Půltucet (květen 2020) - příběh fotografie

Půltucet (květen 2020) - příběh fotografie

Motto: "Cokoliv a od kohokoliv je dobře řečeno, pokládám za své." Seneca

Květnové uvolnění koronovirové svěrací kazajky přineslo více času stráveného v rozvoněné jarní přírodě. Cyklistické výlety po Šumavě jsme mohli koncem měsíce konečně doplnit i o vícedenní poznávání nám vzdálenějších míst naší atraktivní zemičky, uvízlé mezi horami uprostřed Evropy.

☆ ☆ ☆

1. Klášterní tajemství

Z přímého pohledu by jistě bylo každému jasné o jaký známý objekt se jedná. To by však byla znovu jen další fotka, tolik podobná mnoha dalším.

Až zrcadlení zcela pozmění naše vidění a upřímně, kdo z nás by bez nápovědy poznal, co fotce dominuje?

. . .

2. Bobří hráz

Překvapivě rychle se do naší přírody vrátili bobři evropští. A daří se jim velmi dobře. Na Šumavě můžete na jejich stavby narazit na více místech.

Lužní potok u Přední Výtoně je jedním z nich. Zvláštní je, že jim nevadí ani cesta, po které se prohání auta. Nebo snad využili klid ve stavu nouze a uzavřené hranice? Letecký pohled z www.mapy.cz jejich dílo ještě nezaznamenal, není proto příliš starého data.

. . .

3. Story Ktiška

Pocity z oné cyklistické projížďky nebyly dlouho úplně nejlepší. Ač jsem si k otestování zad vybral celkem pohodlnou cestu přes Březovík, Třebovice a Tisovku na Miletínky, bolest v kříži jsem neustále vnímal. Až do jistého okamžiku.

Věděl jsem, že odbočka z červené značky vede nahoru k bývalé Ktišce a končí v lese, odkud je to jen kousek přes loučku k cestě pod Ktišskou horou. Co jsem netušil bylo, že trasu zatarasil drát a pastvina se stádem krav s telátky. Po krátkém rozmýšlení jsem ho podlezl a vyrazil po travou vyjeté cestě směrem k stádu. A to se zlověstným bučením zase ke mně. Jako jednolitá zeď mi zatarasilo cestu dál a protože jsem si nebyl jistý, jestli mezi nimi není i býk, zvolil jsem ústup za ohrazení. Tím jsem se ale ocitl v pasti v křovinách, bez možnosti kamkoli s těžkým elektrokolem pokračovat. Krávy si mne zblízka dlouho prohlížely, aniž by o krok ustoupily...

Neodlákal je ani rachot dvou čtyřkolek od Ktišky z opačné strany pastviny. Půl hodinu jsme se drželi vzájemně v šachu. Po pravdě řečeno to byl spíš jasný pat, protože se nikdo nehodlal pohnout.

Teprve když jsem na ně začal mluvit hlubokým, klidným hlasem a chlácholil je, že jim neublížím, pozvolna se vzdálily. Opatrně jsem vlezl na jejich výsostné území a snažil se zběsile z něho zmizet. Zmatený jsem si ani nezapnul turbo. I když mě ty rychlejší znovu doháněly, povedlo se mi jim ujet.

Oddychl jsem si až u napajedla, kam se spolu se mnou celé stádo přemístilo. To už jsem mohl dělat hrdinu, byly za elektrickým drátem.

Zároveň jsem si překvapeně uvědomil, že mě úplně přestaly bolet záda. Asi se uvolnily tím prožitým stresem.

. . .

4. Zběhovec

Při procházení se loukou mě zaujala modrá květinka, která na detailním snímku vypadá, jako by měla oči. Imitace živého tvora, často svého opylovače, není v řísi flóry výjimkou a zběhovec lesní či plazivý je toho názornou ukázkou.

. . .

5. Dlouhé stráně

Občasné proluky mezi stromy poskytnou z cyklostezky od Malého Jezerníku letecký pohled na dolní nádrž přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně i na rovnoměrně seříznutý vrchol Mravenečníku u horní nádrže, jejíž hráz leží ve výšce 1 350 m.

Tato stavba se v anketě na iDnes (z r. 2005) zařadila mezi 7 největších divů České republiky, spolu s nejvýznamnějšími českými památkami jako jsou hrad Karlštejn nebo zámek Hluboká. V samotném finále hlasovací soutěže se dokonce stala největším divem České republiky, když pro ni hlasovalo 119 158 občanů.

. . .

6. Bicykl

Chytrá Wikipedie nám o kole prozradí, že poprvé pohon šlapáním v roce 1861 vynalezl Pierre Michaux, když změnil pohon z obyčejného odrážení. Dopravní prostředek „vélocipede“ se poté začal vyrábět v pařížské továrně Michaux & Lallement.

Později, po roce 1870, přichází inovace v podobě vysokého kola. To však bylo velice nestabilní a nebezpečné a tak se vyráběla i tři až čtyřkolky (tricykl nebo kvadracykl).

Zajímavou expozici dvoustopých vozidel můžete navštívit stále ještě s rouškou na hradu Kámen.

☆ ☆ ☆

V dubnovém Půltuctu ukořistila 41% Stodůlecká hora a má jasně nejvíce hlasů.

Posledních pár let je pro mne jaro časem návratu. Zvlášť letos jsem hodně času strávil o samotě na chatě. V březnu mě na ní ještě uvěznilo čtvrtmetru sněhu, v dubnu probouzela chladná rána a v květnu ptačí zpěvy.

Bylo dost klidných dnů, kdy jsem se mohl zaposlouchat i do jemných tónů mého jazzového idolu - Sade.

Po otci Nigerijka, po matce Britka má neobyčejný cit pro melodii.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - květen 2020

7 23% Klášterní tajemství

6 19% Bobří hráz

2 6% Story Ktiška

7 23% Zběhovec

7 23% Dlouhé stráně

2 6% Bicykl

Hlasovalo 31 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Majka

2. června 2020 17:56

Majka říká

Jako klášter tipuji Vyšší Brod a taky mu dávám bod, i když tentokrát hodně váhám mezi nabídkou. Úžasný je také zběhovec a kravky.

Rony

2. června 2020 18:13

Rony říká

Ano Majko, je to správně. Váhal jsem jestli vše rovnou neprozradit v příběhu, ale jsem rád, že to někdo poznal.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.