Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

TOP 12: zastavení v čase (rok 2019)

vydáno 30. prosince 2019 – napsal Rony – 4 komentáře

Čas plyne neslyšně a neúprosně neustále pouze vpřed. Za sebou nechává zážitky a vzpomínky, které nám uvíznou v paměti. Ale zase jen na čas, protože zapomnění je jeho nedílnou součástí. Je jeho symbolem.

O toulání

Přestože dnes již mnohem častěji při svých toulkách přírodou uvíznu v pohodlném penzionu, na spaní pod širákem nedám dopustit. Na vandrování mě vždy nejvíc bavily právě ty dlouhé večery strávené s kamarády u plápolajícího ohně a temné noci pod širákem či jednoduchou igelitovou plachtou, zavěšenou mezi dva stromy. Byla to tak důležitá část vandru, že jsem ostatní nutil cestovat vlakem po práci již v pozdním pátečním odpoledni. Místo na spaní jsme pak často hledali za svitu baterek.

Přespat v přírodě je dnes ještě větší problém, než za komunistů. Na Šumavě to cítím snad nejvíc. Doufám, že se debata jestli tolerovat bivak i stan zdárně vyřeší k prospěchu všech trampů a skalních turistů.

A pokud se ptáte, proč by mělo být putování horami okořeněno nepohodlným přespáním v nepřístupné divočině, plné kousavých mravenců, nepříjemných broučků a všelijaké podezřelé zvěře či jiné havěti, zkusím vám odpovědět několika starými příběhy.

K TOP12 patří tradičně také 12 fotek. Protože však "Půltucty" vysávají hodně fotek, tentokrát pod jednotlivá zastavení vložím ty archivní. Aby jste se poučili a pobavili, vždy s odkazem na hodnotící web www.fotoaparat.cz, kde se v dřevních dobách digitální fotky vyskytovali dnes velmi úspěšní fotografové. Z mnohých reakcí a ohlasů bylo možné se poučit.

1. Vidiny v Pirinu

Každý začátek bývá těžký. A je pravdou, že vybrat si mezi vysokými horami hned napoprvé přechod Pirinu z městečka nedaleko od řeckých hranic (Sandanski), byl od nás drzý nápad. Ale tehdy byli jsme mladí a nadšení.

Celá anabáze čtyřdenního přechodu těchto nádherných, ale i náročných hor, by vydala na dlouhý samostatný článek. Veselý článek, protože jsme se chovali jako úplní zelenáči. Těmi jsme v roce 1984 také byli.

Je rozdíl jít na třidenní vandr na Šumavu a odjet do hor, kam s sebou musíte tahat jídlo na týden a vše, co potřebujete nesete na svém hrbu.

Naše krosny měly přes 20 kilo, vždyť každý z nás třech táhl asi sedm velkých konzerv a mraky dalšího jídla. Pak po celodenní jízdě vlakem stačilo vylézt ven a jižní bulharské slunce nás okamžitě vykoupalo ve vlastním potu. Odpoledne došli jen do kempu za město. Pamatuji si na noční chorál cikád, při němž nešlo zamhouřit oko.

Ani následující dniyjsme se moc nevyznamenali. Místo toho, abychom se stranili ostrého horského slunce, vyvalili jsme se v poledne na pár hodin u jezírka. A třetí noc nás pak za všechny chyby řádně vytrestala.

Bivak na krásné loučce poseté velkými balvany, je dobře krytý před větrem a nepohodou. Jasná letní noc nenaznačuje ani problém s počasím. Přesto jsme si ji všichni užijime. Každý po svém.

Úžeh spolu s kombinací neuvěřitelné kalorické bomby, jak nazval svoji vražednou kombinaci vloček, salka a sklenky medu Mirek, způsobí rozvrat a konec naší víry dojít až na Vichren.

A tak zatímco Roman blouzní sledujíc hvězdu, a tvrdí, že z hory nad námi s baterkou sestupuje strážce národního parku, Míra obsírá okolí a já omdlévám při čurání a šlehnu sebou na velký plochý balvan.

Tato noc znamenala ústup z hor. Většinu konzerv jsme dovezli zase domů. U moře v Sozopolu se jimi živit nedalo.

