Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Island, část IV.: Sprengisandur

vydáno 5. července 2016 – napsal Paulie – žádný komentář

Sprengisandur znamená uštvat koně k smrti v písečné poušti. A něco podobného se nám stalo uprostřed nehostinného vnitrozemí Islandu, desítky kilometrů od nejbližšího obydlí. Tedy nešlo o koně, ale o autobus, jímž jsme po pětidenním vandru a jednom odpočinkovém dni v Landmannalaugaru jeli na sever Islandu skrz pusté vnitrozemí.

Po zachránění jsme zhlédli krásné vodopády Aldeyjarfoss a Goðafoss a přemístili se do Akureyri, největšího města na severu Islandu, kde jsme si další den půjčili auto. S tím poté budeme objíždět zajímavosti Islandu.

Naše cesta po Islandu se pomalu překlápí do druhé, pohodlnější půlky, v níž se budeme přesouvat za přírodními i kulturními zajímavostmi nikoliv po vlastních, ale autem. Napřed však máme v plánu nahlédnout do liduprázdného a drsného vnitrozemí Islandu, kam však mohou jen terénní auta nebo terénní autobusy, protože tam nevede asfaltka. Proto jsme zvolili přesun autobusem přes vnitrozemí na sever, kde se zase vyplatí objíždět přírodní krásy autem.

Pro připomenutí jsme zatím strávili na Islandu dva dny v Reykjavíku (1. článek), čekaje na batohy ztracené aerolinkami Germanwings, a pak pět dní vandrem na jihu Islandu, z toho dva dny přechodem sedla mezi ledovci Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull (2. článek) a pak tři dny na treku Laugavegur (3. článek). Nyní strávíme jeden odpočinkový den v Landmannalaugaru, cíli Laugavegur. Další den se přesunume na sever po Sprengisandur do Akureyri, hlavního města severního Islandu, kde přespíme a následující den odpoledne si půjčíme zarezervované auto.

Sprengisandur

Vnitrozemskými vrchovinami Islandu prochází ze severu na jih jen dvě cesty: Kjölur (silnice číslo F35) a Sprengisandur (F26). Žádná z nich není sjízdná pro obyčejná auta, ačkoliv kratší Kjölur někteří s běžným autem překonali (žádná půjčovna, ani pojišťovna vám to však neposvětí). Sprengisandur je delší, drsnější a narozdíl od Kjölur musí řidiči překonat pár brodů.

Geograficky ani není možné, aby vnitrozemím šlo více cest, neboť velkou část zabírají ledovce Langjökull, Hofsjökull a největší Vatnajökull (řazeno od západu na východ). Kjölur vede mezi Langjökullem a Hofsjökullem a Sprengisandur mezi Hofsjökullem a Vatnajökullem. Ostatně, posuďte sami z mapy (další mapy z infotabulí jsou v galerii).

Mapa s šedě vyznačenou cestou autobusem z jihu na sever a důležitými místy, o nichž se mluví níže

Obě cesty se využívají jen v létě, neboť brzy na podzim zapadají sněhem, který dlouho neroztaje a na jaře způsobuje záplavy. Proto se vnitrozemské cesty otevírají v červnu a někdy až na začátku července, na což je dobré myslet při plánování dovolené. Také kvůli tomu jsou nejlepší podmínky k návštěvě Islandu v červenci (nejlépe až v druhé půlce) a v srpnu, nicméně v těchto měsících je Island plný turistů. Možná by také mohlo být dobré září, ačkoliv některé autobusové linky vnitrozemím již nejezdí. Jeden náš známý navštívil Island dokonce i v říjnu, kdy už občas sněží.

Nejzajímavější je, že i přes naprostou nehostinnost a rozlehlost vnitrozemí byly Kjölur i Sprengisandur využívány již ve středověku a to jako zkratky, neboť cesta podél pobřeží ze severovýchodu Islandu na jih je o dost delší. Sprengisandur využívali Islanďané ze severovýchodu, pokud se chtěli rychle dostat na každoroční shromáždění islandského parlamentu Althingi (Alþingi) v místě zvaném Thingvellir (Þingvellir, viz mapa). Tuto možnost využívali především v případě nějakého sporu, kdy se chtěli dostat do parlamentu dříve než jejich oponenti, aby mohli ovlivnit ostatní.

