Nejen Rychlebské hory I.
vydáno 16. června 2016 – napsal Rony – žádný komentář
Mnohé krásy přírody zůstávaly před našimi zraky dlouho skryty. Až speleologické objevování podzemních prostor a postupné zpřístupnění jeskyní umožnilo spatřit jejich mnohdy nádhernou výzdobu. Zastavení u Mladečské a Javořické jeskyně proto vůbec nelitujeme.
Klid Rychlebských hor oceníme záhy, když putujeme po liduprázdných hřebenech česko-polské hranice. Na poznávání krás přírody jednoho z mnoha krásných koutů naší vlasti máme celý týden.
Den první: Mladečské a Javořické jeskyně
Cestu po dálnici si zpestříme zastávkou u krápníkových jeskyní, které vznikly ve vápencových vrších a jejich výzoba si nijak nezadá s jeskyněmi v Moravském krasu.
Mladečské jeskyně
Mladečské jeskyně najdeme na okraji obce Mladeč u Litovle, na okraji chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. Puklinové chodby a dómy byly objeveny v podzemí vápencového vrchu Třesín. Od parkoviště je to ke vchodu do jeskyně pár set metrů. Čekání na prohlídku vyplníme studiem malého muzea ve vstupním pavilonu, který je zaplněn nalezenými artefakty a přináší i další zajímavosti.
Tato jeskyně byla známa od pradávna a je významnou paleontologickou a archeologickou lokalitou. Vedle kostí vyhynulých pravěkých zvířat zde bylo nalezeno velké množství koster lidí starší doby kamenné s četnými doklady o jejich činnosti.
Části podzemních prostor jsou bohatě zdobeny krápníky a sintrovými náteky. Nejkrásnější partie jeskyní se nazývají Chrám přírody a Panenská jeskyně. Protože se již v českých jeskyních za poplatek 40 Kč smí fotit, využívám toho. Krásy je kolem nás nepřeberně. Čtyřiceti minutová prohlídka nám uteče jako voda a my plni zážitků a očekávání přejíždíme k nedalekým Javoříčským jeskyním.
U Mladečské jeskyně.
Nálezy v Mladečské jeskyni.
...
...
...
Vedle kostí vyhynulých pravěkých zvířat zde bylo nalezeno velké množství koster lidí starší doby kamenné s četnými doklady o jejich činnosti, jako např. kamenné nástroje a ohniště.
Mladečská jeskyně.
...
Krápník Mumie.
...
...
...
...
...
...
...
Kel mamuta.
Javořické jeskyně
Než vystoupáme k jeskyni, míjíme památník postavený k výročí vypálení osady Javoříčko komandem SS. Ženy a děti byly vyhnány, muže, kterým se nepodařilo uprchnout, fašisté zastřelili. Celkem jich bylo třicet osm a pomník je věnovaný právě jim. Mimo jiné mezi nimi bylo také 5 objevitelů Javoříčských jeskyní, kam míříme. Cesta vzhůru lesem nás dokonale rozehřeje. Je velmi teplo a tak se těšíme na příjemné ochlazení.
Podzemní systém Javoříčských jeskyní vytváří mimořádně komplikovaný komplex chodeb, dómů a propastí. Jeskyně mají překrásnou krápníkovou výzdobu, jednu z nejbohatších v České republice. Patří také k zatím největšímu známému zimovišti vrápence malého na území České republiky.
Nachází se v Zábřežské vrchovině v ostrůvku devonských vápenců masívu vrchu Špraněk (538 m n. m.), který je součástí Národní přírodní rezervace Špraněk. Podzemní prostory byly vytvořeny tokem (přesněji popaleotokem) potoka Špraňku, východní větev tzv. Jeskyní Míru byla patrně vytvořena paleotokem dnešního Březinského potoka.
Podzemní prostory v délce téměř 6000 m jsou uspořádány do tří pater s třicetimetrovým výškovým rozdílem. Tento rozdíl souvisí se změnami erozních bází toku Špraňku v jednotlivých obdobích vývoje jeskyní, kdy tok postupně poklesal do stále nižších úrovní. Takto vznikly dnes známá patra jeskyní. Horní patro je tvořeno největšími prostorami s nejkrásnější krápníkovou výzdobou, vedou jím návštěvnické trasy o délce 460 nebo 788 metrů. Vybrali jsme si hodinový, delší okruh, steině jako všichni ostatní. Na rozdíl od Mladečské jeskyně, kde průvodkyně provázela jen nás pět, se zde do podzemí vydalo spolu s námi dalších dvacet zvědavců.
