Půltucet (září 2022) - příběh fotografie

Půltucet (září 2022) - příběh fotografie

Motto: "Žijte každý den, jako by byl poslední. Těšte se ze života a nepřemýšlejte nad tím, co jste slyšeli. Pro jistotu... " (Peter Staněk)

Pojďme se společně alespoň na chvíli co nejvíce vzdálit od sebevražedně se chovajících politiků do výšin našich hor, které potěší nejedno oko svojí přirozenou krásou.

Spolu s fotkami mimořádně přidávám jednu malou prosbu, kterou najdete na konci článku. Jde o podpis pod petici "Za záchranu Roklanské chaty", jíž hrozí že strany NP Šumava likvidace.

Kamenný most

Je to již přes 20 let, kdy se sochy našeho nejstaršího dochovaného mostu (z 13. století) topily v tisícileté vodě Otavy. Pod stromem Hrdinou, jenž potopu přečkal opřený o most, si stále můžete prohlédnout několik fotek i popis oněch tragických dnů. Je to počasí, které si přetváří přírodu k obrazu svému a jeho síle časem neodolá žádná lidská stavba, byť je jakkoliv pevná. Díky své práci jsem mohl při revizích v utopených školách u píseckého kamenného mostu na vlastní oči spatřit spoušť, jakou v nich velká voda napáchala.

. . .

South Bohemia Classic

Občas není od věci poodstoupit v Půltuctu od dominantních fotek přírody a podívat se i na jiné téma. Obrázkem nablýskaného veterána MG (Morris Garages) zas tak daleko od přírody neodcházíme. Tradiční závod South Bohemia Classic totiž vede historická auta jihočeskou přírodou, kde jejich krása nejvíce vynikne.

Na celých 50 minut se polední zastávkou veteránů stal zámek Červený Dvůr, kde bylo možné vytvořit pěkné portfolio zajímavých obrázků. Z fotek jsem vybral po dlouhých úvahách tu, kde se mi do obrazu přimotala příhodně oblečená dívka, kvůli které jsem focení znovu bez ní zopakoval. Po porovnání výsledku jsem kupodivu nakonec smazal tu druhou fotku, protože mi přišla mnohem méně zajímavá.

. . .

Kapličky - minulost skrytá v kamenech

Než vystoupáte k bývalým Kapličkám, docela se zapojíte. Obec totiž stávala na kopečku v nadmořské výšce 950 m. Dnes se vysýdlená krajina stala divočinou, v které lze naleznout již pouze pozůstatky dříve prosperující vísky.

Když projíždím lesy a lučiny nedaleko Hvězdné, vždy se rozhlížím kolem sebe, jestli náhodou nezahlédnu soby. Ti se v těchto místech pohybují již mnoho let, ale jen málokdy je někdo zahlédne. Kdysi jsme na kopci u Kapliček přespali, ale ani tehdy se nám losa spatřit nepodařilo.

. .

Oblačno

Na pohled hezkou fotku dělá dobrá kompozice, které často pomohou mraky. Proto málokdy fotím krajinu se sterilně modrou oblohou. Zobrazení Ktišského rybníka není v Půltuctech poprvé. Není divu, když pohled na něj mám před očima téměř každý týden. Vybírám tak jen fotky něčím zvláštní, což tahle, doufám, splňuje.

. . .

Čertovské partie

Na louce pod Kyselovem hrají čerti každý podzimní večer proti partie dámy. Přilétají od nedaleké Čertovy stěny, vždy si vyberou černé kameny a hrají s lidmi o jejich duše. Proto jsou okolní vísky téměř vylidněné, mnohé domy se rozpadají a zejí prázdnotou.

. . .

O snění

Občas mívám barevné sny. Jsou nejasné jako odraz na zčeřené jezerní hladině. Sny se často nesmyslně mění, jako by byl mozek ovlivněný nějakou psychotropní lysohlávkou. Někdy jde o tzv. "lucidní sny", při nichž si uvědomuji, že sním. Některé působí velmi realisticky.

Mozek se v těchto chvílích dostává do REM fáze, poslední a nejhlubší části spánku. V této fázi je aktivní podobně jako když bdíme, a proto máme v této části spánku sny velmi živé.

