Vrcholy Boubínské obory

Vrcholy Boubínské obory

Také v Boubínské oboře se nachází několik hlavních vrcholů šumavských tisícovek, které hodlám přidat do své sbírky, jež se zvolna uzavírá. Bobík se zmenšením ohrazeného území dostal mimo oboru, Větřín, jenž leží hned za plotem, jsem zdolal kdysi dávno při "jelení říji", zbývající dvě tisícovky Malý Bobík a Solovec jsou jednou z posledních výzev.

Malý Bobík (1 037 m n. m.)

mapa vrcholy

Parkujeme u tenisového kurtu v Řepešíně, odkud se vydáváme na cestu vzhůru k Boubínské oboře. Předpověď počasí hlásí arktické proudění vzduchu a chladný vítr ho nechává pocítit. Na druhou stranu je díky tomu dobrá viditelnost a fotogenická obloha plná bílých beránků, potulujících se po azurově modré obloze. Však také je modrá barva v západní kultuře brána za barvu studenou.

Dnes dělám průvodce, kamarád Václav by řekl šerpu, sestřence Věrce, pro kterou se stává motivací k dobývání vrcholů účast v projektu www.vrcholovka.cz, kam si své výstupy na horské štíty i malé kopečky může každý zaznamenávat.

Přestože Řepešín leží 650 m nad mořem, vystoupáme ještě přes půl kilometru vzhůru. Pastviny šťavnatou zelení osvěžují nejen přírodu kolem nás, ale i pasoucí se stáda skotu. Krajina se díky lukám stává přehlednější a pestřejší. My však míříme po modré do lesů. Kolem zurčícího potůčku stoupáme k Milešicím, kde musíme překonat vysoký plot obory.

Do té se lze v místech, kudy vedou turistické značky, dostat po schůzkách dřevěného žebříku. Dva bikeři, kteří sem přijeli chvíli před námi, úzkým průchodem kola přenesli. Zákaz pro cyklisty zde kupodivu není. Z minulosti tuším, že pohyb po Boubínské oboře byl omezený na značené trasy, nyní však odbočky cest žádné zákazy nezdobí. Zmizelo i omezení, jež zakazovalo vstup do obory v době jelení říje, což jsme před mnoha léty často úspěšně ignorovali. Právě za troubením říjných jelenů jsme pravidelně v osmdesátých letech 20. století, vždy koncem září, pod Boubín šlapali. Jednou nás vrátili zpět za plot myslivci právě zde u Milešic. Díky tomu jsme obešli oboru kolem plotu až na Lukenskou cestu mířící vzhůru od Včelné pod Boubínem a spatřili tak nová místa i několik hloučků laní.

Řepešín.

...

...

Pohled k Čertově stráni a k Černému lesu.

U Milešic začíná Boubínská obora.

...

Přechod do obory.

Boubínská obora vznikla již kolem roku 1900 a její plocha (tehdy cca 3 000 ha) zahrnovala i Boubínský prales. Stavy zvěře v oboře se brzy staly velmi vysokými a jelení zvěř působila značné škody okusem a loupáním kůry stromů. Postupným poškozením plotů polomy obora v roce 1960 zanikla. Následné přemnožení jelení zvěře a nárůst škod v okolních lesích myslivci vyřešili odstřelem a znovuobnovením obory. Cílem bylo soustředit chov jelení zvěře do obory a mimo ni redukovat její stavy. Oboru dokončili v roce 1976, s celkovou výměrou 2 335 ha. V nedávné minulosti byl z její plochy vyčleněný Bobík. Velmi dobře si pamatuji na původní místo vstupu do Boubínské obory ve směru od Volar, kde se plot přelézal.

Jdeme k Malému Bobíku a cesta v oboře stále rychleji stoupá vzhůru. Rozcestí Na Kubrech již leží nad tisícimetrovou hranicí nedaleko vrcholu Malý Bobík, na který vylezeme bez nejmenších problémů. Několik skalnatých plošinek převyšuje hromádka kamenů připomínající padlého kamenného mužíka. Určují trochu smutný pohled na nejvyšší bod čerstvě odlesněného vrcholu, z něhož nemáme žadný rozhled.

Svahy Putínského lesa...

Bobík.

...

...

Pod vrcholem Malého Bobíka.

Malý Bobík a pár vrcholových skalek.

Na Malém Bobíku.

Solovec (1 155 m n. m.)

Druhou tisícovkou je Solovec, od Malého Bobíku vzdálený jediný kilometr. Vzdušnou čarou ovšem. Když se pod jeho vrchol dostaneme po červené značce, zvažujeme výstup strmým svahem, a protože vzhůru vede průsek, riskneme to. Zbylé větve vytěžených smrků a suché vychýlené stromy hrozící okamžitým pádem nám dost znepříjemňují výstup. Mnohokrát odpočíváme a neustále hledáme schůdnější cestu. Vrcholové skály jsou cílem. Obcházíme je široce zprava a poté se již radujeme z úspěchu a především z dalekých výhledů k domovu. Však také tenhle nenápadný vrcholek je z mnoha míst Českobudějovické kotliny dobře vidět. Vystupuje ze zarovnaného hřebenu mezi Bobíkem a Boubínem jako pahrbek, malý Říp, a je i zdálky nepřehlédnutelný.

Vybrali jsme si strmé stoupání k vrcholu Solovce.

Pod Solovcem.

Solovec (1 155 m n. m.)...

...

Vrcholový kámen.

Sestupujeme po cestě vytvořené dřevaři a pohodlně se po ní sejdeme dolů na červenou. Určitě je tudy mnohem snazší také vrcholový výstup, než naše "diretisima" nebezpečnou východní stěnou, kterou jsme Solovec zdolali. Vracíme se k rozcestí Pod Solovcem, odkud byl původní plán dojít až na druhý konec Boubínské obory pod prameniště Boubínského potoka a kaňonem sestoupit k hájence U Palečka. Tuto trasu však pro tři bolavá kolena ze čtyř zkracujeme a scházíme k Milešickému potoku a stejnojmenné hájovně. I tak dnes půjdeme volným tempem téměř pět hodin.

Od Solovce klesáme po cestě, kterou si proklestila těžební technika.

Milešovská hájenka...

...

Za Putínským lesem se stočíme k bývalé osadě Putín, kde se rozvaluje několik pobořených domů a pod obřím modřínem skrytá zachovalá "Putinova" kaplička. Opodál dohledáme průchod ven skrze ohradu, abychom se okolo Vysoké vrátili nad Řepešín. Zkratka kvetoucí loukou kolem samoty se zaparkovaným pravěkým Zetorem je osvěžením a zároveň odměnou. Shora v dáli vidíme Záblatí a nad ním se modrající lesy Křepického vrchu a Libína. Pod námi se táhnou pastviny oddělené od sebe řadami listnatých stromů. Hezký to pohled na kopcovitou krajinu Pošumaví, pohled, který se neomrzí.

Putínská kaple...

Putín....

...

...

...

...

Průlez plotem obory.

...

Záblatí od Vysoké (899 m n. m.).

...

Nad samotou...

Křeplický vrch.

...

Obcházíme samotu nad Řepešínem.

Mapy.cz ukazují zajímavé členění krajiny nad Řepešínem.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.