Půltucet (srpen 2021) - příběh fotografie

Půltucet (srpen 2021) - příběh fotografie

Motto: „jestli najdeš v živote cestu bez překážek, určtě nikam nevede“ -radek93

Prázdniny utekly jako voda a další podzim nám již zvolna klepe na dveře. Kovidové šílenství se zmírnilo nejen díky proočkovanosti lidí, ale především ignorací stále platných a ve velké míře nesmyslných opatření. Vlastně jsem dlouho nevěděl, že mohu sedět v hospodě u stolu pouze s dalšími třemi lidičkami. Až když v srpnu zvedli politici milostivě tento počet na šest (sic!), dozvěděl jsem se to. Ale kdo ví, možná bude znovu s podzimem hůř. Všichni se na to připravují.

Snad nebude vadit, že srpnové obrázky budou výhradně ze Šumavy, které jsem se tento měsíc zcela věnoval.

1. Signál kouřevej

Rád začnu touto fotkou. Její název mne znovu zavádí do časů hledání a objevování kamarádství, trampských písní, vzdálených hor, kaňonu Křemelné...

"Signál kouřevej, bílý znamení, že se neumírá, že se neumírá..."

Možná je to jen náhoda, možná něčí úmysl, že se tyto kouřové signály objevily nad Ktišským rybníkem zrovna v den, kdy na jeho odvrácené straně vyrostlo indiánské týpí a jeho velmi mladí obyvatelé spustili večerní bojovný pokřik. Vydržel jsem se dívat na nebe až do setmění, abych spatřil nad hlavou přelétat družice, letadla a na pár chvilek zazářit i první Perseidy.

2. Dotknout se jezerních vod

I ležící strom žije, pokud není vyvrácený z kořenů. Svěže zelené listí o tom jasně svědčí. Tenhle je však víc než zvláštní. Jedna jeho větev se přeměnila v jakousi končetinu, kterou strom každé ráno zkoumá, zda není voda v Černém jezeře příliš chladná.

Obávám se že je, však se také hladiny ani prstíčkem nedotkne. Ani vy to nezkoušejte. Ne kvůli studené vodě jezera, nýbrž bystrému oku strážce národního parku Šumava.

3. Kříž smíření

"Když rozum přemůže cit, spoutané srdce puká žalem a stává se bezcitným..."

(Rony - Kepelské Zhůří)

4. Kdyby kostel promluvil...

"Ústa by hleděla, oči se smály, pokud by v Javorné varhany hrály..."

Varhany nejspíš v svatostánku sv. Anny na Javorné nejsou, přesto má kostel co nabídnout.

Původní kaple z roku 1698 byla v letech 1718–1721 přestavěna podle návrhu M. A. Gilmettiho na barokní kostel. Ten je jednolodní, s krátkou, na šířku orientovanou lodí. Presbytář má trojboce uzavřený, v ose je přistavena sakristie. V průčelí jsou dvě věže kryté šindelem.

Na oltářích jsou obrazy svaté Anny a Nejsvětější Trojice od W. Stoibra z roku 1870, obraz Kristova křtu snad z dílny P. Brandla.

Lustry v kostele vyrobily zdejší, dávno zaniklé sklárny. V kostele jsou pochováni členové hned několika významných sklářských rodin, někteří z nichž někteří mají na stěnách v kostele úmrtní desky. Najdeme zde náhrobní kameny sklářských rodin Gerlů, Hagenbrädlů a Adlerů z 18. a 19. století.

Unikátem zůstává i sklářský boží hrob v podvěží, vybudovaný na principu divadelních kulis zhotovených z prken. Celek dotvářejí desítky barevných skleněných baněk, původně snad naplněných vodou, za nimiž pro žádoucí světelný efekt hořely svíčky.

5. Pohádka

Ne každá pohádka vám pohladí duši. Jsou i takové, které si nezadají s hororem. A protože osud bývá často zlomyslný, zavedl do jedné šumavské Pohádky i vraha Roubala, kde v jinak krásné krajině nad Čachrovem vytvořil vpravdě hororovou historii.

Tu po více než 25 letech umocňuje vhled do polorozbořeného chátrajícího statku, kam chodí nahlédnout mnozí otrlí. I my jsme si na kolech kousek zajeli, abychom se o velice nevlídné a depresivně naladěné místo jen lehce otřeli. Víc nebylo potřeba.

6. Vysoko v horách

Tam kdesi vysoko v horách pod Malým Prenetem barokní kaple stojí na místě staré kapličky l. p. 1408 vystavěné. Kolik poutníků ji za ten dlouhý čas navštívilo a kolik asi míjelo?

∆ ∆ ∆

V srpnové směsici šesti vybraných fotek patřičně okořeněných příběhem tahá momentálně za nejdelší provaz Pančavská louka společně s Nočním motýlem, ale celé pole je velmi vyrovnáné a s dalšími hlasujícími se může pořadí rychle překlopit.

Pro lepší pohodu při čekání na babí léto jsem vybral klasiku, která mne oslovuje již desítky let. Beatles - Abbey Road.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - srpen 2021

10 31% Signál kouřovej

6 19% Dotknout se jezerní vod

3 9% Kříž smíření

3 9% Kdyby kostel promluvil...

2 6% Pohádka

8 25% Vysoko v horách

Hlasovalo 32 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Mirka

1. září 2021 07:47

Mirka říká

Každý měsíc jsou pro mě Vaše fotky pohlazení po duši. Děkuju! 

Rony

1. září 2021 16:37

Rony říká

Děkuji Mirko.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.