...

kobylka s metalízou

2. Silická planina

Podivný šramot nad hlavou mne probouzí z děsivého snu. Rozednívá se a my ležíme zachumláni do svých spacáků na okraji lesa na Silické planině, ukryti před deštěm a divokou zvěří pod jednoduchou plachtou z igelitu. Hned se mi vybaví večerní zvuky, které nás vylekaly nedaleko odsud. Slovenský kras je plný divoké zvěře a noci v něm strávené bývají často strašidelné. Zaplaším černé myšlenky na návštěvu medvěda a snažím se soustředím na důvod mého časného probuzení.

Mezitím kousky kůry padají shora na náš chatrný provizorní příbytek. Netrvá to dlouho a zpoza igelitu na mě svými malými zvědavými očkami zírá malá zrzavá veverka.

...

perly jitra

3. Světýlko po igelitem

Kláštorisko je místo položené vysoko ve Slovenském ráji s menším turistickým kempem. Pokud však jdete přechod hor, nesete si vše potřebné na svých bedrech a není proč zbytečně peníze za ubytování vyhazovat. Bereme za vděk pouze místní hospůdkou, kde před setměním posedíme u pivka. Až za šera jdeme hledat místo na spaní.

Nejdeme daleko, v bukovém lese je místa dost. Protože spát na zetlelém listí není nic moc, rozložíme pod sebou igelit. Když se setmí, vidíme, že pod hlavami jako světlušky cosi svítí fosforeskující zelení.

Vzpomenu si, že již jsem něco podobného jednou viděl. To když jsme se v noci vraceli z hospody v Rožmberku stezkou přes hrad do vodáckěho kempu. Tam jasně svítila část pařezu.

Odhrnu igelit, abych zjistil, že opět jde jen o kousek ztrouchnivělého, rozkládajícího se dřeva. Dávám si ho do batohu s marnou nadějí, že mi i doma bude v noci hezky svítit. Dřevo ale vyschne již do dalšího večera a jeho kouzlo se navždy ztratí.

...

ledové spirály smrti

Ztracenci v Račkově dolině

Mnohokrát se nám stalo, že jsme se v přírodním terénu navzájem poztráceli. Docela drsné to bylo při sestupu z Pirinu, kde si kamarád vybral jinou zkratku dolů a my se nemohli dlouho najít.

Zvláštní omyl se nám stal i v Račkově dolině v Roháčích, které jsme celé hodlali přejít s bágly.

Kamarádi před rozcestím pod Klínom ze sebe před stoupáním shazují nějaké ty svršky, zatímco já s Mírou jdeme dál k Bystré, která je nejvyšším vrcholem Roháčů a kudy máme jít na hraniční hřeben. Za námi se však stále nikdo neobjevuje. Na vrchol Bystré vystupujeme sami.

U tohoto příběhu si mohu dovolit použít slova přímého účastníka zbloudění, Mirka, z jeho Zápisků z cest l., které na webu Šlápot můžete také najít.

"1. den - Vlakem do Liptovského Mikuláše a autobusem k hotelu Esperanto (stará známá nástupová cesta). Docházíme k rozdvojce Jamnické a Račkové doliny. Roman V s Jirkou se trochu opozdili, protože se převlékají a my na ně čekáme 100 metrů od začátku Račkové. Oni stále nikde, je to jasné, šli rovně Jamnickou, přitom je trasa jasná! Nevzrušujeme se a v klidu vylézáme na Bystrou. Tam dáváme odpočinek a čekáme na ztracence. Já si lezu z dlouhé chvíle po neznačeném hřebínku na Nižnou Bystrou. Jsou tam hnusná suťoviska.

Pořád nejdou a tak odcházíme po hřebenovce pod Klín, kde táboříme. Otravuje nás zvědavý kamzík.

2. den - Na hřebenovce máme pod kamenem vzkaz, že se sejdeme na Klínu. Čekáme tam, hrajeme šachy. Je silný vítr. Konečně oba borce vidíme jak stoupají do Račkového sedla. Jdeme jim naproti. Děláme si z nich srandu, hlavně z Romana V. Docházíme na Ostrý Roháč. Jirka má na začátku strach a tak lezu s ním, ale rychle získává klid a jistotu..."

