Půltucet 2020 - fotky s příběhem s nejvíce hlasy

Půltucet 2020 - fotky s příběhem s nejvíce hlasy

Rok 2020 byl ovlivněný covidovou náladou, kdy zákazy střídaly rozvolnění jako na běžícím pásu a problém byl i vyjet do zahraničí. Pojďme se tedy společně podívat, které z fotek nejvíce zaujaly hlasující a zároveň si můžeme zasoutěžit o fotku roku 2020.

Když už soutěžíme každý měsíc o nejlepší fotku s příběhem, není od věci poohlédnout se zpět a udělat anketu na fotku roku. Poprvé tak můžeme sledovat jak dopadlo hlasování tuctu fotek jednotlivých měsíců roku 2019.

V těsném vedení je makro Křehká krása, modravý příběh lehounké vážky, před Pahýly, torzu stromu v záři zapadajícího slunce.

1. leden
Staré dobré časy

Svět se neskutečně rychle mění. Technický pokrok nám dnes umožňuje získat mnoho informací, o které stojíme. Internet je dobrý rádce, avšak může být i zlý pán. Pro mnohé se stane virtuální náhradou skutečného života. Ruku v ruce s tím přijde odcizení a neschopnost vnímat realitu. Vždyť je tak snadné zůstávat jen ve své sociální bublině, v níž s námi všichni souhlasí.

V dobách, kdy gramofony byly ještě na kliku, se žilo jinak. Lidé měli k sobě blíž a proto na sebe byli vlídnější. Někdy se mi zdá, že směřujeme k postupné degeneraci, neschopnosti domluvit se a přežít. Možná vše směřuje k tomu, že naše západní civilizace začne časem plodit geneticky opravené děti. To již jde i dnes, avšak zatím je to bráno za neetické.

Vlastně jsem podobnou vizi loni četl. Sci-fi kniha Konec civilizace (aneb Překrásný nový svět) od anglického autora Aldouse Huxleyho popisuje stav, kdy na světě existují již pouze geneticky upravení lidé. Ovšem ti jsou rozděleni do kast, protože i duchem chudé, ale pracovité jedince společnost nutně potřebuje. Aby vše v takovém režimu mohlo fungovat, je nezbytné lidi hlídat.

Nesměřujeme právě teď k podobnému druhu nové totality? Co je staré, bývá zatraceno jako zastaralé, neužitečné. A to se týká nejen gramofonu na kliku, ale i myšlení.

2. únor
Malování Vltavou

Mnohé příběhy jen nevšímavě míjíme, aniž bychom jim věnovali sebemenší pozornost. Naše smysly jsou časem otupeny monotónním opakováním prakticky všeho, co se kolem nás odehrává.

Spatřit poetiku tam, kde ji jiní nevidí, je tak doménou básníků nebo bláznů. Mnozí tvrdí, básník a blázen je jedno a totéž.

3. březen
Memento mori

Sněhová sobota mne uvěznila několik dnů na chatě, kam jsem přijel skládat přivezené dřevo. Napadlo čtvrt metru sněhu a ten mi znemožnil odjezd ještě v úterý, když pod koly auta mrzla voda z roztátého sněhu a všechna snaha dostat se z ledové pasti byla marná. Bral jsem to jako boží znamení a užíval si zimní zasněženou krajinu i další dny.

Procházet se hlubokým sněhem se mi vlastně tuto zimu poštěstilo poprvé. Na zasněžených pastvinách každý den přibývalo křižujících se stop všelijaké zvěře a já se s radostí rozpomněl na dětské časy, kdy jsme zvěř často stopovali.

Moji radost však pokazil objev padlého soliterního kaštanu, který stínil jistě více než sto let kamenná boží muka pod bývalou vískou Rubenz (Rovence). Před pár lety jsem o Rovenci a božích mukách psal, když jsem je našel sražené z podstavce k zemi. Dnes znovu stojí, avšak bez mohutné košaté koruny stromu jako by ztratily smysl. Vždyť již ani původní cesta, která vedla kolem do Rovenců, neexistuje. Zbyla po ní jen stará jizva, jako po zahojené ráně mečem.

Vím, vše se časem mění a nic není nastálo. Přesto trpký pocit smutku zůstává.

P. S. Dodatečně zjišťuji, že fotka "Nostalgie" obdržela nejvíce hlasů z vybraných nejlepších fotek Půltuctů 2018.

4. duben
Prérie

Statisícová stáda bizonů, potulující se kdysi volně po prériích Severní Ameriky, zústala minulostí. Příběh Buffalo Billa, který se po občanské válce v roce 1867 nechal najmout jako zásobovatel a za 500 dolarů měsíčně dodával bizoní maso pro dělníky pracující na stavbě kansaské pacifické dráhy, zná mnohý obdivovatel divokého západu. Stal se jedním ze symbolů vybíjení bizonů, přestože lovil jen pro obživu a ne pro zábavu, jak tehdy bylo běžné, v letech 1867/68 zastřelil 4 280 bizonů.

Když byl bizon ve volné přírodě zcela vyhuben, přispělo jeho soukromé stádo bizonů k záchraně a obnově druhu.

Kousek americké prérie s malým stádem bizonů můžete spatřit u šumavského Křišťanova, na dohled od dalšího zajímavého výběhu praturů.

