vycházkovém okruhu naučné vyhlídkové stezky fakt strašně. Ještě že mi při příchodu nevrazili na krk vavřínový věnec, jako se stalo panu Nárožnému, alias Volejníkovi, v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje.

Čekám dost dlouho na pořádný flák bagety s párkem, čedarem, oblohou a čili omáčkou, a v duchu se děsím prvních zpocených a vyhladověných běžců, co sem brzy dorazí.

Přístup na hřebínek Sloupského skalního města.

...

...

Pod Tureckou hlavou.

Sestup do Konvalinkové rokle.

Jeskyně Liščí díry.

Brýlařská jeskyně.

...

Lužické hory jsou stvořeny pro toulky krásnou a rozmanitou přírodou a opravdu nás nadchly. I dnes platí to, co před více než sto lety napsal v Kafkově ilustrovaném průvodci autor:

"... Jinak je to kraj i historicky v mnohém památný a přírodnicky zajímavý, že věru nevíme, proč český turista častěji nezamíří sem svými kroky. Je to pro českého turistu země téměř neznámá i kojím se nadějí, že zavděčím se mnohým, kteří najdou v této knížce vůdce, jenž by instruktivně vedl je právě na nejzajímavější body.

Mohu říci, že krajinářsky náleží tento koutek naší vlasti k nejkrásnějším, zasahujeť do něho valná část vyvřelého Středohoří se svými, z terrainu vysoko a malebně vystupujícími kupami nebo vyvřelými korunami pískovcových vrchů, ověnčených zříceninami a přirozenými nebo umělými rozhlednami, s nichž naskýtá se obraz za obrazem, jemuž těžko je najíti rovna."

Zákupy - barokni morovy sloup.