Půltucet (červenec 2019) - příběh fotografie

Půltucet (červenec 2019) - příběh fotografie

Motto: "Miliony lidí touží po nesmrtelnosti a přitom nevědí, co mají dělat, když v neděli prší." S. Ertz

1. Dračí lodě

Lidé se rádi baví a často si pro své uspokojení vymýšlejí všelijaké sportovní absurdity. Mezi ně lze zařadit i závody dračích lodí. Zde však ani tak nejde o čistě sportovní výkon, spíš o setkávání se a užívání si volnosti, kterou setkání přináší.

Dlouhé lodě s typickou dračí hlavou na špici se poprvé objevily před 2000 lety v Číně, ale teprve od roku 1976, kdy se uskutečnil první festival dračích lodí v Hong-Kongu, se sport začal šířit do celého světa.

Léto v Purkarci zdobí právě jeden ze závodů dračích lodí. Čekání na večerní zahájení zpestřilo mimo metalových hitů i zázračné nebe, které těsně před západem slunce vykouzlilo z mraků podivuhodnou galerii z větrem rozfoukaných mraků. Andělská peruť (není na snímku), plující vysoko po nebi nad purkareckým kostelem, zřejmě byla na objednávku, kterou kdosi nahoře vyslyšel.

. . .

2. Purkarecký drak

K dračím lodím v Purkarci patří večerní probuzení Purkareckého draka. Ohňostroj, jenž on poté rozpoutá, krvavě zbarví vody Hněvkovické přehrady.

. . .

3. Duše stromu

Zažil za svůj život mnohé. Jistě i Rakousko-Uherský stát v němž vyrůstal. První světovou válku, vznik Československa, druhou světovou válku i následné vysídlení německých obyvatel.

Kolik pašeráků kolem něho asi prošlo? Kolik obchodníků z Bavor do Čech i zpět? A jaké ticho zde panovalo v době, kdy do Nového Údolí přestaly jezdit vlaky a on se ocitl daleko za železnou oponou? Kolik dnes poutníků s batohy a kolik cyklistů po známé cestě od Černého Kříže a Stožce?

Sám jsem ho míjel mnohokrát, poprvé již v roce 1990, hned jak bylo možné dostat se k naší zàpadní hranici, desetiletí přísně střežené. Již tehdy byl mohutný. Živý a zelený.

Dnes není ani poznat, o jaký strom vlastně šlo. Jeho torzo to odhalí stěží. Když zapátrám hluboko v paměti, myslím, že jde o jasan ztepilý. Jeho zvrásněná bílá kůže mi víc nenapoví, snad nějakému lesníkovi nebo botanikovi, či jak se jmenuje odborník na stromy.

. . .

4. Pohádkový les

Východniarsky znějící jméno pohoří kdesi u ukrajinských hranic bylo pro mne odedávna lákadlem. A dost dlouho trvalo, než se můj sen, projít si jeho tajemná zákoutí, splnil.

A odměnila mne příroda sama, když trek hřebenem hor zahalila mlžným oparem. Vihorlatský prales se tím proměnil v úžasnou a neustále se měnící pohádkovou scénu, kterou fotky dokáží zobrazit jen zčásti. Dával jsem si načas, šel pomalu, poslední, abych si dosytosti vychutnal ticho a klid, jenž všude kolem panovalo.

. . .

5. Pieniny

Je snadné fotit krajinu, kde hluboká údolí střídají vysoké kopce, ozdobené bělostnou krajkou vápencových skal, vzpomínku na dávné mělké moře, plné života korálových útesů. Zbylo tak málo ze schránek prvohorních živočichů, a přesto tak moc.

Je snadné stoupat na travnatá úbočí hor a obdivovat jejich krásu.

. . .

6. Vybouřené nebe

Snad na rozloučenou s putováním nádhernou krajinou Slovenska, vykouzlilo stmívání po bouři nad kempem Gazdovský dvůr světelnou šou, hodnou velkého mistra. Trvala jen pár minut, ale stála za to!

☆ ☆ ☆

Červnovou soutěž zatím s přehledem vedou oči šidélka - Křehká krása.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - červenec 2019

3 21% Dračí lodě

0 0% Purkarecký drak

3 21% Duše stromu

2 14% Pohádkový les

5 36% Pieniny

1 7% Vybouřené nebe

Hlasovalo 14 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.