Rychlejší cesta však skrývala mnohá nebezpečí. Kromě duchů, o kterých věřili, že přebývají ve vnitrozemských vysočinách, především hrozila jejich koňům smrt hladem, protože ve vnitrozemí neroste ani tráva. Proto přes Sprengisandur hnali koně, jak jen to šlo, aby jim po cestě nestačil chcípnout. A tak cesta i vrchoviny mezi ledovci Hofsjökull a Vatnajökull přišly ke jménu Sprengisandur, tedy uštvat koně k smrti v písečné poušti (ačkoliv poušť bych nazval spíše kamenitou).

Do Thingvelliru se ještě v jednom z dalších článků podíváme. Nyní jen zmíním, že parlament Althingi je nejstarším existujícím parlamentem na světě, založeným v roce 930. Ve středověku, během nadvlády Norska (od roku 1262) a později Dánů ztrácel Althingi na důležitosti, až roku 1799 na 45 let dočasně přestal působit. Znovu obnoven byl pak v Reykjavíku, v době počátků boje za nezávislost na Dánech. Té se podařilo dosáhnout až během druhé světové války v roce 1944.

Cesta Sprengisandur v průběhu novověku ztrácela na významu spolu s parlamentem, až upadla v zapomnění. Za pár století, okolo roku 1900 byla znovu vyznačena. Prvně ji projeli lidé autem v sprnu 1933 a to za 7 dní; fotografie z této dobrodružné cesty, které jsme viděli v motorestu v Hrauneyjaru, jsou v galerii pod článkem (úplně dole). Dnes trvá cesta autobusem od Hrauneyjaru ke Goðafossu (cca 240 km) pouhých 5 hodin i s pár zastávkami. Více o Sprengisandur i jiných zajímavostech z vnitrozemí se můžete dočíst z islandsko-anglických infotabulí, které jsou též v galerii dole.

Stejně jako předchozí články je i tento založen na Lídiných zápiscích z cesty. Některé fotky opět najdete jen v galerii pod článkem.

Den devátý - pondělí 20. 7.

Záměrně jsme si dnes nenařizovali budíka a ráno pršelo, což je dobrý důvod pro to vstávání odložit. Pak jsme nechali stan postavený v kempu a jen s malým batůžkem jsme se vydali na procházku. V plánu bylo vylézt na Brennisteinsaldu, nejbarevnější horu Islandu. Prošli jsme kempem a vydali se kaňonem Grænagil mezi horou Bláhnúkur a lávovým polem. Po chvíli jsme odbočili a skrz lávové pole došli k velké kouřící jámě, kam jsme slezli po Laugavegur předchozí den. Znovu jsme si prohlíželi dýmající průduchy do dna Země.

Pak začalo znova pršet, tak jsme se po chvíli vrátili a uvařili si jednu z rezervních polívek, protože po včerejšku máme pořád hlad. Celý den je zataženo a sluníčko zasvitlo jenom na chvíli, a tak nám je celý den zima. Kdesi jsem zahlédl na teploměru 7° C.

Ráno, tedy vlastně dopoledne v kempu v Landmannalaugaru. Vylezli jsme, když se zrovna trochu vyjasnilo.

Panorama okraje lávového pole Laugahraun z 15. století.

Po pár dnech vidíme živočichy větší než hmyz (tedy, pokud jsme vůbec viděli nějaký hmyz)

Na okraji lávového pole stojí nouzové zimní přístřeší. Už párkrát se mu probořila střecha pod nápory sněhu. Uvnitř nic není, podlahu tvoří prostě zem.

Koně pasoucí se u kempu a duhové hory za nimi

Landmannalaugar, parkoviště terénních autobusů. Ty tmavě zelené slouží jako kavárnička a obchůdek.

Ústí kaňonu Grænagil a nad ním hora Bláhnúkur

Duhové hory

Jedovatě šedo-zelený svah na okraji lávového pole

U ústí kaňonu

Potůček v kaňonu

Brennisteinsalda

V kaňonu Grænagil to opět hýří barvami

Kaňon a Brennisteinsalda

V kaňonu Grænagil

Lávové pole a za ním duhové hory

Pokračování kaňonu, kam už cestička nevede. Dál pokračujeme skrz lávové pole.