Přátelé tedy přešli Klín, zanechali nám vzkaz a sestoupili zpátky k rozcestí, kde se odpoledne ztratili. Tam přespali v malé opuštěné kolibě, zatímco my byli na stezce vysoko nad nimi.

...

setkání na síti

5. Bouřící nebe

Třetí noc vandrování v Českém Švýcarsku strávíme na zvlášť zajímavém místě. Tím je vrcholová plošina, kde dlí nepatrné zbytky Kyjovského hrádku. Krásné romantické místo ukryté vysoko ve skalách, kam se stezka složitě proplétá skalami z údolí Křinice.

Protože jeden z nás táhne na zádech mimo batohu i kytaru, večer sedíme u ohně a zpíváme trampské písně, než všechny přemůže únava z náročného putování. Společně strávený Silvestr v jihočeském Senotíně, kde se zpívalo a hrálo o sto šest, nás dal načas dohromady. Právě tam jsme byli pozváni kamarády z České Lípy na vandr k nim na sever.

Postupně se zatahuje a když zaléháme do jednotlivých bivaků, hrozí déšť. Je nás osm a tak není snadné dobré rovné místo pro všechny nalézt. Natahuji na dva smrky nouzový igelitový přístřešek a uspává mě vzdálené hromobití bouřky.

Probouzím se s nejasným pocitem, že nade mnou někdo stojí. A opravdu, když blesk osvětlí na vteřinku okolí, tmavá silueta postavy dostává jasnější kontury.

"To jsi ty, Míro?"

"Jo, probudil jsem se v louži a mám úplně promočený spacák. Lehl jsem si do dolíku..."

Tak to je průšvih. Ani nevím, co dál říct.

"Kolik je hodin? vypadne ze mne.

"Asi půl čtvrté, je mi zima, jdu zkusit rozdělat oheň." Slyším odpověď, která nepřipouští rezignaci.

Převalím se na druhý bok a znovu rychle usnu. Ráno naštěstí již míříme na nejbližší autobusovou zastávku, cesta vlakem domů zabere spoustu hodin.

...

poranění krajiny

6. Muráňská planina

Přešli jsme Slovenský kras a dva dny máme i na přechod části Muráňské planiny. Tenhle národní park láká divokou přírodou a je vyhledávaným místem tuláků, kteří mají rádi odlehlá místa, prostá polobotkovým turistům.

Za Murání se dávám do řeči se starým pánem, který se hned rozpovídá. Hlavně dotaz na medvědy ho rozehřeje.

Strávil zde celý život jako pastevec ovcí a zážitků má spousty. Několik příběhů vypráví.

Ukazuje nám okraj lesa, kde kdysi pozdě večer seděl, když jeho pes zneklidnil a začal tiše vrčet. Za chvíli uvidí v šeru medvěda, jak přes louku jde kolem nich a vůbec si jich nevšímá. Nestáli mu ani za odfrknutí.

Druhý příběh byl ještě víc dramatický. Jel s povozem taženým koněm po nebezpečné cestě ve svahu nahoru na Muráňskou Planinu a kůň se najednou začal plašit. Dívá se kolem, co se děje a uvidí velkého medvěda, jak sedí nad cestou na pařezu a dívá se dolů na ně. Jen s štěstím nějak kolem medvěda projeli. My budeme stoupat stejnou cestou a vidíme jak ostře zařízlá ve svahu je.

Kvúli tomuhle večernímu vyprávění bereme za vděk velkým posedem či seníkem, kde můžeme přespat v patře. Tam se cítíme bezpečně.

Druhou noc také strávíme v boudě. Tato je však z jedné strany otevřená. Teprve zde, kousek od Červené Skály, odkud odjíždíme domů, zažijeme první setkání s medvědem. Tedy naštěstí jen s jeho hlasitým projevem nevole, kterým nás v tichu lesa hodně vyděsí. Dvě hodiny pak sedíme na kulatinách pod stříškou a bojíme slézt.

Když se k tomu přece jen unaveni odhodláme a slezeme dolů, slyším po chvilce nějaký divný zvuk.