P. S. Shodou náhod se mi jeden takový velmi živý sen zdál včera k ránu. Zvláštní sen o putování po horách, jako by do Šlapat patřil.

S českou výpravou v něm stoupám dor hor v Himálajích. Procházíme horskou krajinou přes samoty, a já fotím okolní hory a skály v okolí. V místě, kde se máme na noc ubytovat, zjistím, že jsem někde zapomněl svoji zelenou bundu s mobilem. To už se mi cestou podařilo ztratit i foťák. Když mi kamarád sdělí, že bundu viděl pověšenou kdesi dole na plaňce plotu, začnu pro ni z hor scházet. Při odchodu zjistím, že jsem s sebou nahoru nevynesl ani spacák.

Klesám dlouze po cestách mezi samotami, pralesem, až dojdu do většího města. Dojde mi, že jsem ztracený. Nemám ani mapu, abych našel správnou cestu k výpravě zpět. Bunda a mobil zůstavají ztracené. Zato potkávám tři holky z Brna, z nichž jedna druhé říká: "Hele nechceš ho napravit, vidí jak chodí nekřivo?" Další z nich mi ihned položí ruce na záda: "Jestli tě to bude hodně pálit, děj mi vědět. " Cítím silné teplo v celém těle, především v rukách. Dívám se na ně, jak rudnou a hřejí. Když velmi příjemná chvíle skončí, vracím se do snové reality. Dívám se mladé dívce přímo do očí a vidím, že má asijskou národnost či předky. Obejmu ji a věřím jí.

Poté chvíli bloudím po železných schodech domu, kde jsem holky ztratil a tuším, že zpět na trasu z města netrefím. Vůbec netuším, kde vlastně jsem. Holky nakonec znovu u domu najdu. Vrací se již do Brna, studují listy s čísly, kde mají napsáno, kolik je co stálo. Nejradši bych se k nim přidal, odjel domů, ale nemám ani batoh, ani peníze. Ty zůstaly kdesi nahoře v kempu. Musím se tam nějak vrátit, ale kudy jít nevím?

Probouzím se ze svého "zlého snu", šťastný, že vše byl jen sen. Nebo snad ne tak docela? Když vstanu, bolavá záda jako byla opravdu napravena...

∆ ∆ ∆

Prázdninové měsíce utekly jako voda a nám po čase znovu zbydou jen vzpomínky. Budeme si je pamatovat podle jejich síly a intenzity. Nebo je brzy zapomeneme, pokud nestály za nic. Z šestice srpnových fotek se nejvíce zalíbily kamenné schody a rybník Rožmberk, či možnost setkat se pod nimi v hlubinách s vodíkem, který je po mnoho staletí jistě obývá.

Jedním z čtenářů Šlápot jsem byl požádán, abych zveřejnil petici Za záchranu Roklanské chaty, kterou chce Národní park Šumava zbořit. Proti tomu zazněl silný hlas senátora Tomáše Jirsy, ale i mnoho dalších hlasů, méně slyšitelných. Pokud máte pocit, že byste mohli svým podpisem pod tuto petici zvrátit konečné vyřešení otázky zbořením Roklanské chaty, připojte se k mnoha lidem, kterým není osud poslední historicky cenné turistické chaty, postavené v třicátých letech minulého století jako základna pro turistické výstupy na nedaleký Roklan, lhostejný.

Cituji z petice: "Velký milovník Šumavy Emil Kintzl mnohokrát zapřísahal vedení NPŠ, aby neničilo Roklanskou chatu, jen proto, že si s ní neví rady. Nyní, půl roku po smrti tohoto šumavského barda a živoucího svědomí Šumavy, již není strach z jeho výčitky. Ale 'Emil se dívá' – očima nás všech, kteří jsme jej často osobně znali... "

A snad právě u pramenů Roklanského potoka, snad u jiných šumavských řek se zrodilo album Dana Bárty - Kráska a zvíře ný prach. Nechte proto usednout zvířený prach, vnímejte ztichlou přírodu a melodie, jež z ní vzešly.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Půltucet (září 2022) - příběh fotografie

4 10% Kamenný most

7 18% South Bohemia Classic

8 20% Kapličky - minulost skrytá v kamenech

11 28% Oblačno

4 10% Čertovské partie

6 15% O snění

Hlasovalo 40 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.