Hora s prstem Brennisteinsalda

Moje maličkost obsypaná obsidiány

Solfatara pod Brennisteinsaldou

Solfatara zblízka

Detail otvoru v solfataře

Solfatara zblízka

Pohled do vnitrozemí přes lávové pole

Po dešti se kouří víc a z více otvorů

Duhové hory z lávového pole

Po obědě jsme obešli slavný Landmannalaugar. Ona je to vlastně jen taková pseudocivilizace. Je tu kemp a chata, kde se dá ubytovat. Informační budka a miniobchůdek ve starém autobuse, který s koncem letní sezóny zavře a odjede. A pak ještě jedna záchranná bouda o kus výš, která má stěny naskládané z velkých kamenů, plechovou střechu a jinak nic.

Došli jsme po dřevěném chodníčku k horkému prameni, kde se dá koupat, smočili v něm ruku a voda byla doopravdy teplá. A tak jsme se rozhodli, že se alespoň na chvíli zahřejeme v horké lázni.

Převlékli jsme se do plavek a naložili se až po krk do vody. U dna byla studenější a u hladiny teplejší. A teplota se taky zvětšovala, jak se člověk posunoval proti proudu k prameni, vzdálenému několik desítek metrů. Zůstali jsme v té lázni naložení asi hodinu a bylo to špičkové zakončení vandru.

Horké potoky obsypané lidmi se nacházejí hned u okraje lávového pole u kempu v Landmannalaugaru

Horký potok. Zde se ještě koupat nedá, ale potok postupně chládne.

Horký potok zblízka

Pak ovšem nastal ten okamžik, kdy jsme museli zpátky do zimy. Oblékli jsme se a došli se rychle trochu osprchnout, nicméně studenou vodou, takže veškeré vyhřátí během chvíle zmizelo. Ale hodina požitku v teplém potoce za to určitě stála.

Uvařili jsme si večeři a od té doby nepřetržitě prší. Sedíme ve stanu navlečení v mikinách a bundách, obalení spacáky a klepeme kosu. Stan na několika místech už trochu protéká. Ale rána se dočkáme a v autobuse pršet nebude. A až budeme mít auto, pustíme si v něm topení.

Příště na Island bereme čepice, rukavice, návleky na boty, sluneční brýle na sníh a svíčku na topení do stanu.

Den desátý - úterý 21. 7.

Ráno ve stanu nebylo zdaleka tak mokro, jak jsme se obávali, když jsme po návratu z umýváren někdy pozdě večer ryli hůlkou odvodňovací kanálek. Ze stanování v blátě se totiž málem stalo stanování v louži. Vedlejší stan, položený malinko níže, skutečně v louži je, ale jeho obyvatelům to zřejmě nevadí nebo jsou už někde v suchu.

Sbalili jsme promočený stan a vydali se hledat autobus. Bylo to celkem snadné, protože linka z Reykjavíku má v Landmannalaugaru noční přestávku. Všimli jsme si, že řidič přespává v kovovém boxu podobném, jako bývají na stavbách.

Za chvíli jsme vyrazili na cestu. Téměř prázdný autobus drkotá po nezpevněné cestě po okraji lávových polí a uprostřed kamenitých pouští mezi horami. Šine se tu 50 km/h, tu krokem. Všechno v autobuse rachlá a poskakuje. Sedačky vibrují až o pár centimetrů. Modlíme se, ať se autobus nerozpadne.

Za Landmannalaugarem jsme ještě nějakou dobu projížděli lávovým polem a pak kamenitou pustinou, kde jedinou připomínkou existence člověka bylo mimo vyjeté cesty elektrické vedení.

Zelenější místa jsme cestou na sever minuli dvě. Prvně jsme zastavili u motorestu Hrauneyjar, kde v okolí vedou asfaltky a poblíž se nachází vodní elektrárna. Kolem jsme viděli dokonce i pár pasoucích se ovcí. Přistupovali další cestující z Reykjavíku, aby se svezli na sever Islandu po slavné Sprengisandur, zatímco my se uvnitř motorestu občerstvujeme a licitujeme, jestli koupit vlněné rukavice (bohužel jsme to neudělali).