"Co to je?" ptá se Jirka.

"Nevím, jde to od tebe..." odpovím tiše a naslouchám.

"Já to slyším od tebe"

"Tak to bude Roman..." uzavřeme náš krátký rozhovor.

Medvěd se samozřejmě neobjeví, přesto už do rána neusnu.

...

Šarlotina pavučinka

7. Noční běhavka

Pokud pijete vodu z horských potůčků, nemusíte mít o své zdraví žádné přehnané obavy. Horší je to, když si omylem naberete vodu z bystřiny, která vytéká ze stojatého jezírka kdesi nad vámi. A jestliže okolní krajina slouží jako pastvina pro dobytek, je být na problémy zaděláno.

Scénář se naplnil, když jsme si uvařili pod sedlem Tre Cime v Dolomitech v této vodě rýži. Jeden den trvalo, než se u mne problémy s nákazou projevily naplno. Dlouhou dolinu Travenandzes, kam jsme si to namířili na dvoudenní výstup, jsem si opravdu "vychutnal".

Měli jsme štestí, že v horní části údolí stála opuštěná, otevřená chatka pastevců, kde se nás všech devět dobře vyspalo. Venku totiž celou noc zuřila bouře s lijákem.

Abych to upřesnil. Osm z nás se dobře vyspalo, já chodil co půlhodinku hnojit okolní horskou vegetaci.

Když jsme v roce 2018 na stejné místo blížili od horní stanice lanovky s partou holek ze zájezdu s Ciai, dával jsem svoji veselou historku k dobru. U chatky, dnes již zavřené a důkladně zabezpečené, jsem pak sklidil pochvalu, jak dobře jsem okolí před 27 lety pohnojil. Všude dnes rostou nezvykle šťavnaté a vysoké bylinky.

...

v mrazivém obětí

8. V opuštěné slepičárně

Na některá místa byste nevlezli ani náhodou. Pokud vám však nad hlavou na přechodu hor neustále každou noc prohání bouře, a vy máte jen kus igelitu na prádelní šňůře, uděláte rádi z nouze ctnost.

Po třídenním přechodu Roháčů, kdy jsme první noc přepali pod Bystrou, a druhou protrpěli pod malým přístřeškem na konečné autobusu nad Zverovkou, jsme zatoužili po větším prostoru.

Původně jsme doufali v loučku na kraji lesa Skorušiny, kam jsme po pár pivech a večeři zamířili z Oravic. Mírně nachmeleni jsme však velmi rychle ztratili turistickou značku a protože se blížila bouře, vrátili se pokorně zpět do obce.

Ubytovat se v této vísce by dnes bylo snadné, vždyť jde o atraktivní a hojně navštěvovanou destinaci, avšak v osmdesátých letech to bylo v ČSSR jiné. Naše marné hledání skončilo v opuštěné slepičárně. Venku bouře, uvnitř prostor, sucho a smrádek jako v, no ano, jako ve slepičárně.

Rozkládáme igelit na dřevěnou paletovou podlahu, která byla utvořena tak, aby trus slepic padal pod ni a karimatkami změkčujeme tvrdý bivak.

Dodnes se mi zdá, že opojeni zvláštními pachy, které bychom v lese těžko hledali, spali jsme uvnitř prostorné budovy jako mimina.

...

přežraná srpice

9. Divočák a jablka

Koncem září se stmívá brzy. Proto naše putování k Bobíku a Boubínu začíná ve Volarech již za šera. Cesta k lesu není krátká. Když se setmí, nechce se nám šlapat za svitu slabé baterky do bahnitých louží a zaléháme pod osamoceným košatým listnatým stromem. Je chladné září, proto hned zalézáme do rour z igelitu. Nedokonalost tohoto přístřešku si teprve musíme vyzkoušet.

V temné noci nás budí vzdálené chrochtání. Je jasné, že tady někomu překážíme. Zašustíme igelitem a nespokojené zvuky se vzdalují. Ale jen na chvíli. Divočák nechce opustit svoji jabloň, pod níž se každou noc krmí, a my jsme pro něho vetřelci. Jeho agresivní chrochtání nás dost děsí. Zabaleni do igelitu a spacáku se cítíme poněkud nemotorní a bezbranní.