Už vstup do prvního dómu nás ohromí. Bohatost krápníkové výzdoby vyniká zejména ve dvou mohutných prostorách – Suťovém dómu a Dómu Gigantů, a také v Pohádkových jeskyních. Všechny si postupně při hodinové procházce podzemím prohlédneme.
Střední patro se vyznačuje obecně prostorami menšími, mnohdy značně zahliněnými, v porovnání s patrem horním s méně bohatou krápníkovou výzdobou. Obě patra jsou spojena asi 30 metrů hlubokými propastmi.
Ven vylezeme dlouhou chodbou na opačné straně kopce, kolem něhož vede NS Špraněk. Škoda, že již nezbývá čas si stezku projít. I tak k penzionu Paprsek přijedeme pozdě večer. Přesto si stihneme všimnout jeho krásné polohy a při venkovním sezení a výhledy na Hrubý Jeseník.
Javoříčko bývá velmi často označováno termínem moravské Lidice. Obec byla vypálena 5. května roku 1945 německými vojenskými oddíly, jejichž jádro tvořily jednotky SS se sídlem na hradě Bouzov. Podle líčení pamětníků byl první dům zapálen pancéřovou pěstí v 9 hodin ráno. Postupně byly zapáleny i další domy. Ženy a děti byly donuceny osadu opustit a muži starší 15 let, pobývající v danou chvíli v obci, byli popraveni nebo zabiti při pokusu o útěk. Celkem tak přišlo o život 38 mužů, nejmladšímu bylo 15 let, nejstaršímu 76 let. Všechny domy osady byly vypáleny.V roce 1937 Javoříčko mělo oficiálně 33 domů a 174 obyvatel. V roce 1955, tedy deset let po svém zničení, vykazovalo Javoříčko 3 domy a 12 obyvatel. Dnes žije v obnovené osadě kolem 50 obyvatel.Bezprostřední příčina javoříčské tragédie nebyla doposud uspokojivě objasněna, je však pravděpodobné, že souvisela se styky obyvatel osady s příslušníky partyzánské skupiny oddílu Jermak.http://www.olomoucky-kraj.com/object.php?object=12
Na NS Šproněk.
U jeskynė.
Když v roce 1937 stanuli objevitelé Javoříčských jeskyní na dně propasti pod Svěcenou dírou, spatřili volné prostory pokračující v horizontálním směru. Věděli, že jsou na prahu nových objevů, netušili však co je čeká. Je dodnes nepochopitelné, jak dokázali s minimálním vybavením prostupovat puklinovými propastmi, zdolávat komíny, překonávat úžiny... Často museli hledat správnou cestu ve spleti rozvětvených chodeb a puklin, ke spouštění do propastí používali zpočátku i drát elektrického vedení, protože neměli dostatek lan. Na závěr je v poslední fázi průstupu čekal výstup komínem, který se ve stropních částech zužoval na hranici průleznosti. Přesto se jim podařilo překonat i tuto nejnáročnější část. Na vrcholu se komín rozšířil a následovala nehluboká propast, kam byl spuštěn jen jeden člen výpravy. Objevil pokračující chodbu, ale že byl na prahu objevu obrovské prostoty – dnešního dómu Gigantů – ještě netušil. Vyčerpaná výprava se vracela stejnou cestou a docházelo jim i světlo. Vysílený hlavní protagonista výzkumů Vilém Švec pak ulehl se silnou horečkou. Následující dny však během 3,5 hodinového průstupu Objevnou cestou dosáhli konečného bodu a poprvé vstoupili do podzemních dvoran Špraňku. I v dnešních dobách je průstup touto cestou pro moderně vybavené speleology náročným fyzickým výkonem. Javoříčské jeskyně jsou nefalšovanou encyklopedií krápníkových tvarů a forem. Tisíce jemných brček, nespočet tvarů hůlkových a mrkvových stalaktitů střídají stalaktity excentrické. Skupinky hůlkových stalagmitů doplňují obří sintrové kupy a stěny pokryté sintrovými kaskádami. Nelze opomenout ani záclony či sférolitické krápníky a lze říci, že svou krápníkovou výzdobou patří Javoříčské jeskyně mezi nejkrásnější v České republice. zdroj: https://mapy.cz/turisticka?x=16.8840945&y=49.6671366&z=12&source=base&id=1839151
...