Vnitrozemí Islandu z autobusu cestou do Hrauneyjaru. Kamenitá poušť, občas nějaká zeleň a v dáli vystupující hory.

Panorama mírně zvlněné krajiny okolo Hrauneyjaru. Zde je ještě poměrně dost zeleně, dokonce z autobusu vidíme i pasoucí se ovce.

Benzínka a odpočívadlo Hrauneyjar

Náš terénní autobus, tedy s vyšším podvozkem a zkosenou zádí

Za Hrauneyjarem jedeme zase jen pustinou orámovanou na obzoru horami a ledovci. Asfalt se brzy mění na štěrkovou cestu a ta za chvíli na nezpevněnou cestu prohrnutou kamenitou pouští. Sledujeme na mapě, jak postupujeme, a hádáme, který kopec asi tak bude který. Hádáme, proč tu vlastně nic neroste. Je to snad kvůli neustálému větru, který pořád přesouvá písek, takže v něm nemůže nic vyrůst?

Druhé zelenější místo potkáváme u Nýidaluru, kde stojí chata a odkud jde asi podniknout pěkné túry (viz mapa v galerii pod článkem). Hory čnící nad chatou vypadají lákavě a čerstvě pocukrovaně popraškem sněhu. Dokonce je za horami zajímavě vypadající místo s geotermální aktivitou. Akorát fouká ledový vítr, takže se držíme v závětří za chatou. Informační tabule vystavené větru proto moc neprohlížíme, jen fotíme.

Sedíme hned proti čelnímu sklu a máme úžasné výhledy :-)

U Hrauneyjaru ještě chvíli jedeme po asfaltce mezi zelenými loukami a tyrkysovými jezery. Podobně jako tato silnice vypadá většina asfaltek na Islandu včetně okružní "dálnice" Ring road: poměrně úzké, se středovým pruhem, vedoucí bezlesou krajinou mezi pastvinami či loukami.

Konec asfaltky a začátek štěrkové cesty, jež se brzy změní na cestu prohrnutou v kamenité poušti.

Krajinou jezer. Na obrázku je Þórisvatn, největší jezero Islandu.

Už jsme na kamenité cestě a potkali jsme protijedoucí autobus. Po chvíli napětí se těsně vyhnou, ale musí využít malinko širší místo.

Kamenitou pouští. Na obzoru ledovec Hofsjökull

Ledovec Hofsjökull pokrývá hory vystupující z vnitrozemské vysočiny. Ostatně, téměř každé hory či sopky nad 1000 m jsou na Islandu pokryté ledovcem.

Jedna z pár budov, které po cestě vidíme. Na obzoru Vatnajökull, největší ledovec Islandu a druhý nejrozlehlejší v Evropě.

Hofsjökull a výjimečný kus zeleně v údolíčku u jezera

Na cestu se vejde pouze jedno auto. Naštěstí je provoz velmi malý.

Přehrada a pod ní zelené údolíčko. Není mi jasné, k čemu tu přehrada slouží.

Opravdu drsní vandráci. Přejít tuto pustinu trvá určitě několik dní, protože samotná silnice č. F26 (Sprengisandsleið) měří asi 200 km a to jen od Hrauneyjaru k Aldeyjarfossu.

Zatáhlo se, prší a my se blížíme ke krásně zasněženým horám, jejichž vrchní partie pokrývá menší ledovec Tungnafellsjökull. Pod horami leží v Nýidaluru malý kus civilizace (chata).

Ještě před Nýidalurem překonává autobus první brod.

Jedna ze dvou chat v Nýidaluru

Výhled od Nýidaluru

Krajina kolem Nýidaluru

Pak zase projíždíme pustinou, pískem, kamením, často nějaké jezero, jindy zas ostrůvek sněhu. A jinak nic, pusto, liduprázdno. Překonáváme ještě pár brodů.

A tak jedeme a jedeme. Soudě podle vodních hladin, které míjíme, zuří venku pořádná fujavice. Jemně prší. Naštěstí v autobuse jsme v závětří, a když sedíme v bundách, tak i v teple.