V nouzi stvoříme mezi námi malou hromádku z pevného lihu, abychom ji jako vatru při útoku prasete zapálili. Ještě dlouho nás obšťastňují hrozivé zvuky, než upadneme unaveni do mdlob, ze kterých se probudíme, zcela mokří, až za svítání.

...

jděte k šípku

...

10. Bílý plšík

Slovenský kras umožňuje přechod pohoří, které je od jiných trochu odlišné. Krasová planina je plná vápencových skal a planin se závrty a mnoha jeskyněmi. Vícedenní putování nám přineslo mnoho nezapomenutelných zážitků.

Varovné hlasy, že pohoří je domovem medvědů jsme brali vážně. Přesto jsme hned první noc přespali na podivně udusaném místě, jako by z něho před námi zrovna jeden "Macek" utekl. I druhý den zůstáváme v seníku, který lze zavřít. Dál se nám jít nechce i pro nápis na stěně, oznamující - "zde strávili noc dva Pražáci, obtěžováni medvědem".

Prostě se dál jít bojíme. Co na tom, že kluci, zřejmě omámeni smaženými bedlami na vepřovém z masové konzervy, vstávali až před jedenáctou. Já tehdy odešel dříve do hospody v Zádielské dolině a jen se stěstím se s kluky našel, když oni ji minuli.

Tak trochu jsme se na návštěvu medvěda těšili, byť kdo ví, jestli by se dovnitř boudy nedostal, pokud by chtěl. Usínáme proto v senem provoněné pasti jen lehkým spánkem.

Všechny nás vzbudí halasný šramot a další divné zvuky z mého batohu. Udivený svítím baterkou do batohu a čekám, co z něho vyleze.

Zanedlouho vystrčí hlavičku malá potvůrka. Jeden skok a hledí na nás od dveří čistě bílé chlupaté zvířátko, které nedovedeme dost dobře zařadit. Vypadá to na plcha, ale ten přece nebývá celý bílý.

Milé neškodné zvířátko se nám za vyhnání pomstí. Ještě několik hodin schválně dupe po plechové střeše a zklidní se až k ránu. Asi za trest, že jsme ho nenechali dojíst polévky v sáčku, které v mém batohu všechny roztrhalo.

...

Poslední Mohykán

11. Ursus, ursus

Vápencové hory mají svá specifika. Jedním nepříjemným je nedostatek či úplná absence vody. Proto se přechod krásných hor někdy může stát utrpením. Jak těžké je vydržet jeden jediný den bez možnosti se napít, jsme si vyzkoušeli v rumunské Piatra Craiului.

Jistě by se vše zvládlo snadno, kdyby jeden z nás nebyl pomalý. Strašně pomalý. Kamaráda Míru jsme s jeho závažím, kterým byla mimo jiné i dost objemná a těžká fototechnika, častokrát viděli vzadu za dvěmi vrcholky, které jsme dávno předtím přešli. On se zase stal našim závažím. Díky němu nás čekala noc na hřebenu za vrcholem La Om a následující den útrpné plahočení se k spojovacímu hřebenu s Fagarašem. Teprve pozdě večer dojdeme k pramenu a nedaleké salaši.

Rozbíjíme na louce kemp a brzy máme první návštěvníky, asi tři malé děti a několik ošuntělých drzých psů. Ti jsou u stáda ovcí jistě třeba, vždyť jsme v teritoriu medvědů. Však proto nás jede sedm, aby ruská ruleta, koho si huňáč vybere, byla zajímavější.

Přijímáme pozvání a jdeme se podívat jak žijí rumunští pastevci. Jde o krátké nahlédnutí do jejich příbytku, kde se vaří nad ohněm ve velkém kotli ovčí mléko. Úžasný zážitek, dovedu si představit i takovýhle život. Bez stresu, který nás stále víc pohlcuje.

Zajímavou se stává i noc. Nejdříve musíme dávat pozor na své batohy, když se blízko nás v tichosti potuluje smečka pasteveckých psů. Ve světle baterky jejich oči ze tmy děsivě žhnou. O další zábavu se ve dvě v noci postará mlácení hrncema o sebe a křik "ursus, ursus..."