Řez krápníkem.
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
Záclona.
...
Na vrápence malého bychom si mohli sáhnout.
...
...
Chodba k východu z Javoříčské jeskyně.
Venca s paní průvodkyní.
Kaplička na Paprsku.
Na Paprsku.
Zimní idylka, o kterou jsme přišli. Původně jsme na Paprsek totiž měli jet v únoru. Termín jsme odložili pro nedostatek sněhu a choroby, co nás postihly.
Den druhý: Rychlebské hory - Polská hora, Stolec
Po nedaleké česko-polské hranicí vede stezka, která míří do odlehlých míst naší vlasti. Penzion Paprsek leží v tisíci metrové výšce a tak její dosažení je záležitostí chvilky.
Vydáváme se k Bílým kamenům (polsky Dzial 1 029 m n. m.) a za nimi lesní cestou zavítáme do PR Puscza Śniežnej Bialky na polskou stranu hranice. Kopírujeme okraj rezervace až k velkému turistickému přístřešku s podkrovím, kde lze přespat. O něčem podobném si můžeme na Šumavě, i jinde u nás, zatím jen nechat zdát. Zelená turistická značka je opodál. Projdeme neudržovaným a tím krásným bukovým lesem, kde míjíme torza mnoha padlých velikánů. Na hranici se vracíme nedaleko vrcholku Jivina. Atraktivní výhledy na Kralický Sněžník a do Rychlebských hor nás čekají kousek za vrcholem Polské hory - Rudawiecem (1 105 m n. m.), plného borůvčí. V pozdním létě tady jistě budou borůvkové hody. Ze svých zásob hodujeme i my. Polední pauzu znepříjemní jen silný vichr, daň za otevřenou krajinu a daleké výhledy.
Zatímco pohodlná pěšinka pokračuje až ke Kladskému sedlu, překračujeme Kunčický hřbet (1 053 m n. m.) a před Chlupenkovcem sestupujeme k Aloisovu pramenu na červenou značku. U upraveného pramene doplňujeme vodu a lesní cestou dorazíme na Medvědí boudu. Tady se dáváme na chvíli do hovoru s brněnskými horolezci, kterým chata patří.
Na startu - Palaš.
...
Puscza Sniežnej Bialki.
Na Polské hoře - Rudawiec (1 105 m n. m.).
Panorama z Rudawiece.
...
...
Hraniční stezka borůvčím.
...
...
Aloisův pramen.
Medvědí bouda.
Za potokem si prodloužíme poslední úsek cesty úbočím Stolce, kudy stoupáme na jeho vrchol. Slunce do nás nemilosrdně praží, ale stále vane silný vítr. Znovu se těšíme z dalekých výhledů k dominantnímu Kralickému Sněžníku a celému hřebenu Sušiny, na něhož máme také spadeno.
Plochý vrchol Stolce je již nedaleko. Jeho charakter podmiňuje už jeho název. Protože Venca se Špagetkou chytili ve stoupání malou ztrátu, jdeme jim naproti s uvolněnou vrcholovou triangulační tyčí. Ač jsme jim takto mohli ušetřit několik desítek metrů, s vděkem se nesetkáme. Jen s nadávkami.
Druhou tisícovku skrytou v houští těsně míjíme při cestě k Růžové boudě. Ani velký sběratel Václav tyč hledat tentokrát nehodlá. U Růžové boudy je v lese navždy zaparkovaný starý UAZ - vojenská sanitka. Lukáš, kterého vojna minula, tak dostává malou lekci z historie. Než vše dovyprávíme vítá nás penzion Paprsek dobře vychlazenou Holbou, pivem z hor.
Cestou na Stolec.
Panorama s pohledem na Králický Sněžník.