Monotónnost krajiny a drncání Lídu ukolébává. Najednou autobus zastaví. Lídu probouzí hrknutí, ale jen malé. Před sebou však vidíme odkutálet se dál po cestě kolo. Kolo jede rovně, najednou zabočí mimo cestu a po chvilce se skácí. Autobus je maličko nakloněn. Co to?

Je to tak, uprostřed té pustiny autobusu upadlo kolo. To je další neplánovaný karambol naší cesty. Jsem tak překvapen, že bych kolo ani nevyfotil, kdyby mě Lída neupozornila.

Kolo se rozhodlo jet napřed, čímž způsobilo zastavení a nedobrovolnou hodinovou pauzu uprostřed ničeho.

Francouzský pár tlačí kolo, v zimě, dešti a vichru. Jdu jim trochu pomoct, ale po pěti minutách venku jsem promrzlý.

Na této fotce je pár detailů, které stojí za to vypíchnout. Jednak má autobus na zádi napsáno flybus (létající bus), druhak na přídi "Iceland on your own" (což se dá přeložit jako "Island po vlastních"). Tož abychom po vlastních vyrazili :-)

Čekáme, až nás dojede menší autobus cestovní kanceláře s německými turisty, který jsme viděli v Nýidaluru. Jinou pomoc volat nemůžeme, není tu telefonní signál. Zkouším pomáhat dovalit kolo, je opravdu těžké. Taky sbíráme šrouby, které z kola vypadaly po cestě, ale všechny se myslím najít nepodařilo. Autobusák musí lézt do bláta a louží pod autobusem a společnými silami s druhým autobusákem zvedají autobus heverem a nasazují dvě upadlá zadní kola. Zdá se, že náš autobusák neměl ani hever.

Zatím přes hodinu mrzneme uprostřed větru, deště a pouště. Je až k neuvěření, jaká je tu zima. Občas se musím jít zahřát do autobusu německé kanceláře. Nedokážu si představit, jak bychom v té pustině bojovali o přežití, kdybychom tu zůstali. A byla by drsná výzva zkusit přejet Sprengisandur na kole, jednoho takového borce jsme ostatně z autobusu viděli. A dokonce i dvě skupinky pěších, zabalených od hlavy až k patě jako sněhuláci.

Hurá je opraveno! Náš bus však radši pojede prázdný a naštěstí v autobuse s německými turisty není moc lidí. Tak přesedáme k německému zájezdu a Lída si užívá každičké slovo němčiny. Já rozumím jen díky tomu, že jsem četl v českém průvodci to, co jim průvodkyně říká. Ale organizovaná turistika, to není nic pro nás. Člověk přijde o to nejlepší z cesty: plánování, improvizování a navazování kontaktů s domorodci. Nic se nedozví sám o sobě a svých schopnostech. Nezažije pocit volnosti, svobody a odkázanosti sám na sebe.

Zatím náš původní bus Reykjavik Excursions jede za námi prázdný, jen s řidičem. Snad už zbytek Sprengisandur zvládne.

Krajina se brzy jako mávnutím proutku změnila a místo do kamení se díváme do lánů modrofialových květin. A to už s německými turisty vystupujeme, abychom mohli obdivovat krásu Aldeyjarfossu, vodopádu obklopeného čedičovým (bazaltovým) sloupovím. Skála jako by měla tři vrstvy a prostřední z nich tvoří pravidelné sloupy z čediče.

Zastavili jsme s německou cestovkou nad Aldeyjarfossem

Kaňon řeky Skjálfandafljót pod vodopádem

Čedičové (bazaltové) sloupy

Aldeyjarfoss a čedičové sloupy

Aldeyjarfoss měří 20 m, na Islandu to tedy není žádný dlouhán, ale výšku si vynahradí krásou. Jde o nejhezčí vodopád, který jsme tam viděli.

Čedičové sloupy v detailu

Minivodopády vpravo od hlavního vodopádu

Hned za vodopádem se objevují první úseky trávy a vzápětí jednotlivé roztroušené farmy s ovcemi v údolí řeky. Pustina je definitivně za námi. S německými turisty se loučíme na další zastávce u Goðafossu, božského vodopádu, do kterého v roce tisíc vhodil jeden z náčelníků Islandu norské pohanské modly, když se státním náboženstvím Islandu stalo křesťanství. Nutno říct, že křesťanství bylo přijato parlamentem Althingi pod nátlakem norského krále.