Dodnes nevíme, jestli se opravdu kolem potuloval medvěd, či šlo jen o "zábavný" nápad domorodců, vystrašit nás. Pravdou je, že když ráno jdeme s dětmi na pozvání s Jirkou pro svařené kysané mléko, jeden ze psů ještě krvácí z čerstvých ran.

...

nevěřte Hollywoodu

12. Noc na Matterhornu

Vlastně jsem měl jet k Matterhornu jen jako pozorovatel. Bez ambicí vylézt na samotný vrchol. Už náš týdenní pobyt na louce kousek od vrcholu této ikonické hory znamenal mnoho. Nádherná okolní scenérie mě nadchla. Co můžete chtít víc, než se několik dnů dívat na špičatý, často odpoledne mrakem částečně zahalený vrchol hory, opředené tolika zajímavými příběhy.

Když po dvou přípravných dnech nastal den s velkým "D", přijal jsem nabídku připojit se k výstupu s tím, že vylezu alespoň na chatku Solvayhütte. Už to je slušný výkon, vždyť leží ve výšce 4008 m n. m.

Neznalost terénu, kdy jsme občas z hřebenu zabloudili k severní kolmé stěně a občasná nutnost zajištěného lezení, znamenala, že jsme byli beznadějně pomalí.

Když kamarádi v jednu odpoledne opuštěli Solvajku, zdálo se, že času mají na pisledních 470 m výstupu dost. Jenže člověk míní a hora mění. Pomáhal jsem zajišťovat sestupující horolezce od chatky, protože pod ní zívala kilometrová propast s téměř kolmou stěnou a čas mi utíkal velmi rychle.

Večer se začala chatka o rozměrech 4x4 m rychle plnit. Ne každý zvládne výstup i sestup v jediném dnu. To bylo výsadou jednotlivců vedených horským vůdcem.

Kolem mne bylo slyšet hned několik jazyků, byť samozřejmě převládla němčina. S přibývajícími hodinami jsem začat být poněkud nervózní. Když se začalo šeřit a hora nade mnou se zdála tichá, sesmolil jsem německou větičku s tím, že by někdo snad mohl zavolat pomoc. Na stěně Solvajky visí vysílačka.

"Bitte, hinter sind drei Tchechien..." vylezlo ze mne jako z chlupaté deky.

"Ja? Sie sind toth!" uzemnil mne jeden pitomec.

Pak už jen mlčím. Je jasné, že i kdyby se něco zlého stalo, v noci není šance na podobně exponované hoře cokoli řešit. Navíc, pohled dolů na ledovec je výmluvný.

Je již hodinu tma. Pak stěnou padá shora kamení. Zalézám na na své místo, protože hrozí, že se již dovnitř nevejdu. Mezi čtyřmi stěnami se tísní přes dvacet lidí. Venku přespat nelze, před chatou je úzký chodníček jištěný zábradlím a hlavně už pěkná kosa. Za chatou načuráno a sráz severní stěny. Fakt dobrý místo pro nocleh.

Jaké strasti zažili kamarádi na vrcholu Matterhornu se dočtete z poznámek Mirka v Zápiscích z cest. Já si hlavně vzpomínám na to, že když bez čelovek před půlnocí sestoupili kamarádi na Solvajku, nechtěli je ti u dveří dovnitř vůbec pustit. Opravdu bylo narváno. Až zlostné české nadávky uvolnily vstup do tepla a zázemí chatky.

Spát se nedalo, jen přečkat noc. Nebo byste usnuli se skrčenými nohami, na kterých vám ještě někdo cizí sedí?

Ráno proto vycházíme hned po rozednění. Sněhový poprašek zvěstuje, že teplé dny září byly letošními posledními pro bezpečný výstup. Dolů jdeme celý den.

...

Smrt na Matterhornu

sedma zelená

☆ ☆ ☆

Jak svět vidím já

Jistě mě nikdo nemůže podezírat z toho, že bych přírodu nemiloval nebo neznal. Přesto mám z divokého klimatického běsnění špatný pocit. Říká se tomu " ode zdi ke zdi..." To, co nejvíc ohrožuje přírodu a ve své podstatě znamená vymírání zvířat, je populační lidská exploze v Africe a velké části Asie. Ale pssst, o tom se mluvit nesmí...