Vrchol plochého Stolce je označen přenosnou tyčí. Václav Einstein by si mohl tuto variantu vrcholové tyčky nechat patentovat. Nemusel by se vláčet zbytečně na kdejlaký kopec, stačilo by občas někde tyčku zapíchnout do země a zadokumentovat.
Cesty vojsk jsou nevyzpytatelné...
Podobně i cesty boží.
...
Penzion Paprsek v plné kráse.
Den třetí: Rychlebské hory - Travná, Smrk, Kovadlina
Hned po snídani nás čeká dlouhá štreka k Travné, Smrku a Kovadlině. Znovu stoupáme přes Palaš na hraniční hřeben, ale dnes jdeme opačným směrem. Nacházíme příjemnou cestu, která uhybá z červené značky. Ta se před rozlehlým vrcholem Travné (1 125 m n. m.) mění v pěšinku. Horskou scénérii zvýrazňuje volná rovinatá pláň plná borůvčí, mezi nímž se proplétáme, nízké smrčky a dvě kamenné plošiny s výhledem. Je patrné, že vichr ženoucí se kolem nás je tady často doma. Dohledáme hraniční kámen a brzy lezeme na kamenitý vrcholek Brousku, který je jen o pár metrů nižší než Travná. I tady fičí a tak krátkou pauzu musíme přeložit na závětrnou stranu.
Já pokračuji rovnou ke Smrku (1 127 m n. m.) na nejvyšší horu Rychlebských hor. Zde se u turistického útulku rozhodujeme kudy dál. Na Kovadlinu jdeme všichni a teprve tam se rozdělíme. Luďa se Štěpánkou sestoupí 500 m k vodopádům, já s Vencou a Lukášem klesneme jen k cyklotrase, a ta nás odvede zpět ke Smrku.
Zkraje stezka ze Smrku klesá a rychle to ubíhá. Zpomalí nás až výstup na Klínový vrch (928 m n. m.) a podobně vysokou Karkulku, kde se marně rozhlížíme po nějakém vlkovi. Tento vrcholek je již kousek před Kovadlinou. Před ní ještě nalézáme skrytou, výraznou skalní plošinu s výborným výhledem. Ten Kovadlině samotné chybí, byť turistický průvodce ho uvádí. Za poslední roky však okolní smrky přerostly skalnatý vrcholek a údaj již neplatí.
Z výstupu naTravnou.
Výhled od Travné.
Travná - vrchol.
...
...
Vrchol Brousku.
Létající Luděk.
Čerstvě zelené modříny na polské straně hranice.
...
V řadě za sebou...
Skalka pod Kovadlinou.
Pohled na Vysoký hřbet a Lví horu.
...
Kovadlina vrchol.
...
Na vrcholu Kovadliny (989 m n. m.) se naše cesty pro dnešek rozdělí. K hluboce položeným Nýznerovským vodopádům klesat, na rozdíl od Luďka, nechceme. Venca u nich byl a nijak ho nenadchly.
Jako namydlené blesky kloužeme strmým svahem po loňském bukovém listí na cestu, kudy vede cyklotrasa. Ta se kroutí jako dlouhý had ve stále stejné nadmořské výšce nad hlubinami kaňonu Stříbrného potoka a jde se po ní dobře. Od Jeřábčí chatky je konečně masív Smrku nadosah. Ještě poslední stoupání s dotekem pramenů Stříbrného potoka a jsme zpět na rozcestí Smrk - hraničník. Vrchol se snažíme dohledat v rovinatém mokřadní terénu marně. Je všude a nikde...
K Paprsku nás ze Smrku povede zeleně značená stezka. Míjíme Brousek, překračujeme mokřady Na Bahnech, a v nohách cítíme ušlé kilometry. Prudké klesání od Travné hory k Císařské lovecké boudě zdobí pohledy k Ramzové a Šeráku. Venca jde splnit svůj úkol výstupem na nedaleký vrchol Trnové hory (1 060 m n. m.) který je kousek nad námi a poté ještě dohledá kótu Liščí hory, ke které ho naviguji. Ta je pro změnu pod námi (1 007 m n. m.) a tak k ní musí sestoupit. Divný to vrchol.