Goðafoss neboli božský vodopád.

Goðafoss měří na výšku sice "jen" 12 metrů, ale na šířku celých 30.

Autobus cestovky Viking travel s německými turisty, který nás zachránil uprostřed pustiny. Uprostřed fotky průvodkyně, typická Islanďanka s blond vlasy.

Kousek za vodopádem prochází Ring Road a u ní stojí motorest a penzion v místě zvaném Fosshól. Doufáme, že nalezneme místo pod střechou. Potřebujeme se zahřát, umýt a usušit mokrý stan i další věci. Taky by se nám po týdnu hodilo vyprat.

Jenže penzion ve Fosshólu je plně obsazený a my zkoušíme štěstí ve stopu. Máme kliku a asi šesté auto zastavuje (nebo je to snad na Islandu u Ring road normální?). Jde o nějaké Angličany, a tak brzy šťastně dorážíme do Akureyri, hlavního města severního Islandu s 18 tisíci obyvateli. Cestou se trochu trhá oblačnost a při sjezdu do fjordu Eyjafjörður, v němž se město nachází, máme pěkné výhledy.

V centru Akureyri obcházíme místní penziony. Ve třetím z nich mají volný pokoj, i když ubytování zdaleka není levné ... Je to však svatební cesta, tak se párkrát rozšoupnout můžeme. Ještě před zaslouženým odpočinkem je potřeba provést přípravné práce na další fázi naší cesty. Ubytování v hotelu se musí využít na maximum.

Pokoj v penzionu. Na každé volné místečko (mimo postel) dáváme věci na uschnutí.

Stan zabral celou koupelnu.

Den jedenáctý - středa 22. 7.

Probudili jsme se v suchu, teple a peřinách. Co víc si můžou cestovatelé přát. Taky jsme se vstáváním nepospíchali a pěkně se prospali. Pak jsme vyřizovali v centru potřebné nákupy suvenýrů a hlavně jídla. Kluk v informacích nám poradil levný supermarket a tam jsme sehnali všechno: rýži ve varných sáčcích, těstoviny, omáčku k nim, chleba, sýr, ovoce, paštiku, cibuli a kilo uzeného, které dokonce skladujeme v doporučených teplotách, protože venku bylo přes den 5-6° C.

Z tohoto důvodu se nám do prohlídky města nijak zvlášť nechtělo. A podle průvodce nás ani nic zvláště nezaujalo. Tak jsme zašli alespoň do kostela Akureyrarkirkja, který je podobně jako Hallgrímskirkja v Reykjavíku novodobý a dokonce od stejného architekta. A nutno podotknout, že se nám tam líbilo. Novodobý kostel navazuje na gotiku a navíc vitráže v oknech pocházejí původně z nějakého kostela v Anglii, který byl zničen za 2. světové války. A narozdíl Hallgrímskirkji není kostel plný turistů způsobujících rušivý hluk.

Nepříliš zajímavé náměstí v Akureyri, městě, jež nás moc nezaujalo. Nicméně, kulturní nadšenci by se tam jistě vyžili, pár muzeí či jiných zajímavostí se tam najde.

Na ulici v Akureyri potkáváme troly s ledními medvědy. Medvědi na Islandu nežijí, jenom občas nějaký vyhladovělý tam omylem dopluje na kře, načež je zastřelen.

Kostel Akureyrarkirkja z roku 1940, od stejného architekta jako Hallgrímskirkja v Reykjavíku. Uvnitř jsou nádherné vitráže, takže jeho návštěvu určitě můžeme doporučit.

Výhled od kostela na část přístavu a protější stranu fjordu

Asi největší dnešní zážitek z Akureyri byl ovšem oběd. Náš rozpočet není neomezený a Island je nepříjemně drahá země. Proto nás po přečtení ceníku přešla chuť na tradiční Fish & Chips (stály by v přepočtu asi 400 Kč na jednoho, pokud si dobře vzpomínám) nebo dokonce na něco lepšího a koupili jsme si raději v supermarketu krabičky u teplého pultu.