Pokud bych byl bohatý a měl pár miliard dolarů či eur na rozhazování, určitě by mě bavilo zahrát si na velkého ochránce životního prostředí. Přineslo by mi to samé výhody a popularitu, byť bych na konference létal osobním tryskáčem.

Finanční užitek bych pak měl z nově vzkvétajícího "zeleného" byznysu, založeného na velmi drahých technologiích, pouze na první pohled ekologicky šetrných. Mohl bych tak své peníze vhodně investovat, do státem dotovaných projektů, viz nynější skvěle výdělečné fotovoltaické parky, hyzdící naši krajinu, a tvářit se přitom jako největší ochránce přírody.

A v neposlední řadě bych měl pro sebe a pár nejbohatších konečně po čase zase volné nebe, volné dálnice a cesty, když po očekávaném prudkém zdražení by na lety přes kontinenty a drahá elektroauta měl jen málokdo. Navíc vše podpořené novou doktrínou, že létat a jezdit na benzín či naftu je fuj, stejně jako svítil si doma elektřinou z neekologických neobnovitelnývh zdrojů.

K dokonalosti bych zavedl vysokou daň na veškeré maso, alkohol, cigarety a energii, abych mohl s velkou pompou přebytky ze státních rozpočtů blahosklonně rozdával chudým, kterými by byli vlastně téměř všichni.

Promíchal bych všechny národy a víry v jeden "pikantní" guláš, který by namíchali spřátelenými novináři vyvolení a dobře instruovaní jedinci z nejrůznějších neziskovek. Cenzuru bych povýšil na národní zájem, protože přece není možné mluvit sprostě, a tvrdě trestal všechny populisty, nacionalisty a xenofoby.

Teprve až se tahle krásná vize promění ve skutečnost, zavládne na Zemi klid a mír, který si nikdo nedovolí, byť jen slůvkem, zpochybnit.

Že již se tohle všechno děje? Ne, jistě se nám to jenom zdá, vždyť jsme stále ubezpečováni, jak to s námi ti, kteří "Nový zelený úděl" pro svět připravili, myslí dobře.

Tohle vše ale neprosadí jednotlivec. Rozhodnutí o jediném Novém světovém řádu, kterým politicky ovládnou celý globalizovaný svět, již za nás provedli jiní. To oni nahradili další světovou válku bojem proti změně klimatu. Ještě nedávno mluvili o boji proti globálnímu oteplení. Všimli jste si letos také této nepatrné změny, kterou ihned akceptovali všechna mainstremová média? To aby se za pár desítek let nemohli bouřit ti, kteří pocítí místo oteplení naopak větší ochlazování. Svět je totiž propojený a vyvážený, přestože se samozřejmě změny klimatu dějí permanentně.

Ostatně proklikněte si v výše zvýrazněném textu odkaz na Neviditelného psa. V článku je dobře popsáno, kdo by mohl v pozadí tahat za nitky. Jak v jednom rozhovoru řekl letos v říjnu zesnulý Karel Gott "Nic se ve světě neděje náhodou..."

Kdo nevyrostl na denodenní masírce reálného socialismu, nemá valnou šanci mediální manipulaci odhalit. Obávám se tak, že hra na city mladých je velmi úspěšná a lidstvo nečekají pěkné zítŕky. Ale třeba se mýlím.

Dobře o tom napsal ve svém zamyšlení i pan František Matějka, předseda Strany nezávislisti ČR.

"Demagog.cz (jeden z mnoha webů, kde nám odhalují tzv. "fake news") je tam často používán jako zdroj jediné pravdy. Některé otázky kladeny tak, že si čtenář může říci “ možná ano, možná ne”. Takže si tipne.

Postavit otázku fake news na tom, co který politik řekl, je neuvěřitelně stupidní a amatérský přístup. V prvé řadě by se měla výchova soustředit na znalost metod manipulací, jak manipulovat s názory. Tuto otázku fantasticky popsal Le Bon ve své Psychologii davu. Pravidla popsaná v této knize úspěšně používal jak Hitler, tak Stalin a řekněme si to na rovinu - používají je i dnešní liberální bolševici v čele s demagogem.cz. Kastování či neustále nálepkování je jednou z úspěšných metod manipulace popsaných před více než sto lety Le Bonem.