Nás s Lukym tyto nevýznamné vrcholky nezajímají a proto se sami vydáme zpět k penzionu. Ještě se docela projdeme. A teprve dvě hodiny po nás, rovnou k večeři, od vodopádů přichází Luděk se Štěpánkou a mají toho také dost. Prudký sestup z Kovadliny se ukázal jako velmi kluzký a náročný. Už jsem čekal, že unavená Špagetka pronese: " Bože, jak hluboko jsem klesla!"
Lesy se na chvilku rozestoupily, aby odhalily pohled do údolí Stříbrného potoka.
...
...
Historický mezník na Smrku.
Že by frňákovník? Plody ještě nemá a tak je nemůžeme zkusit.
Pohled na Hrubý Jeseník k Ramzové a k Šeráku.
Den čtvrtý: Zlaté Hory a lázně Jeseník
Zlaté Hory - Údolí ztracených štol
Někdo sbírá vrcholy a tisícovky, jiný hltá po desítkách kilometry, já hledám zážitky. Zdá se mi to pohodlnější i zábavnėjší. Proto mi nedělá problém rozhodovat se o cíli cesty průběžně či měnit kreativně trasu. Ne každému to takhle vyhovuje a pak snadno vznikají menší rozepře a neshody. Nejsnazší je domlouvat se ve třech, kdy vždy jeden názor převáží. V pěti je to již podstatně težší. I proto byl den ve Zlatých Horách zkouškou kompromisů.
Z Paprsku je to pěkná štreka. Přes hory doly najíždíme mnoho desítek km a není divu, že do Údolí ztracených štol dorazíme až před jedenáctou. Je znát, že jsme v horách.
Pokud se město jmenuje Zlaté Hory, nepřekvapí, když je jeho okolí protkáno mnoha štolami. Tak tomu je v obci nedaleko polských hranic.
První zastávkou dáme šanci naučné stezce Údolí ztraceného štol, kterou jdeme k Zlatorudným mlýnům.
Říčka Olešnice zde opouští úzce zaříznutý úsek údolí, kde po miliony let ukládala zlato do náplavů. Zdejší rýžoviště vznikla zřejmě již za dob Keltů a byla těžena povrchově i hlubinně, měkkým dolováním. Pravý břeh Olešnice je díky tomu poset pinkami, obvaly i odvaly a je protkán nespočetnými kanály pro přívod vody do rýžovišť. Hlavní přívodní kanál je stále v provozu. V těchto místech jsou stále vysoké obsahy zlata. V hloubce cca 5 m bylo průzkumnou šachticí odhaleno vydřevené důlní dílo, zřejmě jedna ze ztracených štol, ukrývajících zlatonosné žíly. Spekuluje se i o provázání ztracených štol s 6 km dlouhou štolou Tří králů, ústící ve vzdálených polských Glucholazích, ta prokazatelně pokračuje až za zlatohorské nádraží (viz webové stránky Zlatokopeckého skanzenu).
V současné době jsou zde vybudovy repliky středověkých hornických mlýnů. Oba dřevěné stroje, zhotovené podle dobových nákresů, jsou poháněny vodními koly, která čerpají energii z původního kanálu. Horský ráz údolí a postavení vodních kol v kaskádě kolmo ke svahu vytvářejí čarokrásné zákoutí. V mlýnici nám ukazuje drcení zlaté rudy průvodce, sám mistr světa v rýžování. Dozvíme se tak mnohé z hluboké minulosti, kdy zde zlato dobývali Keltové, i zajímavosti z mistrovství světa v rýžování zlata, které se zde konalo.
V okolí Zlatých Hor se pod zemí ukrývá celá Mendělejevova tabulka prvků a mnoho z nich se zde z hornin dobývalo.
Točí se točí kolo ve mlýně...
Kilová krychlička Au. Spadla nám na zem a dlouho jsme ji pak hledali. Prūvodci to bylo šumafuk. Asi že byla falešná?
...
Pan mistr (světa).
Zlatorudné mlýny v Údolí ztracených štol.
...
Po zajímavé přednášce ještě nahlížíme do Zlatokopeckého skanzenu - Hornické osady, který je nově otevřený. Zde se nás ujme pro změnu mladá dívčina.