5. květen
Klášterní tajemství

Z přímého pohledu by jistě bylo každému jasné o jaký známý objekt se jedná. To by však byla znovu jen další fotka, tolik podobná mnoha dalším.

Až zrcadlení zcela pozmění naše vidění a upřímně, kdo z nás by bez nápovědy poznal, co fotce dominuje?

6. červen
Mokřady

Jistě ne nadarmo se ve scénách filmu Král Šumavy často vyskytuje mlha. Ta k horám a především k slatím a vrchovištním rašeliništím bytostně patří. Skrývá bezedná tajemství, která se bojíte jít objevit.

Obrázek je z Božidarského rašeliniště, jehož část lze ovšem projít i v husté mlze zcela bezpečně - po povalovém chodníku v délce 1,5 km.

7. červenec
Na Rozvodí

Kousek od Třeboně leží Rozvodí. Řeka Lužnice se zde dělí na Starou a Novou řeku. Stará řeka je Lužnicí a proplétá se džunglí, kde se při sjíždění řeky musíte vypořádat nejen s padlí mi stromy a meandry, ale také s mračny krvežíznivých komárů, která se na vás vrhají, kdykoliv zmírnit tempo. Udržují vás tak v neustálém pohybu. Kdysi jsem jejich obrovský sebevražedný apetit poznal na vlastní kůži.

Nová řeka je umělý kanál, zbudovaný Jakubem Krčínem z Jelčan v letech 1584 - 1586, odvádějící povodňovou vodu z Lužnice do Nežárky a chránící tak hráz rybníka Rožmberka před protržením. Když ji jedete, je to trochu nuda, oproti Staré řece. Zase vás však nečeká dlouhý přejezd Rožmberka.

Při povodních v roce 2002 a 2006 došlo ke zničení rozvodí, a proto se musela stavba znovu obnovit.

8. srpen
Jezírko u jezera

Toulání se nekonečnými šumavskými lesy občas osvěží nějaká maličkost, udivující v kontrastu se svým okolím. Někdy to je zlomený křížek u staré cesty, jindy pramen chutné vody nad ní. Nebo docela maličká studánka vzniklá v kořenech starého vyvráceného smrku, jakou jsem objevil u Brložského rybníčku, nedaleko Kamenné hory.

9. září
Olšina

Nedaleko Lipna leží rybník, o kterém se můžete dočíst, že je nejvýše položeným chovných rybníkem u nás. V jeho vodách se zrcadlí hradba kopců Boletického vojenského výcvikového prostoru, v celém září hojně vojsky NATO využívaném. Svět se stává stále více nestabilním a komplikovaným.

Nově kolem břehů Olšiny byla vybudována naučná stezka, jenž můžete přes mokřady projít povalovým chodníkem, byť letošní velká voda učinila z okolního terénu bahenní lázeň a mnozí tak bažiny okusili na vlastní kůži.

10. říjen
Utajená krása

Kvůli neobyčejným fotkám občas musíte překročit nějaký ten zákaz. Nemělo by to však ohrozit váš život, ani poničit přírodu. Většina zákazů míří na ty, kteří toto odlišit nedokážou. Pokud bych z cyklotrasy okrajem vojenského prostoru Boletice neodbočil přes zákaz k Ondřejovu, nevznikl by nikdy obrázek opuštěné výklenkové kapličky mezi Velkým Plešným a Chlumem.

11. listopad
Svobodné hory

Oázu klidu ve věčném napětí frekventované Českobudějovické pánve naleznete mezi Vodňany, Bavorovem a Netolicemi, kde zalesněné kopce první listopadové dny stále září mnoha barvami. V tomto směru je dobře doplňují ovocné sady, jež v okolí několika vesniček dokonale mění jednotvárnou tvář hor.

12. prosinec
Když stromy spolu mluví...

Další obrázek vznikl při naší pouti Římovskou křížovou cestou. Šel jsem k břehu Malše fotit její tmavé vody, když krátké ohlédnutí zpět k cestě odhalilo v plné kráse tichý rozhovor právě probíhající mezi několika nízkými, vlasatými vrbami. O vrácení se tvrdí, že jejich mocný duch, spjatý s mocí Měsíce a vody, dokáže člověka ochránit před zlými vlivy. V keltské magii prý platilo, že stačí svěřit vrbě své přání, uvázat na její větvičku uzlík a ono se splní. Možná odtud lze vystopovat původ rčení "mluviti do vrby".

Vrba byla známá i jako strom s léčivými vlastnostmi. Komu prý chybí vnitřní klid a nosí v sobě nahromaděnou zlost a cítí se být obětí osudu, měl by vyhledat přítomnost vrby, která dokáže rozehnat všechny chmury a obnovit životní vitalitu.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - vybrali jste z roku 2020

17 10% Staré dobré časy

13 8% Malování Vltavou

15 9% Memento mori

12 7% Prérie

16 10% Klášterní tajemství

16 10% Mokřady

12 7% Na Rozvodí

14 8% Jezírko u jezera

11 7% Olšina

17 10% Utajená krása

10 6% Svobodné hory

15 9% Když stromy spolu mluví...

Hlasovalo 168 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.