Ovšem, kde náš teplý oběd sníst? Paní u pultu nevěděla, asi to všichni jí v autech, ale my ještě čekáme, až si ho budeme moct odpoledne vyzvednout. Venku byla zima, hnusně a po dešti. Tak jsme si za supermarketem sedli na batohy na suchém čtverci, kde předtím parkovalo auto a jali jsme se hodovat. Nějaký postarší pán, který zrovna vedle parkoval s autem a obytným přívěsem, se na nás z dálky koukal, ale s jemným úsměvem, jako by vzpomínal na mládí. Nikdo nám nevynadal, nikdo nás nevyhodil. Oběd byl vskutku vydatný, neboť jsme oba dostali dva velké kusy masa s přílohou. Pořádně se najíst po pořádném vandru bylo skvělé.

V nouzi se najíme kdekoliv! :-)

Na čtvrtou hodinu odpolední jsme měli zamluvené auto a do té doby jsme to ještě museli někde vydržet. Narazili jsme na kulturní dům, ve kterém sídlí také informační centrum a divadlo, je tam teplo, sedátka a čisté záchody zadarmo. To bylo to přístřeší, které jsme hledali. A pak jsme si už jen došli pro auto, konkrétně Mazdu 2. Pro nás dva toto malé pětidveřové auto bohatě stačilo.

Nový kulturní dům Hof, kde si lze zdarma pod střechou odpočinout i odskočit. Venku je pořád zima (kolem pěti stupňů) a poprchá, tak přístřeší rádi využíváme.

Tím naše cesta vstupuje do úplně jiné etapy. Máme daleko širší akční rádius a méně pevné plány. A taky suchou a teplou základnu, kde se budeme moci zahřát u puštěného topení. Na Islandu je vážně zima a zdá se, že jsme to poněkud podcenili. Ale na túře jsme měli na počasí štěstí a teď už přežijeme.

Pustil jsem se do řízení a dojeli jsme skoro až k jezeru Mývatn, s krátkou zastávkou u Goðafossu. Pak jsme si přečetli na ceduli, že se tu nikde nesmí stanovat nebo přespávat v autě mimo vyhrazené tábořiště. To nás naštvalo, protože stanování na blátě v předražených kempech máme dost.

A tak jsme se rozhodli, že budeme drzí a zkusíme nějakého farmáře poprosit, jestli by nás nenechal postavit stan na svém pozemku. Byli jsme z toho lehce nervózní, chvíli jsme přešlapovali u domů v jedné farmě, ale podařilo se, a tak stanujeme na trávě vedle křižovatky štěrkových silnic. Auto bohužel není tak nenápadné jako stan, ale máme to povolené, tak snad nás nikdo do rána nevyhodí.

Krajina tady u severního pobřeží Islandu je krásně svěží a zelená, ale každý kus té zelené země lemují z obou stran ploty a ožírají ovce. To na nás působí lehce protivně. Ale když nás u toho plotu nechají přespat, tak vlastně o co jde? Uleháme zmoklí a promrzlí. Dnešní ráno jako by bylo z jiného světa.

Goðafoss podruhé. Tentokrát jsme k němu přijeli autem.

Vedlejší vodopádek u Goðafossu

Pastviny a v dáli jezero Mývatn, jehož okolí budeme obdivovat další den. Za jezerem je vidět kouř značící geotermální aktivitu.

Farma, skládající se z asi třech obytných domů a pár hospodářských budov. Sem jsme se šli zeptat, jestli někde v okolí můžeme přespat. U prvního domu jsme narazili jen na děvečku, která nás odkázala na domácí v chlévě, kam se nám však nechtělo chodit (abychom nerušili). Až u druhého domu si nás všimla paní domácí a ukázala na příjezdovou cestu. Zvonky tam mimochodem nemají.

U křižovatky je kus rovné, neoplocené travičky a naše auto snad na prostorné křižovatce zavazet nebude. Radši však vstaneme brzy. Jen neustálý vítr a přeháňky spolu s nízkou teplotou jsou nepříjemné. Stan bude zas mokrý, ale s tím se nějak vyrovnáme. Platit zas spoustu peněz za ubytování pod střechou se nám už nechce.