Najdeme zde repliku dřevěného hornického srubu, který nabízí ukázky tradičních domácích řemesel, včetně prezentace nástrojů a nářadí domácích řemeslných prací. Základem roubeného objektu hornické osady je vnitřní dvůr s hospodářskou částí, hrnčírnou a kovárnou. Obytnou část tvoří světnice, černá kuchyně a tkalcovna. První hornická osada vznikla v blízkosti naleziště zlatonosné rudy v oblasti Příčné hory. Osada byla ve středověku uzavřeným opevněným komplexem, kde se zpracovávala vytěžená ruda. Ve 14. století funkci obranné pevnosti k shromažďování vytěženého zlata převzal hrad Edelštejn.
Hornická osada má svou zvoničku - „pivní zvonec,“ který zavedl pro zdejší horníky prostřednictvím nového horního práva v roce 1524 biskup Jakub ze Salzy.
U hornické osady se nachází závodiště se soutěžními klajmy, které jsou využívány při každoročních soutěžích v rýžování zlata o putovní pánev starosty města. Ve Zlatých Horách byla založena tradice rýžování zlata první soutěží v roce 1993 a nejprestižnější soutěží bylo mistrovství světa v roce 2010.
A už po poledni se dostáváme do samotných Zlatých Hor. I ty mají svoji naučnou stezku, ale než se na ni vydáme, stačíme se ještě ohlásit průvodci do Poštovní štoly a chutně poobědvat v místní restauraci.
Rýžovat zlato byla dřina.
Zvonička. Lukáš zazvonil a tím už dnes nesměl do krčmy na pivo. Byla to totiž pivnička.
Ze skanzenu.
Zlaté Hory.
Náměstí Svobody.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Zlatých Horách.
...
Trojlodní barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie patří svoji rozlohou k dominantám města Zlaté Hory. Historie kostela spadá zřejmě již do poloviny 13. století, následné zmínky jsou z let 1339 a 1377. Již tehdy byl kostel vybudován jako gotická trojlodní stavba, která byla v dalších letech upravována.
Interier kostela.
Pamětní deska Franze Schuberta a jeho hlídkující duch.
Poštovní štola
Poštovní štola leží v masívu Příčné hory, která je proděravěna mnoha dalšími štolami. Po obvodu hory vede naučná stezka, na kterou nám již čas nezbude.
Do štoly nás vede zkušený horník a tak jeho informace mají přidanou hodnotu. Dostáváme přilbu, baterku, já i bundu, protože jsem si ji ráno zapomněl vzít s sebou a uvnitř bude kolem 8°C. Než se ponoříme do podzemí, vyslechneme si o mnohasetletém dobývání hornin. Z nitra na nás mezitím silně profukuje velmi chladný vzduch.
První zmínka o Poštovní štole pochází z roku 1513 a největšího rozvoje důlní činnosti bylo dosaženo ve druhé polovině 17. století, kdy se zde těžily kyzovité měděné rudy, později pyrit. V různých úrovních důlního díla jsou dobře zachovalé části ručně sekaných chodeb a komínů z nejstarších období, stejně jako původní vodotěžní zařízení ze dřeva. Nejpozoruhodnějším prvkem v podzemí je modrá „alofánová“ výzdoba, kterou se později ve tmě snažíme vyfotit.
Za přibližujího se rachotu bouře vstupujeme do štoly, kterou za svitu bodových svítilen postupně procházíme. Vlhkost "vyrábí" světelné kužele křižující se podzemím a ty dotvářejí zvláštní, těžko popsatelnou atmosféru. To, jak staré jsou některé části dolů je patrné z toho, že se v nich objevily podobné útvary jako v krápníkových jeskyních.
Když znovu vylezeme ven, lije jako z konve a všude kolem bouří. K Biskupské kupě se valí chuchvalce mlhy a s naplánovaným výstupem k rozhledně to nevypadá dobře. Rozhodujeme se pro náhradní cíl, prohlídku jeskyně Na Špičáku.
Přestože jedeme v průtrži mračen jako o závod a k jeskyni dorážíme chvilku po 16 hodině, máme smůlu. Paní v pokladně nám sděluje, že v bouřce se dovnitř nemůže a když vidí naše protažené ksichty, dává každému prospekt. Slabá to útěcha.