A kritické myšlení? To si člověk vytvoří, když vidí rozpor mezi hlásanou propagandou a realitou. Kritické myšlení se vyvíjí u každého jednotlivce postupně, s narůstajícími znalostmi a zkušenostmi. A ze jsou děcka a mládež snadno manipulovatelná? To platilo za komunistů (např. Rudé gardy v Číně) i dnes. Indoktrinace děti tou jedinou správnou ideologií byla proto důležitá jak pro Hitlera, tak komouše tak dnešní “liberály”.

"Teď je rok 2019 a já tvrdím, že jsme v mnoha ohledech zpět tam, odkud jsme před 30 lety utekli. Znovu tu máme státní buzeraci lidí. Znovu tu máme komise a instituce, které zasahují do našich životů a práce. Znovu tu máme práskače a udavače, kteří z dotací ve spolupráci s vládou a dnes provozovateli sociálních sítí eliminují z veřejného prostoru lidi s jiným názorem. Znovu tu máme ostrakizaci a dehonestaci těch, kteří si dovolili říct něco jinak, než je obecně jako správný směr oficiálně prezentováno, a kteří pak raději odejdou ze zaměstnání, aby neměli v práci peklo. Mnoho lidí znovu říká něco jiného v práci a pak doma. Znovu nám říkají, že na jedné světové straně je všechno budovatelsky skvělé a na druhé všechno špatně. Jen ty světové strany se prohodily. Moje představa o svobodě je jiná."

A právě letošní listopad byl ve znamení oslavy 30 let svobody a demokracie. Vzpomínám si, že jsem se o zmlácených studentech na povolené demonstraci dozvěděl až v neděli z večerních sporadických zpráv. S kamarády jsme tehdy trávili víkend u pana Eisnera na šumavské Kvildě, u jednoho z prvních kapitalistů u nás. Jeho "penzion" byl zřejmě nelegální, avšak trpěný. S dnešním luxusem neměl nic společného, přesto býval plný a my jsme byli za jakýkoli nocleh vděční. Prodlužovalo nám to sezónu a v zimě jsme si často užívali běžek.

Možná už tomu mladší ani neuvěří, ale jet jsme mohli akorát k Horské Kvildě či lesem na Filipovo Huť a Modravu. O Bučině nebo pramenech Vltavy jsme tehdy mohli jen snít. Přestože jsme se cítili v přírodě svobodní, bariéry železné opony před nás stavěly své zdi. Vzpomínám si, když při sjezdu od Zhůří k Turnerově chatě nikdo z nás nedovedl pojmenovat rozhlednu, která byla vidět u hranic. Mysleli jsme si, že je až v Německu, ale byl to Poledník, dnes jedno z nejvíce navštěvovaných míst Šumavy. Rozhledna byla věž s radiolokátory Varšavské smlouvy.

Staré časy vzal čert a my, místo abychom se radovali z nabyté svobody a pořád na něco reptáme. Ale zbytečné ohlížení se zpět nic dobrého nepřináší. Pouze rozdělenou společnost, vztek a nenávist. Jako by demokratické volby již nestačily, jako bychom znovu potřebovali být někým vedeni jako ovce. Co lepšího však chceme vymyslet? Sami si z naší svobody necháváme ukrajovat kousek po kousku, aniž bychom se tomu bránili. Možná za pár desítek let znovu žádná demokracie nebude. Ale říkat se to nebude smět. Znovu k nám přes naše hranice leze zpět již třicet let uschlý výhonek socialismu, jenž se neosvědčil.

☆ ☆ ☆

Doufám, že nebude vše tolik horké, jak to vypadá, a že čas, který je nám vyměřen, využijeme k své spokojenosti a radosti. Vždyť přes všechny strasti a problémy je náš svět velmi krásný a zábavný.

Příjemný rok 2020 vám všem a ať vaše stopy nikdy neskončí.

Rony