U Poštovní štoly.
Horníci před směnou.
Svatá Barbora je patronkou horníků, kteří zde zanechávali hořet kahan - Barbořino světlo, aby je uchránila od smrti a úrazu. I my zde zanecháme svítit svíčku, abychom se ve zdraví vrátili.
V podzemí sporé osvětlení efektně zvýrazňuje zlatavou barvu.
...
Bodové světlo protíná tmu modravým kuželem. Vlhkost je v přední části štoly patrná.
...
...
...
...
...
...
U jezírka.
Venku zatím zuří bouře.
Lázně Jeseník
Takže nakonec přece jen dojde i na Lázně Jeseník. Díky opravě železničního přejezdu se složitě proplétáme mezi rodinými domky a vyjíždíme na horní parkoviště k Stezce V. Preissnitze. Budovy lázní mne trochu zklamou a fotit začnu až na naučné stezce.
Vincenz Priessnitz se narodil 4. října 1799 v rodině sedláka v jesenické kolonii Gräfenberk, která byla založena koncem 18. století. Poté, co se působením pramenité vody sám vyléčil ze smrtelného úrazu, začal promýšlet metodu léčby vodou. Přestože byl lékaři byl osočován ze šarlatánství i soudně stíhán, postupně zbudoval lázně, kam se sjížděli lidé z celé Evropy i ze zámoří.
V roce 1839 se v lázních léčilo 1544 osob, z toho 120 lékařů z celé Evropy. Gräfenberk se rozrůstal a měnilo se složení lázeňské klientely.
K pacientům, nebo spíše lázeňským hostům, patřila šlechtická elita z celé Evropy, scházely se zde významné osobnosti kultury i politiky včetně členů vládnoucích dynastií. V roce 1846 byl Priessnitz vyznamenán císařskou Velkou zlatou občanskou medailí I. třídy. O jeho věhlasu svědčí i skutečnost, že jen v letech 1833 – 1851, tedy za jeho života, vyšlo na dvě stě knih a brožur věnovaných jeho vodoléčebné metodě.
Se svou ženou Sofií vychoval pět dcer, ale teprve roku 1847 se jim narodil syn, dědic a kýžený pokračovatel, Vincenz Pavel (1847 – 1884). To byl jeho otec již na konci svých sil. Zemřel 28. listopadu 1851 a je pohřben v mauzoleu na lázeňské promenádě.
Toto vše nám vypráví Venca, když jdeme stezkou V. Preissnitze k Enhůberovu náhrobku, k Hydropatickým skalám. Zpět se stočíme kolem Smrkového a Vilémova pramene. Jednotlivých pramenů je v lese mnoho, některé z nich však jsou vyschlé. Poslední, Slovanský pramen ochutnáváme a hodinovou procházku zakončíme stylově u hotelu Preissnitz.
Lázně Jeseník - Jižní svah.
...
Enhůberův náhrobek.
...
Smrkový pramen.
Rumunský pramen.
Slovanský pramen.
Žofiin pramen.
Slovanský pramen.
Výhled na Českou ves dokazuje, jak vysoko jsou lázně položeny.
Lékařská vila.
Fotogalerie k článku
Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit
Autor článku
Rony
... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.
(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)
Komentáře
K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!
Přidat komentář
Článek je zařazen do kategorií
Podobné články
Jaký typ výletů preferujete?
1188 47% Vzít krosnu a přespat ve volné přírodě
784 31% Poznávání přírodních krás s ubytováním v hotelu nebo penzionu
542 22% Poznávání památek a velkých měst
Hlasovalo 2514 čtenářů Archiv anket
Náhodné články
- Javorník, Kašperk a Sedlo - stezkami starých Keltů
- Půltucet (listopad 2020) - příběh fotografie
- Otočme zaprášené listy autorů 19. století aneb Ratibořice a Hronov
- Tisícovky VVP Boletice
- Hoslovický vodní mlýn a šumavské výhledy
- New York: monstrózní les mrakodrapů
- Zlátnoucími bučinami na Pohanské kameny
- Půltucet 2019 - fotky s příběhem s nejvíce hlasy
- Šumavské zimní hrátky
- lll. setkání příznivců Šlápot - Vyšší Brod, Rožmberk
